USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) M. P., a b) M. H., zastoupených Mgr. Janem Radoněm, advokátem se sídlem Praha 7, Kostelní 364/26, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby 00025429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 413/2020, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 5 Co 78/2023-391, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou pro zmatečnost domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 91 Co 413/2020-227, s odůvodněním, že jim nesprávným postupem byla odňata možnost jednat před soudem. Zmatečnost spatřují v tom, že nebyli odvolacím soudem poučeni podle § 118a o. s. ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro ně překvapivé.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 24. 11. 2022, č.j.
91 Co 413/2020-370, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 25. 5. 2023, č. j. 5 Co 78/2023-391, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 850/2001, sp. zn. 21 Cdo 3087/2005 a sp. zn. 28 Cdo 2117/2022) uzavřel, že neposkytne-li soud poučení podle § 118a o. s. ř. (a to i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci), jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoliv o zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. I kdyby tedy žalobcům nebyla v původním řízení poskytnuta potřebná poučení podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., nemohl tím být naplněn zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Nenaplňuje jej ani namítaná překvapivost (nepředvídatelnost) rozhodnutí, neboť je také tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřují v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku sp. zn 22 Cdo 2125/2006). Podle dovolatelů „těžiště problému spočívá v tom“, že odvolací soud v původním řízení před vynesením svého rozsudku účastníky neseznámil se svým právním názorem, „diametrálně“ odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a znemožnil tak žalobcům se k odlišnému právnímu názoru vyjádřit.
Dále namítají, že rozsudek odvolacího soudu v původním řízení pro ně představuje nepředvídatelné rozhodnutí. Na podporu své argumentace poukázali na § 118a, 211 a 220 o. s. ř, nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 349/05, a odbornou literaturu. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1, věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Žalobci v projednávaném případě žalobou pro zmatečnost napadli rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované náhrady škody způsobené jim nesprávným úředním postupem notáře.
Požadavek na zrušení tohoto rozhodnutí odůvodnili tím, že nebyli odvolacím soudem poučeni podle § 118a o. s. ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro ně překvapivé. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobci jeho přípustnost spatřují v řešení právní otázky, zda nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. odňata možnost jednat před soudem. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že odnětím možnosti jednat před soudem je ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.
s. ř. takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování nebo až po něm (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn.
2
Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, uveřejněné pod číslem 50/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že se jedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nikoliv tedy o zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.
s. ř.), nebylo-li účastníku občanského soudního řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, což platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3087/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017). Uzavřel-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně), že i kdyby žalobcům nebyla v původním řízení poskytnuta potřebná poučení podle ustanovení 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., nemohl tím být naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení 229 odst. 3 o. s. ř., nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V dovolateli zmiňovaném rozsudku ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, se dovolací soud aplikací ustanovení § 229 odst. 3 o.
s. ř. nezabýval (ani jinými důvody zmatečnosti). Argumentují-li dovolatelé, že rozsudek odvolacího soudu v původním řízení (Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 91 Co 413/2020-227) „pro ně představuje nepředvídatelné (překvapivé) rozhodnutí“, pak touto argumentací vystihují případ tzv. jiné vady řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci; nejedná se o zmatečnostní důvod ve smyslu ustanovení § 229 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2117/2022, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29.
11. 2022, sp. zn. II. ÚS 3111/22). Přiléhavost postrádá odkaz na nález ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 349/05,
neboť Ústavní soud se v odkazované věci aplikací ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (ani jinými důvody zmatečnosti) nezabýval. Nad rámec řečeného lze poznamenat, že již dovolací soud v původním řízení z hlediska namítané překvapivosti (nepředvídatelnosti) poznamenal, že odvolací soud vyšel z tvrzení samotných žalobců a z odvolacích námitek žalované, tedy obojí bylo pro žalobce buď vlastní, nebo dosažitelné, a měli tak možnost se k obraně žalované vyjádřit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2493/2021).
Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i výrok o nákladech řízení, proti němuž však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.