USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně LUMA REAL s. r. o., se sídlem v Praze 2, Ječná 547/15, identifikační číslo 24798215, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, proti žalované MIROS SUN, a. s., se sídlem v Praze 10, Strančická 3387/45, identifikační číslo 27741001, zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, o 7 940 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 19/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 4 Cmo 110/2024-1417, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 49 017,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Davida Veselého, advokáta.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobkyně (dále též „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že „provedl v odvolacím řízení důkazy, které žalovaná uplatnila po koncentraci řízení, čímž nepřiměřeně prolomil princip koncentrace civilního sporného řízení a princip neúplné apelace,“ neformuluje tím žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá existenci vady řízení; nejde totiž o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130). K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o.
s. ř. dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné, přičemž tato podmínka v posuzovaném případě splněna není. Požadavek, aby dovolatelka vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinna uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Dovolatelka žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. řádně nevymezila ani neidentifikovala dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o.
s. ř. Ačkoliv „označuje přiléhající soudní rozhodnutí“ ve formě usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 892/2024-465, č. j. 23 Cdo 2575/2022-215, nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/15, a rozsudků Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 5072/2014, a č. j. 32 Cdo 4182/2016-353, s jejichž obecnými závěry spojuje přípustnost dovolání, v souladu s tím, co je uvedeno shora, nespecifikuje ovšem žádnou otázku procesního práva (ve smyslu jejího sporného výkladu) která by zakládala oprávnění dovolacího soudu o takové otázce rozhodnout.
Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu