USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. Z., bytem
XY, proti žalované E. B., bytem XY, o zaplacení 373.000 Kč, o žalobě pro
zmatečnost a na obnovu řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti, vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 86/2013, o dovolání žalované proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 24 Co 122/2020-780,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V posuzovaném případě podala žalovaná žalobu na obnovu řízení vedeného u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 86/2013, v němž jí bylo uloženo
zaplatit žalobci 373.000 Kč jako peněžité náhrady odpovídající prospěchu
získanému z odporovatelného právního úkonu (darovací smlouvy) a nahradit mu
náklady řízení. Rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014, č. j.
4 C 86/2013-256, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12.
2014, č. j. 22 Co 386/2014-314, nabyl dne 12. 2. 2015 právní moci a stal se
vykonatelným. Dovolání, které proti němu žalovaná podala, Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 2015/2015-364, jako nedůvodné
zamítl. Podání z 1. 8. 2016, které žalovaná označila jako „žalobu na obnovu
řízení“ vyhodnotil soud podle obsahu jako žalobu pro zmatečnost, neboť v něm
bylo namítáno, že ve věci o zaplacení 373.000 Kč pravděpodobně rozhodovali
vyloučení soudci. Podáním z 1. 2. 2017 žalovaná uplatnila podle obsahu žalobu
na obnovu řízení, neboť namítala, že po rozhodnutí soudu vyšly najevo nové
skutečnosti. Ze sdělení Obecního úřadu obce Bujesily ze dne 29. 11. 2016 se
totiž podává, že nemovitosti v katastrálním území XY, které získala na základě
odporované darovací smlouvy, byly v době darování neprodejné, resp. jejich
obvyklá cena by se v této době - při zohlednění zástavního práva, jímž byly
zatíženy - pohybovala v rozmezí 84.000 – 116.000 Kč; „soudy tak při závěru o
obvyklé ceně převáděných nemovitostí nepřipustily její argumentaci s tím, že je
připravena cenu prokázat navrženými důkazy“. Uvedená podání žalovaná doplnila
podáními z 23. 2. 2017, 3. 3. 2017 a 6. 2. 2020, jejichž součástí byl i návrh
na odklad vykonatelnosti napadených přísudkových rozsudků, neboť na jejich
základě je vedeno exekuční řízení. Usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 4 C 86/2013-756, Okresní soud v Rakovníku
návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze
dne 18. 6. 2014, č. j. 4 C 86/2013-256, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014-314, zamítl. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2020, č. j. 24 Co 122/2020-780,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž
zpochybnila správnost úsudku soudů, že není pravděpodobné, že žalobě pro
zmatečnost či žalobě na obnovu řízení by mohlo být vyhověno, který byl
relevantní pro rozhodnutí o jejím návrhu na odložení vykonatelnosti
pravomocného soudního rozhodnutí. V souvislosti s vylíčením předpokladů
přípustnosti svého dovolání se žalovaná zprvu omezila na pouhý odkaz na
ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by specifikovala, které ze čtyř zde uvedených
kritérií - a ve vztahu k jaké právní otázce - má za naplněné; sdělila pouze, že
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepravděpodobnosti vyhovění žalobám
pro zmatečnost a na obnovu řízení, přičemž svůj nesouhlas zdůvodnila. V podání
ze 14. 9. 2020, jímž dovolání doplnila, žalovaná vyjádřila přesvědčení, že
napadené usnesení odvolacího soudu závisí na otázkách procesního práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Předně má na mysli posouzení
„zda důvody k pochybnosti o nepodjatosti soudních osob lze dovodit také z
konkrétního řetězce pochybení (nikoliv izolovaně z jedné skutečnosti), jež na
straně účastníka vzbuzují (či mohou vzbuzovat) pochybnosti o nepodjatosti“.
Prosazuje, že v posuzované věci pochybnosti o nepodjatosti soudců vzbuzuje
„vývoj řízení o žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení“, zejména
skutečnost, že „řízení o nich je vedeno již asi 4 roky, aniž došlo k rozhodnutí
ve věci nebo nařízení jednání ve věci samé“, „rozhodnutí soudů jsou
nedostatečně odůvodňovaná“ a pochybnosti u ní „vyvolávají i konkrétní procesní
úkony, na které svými přípisy poukazuje, zejm. nezákonná rozhodnutí vydaná
vyloučenými soudci JUDr. Jaroslavou Lajprtovou, JUDr. Oto Kubešem a JUDr. Zlatuší Jíchovou“. Stejně tak se Nejvyšší soud podle názoru dovolatelky dosud
„bezezbytku nezabýval otázkou vztahu žaloby na obnovu řízení a v ní uváděných
skutečností a důkazů k tomu, kdo z účastníků v původním (nalézacím) řízení
ohledně dané skutečnosti nesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní“; ve svém
usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1271/2018, jímž rozhodl o jejím
dovolání proti předchozím rozhodnutím, jimiž soudy zamítly návrh na odklad
vykonatelnosti, se totiž k nastolené problematice vyjádřil „pouze obecně“. Dovolatelka rekriminuje soudy obou stupňů, že se řádně nevypořádaly s otázkou,
zda ji lze vinit z toho, že „v původním řízení nepředložila veškeré důkazy,
které v rámci obnovy řízení uplatňuje jako nové, pokud se vztahují k otázce,
ohledně které nesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení protistrana, tedy k
otázce, zda vůbec mohla získat prospěch, jehož vydání jí bylo uloženo“; nemůže
tak podle ní obstát závěr, že není pravděpodobné vyhovění žalobě pro
zmatečnost, ani žalobě na obnovu řízení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v
podstatě nahradil činnost soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí považuje za
nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění, jestliže se jejím návrhem na
odklad vykonatelnosti zabýval jako jediná instance. Z uvedených důvodů navrhla,
aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Opodstatněností návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
o věci z pohledu shodných dovolacích námitek, jaké uplatňuje dovolatelka nyní
(tedy v dovolání směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j.
24 Co 122/2020-780), se Nejvyšší soud obsáhle zabýval již v jí
zmíněném usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 27 Cdo 1271/2018-741. Dovolatelce
nelze přisvědčit, že v citovaném rozhodnutí „Nejvyšší soud nedostál plně
nárokům na řádné zdůvodnění svého souhlasného stanoviska k závěru soudů obou
stupňů ohledně nepravděpodobnosti vyhovění předmětným žalobám“ (tedy žalobě pro
zmatečnost a žalobě na obnovu řízení). Naopak. Nejvyšší soud konstatoval, že
formulací obou otázek předestřených k dovolacímu přezkumu dovolatelka
argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož je pravděpodobné, že bude žalobám
(pro zmatečnost a na obnovu řízení) vyhověno, a tudíž je podle ní dán důvod pro
odklad vykonatelnosti žalobami napadeného rozhodnutí, čímž ve skutečnosti
otevírá k dovolacímu přezkumu v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou
otázku výkladu § 235c o. s. ř. Za účelem tohoto výkladu pak shledal dovolání
přípustným. Ozřejmil, že vykládané ustanovení patří k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení otázky, zda je pravděpodobné, že
žalobě na obnovu řízení (či žalobě pro zmatečnost) bude vyhověno, a zda je
namístě nařídit odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, je tak věcí úvahy
soudu v řízení o nich, neboť závisí na konkrétních skutkových okolnostech
projednávané věci. Úvahy soudu prvního stupně, že je nepravděpodobné, že
žalobách bude vyhověno, které odvolací soud plně akceptoval, shledal Nejvyšší
soud správnými, neboť jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
týkající se výkladu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 988/2007, a v něm citovaná
rozhodnutí) a výkladu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněné pod
číslem 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, nebo ze dne
27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Přestože přisvědčil odvolacímu soudu, který
se v poměrech projednávané věci zabýval oběma v žalobách uplatněnými důvody
obnovy řízení a zmatečnosti, přičemž jasně a srozumitelně – vycházeje z
konkrétních skutkových okolností projednávané věci (a s odkazem na konkrétní
zákonná ustanovení), vysvětlil, proč nemá za pravděpodobné, že žalobám bude
vyhověno, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 22 Co
399/2017-624, i usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C 86/2013-595, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Učinil tak výlučně proto, že o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovali
soudci, kteří vydali žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí, tedy JUDr. Jaroslava Lajpertová (za soud prvního stupně) a JUDr. Oto Kubeš a JUDr.
Zlatuše
Jíchová (za odvolací soud); tito soudci byli podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu z rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti vyloučeni a
řízení tak bylo zatíženo tzv. zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolání není přípustné, neboť závěry, které přijal Nejvyšší soud v
usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 27 Cdo 1271/2018-741, jsou nadále zcela
akceptovatelné (nelze než na ně odkázat) a odvolací soud je při rozhodování
plně respektoval. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka žalované
podpořená odkazem na (nespecifikovanou) judikaturu Ústavního soudu, že odvolací
soud se jejím návrhem na odklad vykonatelnosti zabýval v podstatě jako jediná
instance (porušil zásadu dvojinstančnosti řízení), neboť nahradil činnost soudu
prvního stupně, jehož rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatky v
odůvodnění. Žalovaná touto námitkou nezpochybnila právní posouzení věci
odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud
přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé
založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by
být splněna podmínka vyplývající z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že
dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by
takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky
procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo,
resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatelka vymezila předpoklady
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 1 až 3 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Tak
tomu ovšem v posuzovaném případě není.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je
proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu