33 Cdo 4272/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v
Ostravě - Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované EUTECH, akciové
společnosti se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1/1617, identifikační číslo
47151421, zastoupené JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem se sídlem v Olomouci,
Novosadský dvůr 756/6, o zaplacení 97.117,62 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 239/2005, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2009, č. j. 15 Co
421/2008-174, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2009, č. j. 15 Co
421/2008-174, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 21. 9. 2005 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení
částky 97.117,62 Kč. Žalovaná totiž ve lhůtě splatnosti, tj. dne 26. 8. 1996,
neuhradila částku 7,325.881,- Kč podle faktury č. 430159, kterou jí vystavila
dne 12. 8. 1996 firma A.S.A. Brno, s.r.o., podle smlouvy o zneškodnění odpadu
č. 262 ze dne 18. 9. 1995 (dále jen „smlouva o zneškodnění odpadu“). Přes dílčí
platby zůstala neuhrazena částka 4,855.881,- Kč. Žalovaná částka představuje
smluvní pokutu z nezaplacené jistiny za období od 21. 9. 2001 do 30. 10. 2001
ve výši 0,05% denně podle článku 9.1 citované smlouvy. Aktivní legitimaci k
podání žaloby dovozoval žalobce ze smlouvy o postoupení pohledávek z 29. 10. 1998. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. července 2008, č. j. 18 C 239/2005-143, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 96.920,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 22. 9. 2005 do zaplacení,
zamítl žalobu o zaplacení 7,5% úroku z prodlení z téže částky od 22. 9. 2005 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Nepřehlédl, že žalobce uplatnil vůči
žalované požadavek na zaplacení smluvní pokuty podle smlouvy o zneškodnění
odpadu v několika soudních řízeních, a proto nejprve ve smyslu § 103 a § 104
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), zkoumal, zda
projednání věci nebrání překážka zahájeného řízení (litispendence), popř. věci
pravomocně rozsouzené (rei iudicatae). Se zřetelem k tomu, že v dosud
neskončeném řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C
231/2005 se žalobce domáhá vůči téže žalované zaplacení smluvní pokuty za
pozdní úhradu faktury č. 430159 za období od 21. 12. 2000 do 11. 1. 2001, a v
již pravomocně skončeném řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/99 uplatňoval smluvní pokutu v kapitalizované výši 3,435.883,- Kč
z titulu pozdní úhrady shora uvedené faktury za období od 27. 10. 2000, dospěl
k závěru, že překážka věci pravomocně rozsouzené dána není, a věc meritorně
rozhodl. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované usnesením ze dne 15. dubna
2009, č. j. 15 Co 421/2008-174, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení, a řízení
o zaplacení částky 96.920,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 22. 9. 2005 do
zaplacení zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V intencích § 103 a § 211 o. s. ř. se nejprve zabýval podmínkami řízení,
zejména otázkou překážky věci pravomocně rozsouzené podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Ze spisu sp. zn. 10 Cm 160/99 přitom zjistil, že v tomto řízení, zahájeném
dne 3. 11. 1998, se žalobce po žalované domáhal (mimo ceny díla ve výši
4,895.881,- Kč s příslušenstvím) zaplacení smluvní pokuty za dobu od 26. 8. 1996 do 27. 10. 2000 ve výši 3.435.883,- Kč s tvrzením, že podle smlouvy o
postoupení pohledávek z 29. 10. 1998 je postupníkem pohledávky původní
věřitelky A.S.A. Brno, s.r.o. za žalovanou ze smlouvy o zneškodnění odpadu z
titulu neuhrazené faktury č. 430159 (viz čl. 9.1). O tomto požadavku rozhodl
Krajský obchodní soud v Ostravě poprvé rozsudkem z 27.
října 2000, č. j. 10 Cm
160/99-189, jímž žalobě o zaplacení částky 4,895.881,- Kč s příslušenstvím
vyhověl, zatímco požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3,435.883,- Kč s
příslušenstvím zamítl. V rozsahu zamítavého výroku dospěl krajský obchodní soud
k závěru, že smlouva o zneškodnění odpadu je absolutně neplatná a žalobci tak
náleží pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Ohledně smluvní pokuty
uzavřel, že žalobce na ni právo nemá, neboť podle § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), smluvní pokutu lze sjednat
pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž s ohledem na závěr o
neplatnosti smlouvy o zneškodnění odpadu je vyloučeno, aby došlo k porušení
smluvní povinnosti z neplatné smlouvy. Rozsudek Krajského obchodního soudu v
Ostravě ze dne 27. října 2000, č. j. 10 Cm 160/99-189, napadla odvoláním jen
žalovaná, zatímco žalobce proti zamítavému výroku o smluvní pokutě odvolání
nepodal (srovnej usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 29. května 2003, č. j. 5
Cmo 120/2001-414) a tento výrok nabyl právní moci 14. 12. 2000. Na základě
těchto zjištění odvolací soud dovodil, že v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C
238/2005 a v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Cm 160/99 byl mezi týmiž účastníky
uplatněn nárok na zaplacení téže smluvní pokuty, odvíjející se - co do základu
– od totožných skutkových tvrzení, přičemž odlišné bylo jen vyčíslení smluvní
pokuty závislé na počtu dní porušení smluvní povinnosti, při totožném tvrzení,
že žalovaný smluvní pokutou zajištěnou povinnost k doplacení ceny díla dosud
nesplnil. Odvolací soud dodal, že v řízení, vedeném pod sp zn. 10 Cm 160/99,
byl uplatněn nárok na smluvní pokutu za období od 26. 8. 1996 do 27. 10. 2000,
a nynější žalobou za období od 21. 9. 2001 do 30. 10. 2001. S poukazem na §
103, § 159 a § 159a odst. 1 o. s. ř. má zato, že pro existenci překážky
pravomocně rozsouzené je rozhodující, zda při porovnání předmětu „nového“ a
předcházejícího řízení (pravomocně skončeného), jde o tentýž předmět. O tentýž
předmět jde přitom tehdy, jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení. Bez významu (pro posouzení
toho, zda jde o totožný skutek) je podle odvolacího soudu to, že ve věci sp. zn. 10 Cm 160/99 bylo rozhodováno o nároku na zaplacení smluvní pokuty za
období od 26. 8. 1996 do 27. 10. 2000 a v současném řízení za období od 21. 9. 2001 do 30. 10. 2001 z téhož základu za porušení téže povinnosti za období
předcházející předmětnému. Uzavřel, že je nemyslitelné, aby žalobě v této věci
bylo vyhověno jen proto, že je žalováno za pozdější období. To by totiž
znamenalo, že o tomtéž nároku by existovala 2 protichůdná rozhodnutí a že by
prostřednictvím vyhovujícího výroku v předmětné věci bylo nepřípustně
revidováno, byť pro pozdější období, předchozí pravomocné rozhodnutí. Na
podporu svého názoru odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1734/2001.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., žalobce
(dále též „dovolatel“) odmítá závěr odvolacího soudu o totožnosti předmětu
řízení ve věci vedené u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm
160/99 a věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 18 C 239/2005. Odvolacímu
soudu vytýká, že při formulování závěru o existenci překážky věci rozsouzené
pominul rozdílná období, za která byla smluvní pokuta požadována. Ve prospěch
svého názoru argumentuje rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, a ze dne 27. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009.
Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
Žalovaná obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) navrhla dovolání
zamítnout.
Dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je důvodné.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou
vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil.
Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odst. 4). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odst. 5).
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobce
zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že projednání věci brání
překážka věci rozsouzené (rei iudicatae).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné
právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně
významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných
rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na
jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě
uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok
uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Tato
individualizace je nezbytná nejen pro vedení procesní obrany žalovaného,
vymezení okruhu sporných a nesporných skutečností, ale též pro posouzení
případných překážek věci zahájené (§ 83 odst. 1 o. s. ř.) a pravomocně
rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozsouzené patří
mezi negativní procesní podmínky řízení a brání tomu, aby věc, o níž bylo již
pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyjde-li najevo, že o téže věci
již bylo v rozsahu závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení pravomocně
rozhodnuto, soud řízení pro neodstranitelnou překážku v postupu řízení zastaví
(§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává zásadně v
situaci, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se
jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat
především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který
jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z
projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že
totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo
totožnost následku (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/1996 v trestní
části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce požadavek na zaplacení částky 97.117,62 Kč s 9,5 % úrokem z
prodlení od 22. 9. 2005 odůvodnil tvrzením, že žalovaná jeho právnímu
předchůdci ve sjednané lhůtě nezaplatila částku 4,925.881,- Kč podle smlouvy ze
dne 18. 9. 1995 o zneškodnění odpadu č. 262 a vzniklo mu tak právo podle čl.
9.1 smlouvy na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % za každý den prodlení z
neuhrazené částky. Z tohoto titulu požaduje smluvní pokutu za dobu od 21. 9.
2001 do 30. 10. 2001, přičemž současně požaduje, aby soud jako předběžnou
otázku řešil platnost smlouvy o zneškodnění odpadu ze dne 18. 9. 1995. Je
skutečností, že ve věci vedené u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp.
zn. 10 Cm 160/99 (zahájené dne 3. 11. 1998), se žalobce po žalované domáhal
(mimo ceny díla ve výši 4,895.881,- Kč s příslušenstvím) zaplacení smluvní
pokuty za dobu od 26. 8. 1996 do 27. 10. 2000 ve výši 3.435.883,- Kč s
tvrzením, že podle smlouvy o postoupení pohledávek z 29. 10. 1998 je
postupníkem pohledávky původní věřitelky A.S.A. Brno, s.r.o. za žalovanou ze
smlouvy o zneškodnění odpadu č. 262 z titulu neuhrazené faktury č. 430159 (viz
čl. 9.1). Rozsudkem ze dne 27. října 2000, č. j. 10 Cm 160/99-189, Krajský
obchodní soud v Ostravě žalobě o zaplacení částky 4,895.881,- Kč s
příslušenstvím vyhověl, zatímco požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši
3,435.883,- Kč s příslušenstvím zamítl. Ve smlouvě ze dne 18. 9. 1995
(odhlédnuto od příp. závěru o její neplatnosti) si její účastníci dohodli k
zajištění závazku včasnosti zaplacení ceny smluvní pokutu procentní sazbou za
každý den prodlení.
Smluvní pokuta, která je samostatným zajišťovacím institutem,
představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v
případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti
věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.); lze jí zajistit jakoukoliv
právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne
26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, přijal a odůvodnil závěr, že ustanovení §
544 a § 545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s
placením peněžitého závazku. Při takovém způsobu jejího určení vázaném na
nabíhající dny prodlení dlužníka (tj. při déletrvajícím porušení zajištěné
povinnosti) vzniká věřiteli každým dnem, v němž dlužník nesplnil svou povinnost
zaplatit dohodnutou cenu, právo na „denní“ smluvní pokutu. Z tohoto pohledu je
požadavek na zaplacení smluvní pokuty (jeho individualizace) dán nejen
skutkovými tvrzeními o existenci smlouvy, o porušení povinnosti zajištěné
smluvní pokutou, ale též uvedením doby, za kterou je tato denní smluvní pokuta
požadována.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že smluvní pokuta má akcesorickou
povahu a nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku
(nemůže bez něj existovat). Nevznikl-li platně závazek hlavní pro absolutní
neplatnost smlouvy, nemůže dojít k porušení povinnosti ze smlouvy a nemohou ani
nastat sankční důsledky takto sjednané smluvní pokuty. Byl-li v předcházejícím
(pravomocně skončeném) řízení přijat závěr o neplatnosti celé smlouvy, v níž
byla smluvní pokuta dohodnuta, jde v těchto souvislostech o vztah
prejudiciality.
Předběžnou (prejudiciální) otázkou je taková právní skutečnost (právo nebo
právní poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve
věci soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo
jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká
předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o
předmětu řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v
níž ji bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí
uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve
Nejvyšším soudem). Na těchto závěrech je založeno odvolacím soudem zmiňované
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2001, podle
jehož druhé právní věty ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či
neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto,
a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku
předběžnou. S přihlédnutím ke shora řečenému však na danou věc jeho závěry,
stejně jako závěry rozhodnutí ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000,
nedopadají, neboť nárok na zaplacení smluvní pokuty za období od 26. 8. 1996 do
27. 10. 2000 a nárok na zaplacení smluvní pokuty za období od 21. 9. 2001 do
30. 10. 2001 nezakládají totožnost předmětu řízení.
Sluší se připomenout, že stejnou otázkou mezi týmiž účastníky se
Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 20. července 2009, sp. zn. 23 Cdo
2646/2009, kde při totožných skutkových tvrzeních, ovšem s tím, že byla
požadována smluvní pokuta za období od 21. 12. 2000 do 11. 1. 2001 zrušil
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2009, č. j. 51 Co
649/2008-279, kterým bylo zastaveno řízení o zaplacení smluvní pokuty ve výši
50.882,- Kč s příslušenstvím, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poněvadž odvolací soud na věc nesprávně aplikoval § 103, § 104 odst. 1 a § 159a
odst. 5 o. s. ř., není správný jeho závěr, že projednání a rozhodnutí věci
brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Jeho rozhodnutí je tak založeno na
nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. byl žalobcem uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto usnesení
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu