33 Cdo 2521/2023-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Leonou Adoltovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, A. Václavíka 1056, proti žalovanému L. M., zastoupenému Mgr. Nikolou Koncerem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Jasenice 1253, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 177/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 5. 2023, č. j. 59 Co 243/2022-110, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal určení, že vlastníkem podílu o velikosti id. 1633/8584 na pozemku p. č. st. XY a podílu o velikosti id. 1633/8584 na pozemku p. č. XY v k. ú a obci XY (dále jen „předmětné nemovitosti“, „sporné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“), byl ke dni svého úmrtí R. H.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 28 C 177/2022-80, určil, že vlastníkem nemovitostí byl ke dni úmrtí
R. H. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 59 Co 243/2022-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy vzaly za prokázané, že mezi R. H. a žalovaným byla dne 14. 12. 2015 uzavřena kupní smlouva, na základě které R. H. převedl na žalovaného předmětné nemovitosti za kupní cenu 1.800.000 Kč. Splatnost kupní ceny byla stanovena na 3 měsíce od provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného; nezaplacení celé kupní ceny bylo důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy.
Uzavření kupní smlouvy předcházelo uzavření dvou smluv o smlouvách budoucích kupních smlouvách (dále „budoucí smlouvy“) mezi žalovaným a společností H&B stavreal (dále jen „společnost“), jejímž jednatelem byl R. H. Předmětem budoucích smluv byly bytové jednotky, podíly na společných částech, spoluvlastnický podíl na pozemku, bytovém domu, a tedy i podíly, které byly předmětem kupní smlouvy. Podle ní byl proveden vklad vlastnického práva k nemovitostem dne 6. 1. 2016, kupní cena tak měla být uhrazena do 6.
4. 2016, což se nestalo. Proto R. H. dopisem ze dne 14. 7. 2017, který byl žalovanému doručen dne 19. 7. 2017, od kupní smlouvy z tohoto důvodu odstoupil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s právními otázkami, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od posouzení jednání právního předchůdce žalobce v rozporu s dobrými mravy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5936/2016), a dále při řešení otázky odepření možnosti vyjádřit se (mimo jiné) ke všem provedeným důkazům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4930/2017). Má dále za to, že řízení bylo zmatečné, když v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. S tímto odůvodněním navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu shodně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na řešení otázky mravnosti jednání právního předchůdce žalobce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné. Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15, odmítl). Namítá-li žalovaný, že mu byla postupem odvolacího soudu odňata možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, a v té souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4930/2017, popř. na jím citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, ve skutečnosti namítá existenci vad řízení.
Ty však samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť jimi není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn.
23 Cdo 2664/2015); k vadám řízení přihlédne dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, platí, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. V kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Dovolací tvrzení žalovaného o procesních pochybeních odvolacího soudu neobsahuje žádnou konkrétní otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, a která by tudíž splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Ačkoli dovolatel obsáhle polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, ve vztahu k jiným právním otázkám nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.