USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně LG SYSTEM spol. s r. o., se sídlem v Jesenici, Jasmínová 808, identifikační číslo 261 64 612, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalované PRAGOMETAL, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Strašnicích, U Trati 402/12, identifikační číslo 148 92 600, zastoupené Mgr. Markétou Hlavicovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská 145/13, o zaplacení 10.255.577,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 5/2013, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 148/2020-865, 4 Cmo 186/2020, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 58.951,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Mikše, advokáta.
Žalobou ze dne 5. 1. 2013 se žalobkyně domáhala doplatku ceny díla ve výši 4.497.133,- Kč a smluvní pokuty z titulu pozdní úhrady vystavených faktur za provedení díla. Rozsudkem ze dne 15. 9. 2017, č. j. 59 Cm 5/2013-532, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10. 2017, č. j. 59 Cm 5/2013-573, Městský soud v Praze uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 958.401,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.370.014,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), zavázal žalovanou zaplatit žalobci 4.160.230,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 2.693.856,83 Kč od 26.
6. 2014 do zaplacení a z částky 1.466.393,17 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení (výrok III.), žalobu co do částky 303.323,- Kč s „přísl.“ zamítl (výrok IV.) a rozhodl o poplatkové povinnosti žalobkyně a o nákladech řízení (výroky V. až VIII.). Požadavek na doplatek ceny díla považoval za důvodný v rozsahu neuhrazené faktury č. 2010176 v částce 958.411,- Kč s úrokem z prodlení a v částce 3.370.014,- Kč (rozdíl mezi původně žalovanou částkou 3.540.714,- Kč a slevou z ceny díla ve výši 170.700,- Kč) s úrokem z prodlení v rozsahu neuhrazené faktury č. 111085.
Ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou co do částky 4.160.230,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 2.693.856,83 Kč od 26. 6. 2014 do zaplacení a z částky 1.466.393,17 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení. Usnesením ze dne 21. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 1/2018-610, Vrchní soud v Praze odmítl odvolání žalované proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2017, č. j. 59 Cm 5/2013-532, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.
9. 2017, č. j. 59 Cm 5/2013-532, ve výrocích I, II, III, V, VI, VII a VIII, vše ve znění opravného usnesení ze dne 17. 10 2017, č. j. 59 Cm 5/2013-573, a věc ve zrušeném rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Směřovalo-li odvolání žalované proti výroku IV. citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 303.323,- Kč s úrokem z prodlení, odvolací soud uvedl, že toto odvolání není subjektivně přípustné, neboť zamítnutím žaloby v této části byla žalovaná procesně úspěšná, a právo podat odvolání jí tak nenáleží.
Kasační rozhodnutí odvolací soud odůvodnil (aniž se zabýval věcí samou) procesním pochybením soudu prvního stupně, který věc projednal u jednání dne 5. 9. 2017 a 15. 9. 2017 a rozhodl o ní rozsudkem v nepřítomnosti právní zástupkyně žalované přes její důvodnou
omluvu, čímž jí odňal možnost projednat věc v její přítomnosti. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 59 Cm 5/2013-714, ve znění opravných usnesení ze dne 3. 3. 2020, č. j. 59 Cm 5/2013-728, a ze dne 14. 12. 2020, č. j. 59 Cm 5/2013-784, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. 10. 2020, č. j. 59 Cm 5/2013-778, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 958.401,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2010 do zaplacení (výrok I.), zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 3.370.014,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 7. 11.
2012 do zaplacení a s
úrokem z prodlení 7,75 % z částky 3.540.714,- Kč od 4. 4. 2011 do 6. 11. 2012 (výrok II.), dále žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 6.166.653,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 2.693.856,83 Kč od 26. 6. 2014 do zaplacení, z částky 1.466.393,17 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení a z částky 2.006.403,- Kč od 17. 1. 2019 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení částky 134.231,- Kč „s příslušenstvím“, dále co do požadavku na zaplacení 8,05 % úroku z prodlení z částky 1.466.393,17 Kč od 23.
5. 2016 do 22. 8. 2016 a požadavku na zaplacení 8,05 % úroku z prodlení z částky 2.006.403 Kč od 15. 1. 2019 do 16. 1. 2019 (výrok IV.), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit „náhradu soudního poplatku“ ve výši 180.421,- Kč (výrok V.), zastavil řízení co do částky 303.323,- Kč „s přísl.“ (výrok VI.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII. až IX.). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 148/2020-865, 4 Cmo 186/2020, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 958.401,- Kč s 7,75 % úrokem z prodlení od 1.
11. 2010 do zaplacení (výrok I.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 1.992,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.), „změnil“ částečně výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3.368.022,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení a ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku žalobu zamítl. Výrokem IV. odvolací soud změnil ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 5.927.162,31 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 2.594.424,07 Kč od 26.
6. 2014 do zaplacení, z částky 1.407.587,14 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení a z částky 1.925.151,10 Kč od 17. 1. 2019 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu výroku III. žalobu zamítl; zároveň rozhodl o všech nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky V. až VIII.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice dne 21. 9. 2010 uzavřely platnou smlouvu o dílo podléhající režimu § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přičemž žalobkyně splnila svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním dne 20.
12. 2010, respektive dne 31. 12. 2010. Při předání díla nebyly zjištěny žádné zjevné závady, přičemž se zřetelem ke smluvnímu ujednání je zřejmé, že musel proběhnout bez závad i zkušební provoz, který byl smluvně předvídán a zápis o tom, že neproběhl, protokoly neobsahují. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná dne 21. 3. 2011 uznala svůj dluh (mimo jiné) z titulu neuhrazených faktur č. 2010176 a č. 111085 co do důvodu a výše, jejichž úhrady se žalobkyně domáhá v tomto řízení, s tím, že na uvedené faktury žalovaná částečně plnila.
Tím nastaly účinky předpokládané v § 323 odst. 1, odst. 2 a § 407 odst. 3 obch. zák. Žalovaná uplatnila právo z odpovědnosti za vady díla, přičemž jí reklamovaná vada byla popsána v posudku č. 01/2012 znalce prof. Ing. Ivana Uhlíře, DrSc.
a spočívala v chaotickém natáčení panelů FVE. Se zřetelem ke shora uvedenému soud prvního stupně správně k této vadě neprováděl další dokazování výslechem svědků navržených žalovanou v souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení. Pro určení výše slevy soud ustanovil znalcem BDO Appraisal Services – Znalecký ústav s. r. o., který ji stanovil posudkem ze dne 31. 5. 2017, č. 31-05-2017/075, částkou 170.700,- Kč. Odvolací soud v té souvislosti poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019. Podle nich „[D]louhodobě ustálená soudní praxe zastává názor, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tj. podle ustanovení § 132 o.s.ř.), nicméně je tu při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.
Nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných znaleckých závěrů, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; nebude-li tím pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku či jeho nejasnost nebo neúplnost odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o.s.ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost [z dřívější doby srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 3.
září 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, a Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státního notářství sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněné pod č. 4/1969 a 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 24. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 1207/14) a ze 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněné pod č. 38/2014 a pod č. 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Zbývá dodat, že součástí znaleckého posouzení je i volba metod ocenění. Je tedy na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit.
Znalec je povinen
volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně odůvodnit, přičemž toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, a z 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či usnesení z 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněné pod č. 23/2013 časopisu Soudní judikatura, a z 19. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 4803/2016 /ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením z 24. ledna 2019, sp. zn. II. ÚS 4077/18/, uveřejněné pod č. 89/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou faktur, byla jí uložena povinnost zaplatit nejen doplatek ceny díla, snížený o slevu z ceny, ale i dohodnutou smluvní pokutu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení. Žalobkyně svým dovoláním obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) napadá výrok IV. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pokud jím bylo (oproti rozsudku soudu prvního stupně v jeho výroku III.) rozhodnuto o zamítnutí žaloby nad částku „5.927.162,31 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 2.594.424,07 Kč od 26. 6. 2014 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 1.407.587,14 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 1.925.151,10 Kč od 17. 1. 2019 do
zaplacení, a výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi“(výroky V. a VIII.). Podle jejího přesvědčení přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zakládá odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 708/2010, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 368/2014, a ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1524/2020, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu.
Má zato, že odvolací soud nerespektoval rozsah, v němž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 59 Cm 5/2013, napaden odvoláním a opětovně rozhodl o již dříve pravomocně zamítnuté či zastavené části nároku na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud procesně pochybil, když již dříve soudem prvního stupně zamítnutou nebo zastavenou část žalobního požadavku na zaplacení smluvní pokuty opětovně odečetl z jinak jím správně vypočítané smluvní pokuty, čímž žalobkyni poškodil nejen v rozsahu výsledné výše smluvní pokuty a jejího příslušenství, ale také v navazujícím akcesorickém výroku o nákladech řízení, které vypočítal na základě nižšího procenta úspěšnosti žalobkyně v řízení.
Žalobkyně má za to, že touto výhradou
nezpochybňuje skutkové zjištění, nýbrž kritizuje právní posouzení věci. Zdůrazňuje, že žalobou uplatnila požadavek na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 6.435.469,- Kč, přičemž soud prvního stupně jí přiznal smluvní pokutu ve výši 6.166.653,- Kč (v dovolání chybně uvedena částka 6.166.635,- Kč), dílem žalobu zamítl (v dovolání chybně uvedena částka 132.623,- Kč, ačkoliv podle výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta co do částky 134.231,- Kč) a dílem řízení o smluvní pokutě zastavil pro překážku věci rozsouzené (v dovolání chybně uvedena částka 134.231 Kč, ačkoliv podle výroku VI.
rozsudku soudu prvního stupně bylo řízení zastaveno co do částky 303.323,- Kč s přísl.). Žalobkyně navrhla v dovoláním vymezeném rozsahu změnit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 4 Cmo 148/2020. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Proti výrokům I. až IV. a výrokům o náhradě nákladů řízení (výroky V., VII. a VIII.) podala dovolání rovněž žalovaná. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spojuje (obsahově § 41 odst. 2 o. s. ř.) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018, viní soudy obou stupňů z toho, že upustily od výslechu znalce (a spokojily se pouze s jeho písemným posudkem), ačkoliv vznášela „proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je (bylo) pro rozhodnutí ve věci samé podstatné“ a to v situaci, kdy soud jinak neměl pochybnosti o správnosti
písemného znaleckého posudku. Odvolací soud pochybil, jestliže nevyslechl Ing. Táborského, k jím zpracovanému znaleckému posudku ze dne 9. 6. 2016, č. 51-2016, zástupce znalecké kanceláře Česká znalecká a. s., k jí zpracovanému znaleckému posudku ze dne 16. 9. 2013, č. 4 455-17-2013, zástupce znalecké kanceláře Znalex s. r. o. (dnes BDO ZNALEX, s. r. o.), k jí zpracovanému znaleckému posudku ze dne 14. 11. 2013, č. 548/86/2013, prof. Ing. Ivana Uhlíře, DrSc., k jím zpracovaným posudkům ze dne 24.
4. 2012, ze dne 6. 3. 2013 a ze dne 16. 3. 2014, ani Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.Dr., ke znaleckému posudku zpracovanému ze dne 20. 6. 2022, č. 428-18-2022, posuzujícímu závěry znaleckého posudku BDO Appraisal services – Znaleckého ústavu s. r. o. ze dne 31. 5. 2017, č. 31-05-2017/75. Proti znaleckým posudkům Ing. Táborského a společnosti Znalex s. r. o. vznášela podstatné výhrady a zbývajícími znaleckými posudky hodlala prokazovat svá tvrzení či vyvracet tvrzení jiných znalců ve vztahu k problematice zjištění výše slevy z ceny díla v rámci odpovědnosti žalobkyně za vady plnění.
Podle závěrů znalce prof. Ing. Ivana Uhlíře, DrSc., bylo v období od 29. 3. 2011 do 16. 12.
2013 provedeno 18 vylepšení nebo oprav softwaru, z toho se jednalo o 3 funkčně nové varianty a 15 oprav chyb. Žalovaná tedy dovozuje, že předmětné dílo bylo poruchové a že jeho vady měly vliv nejen na určení slevy díla, ale i na funkčnost systému, což chtěla prokázat výslechem tohoto znalce. Odvolací soud toleroval soudu prvního stupně, že jí neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř., v důsledku čehož došlo k chybnému určení výše slevy z ceny díla. Odkaz odvolacího soudu na poučení, kterého se žalované dostalo od soudu prvního stupně několik let předtím, nepovažovala za dostačující.
Dovolatelka připomíná, že předložila v řízení znalecký posudek Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph. D. Odvolací soud nerespektoval závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017, či ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rovněž R 45/1984, ani nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, jestliže při svém rozhodování - měl-li k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce - neodůvodnil, který z nich a z jakých důvodů bere za podklad pro své rozhodnutí, a proč nevychází ze závěrů druhého z posudků.
Pro tuto úvahu bylo potřebné vyslechnout oba znalce. Jestliže by se soudu ani takto nepodařilo odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, měl jejich závěry prověřit jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí. Odvolací soud řádně neodůvodnil, proč považuje závěry BDO Appraisal Services – Znaleckého ústavu s. r. o. za správné, a naopak závěry znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph. D., nikoliv co do výše nákladů na výměnu řídícího a monitorovacího systému, byla-li existence této vady v řízení prokázána.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, s jehož závěry je podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, prosazuje názor, že soudy chybně určily výši slevy z ceny díla, která neodpovídá povaze a rozsahu vadnosti díla s přihlédnutím ke sjednané ceně, závažnosti vad, popř. tomu, jak vady díla omezují, komplikují užívání věci nebo snižují její životnost a nevzaly v úvahu „i další okolnosti“ případu. Odvolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění svého rozsudku argumentačně nevypořádal s určením výše slevy díla.
Bylo-li znaleckému ústavu uloženo, aby určil výši slevy z ceny díla jako rozdíl mezi hodnotou díla bez vad a hodnotou díla s vadami, a on slevu určil ve výši nákladů nutných na odstranění vad funkce díla, odpověděl na jinou, než soudem položenou znaleckou otázku. Soud prvního stupně nesprávně formuloval znaleckou otázku neurčil znalci datum rozhodné pro určení slevy z ceny díla, a tento nedostatek nahradil vlastní úvahou, čímž posoudil odbornou otázku, což mu nenáleží. Odvolací soud jeho postup v odvolacím řízení nenapravil, neobstaral nezbytné podklady ke zpracování znaleckého posudku, které znalec výslovně požadoval.
Tyto podklady nemohla dovolatelka znalci objektivně předložit, neboť byly zajištěny (byly v držení) Policie ČR.
Bylo povinností soudu prvního stupně na žádost znalce (BDO Appraisal services – Znalecký ústav s. r. o.) umožnit mu seznámit se se zajištěnými podklady. Tím, že soud prvního stupně žádost znalce ignoroval a odvolací soud toto ponechal bez povšimnutí, ovlivnila absence podkladů závěry znaleckého dokazování. Jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, předkládá dovolatelka otázku, „zda je povinností soudu v případě, že jej znalec požádá o zajištění podkladů ke zpracování znaleckého posudku (v situaci, kdy je z objektivních důvodů nemůže předložit účastník řízení) takové podklady znalci zajistit?“ S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud buď zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 148/2020-865, 4 Cmo 186/2020, ve výrocích I, II, III, IV, V, VII a VIII a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby, bude-li důvod zrušení dopadat
i na výrok I, II, III, VII a VIII rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. 59 Cm 5/2013-714, ve znění opravných usnesení ze dne 3. 3. 2020, č. j. 59 Cm 5/2013-728, a ze dne 14. 12. 2020, č. j. 59 Cm 5/2013-784, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. 10. 2020, č. j. 59 Cm 5/2013-778, zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání žalobkyně není přípustné. Žalobkyně vymezuje přípustnost svého dovolání v souladu se zněním § 237 o. s. ř. a to rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudky ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 708/2010, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 368/2014, a ze dne 22. 3. 2021, sp. zn.
28 Cdo 1524/2020, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu. S těmito rozhodnutími však není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu pro odlišné skutkové okolnosti a s nimi souvisejícím právním posouzením v rozporu. Tak ve věci sp. zn. 33 Cdo 708/2010 nešlo o otázku překročení mezí odvolací činnosti, nýbrž o to, že odvolacímu soudu bylo vytýkáno, že nepřezkoumal správnost i dalších výroků rozsudku soudu prvního stupně podle § 212 o. s. ř. mimo odvoláním napadeného výroku.
Ve věci sp. zn. 30 Cdo 368/2014 se dovolací soud vymezoval k otázce štěpení práva v odvolacím a dovolacím řízení, nikoliv k překročení mezí přezkumné činnosti odvolacího soudu. Rovněž ve věci sp. zn. 28 Cdo 1524/2020 se dovolací soud vyjadřoval k otázce štěpení nároku v situaci, kdy odvolací soud nezrušil svým kasačním rozhodnutím nejen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, ale i vyhovující, odvoláním nenapadený, výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť využil-li odvolatel (v souladu s dispoziční zásadou) své právo a proti rozhodnutí o dělitelném plnění podal odvolání jen zčásti (svůj odvolací návrh kvantitativně ohraničil jen na část plnění, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto), došlo k tzv. rozštěpení původně jediného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem.
Na tomto místě dovolací soud uzavřel, že „[V]ýrok se samostatným skutkovým základem pak není výrokem závislým … a proto ani odvoláním nenapadený vyhovující výrok soudu prvního stupně … není výrokem závislým na výroku zamítavém“. Tvrzený rozpor s označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu tak není způsobilý založit přípustnost dovolání žalobkyně. Dovolání žalované proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž tento soud zrušil co do částky 1.992,- Kč s blíže určeným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.), není subjektivně přípustné.
Žalovaná byla v této části řízení procesně úspěšná, a rozhodnutí dovolacího soudu jí nemůže přinést příznivější výsledek odvolacího řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1386/2018). Ani ve zbývajícím rozsahu není dovolání žalované přípustné. Námitkami, že soudy nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci a upustily od výslechu v dovoláním označených znalců k jimi vypracovaným posudkům k problematice zjištění výše slevy z ceny díla, že soud prvního stupně neobstaral nezbytné podklady ke zpracování znaleckého posudku, které byly zajištěny (byly v držení) Policií ČR, přičemž odvolací soud takový postup v odvolacím řízení nenapravil, žalovaná ve skutečnosti vytýká neúplně zjištěný skutkový stav věci.
Skutkovou povahu má rovněž výhrada k odpovědi znaleckého ústavu na otázku výše slevy z ceny díla jako rozdílu mezi jeho hodnotou bez vad a hodnotou s vadami, kdy výše slevy z ceny díla podle žalované neodpovídá povaze a rozsahu vadnosti díla s přihlédnutím ke sjednané ceně, závažnosti vad, popř.
tomu, jak vady díla omezují, komplikují užívání věci nebo snižují její životnost. Výtkami, že rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněn, neposkytuje-li podrobnější argumentaci k určení výše slevy z ceny díla, která by se vypořádávala s jejími odvolacími důvody, že se jí nedostalo poučení podle § 118a o. s. ř., což vedlo k chybnému určení výše slevy z ceny díla, že jí byla postupem soudu odňata možnost před ním jednat, a výhradou k odůvodnění, proč soudy považovaly závěry BDO Appraisal Services – Znaleckého ústavu s.
r. o. za správné, a naopak závěry znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph. D., nikoliv co do výše nákladů na výměnu řídícího a monitorovacího systému, a proč ze závěrů posudku znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph. D., nevyšly, žalovaná vytýká zejména odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejde o spor o řešení otázky procesního práva, která byla určující v nyní souzené věci [nejde o spor o výklad otázky procesního práva (tj. o střet odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu)], nýbrž o otázku existence vad, k nimž dovolací soud přihlíží jen tehdy, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Spatřuje-li žalovaná naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v hodnocení důkazů, pak pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů,
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nadto zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní subjektivní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v řízení provedených důkazů. Z dovolací argumentace žalované je zřejmé, že její podstata spočívá především v polemice se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména důkazy znaleckými posudky) a ve zpochybnění skutkového závěru, který tyto soudy na základě výsledků provedeného dokazování přijaly.
Pro úplnost se sluší uvést, že oproti tvrzení žalované není rozsudek odvolacího soudu v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017, či ze dne 10. 11. 2015, sp. zn.
21 Cdo 4543/2014, ani nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, neboť s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci jsou jejich závěry nepoužitelné. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, č. j. 59 Cm 5/2013-428, bylo znalci BDO Appraisal services – Znaleckému ústavu s. r. o. uloženo určit výši slevy ceny díla fotovoltaické elektrárny Otín podle smlouvy ze dne 21. 9. 2010 v důsledku vady funkce řídícího systému, projevující se vadným polohováním trackerů a nedořešenou procedurou ovládání přes internet tak, jak jsou projevy těchto vad popsány ve znaleckém posudku prof.
Ing. Ivana Uhlíře č. j. 01a/2012, ze dne 8. 1. 2012. BDO Appraisal services – Znalecký ústav s. r. o. při zpracování znaleckého posudku vycházel z dokumentů vyjmenovaných pod písm. A. až M. posudku. Naproti tomu Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D., znalec z oboru ekonomika, ekonomická odvětví různá, transfétové ceny, posuzování účetních, finančních, daňových a investičních transakcí, podal dne 20. 6. 2022 znalecký posudek, v němž posoudit správnost ekonomických závěrů znaleckého posudku č. 31-05-2017/075 ze dne 31.
5. 2017, zpracovaného znaleckým ústavem BDO Appraisal services – Znaleckým ústavem s. r. o., ve formě „revize ve vztahu k zadané otázce“. Dr. Ing Vítězslav Hálek při zpracování svého znaleckého posudku vycházel z „B. KOMPLEXNÍCH SCHÉMAT“, „C. VEŘEJNĚ DOSTUPNÝCH ZDROJU“, a materiálů „D. OD OBJEDNATELE ZP.“ Přes rozsáhlost a preciznost popisné části jeho posudku co do identifikace „Výchozích předpokladů/omezujících podmínek,“ definice „Nálezu/východisek“, vymezení „Zkratek/ zkratkových slov/ symbolů“, sumarizace odborných „Zdrojových podkladů“, shrnutí „Metod znaleckého zkoumání/ dokazování/ ocenění“, popisu „Identifikace zkoumaného subjektu“, se znalec k závěru o vlivu vady díla na slevu z jeho ceny podle zadání objednatele posudku (žalované) vyjádřil tak, že znalecký posudek BDO Appraisal services – Znaleckého ústavu s.
r. o. „je k přímo posuzované problematice velmi stručný“, nepřezkoumatelný, neobjektivní a nedůvěryhodný. Znalecký úkol Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D. byl formulován jako požadavek na posouzení správnosti znaleckého posudku vyžádaného soudem od společnosti BDO Appraisal services – Znaleckého ústavu s. r. o. a nikoliv jako požadavek na zodpovězení stejné otázky, tj. určení výše slevy ceny díla fotovoltaické elektrárny Otín podle smlouvy o dílo ze dne 21. 9. 2010. Ostatně sám znalec ve znalecké doložce uvádí, že „znalecký úkon je podán v oboru různá posuzování účetních, finančních, daňových a investičních transakcí a je zapsán pod pořadovým číslem 395/2022 ve znaleckém deníku.“
Jinými slovy řečeno posudek znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D. není posudkem o výši slevy z ceny díla, nýbrž posudkem o vadách znaleckého zkoumání BDO Appraisal services – Znaleckého ústavu s. r. o.; nevyjadřuje se tedy ke stejné otázce jako posudek společnosti BDO Appraisal services – Znaleckého ústavu s. r. o. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. Nepřípustná dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).