U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně P. M., advokátky, zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se
sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, proti žalovanému M. Z.,
zastoupenému JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích,
Kostelní náměstí 16, o zaplacení 69.499,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 21 C 68/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2015,
č. j. 19 Co 1021/2015-385, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 19. 1. 2015, č. j. 21 C 68/2013-315, ve spojení s opravným usnesením ze
dne 4. 3. 2015, č. j. 21 C 68/2013-334, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni celkem částku 13.890,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení
(výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 55.609,- Kč s blíže specifikovaným
úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j.
19 Co 1021/2015-385, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné pro řešení 17 blíže formulovaných právních otázek, které podle jejího
názoru nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a
čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. -
dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k
závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně
splněna jsou. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na charakteru smlouvy o
poskytování právních služeb, a proto není přípustné pro řešení otázek, zda je
taková smlouva smlouvou spotřebitelskou, zda je klient vždy slabší stranou a
musí tudíž mít větší ochranu než advokát a zda se i v takovém případě uplatní
zásada, že neznalost zákona neomlouvá. I kdyby tyto otázky byly pro rozhodnutí
odvolacího soudu určující, jde o otázky, které ve své rozhodovací praxi
dovolací soud již řešil (srovnej např. rozsudek ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33
Cdo 5240/2016). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, s
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. IV ÚS 763/05, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uzavřel,
že vzájemný vztah mezi advokátem a jeho klientem je nutno posuzovat podle
příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Právo na odměnu vznikne
advokátovi zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních
služeb, tj. např. splněním závazku advokáta zastupovat klienta v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011). Se
zřetelem k tomu otázka, zda „jsou sazby odměny za právní zastupování uvedené v
advokátním tarifu v ustanovení o mimosmluvní odměně v rozporu s dobrými mravy a
jsou nepřiměřeně vysoké pro klienta“, nemůže založit přípustnost dovolání,
neboť byla vyřešena již judikaturou Nejvyššího ale i Ústavního soudu. Pojem „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud
opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze
dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33
Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je
výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj.
k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení
lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva
v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu
zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Odvolací soud aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. odůvodnil tím, že v právním vztahu
je to žalovaný, který je slabší smluvní stranou, vyžadující zvýšené ochrany,
žalobkyně je ve svém oboru profesionálem na rozdíl od žalovaného, který je
laik, nacházející se ve složité životní situaci. Je proto povinností žalobkyně
postupovat transparentně, v jeho zájmu, poskytnout mu úplnou a jasnou informaci
o ceně právní služby, což se nestalo. Ani při ukončení smluvního vztahu
žalobkyně žalovanému nesdělila nezbytné informace o ceně právních služeb a
právo na zaplacení sporné částky začala soudně vymáhat téměř po třech letech od
ukončení jejich smluvního vztahu. Dovolací soud neshledává - vzhledem k těmto
skutečnostem - úvahu odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na zaplacení
její odměny v rozsahu 80 % odporuje dobrým mravům, za zjevně nepřiměřenou. Proto i řešení v dovolání předestřených otázek, které souvisejí se závěrem
odvolacího soudu o výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nedostatečné odůvodnění
závěru o výši odměny), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne
jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno
uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné
hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nemohl přihlédnout k elektronickému podání doručenému do
datové schránky dovolacího soudu dne 18. 2. 2016, tj. po uplynutí lhůty k
dovolání. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalovanému, který by podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo
sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Nelze pominout, že
právo na náhradu nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu § 142
odst. 1 o. s. ř. dopadá jen takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému
uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Není rozumného důvodu, aby účastník dovolacího řízení, jehož dovolání bylo
odmítnuto, hradil protistraně i jiné, než jen účelně vynaložené náklady. Sepis
vyjádření k dovolání, jako úkon právní služby, není účelně vynaloženým
nákladem, neobsahuje-li polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle
§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze konstatuje, že „argumenty, o které se
žalobkyně opírá v dovolání považuje ze irelevantní a bezpředmětné, a proto se k
nim odmítá dále vyjadřovat a odkazuje na svá vyjádření učiněná v této věci
během řízení před soudem prvního a druhého stupně. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.