33 Cdo 2132/2019-132
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobkyně L. M., bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem
se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované Z. K., bytem XY, zastoupené
Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o určení
vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 369/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, a proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 12.
2018, č. j. 29 Co 212/2018-101, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6.
6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne
13. 12. 2018, č. j. 29 Co 212/2018-101, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze
dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, se ruší a věc se Okresnímu soudu v
Liberci vrací k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 13. 12. 2018, č. j. 29 Co 212/2018-101, potvrdil rozsudek ze dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, jímž Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně)
zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí „pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je
stavba bez č. p./č. e. a pozemku p. č. XY, vše zapsáno na LV XY pro katastrální
území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální
pracoviště XY“, a dále zamítl žalobu na vyklizení nemovitostí „pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku st. p. č. XY, jehož součástí
je stavba bez č. p./č. e. a pozemku p. č. XY, vše zapsáno na LV XY pro
katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj,
Katastrální pracoviště XY“; změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že
žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu. Současně odvolací soud rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastnice řízení
uzavřely dne 14. 9. 2011 smlouvu, jíž žalobkyně darovala žalované v žalobě
specifikované nemovitosti. Žalovaná se do domu čp. XY v XY nastěhovala, dům
zrekonstruovala a vybudovala výminek, kde žalobkyně bydlí se svým přítelem. Dopisem ze dne 1. 8. 2017 žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy pro nevděk
obdarované a vyzvala ji k vrácení (vydání) daru; skutky, jimiž žalobkyně
vymezila zjevné porušení dobrých mravů, se udály po 1. 1. 2014. Vztahy mezi
účastnicemi byly dobré do začátku roku 2017, poté se zhoršovaly a zhoršení
gradovalo konfliktem dne 4. 7. 2017, jehož průběh líčily strany odlišně. Mezi
účastnicemi docházelo k vzájemným schválnostem. Žalobkyně v řízení neprokázala,
že ji žalovaná fyzicky napadla a zranila (naopak žalobkyně žalované dala
facku), ani že jí poškodila čističku vody, zalepila zámek u automobilu a od
dílny. Nebyly prokázány ani tvrzené verbální útoky žalované na žalobkyni. Výraznější konflikty se odehrávaly mezi partnery účastnic; tyto konflikty však
nemohou mít vliv na právní vztah účastnic. Odvolací soud přisvědčil soudu
prvního stupně, že skutky žalované, pro které žalobkyně odstoupila od darovací
smlouvy, resp. pro které žádá o vrácení daru, nepředstavují se zřetelem k
jejich intenzitě a četnosti úmyslné nebo hrubě nedbalostní porušení dobrých
mravů, resp. nenaplňují skutkovou podstatu ustanovení § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního
stupně podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že
„odvolací soud své rozhodnutí založil na právní otázce, která v rozhodování
odvolacího soudu dosud nebyla řešena, řešil právní otázku v rozporu s procesním
právem“ a porušil její právo na spravedlivý proces, neboť „mezi jeho skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy je extrémní rozpor“; jeho rozhodnutí je tak
založeno na libovůli (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011).
Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení zjištěné
skutečnosti umožňují uzavřít, že chování žalované je ve zjevném rozporu s
dobrými mravy; v této souvislosti viní odvolací soud z toho, že nerespektoval
ustálenou judikaturu, v níž se Nejvyšší soud zabýval otázkou dobrých mravů
(např. rozsudky ze dne 28. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, nebo ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009). Srozuměna není ani s posouzením platnosti
smlouvy, kterou s žalovanou uzavřela, jelikož konstantní judikatura Nejvyššího
soudu takovou smlouvu označuje za smlouvu smíšenou nebo za některou z úplatných
smluv, nikoliv za smlouvu darovací (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016). Odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS
463/2000, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1697/2011, a ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, vztahující se k
požadavkům na odůvodňování soudních rozhodnutí pak vytýká nedostatky v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje závěry odvolacího soudu za správné a ve svém vyjádření k
dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně
rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení,
který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle § 104 odst. 1 věty první ve
spojení s § 243b o. s. ř. řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku
Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, zastavil
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost
dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným, protože odvolací soud se
při rozhodování odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace
přechodných ustanovení zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě,
kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarovaného,
pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a
odůvodnil závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné
nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským
zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k
„nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až
po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce
spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp.
pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy
vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na
vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy
nevznikají samy o sobě (nejde o právo a povinnost sui generis), ale již při
uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou
součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být
později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající
dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku
právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo
legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v
budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší
dobré mravy (§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému
narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního
poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli
ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení
daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by platila právní úprava odvolání daru
podle ustanovení § 2068 a násl. o. z. již v době, kdy byla darovací smlouva
sjednávána, by některá ze stran za takových okolností neměla na darovací
smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by se
nadít, že dárce může dar odvolat pro nouzi) a smlouva by proto uzavřena vůbec
nebyla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci
ustanovením § 2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový
stav nedopadá, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho
důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyššímu soudu proto nezbylo – aniž se zabýval
dalšími námitkami žalobkyně – než napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Protože kasační důvody se vztahují i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v
novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu