USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce Z. M., zastoupeného JUDr. Janem Onheiserem, advokátem se sídlem v Praze, Betlémské nám. 251/2, proti žalovanému T. K., zastoupenému Mgr. Janou Jevtić, advokátkou se sídlem v Praze, Gogolova 228/8, o 717 700 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 92/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 10 Co 181/2023-381, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 11 C 92/2021-281, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 767 700 Kč s uvedeným úrokem a úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III). Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 10 Co 181/2023-381, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil ve výroku II o nákladech řízení účastníků, ve zbytku potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce poskytnuté žalobcem žalovanému ve výši 717 700 Kč, která bude vyplacena na účet vedený ČSOB pro Podnikatelskou družstevní záložnu (dále jen „záložna“ nebo též „PDZ“) pod variabilním symbolem 197 a bude vrácena na tentýž účet pod variabilním symbolem 120 do 2. 11. 2018. Účastníci si sjednali úroky ze zápůjčky ve výši 3,5 % ročně z vyplacené částky a pro případ prodlení s jejím vrácením smluvní pokutu 50 000 Kč. Žalovaný smlouvu podepsal (pravost jeho podpisu potvrdil znalecký posudek).
Výpisy z běžných účtů účastníků u záložny (zřízených záložnou v rámci sběrného účtu u ČSOB), jejichž pravost a správnost nebyla v řízení vyvrácena, bylo prokázáno, že převod zápůjčky byl proveden z účtu žalobce č. 120 na účet žalovaného č. 197 dne 9. 11. 2016 a z tohoto účtu byla tentýž den částka převedena na účet č. 50 společnosti WASTECH a. s. Žalovaný neprokázal, že by zápůjčku či její část žalobci vrátil. Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena.
Soudy obou stupňů se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, podle něhož je možné poskytnout zápůjčku prostřednictvím třetí osoby (v daném případě PDZ), a nesprávně posoudily platnost smlouvy o zápůjčce, která „vyvstala zejména z ustálené judikatury dovolacího soudu, např. uvedené sp. zn. 33 Cdo 1261/2019 (rozhodnutí NS ze dne 29.04.2020), kdy se jedná o neplatnost smlouvy, pokud není prokázáno poskytnutí zápůjčky“. Soudy se také odchýlily „od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nevyčkaly konečného vyřešení kauzy kolem PDZ, které byla mezitím odňata licence k fungování“, a nesprávně tak věc právně posoudily, pokud zcela ignorovaly trestní rovinu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o.
s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání. Žalovaný v obsáhlém dovolání řádně nevymezil dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání.
V dovolání sice uvádí, že se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn.
33 Cdo
1261/2019, neuvádí však, při řešení jaké právní otázky. Rozpor spatřuje v posouzení otázky neplatnosti smlouvy mezi účastníky uzavřené, kterou dovozuje z nedostatku prokázání poskytnutí zápůjčky (z toho, že nebylo prokázáno, že byly finanční prostředky žalobcem skutečně na účet u záložny zaslány a dostaly se do
dispoziční sféry žalovaného). Nesprávné právní posouzení pak shledává v tom, že (podle něj) soud dovodil, že nemá být zkoumáno, zda na účet vedený u ČSOB pro záložnu byla reálná částka z vnějšího účtu mimo záložnu zaslána, když ze smlouvy neplyne, že stačí, aby byla zaslána v rámci záložny. Odhlédnuto od toho, že směšuje otázku platnosti smlouvy o zápůjčce a otázku faktického poskytnutí finančních prostředků podle této smlouvy (soudy obou stupňů přitom vysvětlily, že smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou a její vznik předpokládá jednak smluvní ujednání stran, jednak skutečné odevzdání předmětu zápůjčky), žalovaný nejenže v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla obecný přesah, ale vychází i z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu.
Odvolací soud totiž uvedl, že smlouva obsahuje ujednání o vyplacení zápůjčky na účet vedený ČSOB pro záložnu pod variabilním symbolem 197 a jeho vrácení na účet pod variabilním symbolem 120, že bylo prokázáno, že záložna měla u ČSOB tzv. „sběrný účet“, v jehož rámci byly jejím členům zřízeny běžné účty (podúčty), mezi nimiž probíhal bezhotovostní platební styk, a že v rámci tohoto sběrného účtu byla 9. 11. 2016 zápůjčka z účtu žalobce č. 120 na účet žalovaného č. 197 převedena. Současně vzal za prokázáno, že žalobce na svém účtu disponoval dostatečnými prostředky k poskytnutí zápůjčky.
Žalovaný přitom svou námitku staví na přesvědčení, že k poskytnutí zápůjčky mělo dojít vkladem žalobce zapůjčované částky na účet ČSOB z vnějšího účtu mimo záložnu. Takové zjištění ale soudy obou stupňů ze smlouvy ani jiných důkazů neučinily.
Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7.
8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, není přiléhavý. Závěr o reálné podobě smlouvy o zápůjčce vyjádřený v uvedeném rozhodnutí soudy obou stupňů v této věci respektovaly a skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky se zabývaly. Možnost předání peněz při zápůjčce i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele nebo na jiný účet podle smlouvy, k němuž má vydlužitel dispoziční oprávnění (příp. podle dohody stran i na bankovní účet třetí osoby) v rozhodnutí Nejvyšší soud připustil.
Navíc Nejvyšší soud řešil otázku jinou než v projednávané věci, a to otázku závazku zapůjčitele poskytnout vydlužiteli zápůjčku „tak, že zapůjčitel v určené lhůtě uhradí ve smlouvě označené dluhy vydlužitele“. Připustil přitom i možnost jiné dohody, podle níž nedojde k fyzickému předání zápůjčky vydlužiteli. Žalovaný dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou blíže nijak nespecifikuje), při řešení otázek hmotného práva:
1) „Může být smlouva o zápůjčce platná při nedostatku vůle k jejímu uzavření a nepřítomnosti v době podpisu smlouvy?“ 2) „Může dojít k prokázání poskytnutí zápůjčky jako reálného kontraktu bez doložení skutečného zaslání peněz na účet, ze kterého by měly být finanční prostředky poskytnuty žalovanému a dostat se tak do jeho dispozice?“ 3) „Je správný procesní postup soudů ohledně toho, jak se vypořádaly s námitkou žalovaného a svědkyně G. K. o nepravosti podpisu svědkyně G. K. na příkazu k úhradě z vnitřního účtu PDZ žalovaného ve prospěch vnitřního účtu WASTECH a.
s., a to tak, že se soudy námitkou vůbec nezabývaly?“ 4) „Je správný procesní postup soudu, když k námitce promlčení vznesené žalovaným nepřihlédl a nijak se s ní v rozhodnutí nevypořádal?“ 5) „V řízení nebyla vyřešena otázka, zda nevyřešená trestní rovina a možnost, že žalovaná částka byla žalobci přiznána na podkladě možného spáchání trestného činu proti žalovanému a jeho manželce G. K., má či nemá pro rozhodování soudu vliv.“
6) „Je správný postup soudu prvého stupně a soudu odvolacího, když vyzval v rámci koncentrace žalobce k předložení dalších důkazů k prokázání poskytnutí zápůjčky žalobcem žalovanému odlišných od již předložených tabulek PDZ o pohybech na vnitřních účtech členů PDZ s poučením o možném nedotvrzení poskytnutí zápůčky při nedoložení dalších důkazů, přičemž žádné důkazy předloženy nebyly a soud prvého a následně druhého stupně tyto tabulky přijal k prokázání nároku?“
Kromě toho, že u žádné z otázek žalovaný řádně nevymezil přípustnost dovolání (pokud je nekonfrontoval s konkrétními rozhodnutími dovolacího soudu, s jejichž závěry se má řešení otázek rozcházet), takto formulovanými otázkami toliko brojí proti zjištěnému skutkovému stavu nalézacími soudy. Navíc je zakládá na vlastní skutkové verzi [že o smlouvě nevěděl, neměl vůli ji uzavřít, a je-li na smlouvě podle znaleckého posudku jeho pravý podpis, byla smlouva uzavřena lstí - otázka ad 1); že „tabulkami“ záložny nebylo prokázáno, že se finanční prostředky dostaly do jeho dispoziční sféry, tedy že na jeho účet skutečně došly, když z výpisů u Raiffeisenbank a.
s. bylo prokázáno, že částka ve výši zápůjčky z účtu žalobce na účet v PDZ zaslána nebyla - otázka ad 2)]. Skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy je přitom dovolací soud vázán. Dále jimi zpochybňuje hodnocení důkazů soudy [výpisů z účtu záložny - otázka ad 2); výpovědi svědkyně K. o snaze vyvázat ze společnosti WASTECH a. s. vozidlo BMW - otázka ad 3)], neprovedení dalších navržených důkazů [znaleckého posudku k pravosti podpisu na kupní smlouvě se společností WASTECH a příkazu k úhradě - otázka ad 3); listin z trestního spisu k prokázání finanční situace žalobce a jeho vztahů s K.
B. - otázka ad 5)], ačkoli hodnocení důkazů nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Současně namítá vady v řízení [že soud nevyčkal výsledků trestního řízení a řízení ve věci nepřerušil - otázka ad 5); porušení zásady koncentrace řízení - otázka ad 6)], k nimž lze přihlížet pouze v případě jinak přípustného dovolání.
Lze dodat, že nalézací soud není povinen provést všechny navržené důkazy. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř.). K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96. Odvolací soud se přitom ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, jenž též vyložil, proč další žalovaným navržené důkazy neprovedl.
K otázce ad) 4 lze uvést, že žalovaný sice před soudem prvního stupně skutečně namítl promlčení nároku žalobce (v písemných vyjádřeních z 6. 8. 2021 a 12. 10. 2021 a při jednání 2. 3. 2023), vždy ale v souvislosti se svým tvrzením, že smlouvu o zápůjčce neuzavřel, a pokud by soud vzal za prokázáno, že finanční prostředky byly poskytnuty, pak by se jednalo o bezdůvodné obohacení, které by bylo promlčeno. Přehlíží přitom, že k závěru o bezdůvodném obohacení nalézací soudy nedospěly.
Za dosud nevyřešenou považuje žalovaný otázku, „zda je na místě přípustnost tabulek PDZ soudem bez prokázání reálného plnění, tj. skutečného převodu finančních prostředků žalobcem na sběrný účet PDZ jako poskytnutí zápůjčky“. I v tomto případě ale toliko zpochybňuje hodnocení důkazů soudem a polemizuje s jeho skutkovými závěry.
Nejvyšší soud tudíž dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť sdílí osud samotného dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu