33 Cdo 2149/2021-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. B., bytem XY,
zastoupeného Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Bělehradská 572/63, proti žalované S. Š., bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem
Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o 1 278 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 276/2019,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021,
č. j. 11 Co 337/2020-63, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek pro
uznání ze dne 2. 3. 2020, č. j. 7 C 276/2019-14, kterým Obvodní soud pro Prahu
6 uložil žalované zaplatit žalobci 1 278 000 Kč a na náhradě nákladů řízení
113.703,60 Kč; současně žalobci přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 33
202,40 Kč. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny podmínky pro vydání výzvy
stanovené § 114b občanského soudního řádu, neboť se jedná o skutkově složitou
věc (posouzení existence a obsahu čtyř ústní formou uzavřených smluv o peněžité
zápůjčce). Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná nedostála
své povinnosti vyjádřit se k podané žalobě, uvedla-li v reakci na
kvalifikovanou výzvu pouze, že pohledávku neuznává, jelikož žalobci nic
nedluží, a že soudu následně doručí podrobné vyjádření ke všem v žalobě
uvedeným skutečnostem, tudíž že byly splněny všechny předpoklady vydání
rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu. Za
nerozhodný označil argument žalované, že je samoživitelkou a matkou čtyř dětí,
neboť se samotnou fikcí uznání nijak nesouvisí; stejně posoudil její námitku,
že soud měl ve výzvě vysvětlit důvod jejího vydání, neboť taková povinnost
soudu z ničeho neplyne. Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spořívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239
o. s. ř.). Žalobce se žalobou domáhal zaplacení 1 278 000 Kč s tvrzením, že
žalovaná (vydlužitelka) mu nevrátila peněžní prostředky, které jí přenechal na
základě čtyř smluv o zápůjčce uzavřených v říjnu 2018 k úhradě kupní ceny
nemovité věci. Usnesením ze dne 19. 11. 2019, č. j. 7 C 276/2019-9, které bylo
spolu s žalobou žalované doručeno 9. 12. 2019, soud prvního stupně žalovanou
vyzval, aby se ve věci samé ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení písemně
vyjádřila, zda nárok uplatněný žalobou – zčásti nebo co do základu – uznává,
aby – neuzná-li jej v plném rozsahu – vylíčila rozhodující skutečnosti, na
nichž staví svoji obranu, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a připojila
listiny, jichž se dovolává.
Žalovanou poučil, že bude mít za to, že nárok,
který je proti ní žalobou uplatněn, uznává, jestliže se bez vážného důvodu včas
nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání; v
takovém případě rozhodne o věci samé rozsudkem pro uznání (§ 114b, § 153a odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná se vyjádřila podáním z 20. 12. 2019, doručeným soudu 27. 12. 2019, v němž uvedla, že „nárok uplatněný žalobou v plném rozsahu neuznává,
jelikož … nedluží žalobci ničeho.“ Současně přislíbila, „že následně doručí
soudu vyjádření, ve kterém se podrobně vyjádří ke všem skutečnostem, které
žalobce uvádí.“ Lhůta třiceti dnů začala běžet 10. 12. 2019 (úterý) a uběhla 9. 1. 2020 (středa). Soud prvního stupně rozhodl 2. 3. 2020. Procesní otázka – zda lze vydat rozsudek pro uznání podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř., jestliže se žalovaný vyjádřil sice
včas, ale jen tak, že nárok neuznává – již byla Nejvyšším soudem vyřešena. Judikatura Nejvyššího soudu konstantně vychází z toho, že vyzve-li soud
žalovaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil,
žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda
nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li
nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další
údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co
do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též
vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku
uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k
prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje
na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce;
obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení
žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných
tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil,
na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti
nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a
výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví
proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících
skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže
uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou
vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, a
ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013).
Jestliže odvolací soud nepovažoval za kvalifikované vyjádření žalované, že
pohledávku neuznává, jelikož žalobci nic nedluží, a že soudu následně doručí
podrobné vyjádření ke všem v žalobě uvedeným skutečnostem (což neučinila), pak
zhodnotil otázku přípustnosti vydání rozsudku pro uznání v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není rozumného důvodu se odchylovat. V dovolání použitá argumentace totiž nepřesvědčila dovolací soud, aby uvedenou
otázku posuzoval jinak. K tomu dovolací soud podotýká, že nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, na souzenou věc nedopadá, neboť v něm byla posuzována
dostatečnost kvalifikovaného vyjádření v situaci, v níž byl vydán elektronický
platební rozkaz a žalovaná, invalidní důchodkyně, ve včasném odporu proti němu
mimo jiné uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě a že ke
splnění závazku je povinná jiná osoba. Soudu adresovala i další přípis, v němž
uvedla, že stále od soudu neobdržela žádnou výzvu k osobnímu vysvětlení, v což
nadále doufá. Skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou odlišné, neboť
nepochybně nelze postavit na roveň laxní vyjádření dovolatelky a vyjádření
osoby důchodového věku zřetelně aktivně projevující jak vůli účastnit se
soudního řízení, tak i svůj nesouhlas s nárokem uplatněným proti ní, který se
evidentně podle svých schopností a znalostí snažila též odůvodnit. Rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo
1065/2019, není přiléhavý, jelikož v něm byla posuzována důvodnost vydání
rozsudku pro uznání za situace, kdy žalovaný včas požádal soud o prodloužení
lhůty, svou žádost řádně odůvodnil, avšak soud o ní nijak nerozhodl, přičemž
následně žalovaný soudu ještě před doručením rozsudku zaslal podrobné vyjádření
ve věci. Stejně tak na nyní řešenou věc nedopadá nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, neboť v něm řešená procesní situace je odlišná;
i v této věci žalovaná popřela nárok žalobce, požádala o prodloužení lhůty k
vyjádření, kterou náležitě zdůvodnila; v následném vyjádření se alespoň laicky
snažila svůj nesouhlas s žalobou odůvodnit tím, že smlouvu nepovažuje „za
nedostatečně sjednanou co do obsahu i formy.“
V projednávané věci dovolatelka o prodloužení lhůty ani nežádala, natož aby
odůvodnila její nedodržení, naopak přislíbila doručení podrobného vyjádření,
které však soudu nepodala ani dodatečně po uplynutí lhůty k vyjádření. Obsahem
jediného jejího vyjádření k žalobě byl tedy pouhý nesouhlas bez jakékoli snahy
o jeho zdůvodnění. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani popis důvodů, proč se žalovaná včas
nevyjádřila. Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154
odst. 1 o. s. ř.). Relevantní není ani argumentace týkající se existence
dalších řízení vedených mezi týmiž účastníky. Výtka, že se soud měl obrátit na
právního zástupce, který žalovanou zastupoval v těchto jiných řízeních,
neobstojí proto, že soud není povinen zjišťovat, zda zmocněnec účastníka v
jiných řízeních ho zastupuje i v projednávané věci, čímž by mu aktivně
zajišťoval zastoupení.
Takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti
účastníků řízení garantovanou v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod. Ani výzva k doplnění podání nepřichází – pojmově – v úvahu [žalovaná
byla soudem prvního stupně výslovně vyzvána k vylíčení rozhodujících
skutečností, na nichž staví svoji obranu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), a řádně
poučena o důsledcích, které nastanou, pokud se nevyjádří (§ 114b odst. 5 o. s. ř.)]. Namítá-li dovolatelka, že souzená věc není mimořádně obtížná a tudíž nebylo na
místě ji vyzývat podle § 114b odst. 1 o. s. ř., dovolací soud shledal napadené
rozhodnutí v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (viz bod 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Zároveň
dovolací soud neshledal v postupu odvolacího soudu rozpor s nálezem Ústavního
soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, neboť ze skutečností
tvrzených v žalobě je zcela zřejmé, jaký závazek účastníci sjednali, co bylo
jeho obsahem i předmětem, takže vydání kvalifikované výzvy ani v tomto ohledu
nic nebránilo. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou právní otázku, jež by
zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu