33 Cdo 3496/2023-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Hanykovou, CSc, advokátkou se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti žalovaným 1) L. M., a 2) VM FOREST, spol. s r. o., se sídlem v Davli – Sloupu, Na plazech 83E, zastoupené Mgr. Lucií Motlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Václavské náměstí 846/1, o určení neexistence pohledávky, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 156/2019, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023, č. j. 22 Co 310/2022-355, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 086 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jarmily Hanykové, CSc., advokátky.
Žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-západ dne 16. 4. 2019 se žalobce domáhal určení neexistence pohledávky žalované 1) za L. N., a společností CARLINE, s. r. o., se sídlem v Praze, Hornoměcholupská 22A, vyplývající ze smlouvy o půjčce uzavřené 31. 10. 2004 mezi žalovanou 2) jako věřitelkou a CARLINE, s. r. o. jako dlužnicí a dodatku k této smlouvě z 15. 9. 2014, ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalovanými dne 31. 8. 2007, a z notářského zápisu z 22. 8. 2018 č. NZ 1307/2018, N 1411/2018 (dále jen „notářský zápis“).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 22 Co 310/2022-355, potvrdil rozsudek ze dne 22. 7. 2022, č.j. 3 C 156/2019-302, kterým Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že pohledávka žalované 1) za CARLINE, s. r. o. (tehdy žalovanou 4) a L. N. (tehdy žalovaným 3) vyplývající ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 31. 10. 2004 mezi žalovanou 2) a CARLINE, s. r. o. ohledně částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 31.
8. 2007 mezi žalovanými, z dodatku ke smlouvě o půjčce uzavřeného 15. 9. 2014 mezi žalovanou 1) a CARLINE, s. r. o. a z notářského zápisu z 22. 8. 2018 č. NZ 1307/2018, N 1411/2018, neexistuje, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 31. 10. 2004 uzavřela žalovaná 2) s CARLINE, s. r. o. smlouvu, ve které se zavázala půjčit jí 2 000 000 Kč (dále jen „smlouva o půjčce“); splatnost půjčky byla sjednána do 31.
10. 2014. K předání půjčeného obnosu však nedošlo, čemuž nasvědčuje skutečnost, že (údajný dlužník) CARLINE, s. r. o. od roku 2004 až do roku 2016 ve svém účetnictví nevykazovala jakékoli dlouhodobé závazky odpovídající takovému dluhu. Ze znaleckého posudku se podává, že v roce 2018 bylo provedeno jakési „přeúčtování jistiny“ ve výši 1 800 000 Kč rozdělené na dvě položky (1 746 911,50 Kč a 53 088,50 Kč), což nekoresponduje s notářským zápisem, kde byla nesplacená jistina vyčíslena na 1 800 000 Kč. „Přeúčtování“ a „doúčtování“ jistiny svědčí pro úvahu, že se jednalo o účelový krok v reakci na to, že až v roce 2018 byla vytvořena fiktivní pohledávka, která do té doby v účetnictví zanesena nebyla, neboť neexistovala.
Dne 31. 8. 2007 uzavřely žalované smlouvu, jíž žalovaná 2) postoupila žalované 1) pohledávku za společností CARLINE, s. r. o. plynoucí ze smlouvy o půjčce v nesplacené výši 1 800 000 Kč. Dne 15. 9. 2014 uzavřela žalovaná 1) s CARLINE, s. r. o. dodatek ke smlouvě o půjčce, jímž byla splatnost půjčky nově sjednána do 31. 10. 2015. Žalobce má podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 1. 2013, č. j. 12 C 267/2009-216, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, č. j.
69 Co 394/2013-274, vykonatelnou pohledávku za L. N. a v roce 2014 podal exekuční návrh k jejímu vymožení; exekuční řízení bylo vedeno pod sp. zn. 48 EX 91/14 a byl v něm vydán exekuční příkaz k postižení závodu CARLINE, s. r. o., v níž měl společník L. N. 90 % obchodní podíl. Dne 22. 8.
2018 došlo mezi žalovanou 1), společností CARLINE, s. r. o. a L. N. k sepisu notářského zápisu s přímou vykonatelností, v němž se L. N. zavázal přistoupit k závazku CARLINE, s. r. o. a žalovaná 1) spolu s L. N. a CARLINE, s. r. o. učinili nesporným, že 31. 10. 2004 byla uzavřena smlouva o půjčce, na základě které žalovaná 2) poskytla společnosti CARLINE, s. r. o. finanční částku 2 000 000 Kč se splatností do 31. 10. 2014, přičemž byl sjednán úrok a smluvní pokuta pro případ prodlení, že 31. 7. 2007 došlo k částečnému plnění půjčky částkou 200 000 Kč, že 31.
8. 2007 byla pohledávka z půjčky postoupena na žalovanou 1), že 15. 9. 2014 byl uzavřen dodatek smlouvy o půjčce, jímž byla změněna splatnost půjčky do 31. 10. 2015, a že 22. 8. 2018 byla uzavřena dohoda, podle níž L. N. přistoupil k dluhu CARLINE, s. r. o. Žalovaná 1), L. N. a CARLINE, s. r. o. učinili nesporným, že pohledávka žalované 1) za L. N. a CARLINE, s. r. o. (tj. za dlužníky) činila ke dni sepisu notářského zápisu 1 800 000 Kč na jistině, 2 032 679 Kč na úroku ve výši 8 % ročně a 1 026 000 Kč na smluvní pokutě za prodlení, přičemž dlužníci tento svůj dluh v celkové výši 4 858 679 Kč vůči žalované 1) uznali co do důvodu a výše a zavázali se jí ho uhradit společně se smluvním úrokem ve výši 8 % ročně z nesplacené jistiny za období od 23.
8. 2018 do zaplacení tak, že částka 4 858 679 Kč bude uhrazena v 98 bezprostředně po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 50 000 Kč, z nichž první byla splatná 1. 9. 2018, a každá následující vždy do 1. dne kalendářního měsíce s tím, že poslední devadesátá osmá splátka činí 8 679 Kč se splatností k 1. 8. 2026; smluvní úrok ve výši 8 % ročně z nesplacené jistiny za období od 23. 8. 2018 do zaplacení se dlužníci zavázali věřitelce uhradit nejpozději 1. 8. 2027. Bylo sjednáno, že nezaplacením kterékoli splátky se stává celý dluh splatným, a ujednána byla přímá vykonatelnost notářského zápisu.
Na základě notářského zápisu podala žalovaná 1) exekuční návrh proti dlužníkům; exekuční řízení bylo zahájeno 13. 11. 2018 zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitostem společnosti CARLINE, s. r. o zapsaným na LV č. XY v k. ú. XY, k zajištění pohledávky žalované 1) ve výši 4 808 679 Kč se smluvním úrokem ve výši 8 % ročně z částky 1 800 000 Kč od 23. 8. 2018 do zaplacení; žalovaná 1) posléze vzala svůj exekuční návrh zpět vůči L. N. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Má totiž vykonatelnou pohledávku za L. N. přesahující na jistině 3 500 000 Kč s příslušenstvím (úroky jdoucími již od 9. 2. 1999), kterou vymáhá v exekuci postižením obchodního podílu L. N. (povinného) ve společnosti CARLINE, s. r. o.; vymahatelnost jeho nároku je nepochybně ztížena a současně ohrožena tím, že k návrhu žalované 1) byl dne 1. 11. 2018 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce postižením obchodního závodu společnosti CARLINE, s. r. o., k jejímž nemovitostem bylo zřízeno exekutorské zástavní právo.
Žalovaná 1) přitom na základě notářského zápisu sepsaného 22. 8. 2018, který obsahuje svolení k jeho přímé vykonatelnosti, vede exekuci nyní již jen vůči CARLINE, s. r. o., žalobce není účastníkem tohoto exekučního řízení a exekuci se tudíž nemůže aktivně bránit. Přitom je jednoznačné, že za situace, kdy žalobce vede vůči L. N. exekuci postižením jeho obchodního podílu v CARLINE, s. r. o., má pozdější exekuce vedená žalovanou 1) zcela zásadní vliv na výši obchodního podílu L. N. v CARLINE, s. r.
o. (výše tohoto obchodního podílu nepochybně závisí na tom, zda je CARLINE, s. r. o. zatížena dluhem ve výši cca 5 000 000 Kč či nikoliv). Právo žalobce na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky je tak ohroženo tím, že hodnota obchodního podílu L. N. v CARLINE, s. r. o. je žalovanou 1), která se pasuje do role věřitele CARLINE, s. r. o., ovlivněna do té míry, že pohledávka žalobce může být v exekučním řízení uspokojena v nižší než předpokládané výši, s ohledem na možný pokles hodnoty obchodního podílu L.
N. v CARLINE, s. r. o. Odvolací soud smlouvu uzavřenou dne 31. 10. 2004 mezi žalovanou 2) a CARLINE, s. r. o. poměřoval ustanovením § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), podle něhož smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Akcentoval, že smlouva o půjčce má reálnou nikoli konsenzuální povahu a k jejímu vzniku je zapotřebí vedle dohody stran i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Protože žalovaná 2) peníze podle smlouvy o půjčce společnosti CARLINE, s. r. o. nepředala, tvrzená pohledávka žalované 1) za L. N. a CARLINE, s. r. o. ze smlouvy o půjčce a jejího dodatku, resp. ze smlouvy o postoupení pohledávky nevznikla (neexistuje). Uznání dluhu obsažené v notářském zápisu nepředstavuje samo o sobě nový právní titul závazku.
Zakládá se jím pouze právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je vyvratitelná důkazem opaku (§ 133 o. s. ř.). Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit, jelikož je jejím opakem (§ 133 o. s. ř.). Odvolací soud uzavřel, že dluh, který byl notářským zápisem uznán, nikdy nevznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkly, že v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14 přezkoumatelně a přesvědčivě nevysvětlil, v čem konkrétně má pro žalobce spočívat přínos vyhovujícího soudního rozhodnutí na jím požadovaném určení, resp. z jakého důvodu případné určení bude účinněji chránit jeho právo, a že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „zda věřitel má naléhavý právní zájem, který je stěžejní podmínkou pro projednání určovací žaloby, když není zásadně ohroženo žalobcovo právo a nedochází k přímému ohrožení jeho právního postavení, když není zásadním způsobem ohroženo jeho právo na uspokojení jeho exekučně vymáhané pohledávky“.
Na přípustnost dovolání usuzují z toho, jak odvolací soud řešil následující otázky procesního práva: „zda, pokud se žalobce ve své žalobě omezuje na prosté konstatování, že má za L. N. vykonatelnou pohledávku a že žalovaná 1) svou vykonatelnou pohledávkou za CAROLINE, s. r. o. jeho pohledávku ohrožuje, zda právní závěr odvolacího soudu a pouhé konstatování, že pohledávka žalobce může být v exekučním řízení uspokojena v nižší než předpokládané výši, když je toto tvrzení zcela nepodložené důkazem, obstojí“ a „zda může soud rozhodnout o neprovedení důkazu v podobě exekučního spisu a znaleckého posudku, jímž má být prokázána skutečnost významná pro rozhodnutí ve věci samé, a tedy zda pohledávka žalobce může být v exekučním řízení uspokojena v nižší než předpokládané výši, jak žalobce tvrdí, ale nijak nedokládá“.
Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýkají, že nezdůvodnil, proč neprovedl jimi řádně navržený důkaz exekučním spisem a znaleckým posudkem a zatížil tak řízení vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, čímž způsobil nepřezkoumatelnost rozhodnutí, které navíc zasáhlo do ústavně garantovaného práva žalované 1) na vlastnictví majetku. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou považuje otázku, „zda u půjčky, která se nevyskytuje v účetnictví dlužníka, se má za to, že dlužníkovi poskytnuta nebyla, a tudíž tato půjčka nevznikla a neexistuje“.
Žalobce se k dovolání vyjádřil a navrhl je odmítnout jako nepřípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s.
ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř. až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem a zároveň od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Dovolací námitky uvedené postuláty nesplňují. Žalované v dovolání sice vytýkají odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, nespecifikují však čím (v jakém směru), ani neuvádějí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož by to bylo možné dovodit.
Nadto otázky, které v tomto směru v dovolání formulovaly, zakládají na vlastní – od odvolacího soudu odlišné – skutkové verzi, že žalobcovo právo není ohroženo, nedochází k přímému ohrožení jeho právního postavení, ani není zásadním způsobem ohroženo uspokojení jím exekučně vymáhané pohledávky. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází- li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. Na otázce, kterou dovolatelky mají za dosud dovolacím soudem neřešenou („zda u půjčky, která se nevyskytuje v účetnictví dlužníka, se má za to, že dlužníkovi poskytnuta nebyla, a tudíž tato půjčka nevznikla a neexistuje“), napadené rozhodnutí nespočívá a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání. Odvolací soud v posuzovaném případě nedovodil, že nevyskytuje-li se půjčka v účetnictví dlužníka (tj. CAROLINE, s. r. o.), má se za to, že nevznikla
(neexistuje). Právní posouzení věci založil na skutkovém zjištění, že žalovaná 2) sice se společností CAROLINE, s. r. o. uzavřela písemnou smlouvu o půjčce, avšak k předání finančního obnosu 2 000 000 Kč dlužnici podle této smlouvy ve skutečnosti nedošlo; zdůvodnil přitom logicky a srozumitelně, proč neuvěřil tvrzení aktérů smlouvy, že půjčka byla dlužnici předána. Tvrzení dovolatelek, že z provedeného dokazování nemohlo vyplynout, že půjčka nebyla poskytnuta, nadto nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení.
Ostatními výtkami (že odvolací soud pochybil, neprovedl-li všechny jimi navržené důkazy, konkrétně důkaz exekučním spisem a znaleckým posudkem) a výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolatelky nezpochybňují žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nepředložily-li dovolatelky k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, má oprávněný právo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu