33 Cdo 3875/2023-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce T. B.,
zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně,
Dominikánské náměstí 656/2, proti žalovanému Povodí Moravy, s. p., se sídlem v
Brně, Dřevařská 932/11, identifikační číslo 708 90 013, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 123/2016,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ? pobočky v Jihlavě ze
dne 7. 8. 2023, č. j. 54 Co 151/2022-497, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. XY v k. ú.
XY, který je vymezen geometrickým plánem. On i jeho právní předchůdci vlastnili
pozemek p. č. XY a měli za to, že jeho hranice dosahuje až k tzv. „hraně“, tj.
k místu, kde se vodorovná plocha začíná svažovat k hladině řeky. Pozemek p. č.
XY je vydlážděn a slouží k technické obsluze hotelu žalobce. Žalobce při
nabývání hotelu vycházel z dokumentace uložené v katastru nemovitostí, z níž
nabyl přesvědčení, že pozemek p. č. XY je součástí pozemku p. č. XY, stejně
postupovali i jeho právní předchůdci, kteří byli vždy v dobré víře, že pozemek
p. č. XY je součástí pozemku p. č. XY.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 10. 5. 2022, č. j. 8 C 123/2016-453, určil, že žalobce je vlastníkem
pozemku p. č. XY, ostatní plocha, o výměře 67 m2, vzniklého na základě
geometrického plánu č. 753-26/2016 ze dne 14. 2. 2016 oddělením z pozemku p. č.
XY, vodní plocha, o původní výměře 7 245 m2, zapsaného na LV č. XY pro obec a
k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
žalobce v roce 2013 koupil v obci XY hotel včetně pozemku parc. č. XY, přičemž
se domníval, že pozemek sahá až po „hranu“, kde se začíná svažovat dolů k řece. V tomto domnění v roce 2014 rekonstruoval stávající terasu hotelu, kterou
rozšířil téměř po samu hranu pozemku. Víra žalobce v hranici pozemku „až po
hranu“ odpovídala tvrzení jeho právních předchůdců, dosavadnímu užívání pozemku
i zákresu v katastrálních mapách před zohledněním geometrického plánu z roku
1943, který hranici „lehce“ posunul. Se zřetelem k § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), posuzoval soud prvního
stupně otázku vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku podle § 134
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98,
publikovaný pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil,
že pro účely vydržení je do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě,
třeba započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě,
že šlo o věc ve státním vlastnictví. Plynutí vydržecí doby podle přesvědčení
soudu prvního stupně začalo dnem 1. 3. 1988, kdy se pozemek dostal hospodářskou
smlouvou do dispozice obce XY za účelem stavby zařízení veřejného stravování. Zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, nabyla obec XY pozemek parc. č. XY do svého vlastnictví; po
dokončení byla stavba hotelu XY zapsána na nový pozemek parc. č. st. XY,
přičemž z původního pozemku parc. č. XY zůstalo 1242 m2. V roce 1994 byl areál
hotelu XY dostavěn, přičemž všichni následující vlastníci pozemek parc. č. XY
užívali jako vlastní „až po jeho hranu“, jak činila i obec XY; všichni byli v
dobré víře, že jejich pozemek (p. č. XY) dosahuje „až po hranu“. Soud prvního
stupně neměl žádné pochybnosti o dobré víře jak obce XY, tak i následných
vlastníků sporného pozemku, tj. společností Hotel Siesta HSV, spol. s r. o. a
HSV Medical, s. r. o. S ohledem na počátek běhu vydržecí doby tato uplynula v
březnu 1998 podle § 134 obč. zák. V roce 2000 došlo k převodu vlastnictví
hotelu a pozemků na společnost Yossarian Investments, a. s. Podle přesvědčení
soudu prvního stupně v roce 2002, tedy v době vytýčení zohledňujícího
geometrický plán z roku 1943, byla již sporná část pozemku p. č. XY vydržena. Jestliže společnost Yossarian Investments, a. s. od předchozího vlastníka
nabyla do vlastnictví hotel a související pozemky „až po hranu“, pak žalobce
tyto nemovitosti řádně nabyl. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 7. 8. 2023, č. j. 54 Co 151/2022-497, změnil rozsudek soudu prvního stupně,
tak že zamítl žalobu o určení, že je žalobce vlastníkem pozemku p. č. XY,
ostatní plochy, o výměře 67 m2, v katastrálním území XY, vzniklého na základě
geometrického plánu vyhotoveného Ing. Tomášem Švábem, Ph.D., dne 14. 2. 2016,
č. 753-26/2016, oddělením z pozemku p. č.
XY, vodní plochy, o původní výměře 7
245 m2, zapsaného na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro
Vysočinu, Katastrální pracoviště XY; zároveň zrušil výroky o nákladech řízení
(výroky II. a III.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, včetně řízení o eventuálním petitu, kterým se žalobce domáhá nahrazení
projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy. Akcentoval, že soud prvního
stupně náležitě objasnil skutkovou stránku věci, neboť hodnocením provedených
důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním, avšak ze zjištěného skutkového
stavu vyvodil chybný právní závěr, že žalobce pozemek parc. č. XY nabyl kupní
smlouvou od svého právního předchůdce. Zdůrazňuje závěry rozhodovací praxe
dovolacího soudu, podle nichž lze žalobci započíst dobu držby jeho právního
předchůdce pouze v případě, kdy tento předchůdce vlastnické právo nevydržel a
nestal se sám vlastníkem věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, podle něhož „do vydržecí doby jak pro
řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch
vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám
nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci (…) Stále tedy
platí to, co Nejvyšší soud vyslovil např. v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, a v rozsudku ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006,
že námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce,
nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je
držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl
(neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a
výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li
někdo vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při
uplatňování vydržení pozemku sousedícího s nabytým pozemkem, jehož držby se
chopil spolu s držbou pozemku skutečně do vlastnictví nabytého, započítat dobu,
po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední
pozemek vydržel.“ Předmětem převodu vlastnického práva tak nemůže být nemovitá
věc, která není ve smlouvě výslovně specifikována. Závěry shora uvedeného
rozhodnutí doplňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22
Cdo 1996/2013, podle něhož „pokud by prodávající ve skutečnosti vlastnil větší
část pozemku, než kterou převedl na nabyvatele předmětnou kupní smlouvou,
nemohlo by následným jednáním stran dojít k nabytí vlastnického práva ke zbylé
části pozemku na základě převodní smlouvy, nýbrž následné jednání stran by
mohlo být zohledněno při vydržení vlastnického práva (…) Při řešení otázky, zda
hranice pozemku, převáděného na jinou osobu, mohou být vymezeny odlišně od jeho
geometrického určení v podobě parcely evidované v katastru nemovitostí, a to
jen na základě vůle účastníků, je nutno vycházet též z ustanovení § 20 zákona
č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon),
podle kterého údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení
nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro
právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Pro převod pozemku
tak je závazné jeho geometrické určení v katastru nemovitostí (tedy to, jak je
evidován v podobě parcely); chtějí-li se účastníci smlouvy od tohoto určení
odchýlit, musejí nejprve dosáhnout potřebné změny v určení parcely v katastru
nemovitostí.“ Odvolací soud své úvahy argumentačně doplnil o závěry rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1066/2015, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, v nichž dovolací soud dovodil, že „nabyl-li
někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému
pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu,
po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední
pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi,
zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy,
jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i
sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“ Pozemek
opomenutý v kupní smlouvě nemůže být pokládán za předmět převodu (…), pokud
smluvní strany učinily předmětem převodu též „součásti a příslušenství.“ Podle
odvolacího soudu je společná hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY
určena pravomocným rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální
pracoviště XY ze dne 30. 1. 2015, č. j. OR-85/2014-745-17. Tímto rozhodnutím
nedošlo ke změně dřívějšího geometrického určení, nýbrž k potvrzení hranice
platné od přijetí GP 1943, která byla v roce 2014 chybně převedena do
obnoveného operátu. Odvolací soud uzavřel, že pozemek p. č. XY nebyl součástí
pozemku p. č. XY či hotelu ani jejich příslušenstvím, a tedy bez výslovného
označení pozemku p. č. XY k převodu pozemku nedošlo. Žalobce do konce roku 2013
nevydržel vlastnické právo podle § 134 odst. 1 obč. zák. ani v roce 2014 podle
§ 1089 o. z., a nestal se vlastníkem pozemku parc. č. XY, neboť ten nebyl
součástí pozemku parc. č. XY či hotelu XY, ani nebyl jeho příslušenstvím. Bez
výslovného označení pozemku v převodní smlouvě k jeho převodu na žalobce
nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále opět jen „o. s. ř.“), spojuje s řešením otázky, která podle jeho
přesvědčení nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena,
konkrétně, zda podmínkou převodu pozemku označeného parcelním číslem, jehož
část nabyl vydržením a jehož hranice se v době převodu shodovaly s hranicemi
parcel zobrazenými v katastrální mapě je, aby v převodní smlouvě byla vydržená
část pozemku výslovně označena za předmět převodu jako samostatná nemovitá věc
určená geometrickým plánem. Není srozuměn se závěrem, že stal-li se vlastníkem
sporného pozemku parc. č. XY v důsledku vydržení některý z jeho právních
předchůdců, nelze mu jeho vydržecí dobu započítat, neboť žalobce se mohl stát
vlastníkem pozemku parc. č. XY jen tehdy, pokud byl tento pozemek v převodních
smlouvách po vydržení označen (výslovně) za předmět převodu. Nezpochybňuje, že
jeho oprávněná držba pozemku parc. č. XY trvala od 12. 12. 2013 do obnovy
katastrálního operátu v roce 2014, tj. méně než 10 let. Respektuje judikatorní
závěr, podle něhož se mu započte i doba držby jeho předchůdce jen v případě, že
ten sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se tak vlastníkem věci. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat
jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho
části). Dovolací soud může při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle §
237 o. s. ř. přípustné, posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil. Ve vztahu k dovoláním předložené otázce dovolatel nutí Nejvyššímu soudu závěr,
že spornou pozemkovou parcelu č.
XY vydržel a na tomto staví - podle svého
přesvědčení - dosud v rozhodovací činnosti neřešenou otázku, „zda podmínkou
převodu pozemku označeného parcelním číslem je, aby byl v převodní smlouvě
(jeho vydržená část) výslovně označen za předmět převodu jako samostatná
nemovitá věc určená geometrickým plánem.“ Odvolací soud ovšem neakceptoval
závěr soudu prvního stupně, že žalobce spornou parcelu vydržel, a dovodil, že
pozemek parc. č. XY žalobce nemohl nabýt kupní smlouvou od svého právního
předchůdce, neboť v převodní smlouvě nebyl tento pozemek výslovně označen jako
předmět převodu a jako samostatná nemovitá věc; ve prospěch žalobce nelze
započítat dobu držby jeho právního předchůdce, který sám splnil podmínky
vydržení, a stal se tak vlastníkem věci (sporného pozemku). Byla-li proto
dovoláním označená právní otázka již vyřešena v rozsudcích Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021, není její řešení způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť nejde
o dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ne(vy)řešenou otázku, jak
prosazuje dovolatel. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva,
jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud
jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem (žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem). Protože žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů, jde o paušální náhradu
hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s
čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč [§ 1 odst. 1, 2 a § 1 odst. 3
písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).