USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně APARTMENT BENEŠOV s.r.o., se sídlem v Benešově, Křižíkova 2256, identifikační číslo 06251277, zastoupené Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, proti žalovanému P. A., zastoupenému Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, o 321 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 46/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 21 Co 54/2025-507, 21 Co 55/2025, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 184,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Moniky Hoffmannové, advokátky.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 321 000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný měl dispoziční oprávnění k jejím účtům, neboť po určitou dobu disponoval generální plnou mocí k zastupování žalobkyně. V letech 2020 až 2022 vybral žalovaný v hotovosti z účtů žalobkyně bez právního důvodu finanční částky v celkové výši 321 000 Kč, které použil pro svou potřebu. Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 6 C 46/2023-414, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 12. 2024, č. j. 6 C 46/2023-423, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 321 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalovaný v období od 15. 12. 2020 do 24. 12. 2020 vybral z účtu žalobkyně 321 000 Kč, které žalobkyni nevrátil. V řízení bylo spolehlivě prokázáno, že listina – Předávací protokol ze dne 26. 12. 2020, která měla prokazovat předání těchto finančních prostředků žalobkyni, je falzum, tj. že se nejedná o listinu pocházející od žalobkyně, neboť není opatřena pravým podpisem jejího jednatele Jana Wiedemanna.
Žalovaný tedy neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že peněžité prostředky ve výši 321 000 Kč, které vybral z bankovního účtu žalobkyně, předal dne 26. 12. 2020 jejímu zástupci Janu Wiedemannovi. V další fázi řízení – po zákonné koncentraci řízení a po změně právního zastoupení a vypracování znaleckého posudku – své tvrzení o předání finančních prostředků zástupci žalobkyně Janu Wiedemannovi žalovaný změnil tak, že sporné finanční prostředky proinvestoval ve prospěch společného projektu rekonstrukce domu.
Peníze tedy nepředal žalobkyni tak, jak původně tvrdil, nýbrž po zástupci žalobkyně pouze žádal potvrzení, že je předal, aby bylo stvrzeno, že došlo k jejich spotřebování ve prospěch projektu. Navržené důkazy označené v podání ze dne 5. 11. 2024 k nově uplatněným tvrzením soud zamítl, jelikož byly uplatněny po zákonné koncentraci řízení. Ze stejných důvodů soud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem žalovaného – jednak měl tento výslech prokazovat tvrzení uplatněná po zákonné koncentraci, jednak jde o důkaz, který není způsobilý objasnit stav věci a v řízení nebyly splněny podmínky pro jeho provedení podle § 131 odst. 1 o.
s. ř. Žalovaným přednesená obrana v podání ze dne 5. 11. 2024 je zcela novou procesní obranou obsahující nová tvrzení a nové důkazy, k nimž soud nemohl přihlédnout, jelikož byly uplatněny po koncentraci řízení. Podle soudu prvního stupně koncentrace řízení nastala skončením prvního jednání ve věci, resp. uplynutím třicetidenní lhůty k doplnění tvrzení a důkazů, kterou soud účastníkům stanovil, tj. dne 28. 8. 2023. Žalovaný je a byl v řízení odborně právně zastoupen, o koncentraci řízení byl ve smyslu § 118b odst. 1 o.
s. ř. poučen v předvolání k prvnímu jednání ve věci a dále také před skončením prvního jednání. Podle soudu prvního stupně stejně jako zákonná ustanovení nelze ani judikaturu Nejvyššího soudu vykládat proti jejímu účelu a smyslu. Při prvním jednání měl soud k dispozici pouze žalobu o nevrácené finanční prostředky ve výši 321 000 Kč a vyjádření žalovaného v tom smyslu, že finanční prostředky sice vybral, ale vrátil s odkazem na předávací protokol. Toto vyjádření bylo zasláno na vědomí straně žalující, která převzetí finančních prostředků rozporovala a namítla nepravost listiny, což bylo zasláno na vědomí zástupci žalovaného.
Není tedy zřejmé, co měl soud v rámci inventarizace sporných a nesporných rozhodných skutečností při sdělení výsledků přípravy jednání účastníkům sdělit tak, aby podle názoru žalovaného účelně nastala koncentrace řízení.
Pokud žalovaný z jím citovaných rozhodnutí dovozuje, že soud měl pro úspěšnou koncentraci řízení při prvním jednání účastníkům sdělit, že žalovaný vybral z účtu 321 000 Kč (nesporné) a že je sporné, zda je žalobkyni předal, považuje soud takový výklad citované judikatury za absurdní dezinterpretaci. Jelikož žalovaný vybral z bankovního účtu žalobkyně částku 321 000 Kč, neunesl důkazní břemeno ohledně pravosti předávacího protokolu, který předložil, v koncentrační lhůtě netvrdil žádná další rozhodující tvrzení, nezbylo soudu než rozhodnout tak, že žalobě vyhověl s odkazem na ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“). Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 21 Co 54/2025-507, 21 Co 55/2025, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a s jeho odůvodněním se plně ztotožnil. Zdůraznil, že ve věci nastala koncentrace řízení uplynutím třicetidenní lhůty poskytnuté účastníkům při prvním jednání, které proběhlo dne 27. 7. 2023, tedy uplynutím dne 28. 8. 2023. Účastníci řízení byli – podle obsahu spisu – o koncentraci řízení soudem prvního stupně řádně poučeni, jak v předvolání k prvnímu jednání, tak i u soudního jednání.
Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti této věci nesdělení výsledků přípravy jednání nemá za následek, že koncentrace řízení nenastala. Sdělení výsledků přípravy jednání není obligatorním úkonem, k čemuž lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, a odbornou literaturu v něm citovanou. V době konání prvního soudního roku byl skutkový základ sporu vymezený tvrzeními účastníků triviální. Byl dán tvrzením žalobkyně o výběru finančních prostředků žalovaným, kdy toto tvrzení bylo dokonce mezi účastníky nesporným, a námitkou žalovaného spočívající v tom, že vybrané finanční prostředky předal tehdejšímu jednateli žalobkyně Janu Wiedemannovi, k čemuž označil důkaz předávacím protokolem.
Trvat za takové situace pro nastoupení účinků koncentrace řízení na formálním provedení úkonu spočívajícím ve sdělení výsledku přípravy jednání, považuje odvolací soud za výklad směřující proti smyslu institutu koncentrace řízení a proti smyslu sdělení výsledků přípravy jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, zda mohou účinky koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. nastat přesto, že soud dosud neprovedl všechny úkony uvedené v ustanovení § 118 odst. 1 a 2 o.
s. ř., a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vyjádřené v jeho rozsudcích ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3252/2023, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3372/2022, ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1237/2024, a ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 443/2025, a v usnesení ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2833/2023. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že v řízení nastala koncentrace řízení ve smyslu § 118b o.
s. ř. uplynutím lhůty poskytnuté účastníkům řízení k doplnění tvrzení a návrhu důkazů na (časově prvním) jednání konaném dne 27. 7. 2023, aniž by soud prvního stupně na tomto jednání provedl všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pojem prvního jednání v kontextu koncentrace řízení vymezil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, tak, že „obsahem (předmětem) prvního jednání uvedeného v § 118b odst. 1, větě druhé, o. s. ř. 31. 8. 2012 jsou (musí být) takové úkony, které je soud povinen při jednání provést dříve, než přistoupí k dokazování (k provádění důkazů) o věci samé.
Podstatné tu nemůže být jen to, že bylo skončeno (odročeno) jednání, které soud nařídil jako první k projednání věci samé a které se také uskutečnilo, jestliže při něm nebyly provedeny nebo nemohly být provedeny (soudem nebo účastníky) všechny úkony, které by účastníkům reálně umožnily včas a řádně splnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že první jednání lze pokládat ve smyslu § 118b odst. 1, věty druhé, o. s. ř. 31. 8. 2012 za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o.
s. ř.“ Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, „[P]okud jde o úkony podle odstavce 2, soud prvního stupně podle obsahu protokolu o jednání nesděloval výslovně výsledky přípravy jednání; nejde však o vždy obligatorní úkon soudu, když podle komentářové literatury „obecně platí, že v této fázi řízení má předseda senátu sdělit informace z přípravy jednání tehdy, pokud je to potřebné pro další průběh řízení, případně vhodné z hlediska informovanosti účastníků a např. potřeby vysvětlení důvodů, které k příslušným postupům vedly“ (srov. Králík, M., Vašíček, J.
In Lavický P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l): Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 544.). Nadto se z protokolů z jednání podává, ve kterých položkách SJM se účastníci shodli a které byly naopak sporné, byly navrhovány a předkládány důkazy a většina listinných důkazů byla rovněž provedena.“
V nyní souzené věci byli účastníci podle obsahu spisu o koncentraci řízení soudem prvního stupně řádně poučeni jak v předvolání k prvnímu jednání, tak i na jednání samotném. Byla jim rovněž poskytnuta lhůta 30 dnů k označení a doplnění tvrzení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že považuje za nesporné, že v období od 15. 12. 2020 do 24. 12. 2020 provedl výběry z bankovního účtu žalobkyně v celkové výši 321 000 Kč. Na rozdíl od žalobkyně však tvrdil, že si tyto finanční prostředky nenechal pro svou potřebu, ale předal je jednateli žalobkyně Wiedemannovi. Soud prvního stupně žalovaného poučil, aby doplnil tvrzení a označil důkazy k prokázání pravosti a správnosti listiny – předávacího protokolu ze dne 26. 12. 2020. V případě, že žalovaný nedoplní tvrzení a neoznačí důkazy, může být ve věci neúspěšný pro neunesení břemen tvrzení a důkazního břemene. Žalovaný navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví za účelem zjištění pravosti podpisu pana Wiedemanna.
Z prvního jednání před soudem prvního stupně tak bylo zřejmé, které skutečnosti jsou mezi účastníky sporné a které nesporné; žalovaný byl ke svému stanovisku vyzván k doplnění tvrzení a označení důkazů podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., na což reagoval žádostí o vypracování znaleckého posudku. Lze proto uzavřít, že u jednání dne 27. 7. 2023 došlo k provedení úkonů podle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř. a odvolací soud se při řešení otázky koncentrace řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na odmítnutí dovolání dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 30. 10. 2025 JUDr. Václav Duda předseda senátu