33 Cdo 388/2024-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ČSOB Hypoteční banka, a.s., se sídlem Praha 5, Radlice, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalované Euro Benefit a.s., se sídlem Praha 7, Holešovice, U Uranie 1475/20, identifikační číslo osoby 25120514, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 973/41, o 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 172/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2023, č. j. 14 Co 239/2023-209, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 10 C 172/2019-175, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 25. 5. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výroku specifikovaný (výrok II), a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit
soudní poplatek a náklady řízení státu (výroky III a IV), a o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok V).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 14 Co 239/2023-209, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím
soudem posouzena jinak. Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v otázce „možnosti promlčení nároku vzniklého ze synallagmatického závazku“. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka namítá, že odvolací soud na základě nedostatečně odůvodněného závěru o neexistenci dobré víry žalované při nabývání nemovitostí porušil princip právní jistoty, když dovolatelka nemovitosti nabyla již více než před 10 lety od vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí, přičemž neměla důvod o zapsaném stavu pochybovat. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, z něhož cituje: „Princip právní jistoty, ochrany vlastnického práva a práv nabytých v dobré víře vede k tomu, že je obvykle poskytována ochrana nabyvateli vlastnického práva ... Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci… Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana… Je tudíž zřejmé, že nabyvatel nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí jednající v dobré víře v obsah této evidence je hoden ústavní ochrany, a to právě s ohledem na existenci této veřejnoprávní evidence… Jinak řečeno, v kontextu projednávaného případu je ústavní ochrany hoden nabyvatel v katastru evidované nemovitosti, který jednal v dobré víře v (konstitutivní) akt státu, kterým byla do katastru jako vlastník předmětné nemovitosti zapsána osoba, která pak měla na nabyvatele vlastnické právo k dané nemovitosti převést, byť by tak tato osoba ve skutečnosti učinit nemohla, neboť oprávněným vlastníkem věci nebyla. Po vyznačení jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, které představuje další konstitutivní akt státu, pak nadto tento nabyvatel může být v dobré víře i o tom, že se platně stal vlastníkem předmětné nemovitosti.“ Nejprve je třeba poznamenat, že z dovolání se nepodává, jaký konkrétní závěr odvolacího soudu má být s dovolatelkou citovanými výňatky nálezu v rozporu. Vzhledem k tomu, jak vymezila přípustnost dovolání, dovolatelka neuvádí, v čem a jaká otázka již vyřešená dovolacím soudem má být řešena jinak. Patrně usiluje o to, aby dovolací soud určitou právní otázku vyřešil jinak – odlišně od odvolacího soudu, což nelze považovat za způsobilý důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. V rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014, bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována i v dovolatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, podle něhož je fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva dobrá víra nabyvatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015). Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1075/2019). Závěr odvolacího soud ohledně nedostatku dobré víry dovolatelky při nabývání sporných nemovitostí je v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, přičemž úvahy odvolacího soudu, na jejichž základě k tomuto závěru dospěl, Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Dovolací soud může zpochybnit úvahy soudů v nalézacím řízení o existenci dobré víry jen v případě, kdyby tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Námitky dovolatelky (že odvolací soud došel k závěru o neexistenci dobré víry dovolatelky bez jakýchkoli důkazů, pouze s poukázáním na to, že dovolatelka je profesionálem v oboru poskytování úvěrů a půjček, že měl soud existenci dobré víry nabyvatele ve stav zapsaný v katastru nemovitostí podmínit tím, že si nabyvatel prověří nabývací titul prodávajícího k předmětné nemovitosti, že tuto povinnost splnil a na straně dovolatelky žádné pochybnosti o vlastnictví nemovitostí ze strany Teplická investiční S, s.r.o. nebyly, že odvolací soud kladl na dovolatelku požadavek, aby prověřila i nabývací titul společnosti Expres Hypotéka s.r.o., apod.) mají převážně skutkový charakter, neboť jsou založeny na odlišném hodnocení důkazů v řízení provedených k posouzení okolností, za nichž došlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku možnosti promlčení nároku vzniklého ze synallagmatického závazku, pak ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, Nejvyšší soud dovodil, že „důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák.“, a že „ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona“. Dále uvedl, že „z hlediska aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. [...] není rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil“. V cit. rozsudku velký senát odkázal i na dřívější judikaturu, v níž dovolací soud dospěl k závěru, že „účastník neplatné smlouvy splní povinnost vrátit přijaté plnění podle § 457 obč. zák. také tehdy, jestliže vydá věc poškozenému (tj. vlastníkovi)“. Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že žalobkyně požaduje vrácení kupní ceny, již žalobkyně, resp. původní žalobce zaplatil na základě účastníky uzavřené kupní smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou, odvolací soud učinil správný závěr, že mezi těmito účastníky vznikl synallagmatický závazek k vrácení plnění podle § 457 obč. zák. Bylo rovněž zjištěno, že nemovité věci byly již vráceny, a to původnímu vlastníku J. H. Dospěl-li za této situace odvolací soud k závěru, že žalobkyni námitka promlčení nesvědčí, neboť vlastnické právo se nepromlčuje, pak námitka promlčení nesvědčí ani žalované (§ 107 odst. 3 obč. zák.), je jeho závěr v souladu s rozhodovací praxí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4551/2010, či ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4697/2010). Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu