33 Cdo 3214/2023-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně I. S., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 452 72 956, zastoupené JUDr.Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 81.119,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 89/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 17 Co 30/2023-126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.662,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL. M., advokáta.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 6. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 81.119,52 Kč s příslušenstvím, představující snížení výplaty pojistného plnění žalobkyni o správní náklady (25.248,60 Kč), počáteční náklady (29.150,28 Kč) a rizikové pojistné (26.720,64 Kč), které bylo dle názoru žalobkyně provedeno neoprávněně, neboť tyto náklady nebyly začleněny do pojistné smlouvy. Rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 17 Co 30/2023-126, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 29.
8. 2022, č. j. 64 C 89/2020-68, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 81.119,52 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 27. 10. 2005 smlouvu o investičním životním pojištění a zaplatila celkově pojistné ve výši 301.386 Kč. Smlouva zanikla dožitím 30. 10. 2016 a žalobkyni byla dne 23. 11. 2016 vyplacena částka 253.157 Kč. Žalobkyně dne 8. 1. 2017 udělila plnou moc k zastupování JUDr.
Marku Nespalovi ve věci uplatnění nároku na náhradu škody, případně vydání bezdůvodného obohacení, a dovolání se neplatnosti smluvního vztahu. Podáním ze dne 28. 2. 2017 vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o životním pojištění a dne 10. 4. 2017 podala návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhala určení neplatnosti pojistné smlouvy a zaplacení finanční částky. V řízení před finančním arbitrem žalobkyně neuspěla, vzala návrh zpět a dne 23. 6. 2020 uplatnila stejný nárok žalobou u soudu.
Žalovaná vznesla námitku promlčení. Podle odvolacího soudu nejpozději k datu, kdy kvalifikovaně právně zastoupena uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení u finančního arbitra (10. 4. 2017), měla žalobkyně vědomost o rozhodujících okolnostech k uplatnění nároku; věděla, že na její úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal. Začala tak běžet dvouletá subjektivní promlčení lhůta, která dnem 10. 4. 2019 marně uplynula. K bezdůvodnému obohacení žalované došlo nejpozději dnem, kdy žalobkyni nebyla vyplacena celá částka pojistného plnění zahrnující nákladovou složku pojištění a rizikové pojistné.
Od 24. 11. 2016 tak začala běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta, která dnem 24. 11. 2019 marně uplynula. K datu podání žaloby tak marně uplynula jak subjektivní, tak i objektivní promlčení lhůta, přičemž k promlčení uplatněného práva stačí marné uplynutí jen jedné z nich. Žalovanou vznesená námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žádné okolnosti, které by svědčily o zneužití námitky promlčení žalovanou neshledal. Žalovaná žalobkyni ve včasném uplatnění nároku u soudu nikterak nebránila, bylo jen na žalobkyni, že vzala zpět návrh u finančního arbitra, čímž nedošlo k stavení promlčecí lhůty (§ 112 obč. zák.), a že podala žalobu až po uplynutí promlčecích lhůt.
Odvolací soud se výslovně nezabýval otázkou platnosti nebo neplatnosti pojistné smlouvy, neboť tato otázka nebyla pro rozhodnutí významná s ohledem na marné uplynutí jak subjektivní dvouleté, tak i objektivní tříleté promlčecí lhůty (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 94/21).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, v němž formuluje pět právních otázek, které podle jejího názoru byly již dovolacím soudem řešeny, avšak mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Konkrétně se jedná o tyto otázky, zda: 1) je sepis předžalobní výzvy sám o sobě skutkovou okolností, která zakládá prokazatelnou a skutečnou vědomost dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení, která je relevantní pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez ohledu na individuální specifika projednávané věci, zejména jednání a postavení obou smluvních stran, které jednají i po zahájení řízení před finančním arbitrem tak, jako by pojistná smlouva byla platná a na formulaci návrhu k finančnímu arbitrovi, který obsahuje eventuální petit pro případ, že pojistná smlouva nebude shledána absolutně neplatnou? 2) jsou obecné soudy povinny z úřední povinnosti primárně zkoumat přítomnost zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách v souladu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5.
4. 1993, ačkoliv posuzovaná smlouva má i jiné vady zakládající podle vnitrostátních předpisů její absolutní neplatnost? 3) lze přiznat právní ochranu jednání účastníka v případě, kdy výsledek smluvního jednání, které bylo kvalifikováno jako absolutně neplatné, a kdy neplatnost zavinil výlučně účastník při přípravě smluvní dokumentace a svým následným jednáním, je výrazně v neprospěch dovolatele v pozici spotřebitele a je zjevně nespravedlivý z důvodu zjevného nepoměru vzájemných plnění? 4) lze přiznat právní ochranu jednání účastníka v případě, kdy účastník zavinil absolutní neplatnost pojistné smlouvy tím, že jednal v rozporu s nekalými obchodními praktikami, přičemž v tomto jednání pokračoval i poté, kdy získal vědomost o vadách pojistné smlouvy, a námitkou promlčení by získal výrazně vyšší plnění, než by mu dle pojistné smlouvy náleželo v případě, že by tato pojistná smlouva byla platná? 5) lze za nepoctivé považovat jednání účastníka podléhajícího zákonné regulaci, který namítl promlčení práva dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy, ačkoliv po dobu trvání pojistné smlouvy sliboval dovolateli poskytnout z této smlouvy plnění a jednal tak, jako by pojistná smlouva byla právně bezvadná, přestože z jiných řízení věděl, že v případě smluv obdobných pojistné smlouvě konstatoval finanční arbitr a následně i obecné soudy absolutní neplatnost? Dovolatelka má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Na vyřešení dovolatelkou formulované právní otázky, zda sepis předžalobní výzvy je skutkovou okolností, která prokazuje skutečnou vědomost dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení nebyl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně nejpozději k datu, kdy uplatnila nárok u finančního arbitra (tj. 10. 4. 2017) měla vědomost o tom, že na její úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, nikoliv na závěru, že tímto okamžikem byl sepis předžalobní výzvy. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31.
8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud spojil se skutečnou (prokázanou) vědomostí o bezdůvodném obohacení žalobkyně, nikoli se skutkovými okolnostmi, z nichž bylo možno tuto vědomost dovodit. Takový závěr odpovídá tomu, co dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 19.
3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (srov. na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo
670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 303/2022, ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2887/2022, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022).
Od závěrů dovozených v citovaných rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odchýlit, nadto za situace, kdy dovolatelka svou argumentaci založila na vlastní skutkové verzi co se týče její vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, která se liší od skutkové verze, z níž vycházel při právním posouzení odvolací soud. V této souvislosti se sluší zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.
V otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28.
11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Odvolací soud uvedené zásady při rozhodování respektoval a jeho úvahy v tomto směru nelze mít za nepřiměřené.
Ve vztahu ke zbývajícím v dovolání předestřeným otázkám dovolatelka přehlíží, že odvolací soud se nezabýval (ne)platností pojistné smlouvy, přičemž všechny tyto otázky [viz otázky ad 2) až 5)] vycházejí ze závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná. Nejde-li o otázky, na nichž by byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá) nemohou založit přípustnost dovolání. Mimoto, totožné právní otázky Nejvyšší soud již řešil v rozsudku ze dne 31.
5.
2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ve skutkově i právně obdobné věci a navázal na ně ve svých rozhodnutích ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, nebo ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022. Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu