33 Cdo 2298/2025-131
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. M., zastoupené Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Jana Růžičky 1165/2A, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 40 106 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 259/2023-46, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024-95, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024-95, se v části, jíž byl změněn zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2024, č. j. 15 C 259/2023-46, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 25 688,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 27. 11. 2024 do zaplacení, a v rozsahu nákladového výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně žalobou podanou 2. 11. 2023 uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které na její úkor získala žalovaná přijetím plnění z neplatné pojistné smlouvy č. 103598405 uzavřené dne 25. 3. 2005. Rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 15 C 259/2023-46, Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně co do částky 14 417,76 Kč a příslušenství zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil, ve zbývající části jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 25 688,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 27. 11. 2024 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
2. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastnice sporu uzavřely 25. 3. 2005 pojistnou smlouvu o životním pojištění, žalobkyně byla prostřednictvím výpisů z podílového účtu o průběhu pojištění pravidelně informována a že přípisem ze dne 27. 3. 2023 smlouvu vypověděla. Žalovaná vyplatila žalobkyni částky 290 731 Kč a 13 043 Kč. Po doplnění dokazování odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně je advokátkou specializující se na zastupování klientů pojišťoven a vymáhání jejich nároků z titulu životního pojištění, z něhož nelze usoudit na to, že by si od uzavření pojistné smlouvy byla vědoma neplatnosti své pojistné smlouvy, a její odbornost jí nelze klást k tíži.
Z toho dovodil, že její skutečná vědomost o neplatnosti smlouvy nebyla prokázána až do vyčíslení odkupného dne 9. 6. 2023, a proto nelze v předchozím období shledat „počátek běhu žádné subjektivní promlčecí doby“, jak dovodil soud prvního stupně, který počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojil s úhradou každého jednotlivého pojistného. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pojistná smlouva je absolutně neplatná, neboť neobsahuje konkrétní a dostatečně určitá ujednání o výši rizikového pojistného, počátečních a správních nákladů, a o pojistném plnění konstruovaném na základě neurčitelné hodnoty podílového účtu.
Doplnil, že absolutní neplatnost smlouvy spatřuje v nedostatečné konkrétnosti ujednání o pojistném plnění, o rizikovém pojistném a o nákladové struktuře pojistného produktu a ve zneužívající povaze těchto ujednání. Uvedená ujednání „jsou ve smlouvě (v obchodních podmínkách) přítomna, ale svou nekonkrétností připouštějí jejich zneužití poskytovatelem služby v neprospěch žalobkyně“. Nepřisvědčil argumentaci žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, neboť v nyní projednávané věci podrobil testu přiměřenosti ve smlouvě existující ujednání a dospěl k závěru o jejich zneužívajícím charakteru ve smyslu Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.
4. 1993.
Ohledně „tříleté
objektivní promlčecí doby“ odvolací soud aproboval argumentaci žalobkyně, že její uplatnění by i v případě posuzovaného dlouhodobého smluvního vztahu žalobkyně a žalované znamenalo porušení zásady efektivity v neprospěch spotřebitele v rozporu se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 a s pokyny pro její výklad, proto ji na uplatněný nárok neaplikoval a námitce promlčení nevyhověl. Námitku promlčení rovněž neshledal v rozporu s dobrými mravy. Dále v souladu s tím, jak žalobkyně započetla platbu žalované a vzala žalobu částečně zpět, odvolací soud odpovídající část výroku o věci samé rozsudku zrušil a řízení zastavil.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně (v rozporu s ustálenou judikaturou) posoudil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby, dále otázku aplikace objektivní promlčecí doby z důvodu existence zneužívajícího ujednání, u něhož zároveň shledal vadu spočívající v jeho neurčitosti, a otázku týkající se započtení plnění (vrácených částek pojistného) žalobkyní. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž provedl dokazování a neumožnil jí postupem podle § 118a o. s. ř. doplnit skutková tvrzení. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí jako správný rozsudek soudu prvního stupně, případně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Součástí dovolání žalovaná učinila návrh, aby dovolací soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát.
4. Žalobkyně vyjádřením k dovolání navrhla, aby dovolací soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky ohledně možnosti podrobit testu přiměřenosti neplatné ujednání a zda lze při existenci nepřiměřeného smluvního ujednání aplikovat závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 2021 ve věci C 485/19. Vyjádřila přesvědčení, že nejsou podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí, proto navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné zčásti odmítl a zčásti zamítl.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
5. Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího sodu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
9. Otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je podle ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.), rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Argumentace dovolatelky, podle které odvolací soud učinil závěr, že „žalobkyně jako advokátka zastupující klienty v obdobných řízeních z pojistných smluv sice o neplatnosti totožných smluv věděla, ale u své smlouvy netušila, že je něco v nepořádku“, se míjí s tím, jak na věc nahlížel odvolací soud, který vycházel ze skutečné (prokázané) vědomosti žalobkyně o neplatnosti smlouvy k okamžiku vyčíslení odkupného dne 9. 6. 2023. Výtka vůči hodnocení provedených důkazů přípustnost dovolání nezakládá a opodstatněnou dovolací soud neshledal ani obecnou výtku (blíže neupřesněnou) o údajném extrémním nesouladu učiněných zjištění s provedenými důkazy či o existenci tzv. opomenutých důkazů.
10. Dovolací nepřisvědčil námitce, že odvolací soud žalovanou nepoučil podle § 118a o. s. ř. I ze závěrů rozhodnutí, jež předestřela sama dovolatelka, jakož i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že povinnost soudu poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. je dána tehdy, pokud po
zhodnocení provedených důkazů nebo při odlišném náhledu soudu na právní posouzení věci vyvstane potřeba doplnění rozhodných tvrzení či důkazů k jejich prokázání, ohledně nichž má účastník povinnost tvrzení či důkazní a ohledně nichž doposud nebyl poučen (k jejich doplnění nebyl vyzván). O takový případ však v souzené věci nejde.
11. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se otázky, zda testu přiměřenosti podléhá ujednání spotřebitelské smlouvy, jehož neurčitost spočívající ve vadě projevu při uzavírání smlouvy zakládá absolutní neplatnost dotyčné smlouvy podle obecné právní úpravy § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
12. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
13. Dovolání je důvodné.
14. Právní vztah účastnic vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 25. 3. 2005 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“ - srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
15. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
16. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
17. Odvolací soud absolutní neplatnost dotyčné pojistné smlouvy spatřuje v nedostatečné konkrétnosti ujednání o pojistném plnění, o rizikovém plnění a o nákladové struktuře pojistného produktu a v jejich zneužívající povaze. Dovodil, že předmětná ujednání jsou ve smlouvě a navazujících smluvních podmínkách přítomna, ale svou nekonkrétností připouštějí jejich zneužití v neprospěch žalobkyně. Jinak řečeno důsledkem neurčitosti (nekonkrétnosti) dotyčných ujednání je smlouva absolutně neplatná a zároveň tatáž ujednání má za nepřiměřená (tedy v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch žalobkyně).
18. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že spočívá-li důvod neplatnosti (pojistné) smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).
19. Poukazuje-li odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, pak v něm uvedené závěry nesprávně interpretuje. Nejvyšší soud totiž v tomto rozhodnutí nedovodil (jak míní odvolací soud), že „vedle sebe (prozatím) neobstojí důvod neplatnosti spočívající v absenci smluvního ujednání s argumentem jeho zneužívajícího charakteru“, nýbrž, že vedle sebe nemohou obstát závěr, že smlouva určité ujednání (určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů) neobsahuje, a závěr, že „takové ujednání“ je nepřiměřené, následkem čehož nemůže obstát závěr o nemožnosti aplikace úpravy týkající se objektivní promlčecí doby. Jinak řečeno nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti.
20. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl uplatněn důvodně. V návaznosti na uvedené nemůže obstát ani navazující závěr ohledně neaplikace objektivní promlčecí doby v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023, odmítnuta, dovodil, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Nejde o situaci, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je absence určitého ujednání představující ve smyslu § 37 obč. zák. vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není.
21. Dále se dovolací soud zabýval námitkami dovolatelky vůči správnosti závěru odvolacího soudu týkajícího se možnosti započtení žalovanou provedené úhrady v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby žalobkyní. Podle obsahu spisu žalovaná uhradila žalobkyni 18 530 Kč a 3 518,89 Kč představující vrácení 17 plateb pojistného po 1090 Kč žalobkyní uhrazených v období od 2. 11. 2021 do 2. 11. 2023 a příslušenství. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět s tím, že uvedenou úhradu započetla nejprve na příslušenství žalobou uplatněného nároku a částečně na jistinu. Odvolací soud takto žalobkyní prezentovaný způsob započtení s odkazem na § 1932 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), aproboval s tím, že v žalobkyní požadovaném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
22. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně měla právo platbu započíst způsobem vyplývajícím z § 1932 o. z., není správný. Dotyčné ustanovení upravuje postup při započtení peněžitého plnění dlužníka na dluh v případě, kdy neexistuje dohoda a dlužník nic neuvede. Odvolací soud nevzal v potaz, že žalovaná účel platby označila. Jeho úvaha aprobující žalobkyní zvolený způsob započtení platby není správná. Poté, co žalobkyně v průběhu odvolacího řízení vzala žalobu částečně zpět s odůvodněním, že provedenou platbu započetla nejprve na příslušenství a až pak na jistinu, žalovaná vyjádřila svůj nesouhlas s tím, jak žalobkyně nahlíží na započtení jí provedené platby, nesouhlas se zpětvzetím žaloby však neuplatnila (to, že by se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, ostatně netvrdí ani v dovolání).
Přípustnost dovolání vůči výroku, jímž odvolací soud na základě zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení zrušil část výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně a řízení zastavil, nejsou způsobilé založit námitky žalované vůči správnosti úvah, na jejichž základě žalobkyně bere žalobu zpět (důvody zpětvzetí žaloby), pokud je neuplatní jako důvod řádně uplatněného nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. V takovém případě je zastavení řízení důsledkem práva žalobkyně disponovat předmětem řízení, a na otázce posouzení důvodů nesouhlasu se zpětvzetím není rozhodnutí založeno.
Výhrada dovolatelky vůči důvodům, pro které žalobkyně vzala zpět svou žalobu, bez uplatnění nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemůže vést k přípustnosti dovolání, neboť na otázce jejich správnosti napadené rozhodnutí (dotyčný výrok) nespočívá. Proto dovolací soud dovolání v části, kterou žalovaná napadá výrok I. napadeného rozsudku odmítl jako nepřípustné.
23. Jinak je tomu ale ve vztahu k výroku o věci samé, kdy nesprávné posouzení uvedené otázky může mít přímý dopad na posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku (v případě opodstatněnosti žalovanou uplatněných námitek).
24. K předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie dovolací soud neshledává důvod, neboť žádná z otázek formulovaných žalobkyní se netýká přímo interpretace (výkladu) práva Evropské unie nebo souladu vnitrostátního práva s právem Evropské unie, jehož aplikace přichází v projednávané věci v úvahu.
25. Dovolací soud nevyhověl návrhu na přikázání věci jinému senátu odvolacího soudu odůvodněnému přesvědčením žalované, že odvolací senát nerespektuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací senát „ignoroval“ ustálenou judikaturu dovolacího soudu, nebo že by jeho rozhodování bylo založeno na „libovůli“ odůvodňující odnětí věci.
26. Jelikož Nejvyšší soud z výše popsaných důvodů výrok o věci samé napadeného rozsudku shledal nesprávným, zrušil ho včetně nákladového výroku (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbylé části dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu