33 Cdo 5240/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
Mgr. M. M., advokátky se sídlem v Jihlavě, Pražská 2230/8, zastoupené Mgr.
Michalem Zahálkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti
žalované M. B., zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Opletalova 1535/4, o 493.067 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 24/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 27. 6. 2016, č.j. 54
Co 249/2015-444, takto:
I. Dovolání proti výrokům III a V rozsudku Krajského soudu v Brně -
pobočky v Jihlavě ze dne 27. 6. 2016, č.j. 54 Co 249/2015-444, se zamítá; ve
zbytku se dovolání odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 10.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr.
Petra Kočího, advokáta.
Rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č.j. 9 C 24/2012-360, ve spojení s
doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č.j. 9 C 24/2012-424, Okresní soud
ve Žďáru nad Sázavou uložil žalované zaplatit žalobkyni 144.933 Kč s 8,05%
úroky z prodlení od 12. 6. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, jíž se
žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 481.967 Kč s 7,75% úroky z prodlení z
částky 626.900 Kč od 15. 1. 2011 do 11. 6. 2014 a s 7,75% úroky z prodlení z
částky 481.967 Kč od 12. 6. 2014 do zaplacení (výroky II, V), a žalobkyni
uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 135.226,40 Kč (výrok IV). K odvolání obou účastnic Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě
rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, č.j. 54 Co 249/2015-444, zastavil řízení co do
196,87 Kč (výrok I), rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že jednak
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované 11.100 Kč s 8,05% úroky z
prodlení od 12. 6. 2014 do zaplacení a s 0,3% úroky z prodlení z částky 133.833
Kč od 12. 6. 2014 do zaplacení (výrok III), a jednak žalované uložil zaplatit
žalobkyni 7,75% úroky z prodlení z částky 133.833 Kč od 21. 1. 2012 do 11. 6. 2014 (výrok IV), ve zbytku – co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
133.833 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 12. 6. 2014 do zaplacení a v rozsahu
zamítnutí žaloby o 481.967 Kč s 7,75% úroky z prodlení z částky 629.900 Kč od
15. 1. 2011 do 20. 1. 2012 a s 7,75% úroky z prodlení z částky 493.067 Kč od
21. 1. 2012 do 11. 6. 2014 – rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výroky
II, V.); žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 172.458 Kč. Podle odvolacího soudu žalobkyně nemá právo na
mimosmluvní odměnu za poskytování právních služeb, pokud účastnice sjednaly
podílovou smluvní odměnu a pro případ zpětvzetí žaloby hodinovou smluvní
odměnu. Žalovaná sice v řízení o vypořádání společného jmění nevzala zpět
žalobu (nenastala situace předvídaná článkem V bodu 8 smlouvy), ale plnou moc
udělenou žalobkyni k zastupování ve sporu před jeho skončením odvolala, takže
právní vztah ze smlouvy o poskytování právních služeb zanikl. Smlouva o
poskytování právních služeb sice neobsahovala ujednání o odměně advokátky v
případech „ukončení právní pomoci,“ odvolání nebo vypovězení plné moci, resp. příkazní smlouvy; dohodu o časové (hodinové) odměně advokátky, bylo-li by
řízení ukončeno vzetím žaloby zpět, lze však analogicky vztáhnout i na situace
výše uvedené. Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma výroků, jimiž bylo žalobě vyhověno
– napadla žalobkyně dovoláním, pokládajíc otázku spojenou s odměnou advokáta za
poskytování právních služeb v poměrech souzené věci za dosud Nejvyšším soudem
neřešenou. Odvolacímu soudu vytkla, že článek V bodu 8 smlouvy o poskytování
právních služeb vyložil v rozporu se zásadami týkajícími se výkladu projevu
vůle, tj. v extrémním rozporu s doslovným vyjádřením vůle smluvních stran. Po
ukončení právního zastoupení v řízení o vypořádání společného jmění žalované a
P. B. a odvoláním plné moci dopisem z 29. 11. 2010 má právo na mimosmluvní
odměnu určenou podle příslušných ustanovení vyhlášky č.
177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996
Sb.“). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s výkladem článku V bodu 8 smlouvy
o poskytování právní služby, jak jej provedl odvolací soud, tedy že hodinová
smluvní odměna byla sjednána pro „jakékoli ukončení právního zastoupení“ (zánik
smlouvy), aniž by byly její nároky uspokojeny do té míry, že by bylo lze určit
podílovou smluvní odměnu. Záměrem stran totiž bylo vyloučit aplikaci vyhlášky
č. 177/1996 Sb. a sjednat časovou odměnu v případě, že nebude možné vypočítat
odměnu podílovou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona
č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237, § 239 o.s.ř.), a to otázky
spojené s právem na odměnu advokáta, který se s klientem dohodl jak na smluvní
podílové odměně, tak na smluvní časové odměně.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
dále jen „obč. zák.“), jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o
dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně
spotřebitel a na druhé straně dodavatel.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. se odměna advokáta za
poskytování právních služeb (dále jen „odměna advokáta“) řídí jeho smlouvou s
klientem (dále jen „smluvní odměna“); není-li odměna advokáta takto určena,
řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosmluvní odměně.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. je smluvní odměna
ujednáním mezi advokátem a klientem o částce, za niž bude právní služba
poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení.
Je-li sjednána smluvní odměna podle počtu hodin nebo jiných časových jednotek
(dále jen „časová odměna“), náleží dohodnutá sazba časové odměny za každou
započatou časovou jednotku, není-li dohodnuto jinak (§ 4 odst. 1, věta první,
vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Odvolací soud vyšel z toho, že smlouvou z 19. 2. 2009 se žalobkyně
zavázala poskytovat žalované právní služby v rozsahu jejích potřeb (článek II
bod 1). Účastnice dohodly odměnu ve výši 20% z veškerého plnění, které žalované
přizná pravomocné rozhodnutí soudu, rozhodce nebo jiného příslušeného orgánu,
nebo „k němuž se povinná osoba klientovi smluvně zaváže, anebo které klientovi
povinná osoba dobrovolně poskytne, a to v přímé či nepřímé souvislosti s
řešením vypořádání společného jmění manželů,“ tj. žalované a P. B. (článek V
bod 1 smlouvy). Podle článku V bodu 8 smlouvy náleží žalobkyni „odměna za
veškeré klientovi dle smlouvy poskytnuté právní služby podle času, který
advokát vynaložil na vyřizování záležitostí klienta,“ bude-li na základě pokynu
žalované řízení před soudy, rozhodci nebo „obdobnými institucemi“ ukončeno
vzetím žaloby („příp. jiného příslušného návrhu klienta“) zpět, aniž by přitom
byly její nároky v plném rozsahu uspokojeny. V takovém případě činí odměna
2.000 Kč za jednu „čistou“ pracovní hodinu právníka advokátní kanceláře a 400
Kč za jednu „čistou“ pracovní hodinu kteréhokoliv jiného (nikoliv právníka)
zaměstnance. Vedle takto sjednané odměny má žalobkyně právo na náhradu hotových
výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Poskytování právních služeb se vztahovalo
na zastupování v řízení o vypořádání společného jmění žalované a P. B., vedené
u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 84/2005. Žalovaná
dopisem z 29. 11. 2010 odvolala před pravomocným skončením řízení (a tudíž před
tím, než mohla být vyúčtována odměna podle článku V bodu 1 smlouvy) plnou moc
udělenou žalobkyni.
Dovolatelka nezpochybnila, že právní vztah účastnic založený smlouvou o
poskytování právních služeb, je vztahem z příkazní smlouvy (§ 724 a násl. obč.
zák.), že si strany sjednaly smluvní odměnu podílovou a – za stanovených
podmínek – časovou, a že smluvní vztah z příkazní smlouvy zanikl odvoláním
plné moci (§ 731, § 33b odst. 1, písm. b/ obč. zák.). Výtkou, že odvolací soud
nesprávně vyložil článek V bod 8 smlouvy o poskytování právních služeb z 19. 2.
2009, resp. že svým výkladem založil extrémní rozpor mezi jazykovým vyjádřením
a skutečnou vůlí smluvních stran, vystihla dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o.s.ř.
Ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. stanoví interpretační pravidlo, podle něhož v
pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele
příznivější. Pokud tedy smlouva obsahuje výraz či formulaci připouštějící její
různý výklad, potom budou nejasnosti a tím i případně nepříznivé důsledky s
nimi spojené přičteny k tíži dodavatele. Jedná se o zvláštní právní normu,
která modifikuje obecná interpretační pravidla upravená v § 35 obč. zák. pro
právní režim spotřebitelských smluv obecně a vychází z článku 5 směrnice Rady
93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo
670/2006, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. IV ÚS
763/05, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo
1348/2005, uzavřel, že vzájemný vztah mezi advokátem a jeho klientem je nutno
posuzovat podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Právo na odměnu
vznikne advokátovi zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování
právních služeb, tj. např. splněním závazku advokáta zastupovat klienta v
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo
4319/2011).
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož
žalobkyně nemá právo na mimosmluvní odměnu, jejíž výše je určena ustanoveními §
6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Řízení o vypořádání společného jmění, ve kterém žalobkyně zastupovala
žalovanou na základě procesní plné moci, neskončilo zastavením pro zpětvzetí
žaloby (srov. § 96 odst. 2, § 222a odst. 1 o.s.ř.), jež by mělo za následek
splnění závazku zmocněnkyně, tj. zánik právního vztahu z příkazní smlouvy v
intencích ujednání článku V bodu 8 smlouvy; ten nastal – jak již bylo výše
zdůrazněno – odvoláním plné moci zmocnitelkou (žalovanou). Oba dva uvedené
způsoby zániku právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních
služeb (první expressis verbis, druhý pojmově) vylučují použití článku V bodu 1
smlouvy týkající se smluvní podílové odměny, neboť její výše se odvíjela od
úspěchu žalované ve sporu, který nebyl v době zániku právního vztahu pravomocně
ukončen. Jestliže smlouva o poskytování právních služeb obsahovala ujednání o
výši smluvní časové odměny jen pro případ zastavení řízení v důsledku vzetí
žaloby zpět (bez uspokojení nároků žalované), je možný dvojí výklad: Buď se
uplatní § 1 odst. 1, část věty za středníkem, vyhlášky č. 177/1996 Sb. („není-
li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o
mimosmluvní odměně“), nebo se na jiné způsoby zániku právního vztahu (včetně
odvolání plné moci) použije ujednání, které – z hlediska účelu – upravuje
obdobnou smluvní skutkovou podstatu. V posledně uvedeném případu jde o princip
analogie spočívající v tom, že na skutkovou podstatu smlouvou neřešenou se
analogicky vztáhne ujednání, které upravuje skutkovou podstatu podobnou. Pro
žalovanou co by spotřebitelku (§ 52 odst. 3 obč. zák.) je příznivější
interpretace, podle níž časovou odměnu strany sjednaly nejen pro případ
zastavení řízení o vypořádání společného jmění v důsledku zpětvzetí žaloby, ale
i pro jiné případy (předčasného) zániku právního vztahu založeného příkazní
smlouvou.
Odkazy dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp.
zn. 33 Odo 936/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 26
Odo 1553/2005, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4190/2014, nejsou s ohledem
na odlišný skutkový terén přiléhavé; příkazní smlouvy totiž obsahovaly toliko
ujednání o smluvní podílové odměně advokáta, kdežto v souzené věci si strany
dohodly smluvní odměnu podílovou modifikovanou při splnění sjednaných podmínek
smluvní odměnou časovou.
Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud
ve shodě s tím, co je uvedeno shora; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání proti výrokům III a V napadeného
rozsudku zamítl (§ 243d písm. a/ o.s.ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně
vyjmenovaných hledisek považuje za splněné. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání
musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících
případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze
dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4575/2014, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3166/2013). Důvod dovolání,
jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, se vymezí
tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že
vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost (srov. § 241a odst. 1, 3 o.s.ř.).
Dovolání v částech, jimiž žalobkyně napadla výrok, kterým odvolací soud
zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby, dále výroky týkající se úroků z prodlení
přiznaných od 21. 1. 2012 (zatímco žalobkyně požadovala příslušenství od 15. 1.
2011) a výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje
způsobilé vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, a dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 o.s.ř.); o tyto obligatorní
náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3, věta první,
o.s.ř.) a v dovolacím řízení pro tyto (kvalifikované) vady nelze pokračovat.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, věta
první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov.
nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů
České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil
podle ustanovení § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění, tj. částkou 10.300
Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu