USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. D., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo osoby 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 557 951 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 6/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 68 Co 159/2022-129, takto: I. Dovolámní se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 116 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta.
Žalobce uplatnil v řízení před Finančním arbitrem nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor měla získat žalovaná Generali Česká pojišťovna, a. s. (dále také jen „instituce“) přijetím plnění (pojistného) na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění; současně se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy. Bezdůvodné obohacení žalobce vyčíslil částkou 715 000 Kč odpovídající tomu, co plnil instituci na pojistném. Finanční arbitr nálezem ze dne 25. 3. 2019, č. j. FA/SR/ZP/578/2017-28, určil, že pojistná smlouva je v části týkající se životního pojištění neplatná a žalovaná je povinna zaplatit žalobci 338 690 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu návrh žalobce zamítl.
Usnesením ze dne 17. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/578/2017-36, finanční arbitr řízení zastavil, protože žalobce vzal svůj návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem zpět. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 68 Co 159/2022-129, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 7. 12. 2021, č. j. 40 C 6/2021-60, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 557 951 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování a shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a Generali Česká pojišťovna, a. s., uzavřeli dne 28. 6. 2007 (tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“) smlouvu o investičním životním pojištění PROFI Invest s počátkem pojištění od 29. 6. 2007 a s pojistnou dobou 20 let, v níž se žalobce zavázal hradit pojišťovně měsíčně pojistné; ke dni 26. 3. 2019 jí na pojistném uhradil částku 873 578 Kč. Pojistná smlouva obsahuje prohlášení pojistníka, že převzal Všeobecné pojistné podmínky životního pojištění a doplňkové podmínky životního pojištění.
Žalovaná žalobci v souvislosti s ukončením jejich pojistného vztahu vyplatila odkupné ve výši 315 627 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pojistná smlouva je (absolutně) neplatná, protože neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění (konkrétní výše rizikového pojistného nebyla ve smlouvě ujednána a nelze ji zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek či jiných smluvních dokumentů) a dovodil, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které představují jím uhrazené platby pojistného, je promlčeno.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vázal počátek subjektivní promlčecí doby již ke dni uzavření pojistné smlouvy, odvolací soud s podporou závěrů dovozených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 dovodil, že rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je, aby účastník věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna bezdůvodně obohatila, resp. aby přinejmenším tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku.
V posuzovaném případě se žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy dozvěděl nejpozději v první polovině roku 2017; ve své výzvě k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 10. 4. 2017 totiž uvedl skutkový a právní rozbor předmětné problematiky (a vyjádřil své pochybnosti o platnosti smlouvy), z čehož soud dovodil jeho vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy. Jelikož k poslední platbě pojistného došlo 26. 3. 2019, promlčecí doba uplynula 26. 3. 2021, a protože žaloba byla podána teprve 2. 6. 2021, je uplatněné právo promlčeno. Námitku promlčení, kterou v průběhu řízení žalovaná uplatnila, soud neshledal v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost sice uvozuje tím, že „napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která byla již dovolacím soudem řešena, avšak nyní má být posouzena jinak“, z obsahu dovolání se však podává, že dovolatel má za to, že formulované právní otázky vyřešil odvolací soud odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání formuluje především otázku, zda v posuzovaném případě bylo na místě počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy vázat k datu 10.
4. 2017, jestliže žalovanou sice vyzval k nápravě závadného stavu, avšak z jeho chování bylo zjevné, že měl o neplatnosti smlouvy pouze pochybnost, nikoli jistotu. Prosazuje, že vědomost o neplatnosti smlouvy nelze dovozovat z pouhé pochybnosti, nýbrž až z jistoty, kterou získal teprve pravomocným rozhodnutím soudu, a je přesvědčen, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 19.
3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se při posouzení, zda námitka promlčení není uplatněním práva v rozporu s dobrými mravy, náležitě nevypořádal s jeho argumentací a nezohlednil specifika konkrétního sporu, čímž se odchýlil např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo od nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15. Nadále rovněž prosazuje, že neurčitá ujednání týkající se rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů způsobující neplatnost pojistné smlouvy jsou zneužívajícími ujednáními ve smyslu čl.
3 směrnice Rady 93/13/EHS a nelze přiznat právní ochranu jednání žalované, jestliže výsledek smluvních ujednání, které byly kvalifikovány jako absolutně neplatné, je výrazně v jeho neprospěch coby spotřebitele a je zjevně nespravedlivý. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje v tomto směru za nekonformní s evropským právem a s rozhodovací praxí SDEU (konkrétně s rozsudkem SDEU ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. C-485/19). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatel vyjádřil v rámci rozsáhlé polemiky se závěry přijatými finančním arbitrem i soudy obou stupňů.
Generali Česká pojišťovna, a. s., se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst.
1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne.
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá. Žalobce sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta stanovená v § 107 obč. zák., učinil tak ale na podkladě vlastní skutkové verze.
Oproti odvolacímu soudu, který vzal za prokázané, že vědomost žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy je patrna již z jeho výzvy k vydání bezdůvodného obohacení z 10. 4. 2017, prosazuje, že z obsahu citovaného podání lze dovodit pouze, že si nebyl jist, že smlouva je v pořádku, nikoli vědomost o její neplatnosti. Na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů dovolatel předkládá vlastní verzi o tom, zda znal skutečnosti, z nichž mohl usoudit na neplatnost pojistné smlouvy.
Skutkový základ sporu však nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Irelevantní jsou proto odkazy dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. V otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018).
Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Odvolací soud uvedené zásady při rozhodování respektoval a jeho úvahy v tomto směru nelze mít za nepřiměřené.
K otázce aplikace rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-485/19 na projednávanou věc se vyslovil Ústavní soud, který v nálezu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dovodil, že „závěry citovaného rozsudku SDEU, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro projednávanou věc použitelné.
SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení.
I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se nadále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit.
Lze sice uznat, že pojišťovna způsobila pojistníkovi finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by pojistníkovi vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal.“ Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto „investicí svého druhu“.
I proto na danou věc závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval. K argumentaci, že nelze přiznat právní ochranu jednání žalované v případě, kdy výsledek smluvních ujednání je výrazně v neprospěch spotřebitele (resp. výtce, že odvolací soud měl v projednávané věci aplikovat tzv. zásadu efektivity), kterou dovolatel dodatečně podpořil odkazem na judikaturu SDEU, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 31.
5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ve skutkově i právně obdobné věc. Akcentoval, že je třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) – tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje. Systém ochrany zavedený směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“), vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah, a je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru (srov. rozsudky SDEU ze dne 26.
10. 2006, E.M.M.C. proti Centro Móvil Milenium SL, C-168/05, a ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM Zrt proti E.S.G., C-243/08, a ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones SL proti C.R.N., C-40/08). Je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru. S ohledem na takové nerovné postavení ukládá čl. 6 odst.
1 směrnice členským státům, aby stanovily, že zneužívající klauzule „nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné“. Jak vyplývá z ustálené judikatury SDEU, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz výše uvedené rozsudky SDEU ve věcech C-168/05 a C-40/08, a dále např. rozsudek ze dne 9.
11. 2010, VB Pénzügyi Lízing Zrt. Proti F.Sch., C-137/08). Cílem sledovaným zákonodárcem Unie v rámci směrnice je nastolit rovnováhu mezi smluvními stranami a zároveň v zásadě ponechat smlouvu jako celek v platnosti, nikoli zrušit všechny smlouvy, které obsahují zneužívající klauzule. Požadavek účinné soudní ochrany spočívající v povinnosti členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, platí zejména pro procesní podmínky soudních řízení založených na takových právech.
Ustálená judikatura SDEU aplikuje zásadu efektivity (účinné soudní ochrany) v případech, kdy spotřebitelé uplatňují práva přímo vyplývající z unijního práva. SDEU zdůraznil, že pravidlo týkající se námitky promlčení není samo o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud jeho použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných zejména směrnicí 93/13 a směrnicí 2008/48. Soudní dvůr totiž uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem (viz rozsudky ze dne 9.
7. 2020, Raiffeisen Bank SA proti J.B. a BRD Groupe Société Générale SA proti K.C.,
C-698/18 a C-699/18, a ze dne 16. 7. 2020, C.Y. proti Caixabank SA a L.G, P.K. proti Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA, C-224/19 a C-259/19). Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která sice stanoví nepromlčitelnost práva podat žalobu na určení neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, avšak pro právo podat žalobu směřující k uplatnění restitučních účinků tohoto určení neplatnosti stanoví promlčecí lhůtu, s výhradou, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz citovaný rozsudek SDEU ve věcech C-698/18 a C-699/18, a rozsudek SDEU ve věcech C-224/19 a C-259/19).
Z výše uvedeného je zřejmé, že aplikace uvedené zásady se bude týkat především sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva (typicky jde o nároky vyplývající ze zneužívajících ujednání). V projednávané věci však o takovou situaci nejde. Jde o nárok ze smlouvy kombinující prvky investiční s pojištěním uzavřené se subjektem podléhajícím orgánu dohledu (Česká národní banka), přičemž ani soud, ani orgán dohledu žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání, neučinily.
Neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívá v použití zneužívajících ujednání. Žalobcův nárok není důsledkem porušení jeho práv garantovaných unijním právem, ale jde o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv. Nejde tudíž o případ, kdy spotřebitel dotyčný nárok nevymáhal proto, že nebyl schopen sám posoudit, zda má dotyčné smluvní ujednání zneužívající charakter, nebo že nevěděl o jeho zneužívající povaze, kdy je podle výše citovaných judikatorních závěrů nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících z unijního práva.
Jinak řečeno není odůvodněn závěr, že nutnost uplatnění nároku žalobcem včas může nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává unijní úprava, a že dotyčná úprava týkající se promlčení porušuje zásadu efektivity. Lze proto shrnout, že z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což (vzhledem k výše uvedenému) není tento případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl.
3 odst. 1) směrnice. Protože důvod neplatnosti posuzované pojistné smlouvy spočívá v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).
Dovolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci nejde o případ, kdy směrnice musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 6. 2023 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu