33 Cdo 2198/2021-789
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. Ž., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 250/3, proti žalované Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128/222 (identifikační číslo 601 92 852), zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem v Praze 7, Čechova 285/21, o určení právního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 229/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2021, č. j. 14 Co 8/2021-722, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Michala Dlaboly, advokáta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 14 Co 8/2021-722, potvrdil rozsudek ze dne 10. 9. 2020, č. j. 14 C 229/2015-672, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 určil, že právní poměr účastníků řízení založený smlouvou o stavebním spoření ze dne 14. 10. 2001 trvá a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2020, č. j. 33 Cdo 3471/2019-484, zrušil předcházející rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ujednání o „automatickém“ navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním plateb žalovanou na účet stavebního spoření, jež nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu § 578 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání, kterým žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Otázku procesního práva – existence naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě (§ 80 o. s. ř.) – vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovozuje, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.
2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Určovací žaloba je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů.
Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srov. rozsudky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015, ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 33 Cdo 4737/2018). Naléhavý právní zájem na určení zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srov. rozsudek ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Žaloba o určení existence (trvání) právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření preventivní funkci splňuje, neboť rozhodnutí o ní je s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně dalšího plnění povinností ze smlouvy o stavebním spoření, tj. zda má žalovaná nadále vést pro žalobce účet stavebního spoření, přijímat vklady, úročit a zajišťovat státní podporu, a zda žalobce může nadále vklady provádět (srov. rozsudky ze dne 25.
6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4675/2018, a ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3257/2020). Od závěrů rozsudku ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2445/2017, se odvolací soud neodchýlil, neboť v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jednostranného ukončení smlouvy, jež by stav nejistoty v právním postavení účastníků neodstranilo. V rozsudku ze dne 28. 4. 2020, č. j. 33 Cdo 3471/2019-484 (s odkazem na rozsudky ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2367/2018, a ze dne 22.
5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018) Nejvyšší soud k institutu stavebního spoření, který zákon č. 96/1993 Sb. charakterizuje cílem (účelem), uvedl: „Na dočasnost smluvního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření však nelze usuzovat z vymezení cíle spoření; to ostatně vyplývá z § 5 odst. 6 zákona č. 96/1993 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003, který – není-li v individuálním případě sjednáno jinak – konec doby spoření, tj. zánik právního vztahu smlouvou založeného, spojuje nikoliv s naspořením sjednané cílové částky, ale s vyplacením uspořené částky, státní podpory a úroků z nich.“ Způsoby, jimiž zaniknou subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření, vyplývají ze smluvních ujednání a ze všeobecných obchodních podmínek, jejichž výkladem ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud již ve zmíněných rozhodnutích dospěl k následujícímu závěru: „Zvýšení a snížení cílové částky, změna varianty rozlišuje ve vztahu ke zvýšení cílové částky, kterou má vždy za změnu smlouvy o stavebním spoření, dva případy: a) zvýšení dohodou smluvních stran při splnění předpokladů pro přidělení cílové částky (srov. oddíl V čl. 12 VOP) a b) zvýšení tzv. přespořením, což je stav (obecně deklarovaný jako nepřípustný), kdy zůstatek na účtu převyšuje sjednanou cílovou částku, a to nejen v důsledku připsání úroků nebo státní podpory, ale i přijetím plateb od účastníka na účet stavebního spoření.“ Aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu.
V projednávané věci článek 9 bod 8 VOP stanovil: „Přespořením cílové částky se rozumí stav, kdy zůstatek na účtu účastníka je vyšší než sjednaná cílová částka. Přespořování cílové částky není přípustné, v takovém případě účastník výslovně souhlasí s tím, že přespořenou částku zaokrouhlenou na celé tisíce Kč nahoru stavební spořitelna považuje automaticky za novou cílovou částku a rozdíl úhrady (viz odstavec 1), vzniklý navýšením cílové částky, stavební spořitelna zúčtuje k tíži účtu účastníka. Pokud účastník dodatečně vyjádří nesouhlas s tímto postupem, má stavební spořitelna právo smlouvu vypovědět“.
Odvolací soud – vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu – vyřešil právní otázku, kterou žalovaná předložila dovolacímu přezkumu, i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchylovat. Požadavek korigovat „protiprávní případy,“ kdy účastníci stavebního spoření využívají navyšování cílové částky v rozporu s účelem spoření, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí. Námitkou
nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatelka nenapadla žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která – pokud by skutečně existovala – mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud přihlíží jen v případě, jedná- li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že ačkoli článek 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy, aby svá rozhodnutí řádně odůvodňovaly, nelze tento požadavek chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2014 ve věci Emel Boyraz proti Turecku, č. stížnosti 61960/08, bod 74).
Dovozuje-li dovolatelka, že cílovou částku je možné navýšit pouze s jejím souhlasem, přehlíží, že z článku 9 bodu 8 VOP (který sama formulovala), jež upravuje možnost automatického navýšení cílové částky tzv. přespořením, se nic takového nepodává. Přisvědčit nelze ani jejímu názoru, že Nejvyšší soud „kladl rovnítko mezi okamžiky konce doby spoření a zániku právního vztahu ze smlouvy o stavebním spoření.“ Tyto námitky jsou založeny zčásti na jiném skutkovém podkladě, než z jakého odvolací soud vyšel, a z části na nesprávné interpretaci, popř. nepochopení závěrů, které Nejvyšší soud v rozhodnutích, na něž dovolatelka odkazuje, přijal.
Tzv. „neukončitelnost“ právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření vylučuje ujednání článku 10 VOP. Otázku, která úprava je pro posouzení závazkového právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření uzavřenou 14. 10. 2001 rozhodující, odvolací soud vyřešil v souladu rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2986/2018. Protože dovolací soud neshledal nosný důvod pro to, aby se odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, která je ustálena, nenastala ani dovolatelkou navrhovaná potřeba aktivovat velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu