33 Cdo 3859/2023-325
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Artissica s. r. o., se sídlem v Praze 1, Národní 973/41 (identifikační číslo osoby 241 32 730), zastoupené Mgr. Lucií Žákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Skřivanova 337/7, o zaplacení 67 713,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 184/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2023, č. j. 28 Co 11/2022-293, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2023, č. j. 28 Co 11/2022-293, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 30 C 184/2020-240, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 67 713,25 Kč s 10% úroky z prodlení ročně od 11. 12. 2019 do zaplacení, zamítl žalobu do 45 228,27 Kč, do úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 489,55 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení a do úroků ve výši 8,99 % ročně z částky
106 202,80 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 28 Co 11/2022-293, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že zamítl žalobu požadující, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni 67 713,25 Kč s 10% úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně (Sberbank CZ, a.s.) a žalovaný uzavřeli dne 4.
2. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou se předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 160 000 Kč s úrokovou sazbou 8,99 % p. a. Žalovaný se zavázal vrátit věřitelce celkem 225 984 Kč v devadesáti šesti měsíčních splátkách po 2 354 Kč. Z protokolu o prověření úvěruschopnosti žalovaného se podává, že byl brán v potaz jeho měsíční příjem ve výši 27 570 Kč (viz potvrzení o výši příjmů z 18. 7. 2014), splátky závazků ve výši 4 268 Kč měsíčně a ostatní běžné měsíční výdaje ve výši 11 760 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s platbami věřitelka zesplatnila ke dni 23.
10. 2019 nesplacenou část úvěru; jistina k tomuto dni činila 106 202,80 Kč, neuhrazené úroky 4 013,98 Kč, úroky z prodlení 133,56 Kč a poplatky 1 250 Kč. Dopisem z 16. 12. 2019 (s razítkem podací pošty z 19. 12. 2019) bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Mezi účastníky bylo nesporné, že na poskytnutý úvěr žalovaný zaplatil nejméně 92 286,75 Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že předchůdkyně žalobkyně (věřitelka) neověřila dostatečně úvěruschopnost dlužníka, jestliže podrobněji neprověřovala jeho aktuální příjmy a výdaje za delší časové období, resp. vycházela z neaktuálního dokladu o příjmu žalovaného a namísto zjištění jeho skutečných měsíčních výdajů užila metodiku ČNB.
Souhlasil proto se soudem prvního stupně (který nepřesně posoudil vztah účastníků podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala až od 1. 12. 2016, ač měl být poměřován zákonem č. 145/2010 Sb.), že uvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 4. 2. 2016 je neplatná (pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru). Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobkyně odpadl, resp. úvěrová smlouva je neplatná, je třeba na plnění, které žalovanému poskytla, nahlížet jako na jeho bezdůvodné obohacení.
Zatímco soud prvního stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit 67 713,25 Kč (zbývající část jistiny), neboť námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení neshledal důvodnou (nedovodil, že věřitelka měla od počátku pochybnost o platnosti úvěrové smlouvy a z toho vyplývající vědomost, že dlužník získal na její úkor bezdůvodné obohacení), odvolací soud, který právní vztah účastníků poměřoval zákonem č. 145/2010 Sb. (podle něhož vyplývala absolutní neplatnost smlouvy přímo ze zákona, nebyla-li posouzena schopnost dlužníka úvěr splácet), shledal právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčeným.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby vztáhl k okamžiku poskytnutí finančního plnění z neplatné smlouvy o úvěru. Uzavřel, že již 4. 2. 2016, kdy byla smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena a dlužníku vyplaceny finanční prostředky ve výši 160 000 Kč, se věřitelka dozvěděla všechny potřebné skutkové okolnosti, z nichž mohla dovodit, že „žalovanému poskytla plnění bez právního důvodu“ a že se tak žalovaný na její úkor (a v jaké výši) bezdůvodně obohatil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, a ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 731/2022, případně od rozhodnutí Ústavního soudu sp. z. III. ÚS 2127/21) při řešení otázky hmotného práva, kdy nesprávně posoudil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na případné vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy.
Namítá, že její právní předchůdkyně dostála své zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného, resp. že jako věřitelka prověřila v té době běžným způsobem schopnost dlužníka úvěr splácet a neměla tudíž vědomost, že by na úvěrovou smlouvu mohlo být nahlíženo jako na neplatnou, resp. že žalovaný se přijetím plnění finanční částky 160 000 Kč případně bezdůvodně obohacuje. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda původní žalobkyně měla v době poskytnutí plnění podle smlouvy o úvěru skutečně povědomí o všech potřebných skutkových okolnostech, z nichž mohla dovodit, že smlouva může být neplatná.
Souhlasí se soudem prvního stupně, že vědomost o tom, že plnila bez právního důvodu, resp. že smlouva o úvěru je neplatná, získala až z rozhodnutí soudu. Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně si jako profesionálka musela být vědoma toho, že smlouva může být neplatná pro nesplnění zákonné povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvádí, že promlčecí lhůta počala běžet již dnem poskytnutí úvěru a žalobkyní uplatněné právo je promlčeno.
Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Dovolací soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání zakládá žalobkyní předestřená otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou odvolací soud neřešil konformně s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu reflektující nález ze dne 10.
5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn 28 Cdo 3708/2020.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o promlčení jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá určení okamžiku, kdy započala běžet subjektivní promlčecí lhůta (doba) pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Právní vztah účastníků vychází ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené 4. 2. 2016 a řídí se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným do 30.
11. 2016, podle jehož § 9 odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
Podle § 619 odst. 2 o. z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 629 odst. 2 o. z. se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.
Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 629 odst. 1 o. z. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal.
Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 629 odst. 1 o.
z.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohl věřitel (v nyní souzené věci žalobkyně, případně její předchůdkyně) reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno.
Ztotožnil-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením spotřebitelského úvěru na podkladě (podle něho absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího (tedy aniž zjišťoval, zda si věřitelka byla vědoma nebo musela být vědoma toho, že nepostupuje s odbornou péčí a nemá dostatečné informace umožňující posouzení úvěruschopnosti dlužníka), je s judikaturou dovolacího soudu reflektující citovaný právní závěr Ústavního soudu v rozporu.
V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně (případně její předchůdkyně) získala povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že tříletá subjektivní promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení v podobě nesplacené jistiny úvěru začala plynout „dnem následujícím po poskytnutí finančních prostředků žalovanému, tj. dnem 5. 2. 2016 a skončila dnem 4. 2. 2019“, takže uplatnila-li žalobkyně nárok u soudu až dne 15.
4. 2020, je její právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, je předčasný, a tudíž nesprávný.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; to jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. V novém rozhodnutí ve věci se odvolací soud řádně vypořádá s určením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve výše popsaném kontextu, tj., kdy nastalo povědomí věřitelky o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí doby. Neopomene se přitom zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí lhůty.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu