33 Cdo 3173/2023-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21 (identifikační číslo 471 16 617), zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovaným 1) A. J., a 2) B. J., zastoupeným Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, o 1.705.394,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 382/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2023, č. j. 17 Co 107/2022-444, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.185,24 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové, advokátky. III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.269,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové, advokátky.
Žalobou z 31. 10. 2016 žalobkyně uplatnila proti žalovaným právo na úhradu toho, co za ně plnila na výživu pozůstalých po J. K., a to v rozsahu 50 %, tj. 710.850 Kč s příslušenstvím po první žalované a 994.544,50 Kč s příslušenstvím po druhé žalované. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 6 C 382/2016-401, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí zaplatily první žalovaná 710.850 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % z 372.912 Kč od 29. 9. 2016 do zaplacení a ve výši 8,50 % z 337.938 Kč od 16.
6. 2018 do zaplacení, druhá žalovaná 994.544,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % z 656.606,50 Kč od 29. 9. 2016 do zaplacení a ve výši 8,50 % z 337.938 Kč od 16. 6. 2018 do zaplacení, a žalobkyni uložil nahradit na nákladech řízení první žalované 162.398,80 Kč a druhé žalované 186.617,12 Kč. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, ř. j. 17 Co 107/2022-444, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 28.145 Kč, resp. 30.855 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalobkyně (pojistitelka) nemá proti žalovaným postižní právo (regres), protože P.
J. (řidič) při cestě provedené v zájmu XY (dále též jen „společnost“) v době dopravní nehody porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou podle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), odpovídá pojištěná, tj. provozovatelka vozidla – společnost (§ 2 písm. f/, § 6 odst. 1, § 10 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. e/ zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů /zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla/, ve znění účinném do 31.
12. 2011, dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně k přezkumu předložila otázku hmotného práva (zda se jednalo o služební cestu, jejímž záměrem bylo „v určitém místě zrealizovat obchodní jednání, resp. plnit výkon funkce jednatele“), kterou – podle jejího názoru – vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, případně ji dosud dovolací soud neřešil.
Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalované se ve vyjádření s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnily a navrhly dovolání zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. Dne 20. 2. 2011 P. J. (otec žalovaných) cestoval služebním (firemním) vozidlem BMW 530xd, registrační značky XY, z místa svého bydliště (XY) do Červenohorského sedla, kde plánoval spojit obchodní jednání, tj. činnost spočívající v plnění jeho povinností plynoucích z postavení statutárního orgánu společnosti, s rekreací (lyžováním).
V té době byl společníkem a jednatelem XY (od 1. 11. 2016 XY). Ve vozidle s ním cestovali J. V. (obchodní ředitel XY) a J. K. Na zpáteční cestě do XY v 15.25 hodin v obci XY nezvládl P. J. řízení vozidla a havaroval. Řidič a J. K. utrpěli smrtelná zranění a J. V. byl při nehodě těžce zraněn. Toxikologickým vyšetřením bylo zjištěno, že P. J. byl ve stavu střední alkoholické opilosti, nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, a navíc při projíždění zatáčky překročil povolenou rychlost a jel minimálně rychlostí 150 km/hod.
Vozidlo – v leasingovém nájmu společnosti (provozovatelky) – bylo pojištěno u žalobkyně (smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla z 20. 12. 2010 č. 6126361950).
Usnesením ze dne 3. 11. 2011, č. j. 60 D 301/2011-287, které nabylo 7. 11. 2011 právní moci, schválil Městský soud v Brně v dědické věci po zůstaviteli P. J. dohodu dědiců o vypořádání dědictví; žalované – dcery zůstavitele – nabyly dědický podíl každá ve výši 50 %. Dovolatelkou namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nemohl založit její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022. Žalobkyní citovaný závěr o nemožnosti označit jednatele a společníka společnosti jako pomocníka ve smyslu § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), byl formulován za účinnosti právní úpravy platné od 1. 1. 2014; na projednávanou věc je podle § 3028 odst. 3 o. z. nutno aplikovat ustanovení § 420 obč. zák. Mýlí se proto žalobkyně, má-li za to, že koncepce tzv. pomocníka nedoznala novou právní úpravou žádných změn. K přičitatelnosti jednání osoby, která byla použita k činnosti právnické osoby, se za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012, konstatoval: „[O]dpovědnost podle ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. je dána na straně právnické osoby (či fyzické osoby, zejm.
podnikatele) v těch případech, kdy škůdce je vůči ní v takovém právním vztahu, že je na místě stanovení této odpovědnosti místo samotného škůdce, který způsobil škodu při její činnosti, k níž byl použit. Půjde tu o jakoukoli takovou činnost, která spadá do působnosti právnické osoby z hlediska věcného, místního a časového; může tedy jít o činnost zaměstnanců či členů právnické osoby, přičemž nerozhoduje, mají-li tito pracovníci (členové) postavení orgánů, resp. statutárních orgánů či nikoliv, dále osob, které vykonávaly činnost pro právnickou osobu mimo pracovní poměr, osob vykonávajících činnost na základě jiného smluvního vztahu, o činnost učňů apod. Jde tu o vnitřní, účelový vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, která tuto činnost vyvíjí, a nikoli o činnost, kterou by jednající osoba sledovala svůj osobní zájem.
Jen v případě, že konání osoby, která škodu způsobila, nelze považovat za činnost právnické (fyzické) osoby, k níž byla konající osoba použita, šlo by o vybočení z této činnosti (o tzv. exces), a v takovém případě by pak byla dána přímá odpovědnost této osoby“ (srov. shodně rozsudky ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2231/2010, ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014, usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 796/2017).
Jestliže odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, zejména výpovědí svědků B. J. a J. V., dovodil, že P. J. služební vozidlo neužil v rozporu s interními předpisy společnosti „k ryze soukromým účelům“, nýbrž (i) za účelem plnění povinností statutárního orgánu společnosti, je závěr, podle něhož za škodu odpovídá podle § 420 odst. 2 obč. zák. právnická osoba (společnost), byť v okamžiku škodné události řidič řídil pod vlivem alkoholu, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov.
rozsudky ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2875/2009, a ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007). Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalované podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu