33 Cdo 2103/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně V. P., zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem Olomouc,
Riegrova 12, proti žalovanému P. G., zastoupenému JUDr. Milanem Holomkem,
advokátem se sídlem Zlín, Lešetín II/385, o určení neplatnosti smlouvy, vedené
u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 91/2004, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. března 2009, č.
j. 60 Co 583/2008-337, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. března 2009, č.
j. 60 Co 583/2008-337, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem s odůvodněním, že smlouvu
uzavírala s úmyslem zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce zástavním právem, a
nikoli zajišťovacím převodem vlastnického práva. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 7. února 2005, č. j. 6 C 91/2004-66,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. a obci Z. ze dne
14. 11. 2003, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve
Zlíně usnesením ze dne 19. srpna 2005, č. j. 60 Co 204/2005-92, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem k doplnění
dokazování. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 13. září 2006, č. j. 6 C
91/2004-172, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud
usnesením ze dne 15. března 2007, č. j. 60 Co 431/2006-225, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s opětovným pokynem k
doplnění dokazování. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 9 C
91/2004-303, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „smlouva o
zajišťovacím převodu práva k nemovitostem - objektu bydlení č.p. 2113 na
stavební ploše st. p. č. 3086/1, dále pozemku p.č. st. 3086/1 o výměře 39 m2 -
zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. 673/164 o výměře 261 m2 - zahrada v
k. ú. a obci Z. ze dne 14. 11. 2003 uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je
neplatná“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně za
účelem získání finančních prostředků, nezbytných pro účast v systému
provozovaném společností SKYLINE INT, uzavřela dne 14. 11. 2003 se žalovaným
písemnou smlouvu o půjčce, podle níž jí žalovaný poskytl částku 115.000,- Kč,
kterou se mu žalobkyně zavázala vrátit do 14. 3. 2004 spolu se sjednanými úroky
ve výši 5 % p. a. (splatnými s jistinou). Žalobkyně se zavázala žalovanému ve
lhůtě splatnosti zaplatit celkem 116.920,- Kč. Smlouvu o půjčce podepsali oba
účastníci. Žalovaný ve skutečnosti žalobkyni půjčil (předal) 80.000,- Kč. Za
účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce účastníci uzavřeli téhož dne
smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem
(dále jen „smlouva“) - objektu bydlení č.p. 2113 na stavební ploše st. p. č. 3086/1, dále pozemku p.č. st. 3086/1 o výměře 39 m2 - zastavěná plocha a
nádvoří a pozemku p. č. 673/164 o výměře 261 m2 - zahrada v k. ú. a obci Z. (dále též „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“) na žalovaného. Článek
X. bod 10.1 smlouvy obsahuje ujednání účastníků, podle něhož vrátí-li žalobkyně
řádně a včas půjčenou částku s příslušenstvím, nastalé podmínky smlouvy pominou
a vlastnické právo k nemovitostem přejde zpět na žalobkyni. V článku X. bod 10. 5 smlouvy se žalovaný zavázal vyplatit žalobkyni rozdíl mezi zajišťovanou
pohledávkou a hodnotou převáděné věci v případě, že žalobkyně svůj závazek
vrátit půjčku včas nesplní. Žalobkyně ve sjednané lhůtě závazek ze smlouvy o
půjčce nesplnila.
Žalovaný podal návrh na vklad vlastnického práva k
nemovitostem do katastru nemovitostí. Katastrální úřad ve Zlíně vkladové řízení
rozhodnutím ze dne 14. 4. 2004 přerušil s poukazem na probíhající soudní
řízení. Žalovaný rozdíl mezi zajišťovanou pohledávkou a hodnotou nemovitostí
žalobkyni nevyplatil s odůvodněním, že mu nezačala plynout lhůta k tomu
sjednaná. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil,
že účastníci uzavřeli platně smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu §
553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen
„obč. zák.“). Žalobkyně při uzavření smlouvy nejednala v duševní poruše, která
by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.),
neuzavřela ji v tísni, a není tedy oprávněna z tohoto důvodu od smlouvy
odstoupit (§ 49 obč. zák.), a smlouva nebyla uzavřena ani v rozporu s dobrými
mravy a není tudíž neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. Protože z
provedeného dokazování dovodil, že SKYLINE INT. provozuje tzv. multi-level
marketing, tedy oficiální formu marketingu odlišnou od tzv. pyramidové hry,
nemohlo se jednat o půjčku do hry a nebyly splněny předpoklady § 845 odst. 1
obč. zák., podle něhož nelze vymáhat a platně zajistit půjčky poskytnuté vědomě
do hry. Krajský soud Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 60
Co 583/2008-337, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že smlouva
o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem, a to objektu bydlení č.p. 2113 na
pozemku parc. č. st. 3086/1, pozemku parc. č. st. 3086/1 a pozemku parc. č. 673/164, vše v katastrálním území a obci Z., uzavřená dne 14. 11. 2003 mezi
žalobkyní a žalovaným, je neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud po zopakování listinných důkazů (smlouvy o půjčce a smlouvy o
zajišťovacím převodu práva) dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud
prvního stupně. Uvedl, že ačkoliv smlouva o zajišťovacím převodu práva
obsahovala rozvazovací podmínku v případě řádného a včasného splnění závazku,
bylo v článku X bodu 10. 3 též ujednáno, že neuhradí-li dlužnice (žalobkyně)
půjčku řádně a včas, pak k přechodu vlastnického práva zpět na dlužnici nedojde
a ze zajišťovacího převodu práva se stane bez dalšího převod trvalý. Podle
článku X. bodu 10. 4 v tomto případě dlužnici zanikne povinnost vrátit věřiteli
půjčenou částku včetně příslušenství. Ve shodě se soudem prvního stupně
dovodil, že žalobkyně má ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, neboť za situace, kdy je stále zapsána v katastru
nemovitostí jako vlastník nemovitostí a řízení o vkladu vlastnického práva
žalovaného do katastru nemovitostí je přerušeno, nemá možnost žalovat na určení
svého vlastnického práva; žaloba o určení neplatnosti smlouvy je způsobilá
dosáhnout vytvoření pevného základu právního vztahu mezi účastníky. S odkazem
na závěry vyjádřené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn.
31 Odo 495/2006, oproti
soudu prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě je smlouva o
zajišťovacím převodu práva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39
obč. zák., neboť obsahuje nepřípustné ujednání o propadné zástavě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž označil
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu
soudu vytkl, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva posuzoval z jiných
hledisek než soud prvního stupně, přičemž svůj odlišný právní náhled na věc
účastníkům nezpřístupnil postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Otázkou, zda
smlouva obsahuje nepřípustné ujednání o propadné zástavě, se zabýval až v
(pořadí třetím) napadeném rozhodnutí a neumožnil mu „účinně právně a skutkově
oponovat předestřením argumentů vyvracejících takovýto názor“. V této
souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu, v
nichž byla řešena otázka předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Odmítl právní závěr
odvolacího soudu, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně
neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák., neboť nese znaky ujednání o
propadné zástavě. S poukazem na obsah smlouvy, z níž cituje doslovné znění
článku X. bodu 10.5, odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul ujednání
smluvních stran, podle něhož se s žalobkyní „výslovně dohodl na způsobu
realizace pro případ nastoupení tzv. uhrazovací funkce zajišťovacího převodu.“
Použití závěrů vyslovených v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn.
31 Odo 495/2006 na daný případ považuje za nepřípadné, neboť v něm byla řešena
problematika zajišťovacího převodu práva k movité věci v souvislosti s
konkurzem. I tak je však přesvědčen, že smlouva o zajišťovacím převodu práva,
kterou uzavřel se žalobkyní, vyhovuje požadavkům rozsudku velkého senátu.
Odvolací soud pochybil, vyložil-li ujednání v bodech 10. 3 a 10. 4 bez kontextu
s bodem 10. 5 článku X. Navíc je přesvědčen, že body 10. 3 a 10. 4 je možné
oddělit od zbývající části smlouvy, tudíž by bylo možné uvažovat jen o částečné
neplatnosti smlouvy a nikoli celé smlouvy (§ 41 obč. zák.). Má za to, že výraz
použitý v článku X. bodech 10.3 a 10.4 „převod trvalý“ vyjadřuje ne příliš
šťastné stanovení okamžiku, kdy mu vzniklo právo na uspokojení z předmětu
zajišťovacího převodu (v tomto ohledu odkazuje na závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005). Žalovaný dále
připomíná zásadu pacta sunt servanda, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 5. 2007, sp. zn 28 Cdo 1222/2007, uvádí, že smlouvy se mají
dodržovat „a to i takové, které jsou případně pro jednu smluvní stranu
nevýhodné“. Upozorňuje též na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v příkrém
rozporu s nálezy Ústavního soudu, v nichž byly řešeny otázky autonomie vůle
smluvních stran a priority takového výkladu uzavřených smluv, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,
jsou-li možné oba výklady. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a uvedla, že
argumentace žalovaného je polemikou s právními názory, které již byly Nejvyšším
soudem i Ústavním soudem vyřešeny.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek
II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu
oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení
otázky, zda je dovolání důvodné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že smlouva o
zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatným právním úkonem (§ 39 obč.
zák.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 553 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva
dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o
zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Otázkou, za jakých předpokladů lze platně sjednat zajišťovací převod
vlastnického práva podle § 553 obč. zák., se zabýval velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky v
rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009 (dále jen „R 45/2009“),
na nějž odkazoval odvolací soud. Námitka žalovaného, že závěry vyjádřené v
tomto rozhodnutí nejsou uplatnitelné v daném případě, neboť nejde o zajišťovací
převod vlastnického práva k věci movité, ale k věcem nemovitým, se nemůže
prosadit. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi vychází ze závěrů R
45/2009 i v případě, týká-li se zajišťovací převod vlastnického práva
nemovitosti (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo
4246/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, nebo ze dne 15. 12.
2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008). V R 45/2009 Nejvyšší soud vyslovil, že
zajišťovacím převodem práva se ve smyslu § 553 obč. zák. i bez výslovného
zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s
rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává
původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Zajišťovací převod práva
ve smyslu § 553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o
zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní
strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a
včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva
v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka
s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného
úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném
zániku zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat
formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k
okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že, bude-li zajištěná
pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka),
zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že, nedojde-li k řádné
a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou
pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu,
aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke
dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen
vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny.
Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle
kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit
dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež
předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním
zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické
právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky
dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky
vzešlé ze zajištění. Z hlediska dovoleného obsahu smlouvy o zajišťovacím
převodu práva je neplatné (podle § 39 obč. zák.) ujednání o zajišťovacím
převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací
podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak
prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit
ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné
pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Uvažováno z obsahového
hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o
propadné zástavě, jak ji má na mysli § 169 písm. e/ obč. zák.
V posuzovaném případě odvolací soud ze smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva k nemovitostem, kterou zopakoval k důkazům, zjistil, že
žalobkyně za účelem zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce převedla své
vlastnické právo k specifikovaným nemovitostem na žalovaného s rozvazovací
podmínkou, že pokud řádně a včas uhradí půjčku, tj. vrátí žalovanému celou
půjčenou částku včetně příslušenství ve sjednaném termínu splatnosti, pak již
nastalé právní účinky této smlouvy pominou a vlastnické právo k předmětným
nemovitostem přejde zpět na ni. Článek X. v bodech 10. 3 a 10.4 obsahuje
ujednání, podle něhož neuhradí-li žalobkyně řádně a včas půjčku, k přechodu
vlastnického práva k nemovitostem na ni nedojde a ze zajišťovacího převodu
práva se stane převod trvalý, přičemž žalované nevznikne (zřejmě správně
zanikne) povinnost vrátit žalovanému půjčenou částku s příslušenstvím. Další
zjištění ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva již neučinil a na základě
takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že jde o absolutně neplatný
právní úkon, neboť má-li podle smluvního ujednání prodlení žalobkyně s řádným a
včasným splněním zajištěné pohledávky přivodit následek, že se žalovaný bez
dalšího stane trvalým vlastníkem převedených nemovitostí, pak smlouva o
zajišťovacím převodu práva vykazuje z obsahového hlediska nepřípustné ujednání
o propadné zástavě (§ 39 obč. zák.).
Lze přisvědčit žalovanému, že odvolací soud ke zpochybňovanému právnímu závěru
dospěl na základě nesprávně (neúplně) zjištěného skutkového stavu věci.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
V daném případě pro právní závěr, zda smlouva o zajišťovacím převodu práva je
či není absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák., bylo mimo jiné
podstatné zjištění, zda si v ní účastníci sjednali, že prodlení žalobkyně s
řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má za následek, že se žalovaný
bez dalšího stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku
zajištěné pohledávky. Odvolací soud při výkladu obsahu smlouvy o zajišťovacím
převodu práva zcela pominul smluvní ujednání obsažená v dalších bodech článku
X., v nichž si účastníci upravili způsob jejich vypořádání v případě, že
žalobkyně zajištěnou pohledávku ze smlouvy o půjčce žalovanému neuhradí řádně a
včas. Nepostupoval tudíž v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v § 35
odst. 2 obč. zák. Jeho skutkový závěr, že na základě ujednání ve smlouvě o
zajišťovacím převodu práva se žalovaný bez dalšího stane trvalým vlastníkem
převedených nemovitostí v důsledku prodlení žalobkyně s řádným a včasným
splněním zajištěné pohledávky, nemá proto oporu v tomto provedeném důkazu.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tudíž použit důvodně.
Neobstojí-li skutkový základ, na němž odvolací soud založil právní posouzení
věci, nemůže obstát ani jeho právní závěr, že smlouva o zajišťovacím převodu
vlastnického práva je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem.
Současně však nebyl dán prostor pro posouzení platnosti ujednání účastníků o
způsobu jejich vypořádání pro případ, že nebude splněna rozvazovací podmínka, z
hlediska § 37 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se již
zabýval další dovolací námitkou.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. června 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu