33 Cdo 3766/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce M. M., proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr. M. N., advokátkou o
zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné -
pobočky v Havířově pod sp. zn. 106 C 245/2005, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2006, č. j. 8 Co
597/2006-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. prosince 2006, č. j. 8 Co
597/2006-78, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově
ze dne 24. března 2006, č. j. 106 C 245/2005-51, a to ve výroku, jímž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 150.000,- Kč s 2% úrokem od 4. 4.
2005 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení (ve výroku, jímž byla
zamítnuta část požadovaného příslušenství, zůstal rozsudek soudu prvního stupně
odvoláním nedotčen). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že v říjnu 1995
převzal žalovaný od J. F. částku 150.000,- Kč, která tvořila majetek sdružení,
jehož účastníky byli J. F. a žalobce. Tato částka měla sloužit k zajištění a
zaplacení dodávky alkoholu firmou M. v P.. Alkohol nebyl sdružení dodán, neboť
žalovaný obchod přes příslib nezajistil ani nezprostředkoval a svěřené peníze
použil pro svou potřebu. Namísto žalovaného vrátil částku 150.000,- Kč
sdružení, resp. na jeho účet, žalobce. Vycházeje z takto zjištěného skutkového
stavu se odvolací soud ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem
prvního stupně. Dovodil, že žalovanému vniklo na úkor žalobce bezdůvodné
obohacení tím, že žalobce za něj plnil, co po právu měl plnit sám a žalovaný je
tak povinen bezdůvodné obohacení ve výši 150.000,- Kč podle § 451 odst. 1 a §
454 obč. zák. žalobci vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká
odvolacímu soudu, že „řešil věc v rozporu s hmotným právem“. Vyjadřuje
přesvědčení, že prokázal existenci dohody, jíž byl žalobcem a panem F.
nejpozději dne 1. 11. 1995 pověřen využít svěřenou částku 150.000,- Kč
„lukrativním způsobem“, což učinil nákupem měděných plechů poté, kdy pro
neshody s dodávající firmou nemohl uskutečnit obchod s alkoholem. Současně
namítá, že z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp.
zn. 106 C 245/2005 je zcela zřejmé, že částku 150.000,- Kč předal
coby prostředník M. M. za účelem koupě alkoholu, a on „finanční částku zcizil“.
Z uvedeného žalovaný dovozuje, že pouze plnil svůj závazek z dohody, resp. že
bezdůvodné obohacení nevzniklo jemu, nýbrž M. M. Má zato, že i kdyby byla „celá
kauza posouzena správně“ a on se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, bylo
právo žalobce na vydání tohoto obohacení v době podání žaloby již několik let
promlčeno a proto „vznáší námitku promlčení tvrzeného nároku“. Soudu prvního
stupně pak vytýká, že poškodil jeho práva, neboť neprovedl důkazy výslechem jím
navržených svědků s odůvodněním, že nebyli dostatečně označeni, což se
nezakládá na pravdě. Naposledy pak namítá, že ochrana jeho zájmů nebyla
dostatečně zajištěna, neboť byl po celou dobu řízení u soudu prvního stupně ve
výkonu trestu odnětí svobody. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení
otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je
přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých)
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Protože napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí
prvý rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání v posuzované
věci zvažována toliko v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že dovolací přezkum
se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, které se vyznačují zásadním
právním významem (tj. těch, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, které
mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem odvolatel napadl).
Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, popř. usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 3. 2006, sp zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-
li dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
(tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého
vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
Žalovaný s odkazem na dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že se na úkor žalobce
bezdůvodně obohatil. I když argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z
obsahu jeho dovolacích námitek plyne, že jeho výtky jsou založeny na kritice
správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr
založil. Výhradu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně
zjistil, že žalobce za žalovaného do majetku sdružení vrátil částku 150.000,-
Kč, která byla žalovanému svěřena a jíž on nepoužil k dohodnutému účelu (tj. k
nákupu alkoholu pro sdružení), nýbrž pro sebe, lze podřadit jedině dovolacímu
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť jí žalovaný zpochybňuje správnost
zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud dovodil právní závěr, že
žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Nesprávným právním posouzením
je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění).
Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej
vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za
nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze považovat hodnotící
závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je
rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod označením C 1324/19). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací
argumentace je založena výlučně na tom, že žalovaný formuluje vlastní skutková
zjištění, z nichž pak činí vlastní skutkového závěry a teprve jejich
prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení v otázce
vzniku bezdůvodného obohacení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným
právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve
skutkových závěrech a uvěřil jeho tvrzení, že svěřenou částku použil k
dohodnutému účelu, resp. předal M. M., musel by návazně dospět k odlišnému
právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně
neobohatil.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani námitky, jimiž je soudům vytýkáno,
že neprovedly všechny důkazů, které žalovaný navrhl, popř. námitky, že procesní
práva žalovaného nebyla dostatečně chráněna, neboť se po dobu řízení před
soudem prvního stupně nalézal ve výkonu trestu. Ani tyto námitky totiž
nezpochybňují právní posouzení věci a lze je podřadit výlučně dovolacímu důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak již bylo shora vyloženo, správnost
rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu
přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je eventuálně postiženo vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Námitkou promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, kterou
žalovaný uplatnil teprve ve svém dovolání, se dovolací soud nemohl zabývat
především proto, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve
věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Navíc Nejvyšší soudu již v řadě svých
rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky ze dne 24. 4. 2003 sp. zn. 25 Cdo
1460/2002, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, ze dne 21. 8. 2003,
sp. zn. 29 Odo 162/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, či ze
dne 23. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 438/2002) konstatoval, že námitku promlčení lze
vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy
nejpozději v odvolacím řízení
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu