33 Cdo 4886/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně A. M., zastoupené JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou se sídlem v
Jaroměři, Pražské Předměstí, Husova 112, proti žalovanému J. K., zastoupenému
JUDr. Blankou Štěpánovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Komenského 511, o
zaplacení 375.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C
73/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 23. června 2015, č. j. 26 Co 50/2015-241, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2015, č. j. 26 Co
50/2015-241, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 5 C
73/2012-205, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 375.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků
a o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že
žalobkyně a J. M. dohodou ze dne 31. 10. 2011 převedli na žalovaného členská
práva a povinnosti spojená se společným členstvím ve Stavebním bytovém družstvu
Náchod za smluvenou cenu 750.000,- Kč; učinili tak v pozici rozvedených
manželů, jejichž společné jmění nebylo do tří let od právní moci rozvodu
vypořádáno. V době převodu byli převodci společnými nájemci družstevního bytu v
domě čp. v Š. a společnými členy Stavebního bytového družstva Náchod. Částku
750.000,- Kč žalovaný zaslal dne 9. 2. 2012 na bankovní účet J. M.. Soud uvěřil
žalobkyni, že v době uzavření (ústní) smlouvy se smluvní strany dohodly, že
polovinu ceny za převod nabyvatel zaplatí na její účet a polovinu na účet J. M., neboť její tvrzení bylo podpořeno výpovědí (již zesnulého) J. M. mladšího
(syna převodců), který se jednání o družstevním bytě účastnil a podal o něm
vysvětlení na Policii ČR, oddělení hospodářské kriminality Náchod. Tvrzení
žalovaného, že stranami bylo sjednáno, že místem splnění (plné) ceny za převod
bude bankovní účet J. K., resp. že s takovým plněním žalobkyně souhlasila,
neuvěřil. Vzal za prokázané, že částku 750.000,- Kč žalovaný poukázal na
bankovní účet J. M. na základě jejich následné dohody, neboť J. M. chtěl
rozhodnout, jakou část ceny obdrží žalobkyně. Na podkladě těchto zjištění soud
prvního stupně uzavřel, že žalobkyně a J. M. byli sice ve vztahu k žalovanému
solidárními věřiteli ve smyslu § 513 a § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, avšak smluvní strany se dohodly, že
nabyvatel členských práva zaplatí cenu za převod každému z převodců rovným
dílem - polovinou (solidární věřitelé uplatnili ve stejný okamžik právo
předstihu k jedné polovině pohledávky). Žalovaný vůči žalobkyni povinnost
zaplatit polovinu kupní ceny nesplnil (§ 559 odst. 1 obč. zák.). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. června 2015, č. j. 26 Co
50/2015-241, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Podrobně se vyjádřil k institutu aktivní solidarity (§ 513 obč. zák. ) a k
úpravě místa plnění podle § 567 obč. zák. Zdůraznil, že do okamžiku, než první
z věřitelů požádá o plnění dluhu, má dlužník právo volby a může splnit celý
dluh kterémukoliv z věřitelů, nebo ho mezi ně libovolně rozdělit. Místo splnění
závazku může být určeno především dohodou smluvních stran; v případě plnění na
účet věřitele je nutné, aby dlužník znal peněžní ústav a číslo účtu věřitele. Právo předstihu nastupuje při solidárním závazku až tehdy, nebylo-li dohodnuto
místo plnění.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že
žalobkyni se nepodařilo prokázat, že součástí dohody o převodu členských práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu bylo ujednání, že cena za
převod bude zaplacena polovinou jí a polovinou bývalému manželovi, resp. že
převodci nabyvateli sdělili čísla svých bankovních účtů. Odvolací soud neuvěřil
ani žalovanému, že bankovní účet bývalého manžela žalobkyně byl smluvními
stranami dohodnut jako místo splnění celé ceny za převod členských práv. Uzavřel, že v řízení nebyla prokázána existence dohody o způsobu zaplacení ceny
za převod členských práv ani to, že by některý z převodců u žalovaného uplatnil
právo předstihu. Žalovaný tudíž nepochybil, využil-li svého práva splnit dluh
jednomu ze solidárně oprávněných věřitelů (J. M.); splněním dluhu jednomu ze
solidárních věřitelů zanikl jeho závazek ve vztahu k druhému solidárnímu
věřiteli (žalobkyni) podle § 513 obč. zák. (resp. § 514 obč. zák.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda
rozvedení manželé, jejichž společné jmění nebylo do tří let od právní moci
rozvodu vypořádáno, mají při převodu členských práv spojených se společným
členstvím v bytovém družstvu třetí osobě postavení solidárních věřitelů (§ 513
obč. zák.), či se jedná o společná práva podle § 512 obč. zák. a každý z
převodců má vůči nabyvateli z dohody o převodu členských práv a povinností
samostatnou pohledávku z titulu ceny za převod. Dovolatelka nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že spolu s bývalým manželem J. M. byli solidárními
věřiteli žalovaného ve smyslu § 513 obč. zák., resp. že z titulu jejich
společného členství v bytovém družstvu byli k přijetí ceny za převod členských
práv oprávněni společně a nerozdílně. Prosazuje, že je-li dohoda o převodu
členských práv a povinností v bytovém družstvu uzavřena za situace, kdy
společné jmění manželů, kteří členská práva převádějí, sice zaniklo, avšak
nebylo vypořádáno, a nedošlo ani ke zrušení jejich práva společného nájmu
družstevního bytu (ať již dohodou nebo rozhodnutím soudu), „nenastává aktivní
solidarita převodců jako společných věřitelů k pohledávce na zaplacení ceny za
převod členských práv a povinností v bytovém družstvu“, neboť členský podíl
převodců byl vypořádán podle § 150 odst. 4 obč. zák. jako tzv. ostatní
majetkové právo podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví; každý z
rozvedených manželů (převodců) tudíž má vůči nabyvateli samostatnou pohledávku
ve výši svého podílu. Oproti zjištění odvolacího soudu nadále trvá na tom, že
existovala dohoda smluvních stran, že žalovaný uhradí polovinu kupní ceny
každému z převodců, resp. že ona i J. M. požádali žalovaného ve stejný okamžik
o jednu polovinu ceny. Vytýká přitom odvolacímu soudu, že dospěl k odlišným
zjištěním ohledně ujednání o způsobu a místu plnění kupní ceny než soud prvního
stupně, aniž by zopakoval v řízení provedené důkazy. Ze všech uvedených důvodů
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
neboťžalobkyně nevystihla žádný z důvodů přípustnosti dovolání, popřípadě aby
dovolání jako nedůvodné zamítl, neboť rozvedení manželé jsou ze společného
členství v bytovém družstvu až do uzavření případné dohody o vypořádání
společných členských práv a povinností k družstevnímu bytu nebo do rozhodnutí
soudu oprávněni a povinni společně a nerozdílně; žalobkyně a její bývalý manžel
J. M. byli solidárními věřiteli, takže poukazem částky 750.000,- Kč na účet J.
M. splnil svůj závazek zaplatit cenu za převod členských práv podle dohody
uzavřené dne 31. 10. 2011.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013
Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 o. s. ř.). Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k odlišným zjištěním nežli soud
prvního stupně ohledně ujednání o způsobu a místu plnění úhrady za převod
členských práv, aniž zopakoval v řízení provedené důkazy, a zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 213 o. s. ř.). Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit
i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně
skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí - v
závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení
doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání
výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl
v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další
skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v
průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací
soud jiný názor na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků než soud prvního
stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a
ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní),
jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám
nedoplnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11/2001). Jiná
je situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o. s. ř. provede
tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její
obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením nemění, může odvolací soud,
aniž důkaz listinou znovu provedl v odvolacím jednání (způsobem upraveným v §
129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s § 211 o. s. ř. použitelný rovněž v
odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým
závěrům než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, či rozsudky ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29
Cdo 2286/2010, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4746/2010).
Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že mezi převodci a nabyvatelem členských
práv bylo dohodnuto, že nabyvatel zaplatí každému z nich polovinu ze sjednané
úhrady. Uvěřil tak žalobkyni s tím, že její tvrzení je podpořeno údaji
uvedenými v záznamu, který pořídila policie při výslechu J. M. mladšího. Přestože vyslechl jako svědka M. M., tento důkaz nehodnotil a žádné údaje z
něho nečerpal. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně
existenci dohody účastníků o způsobu úhrady za převod členských práv
neprokázala. Důkaz listinou obsahující záznam vysvětlení, které podal na
Policii ČR, oddělení hospodářské kriminality Náchod, (již zesnulý) J. M. mladší, nepovažoval za závažný, neboť vyslýchaný se nevyjádřil k tomu, „zda
došlo k předání informace o číslech účtů“. Z výpovědi svědka M. M. odvolací
soud učinil jediné zjištění, totiž že nebyl při jednání o převodu bytu přítomen
a nemůže tudíž ani poskytnout informace o případném sjednání způsobu úhrady. Lze uzavřít, že odvolací soud vycházel z důkazu listinou, jejíž obsah zůstal
neměnný (zjistil, že se z ní nepodává, zda žalobkyně a J. M. při převodu
členských práv žalovanému poskytli údaje o svých bankovních účtech). Ačkoliv
znovu nevyslechl svědka M. M., nehodnotil tento důkaz jinak než soud prvního
stupně. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Námitky, jimiž dovolatelka zpochybnila správnost skutkového závěru odvolacího
soudu, že v řízení neprokázala, že s žalovaným bylo dohodnuto, že polovinu ze
sjednané úhrady za převod členských práv, tj. částku 375.000,- Kč poukáže na
její účet, jsou bezcenné. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním
posouzení věci vychází, jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná (viz § 241a
odst. 1 o. s. ř. a contrario). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, jímž lze vytýkat nesprávné
právní posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že
žalovaný splnil povinnost zaplatit sjednanou úhradu za převod členských práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, jestliže částku 750.000,-
Kč poukázal na bankovní účet J. M., jednoho ze solidárně oprávněných věřitelů,
což mělo za následek zánik jeho závazku i ve vztahu k žalobkyni. Podle § 150 odst. 4 obč. zák., nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění
manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán
návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se
manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění
manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém
spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí
přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům
společných. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, že pokud se
nejedná o případ uvedený v § 705 odst. 2 větě první obč. zák.
a do tří let od
zániku manželství nedošlo dohodou ani rozhodnutím soudu ke zrušení práva
společného nájmu družstevního bytu a k dohodě či rozhodnutí o tom, kdo z
bývalých manželů bude jediným nájemcem, a jestliže následně v této lhůtě
nedošlo ani k vypořádání hodnoty členského podílu dohodou či soudním
vypořádáním, přechází hodnota členského podílu do podílového spoluvlastnictví
bývalých manželů s tím, že každému z bývalých manželů náleží jedna polovina
této hodnoty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2565/2003, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 12, ročník
2004, nebo usnesení ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2694/2015, a ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015). V posuzovaném případě byl žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi J. M. za
trvání manželství přidělen družstevní byt č. o velikosti 4 + 1 místností v
domě čp. v Š. (řadový rodinný domek); členský podíl připadající na uvedený byt
byl podle osvědčení vydaného Stavebním bytovým družstvem Náchod dne 28. 6. 1982
splacen v roce 1974. Společným nájmem bytu manžely vzniklo i společné členství
manželů ve Stavebním bytovém družstvu Náchod, z něhož byli oba manželé
oprávněni a povinni společně a nerozdílně (srov. § 703 odst. 2 obč. zák.). Manželství žalobkyně a J. M. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v
Náchodě, který nabyl právní moci dne 7. 9. 2004; jejich právo společného nájmu
bytu nebylo po rozvodu manželství zrušeno ani dohodou, ani rozhodnutím soudu a
nebylo určeno, kdo z nich bude jako člen družstva nadále jediným nájemcem bytu. Za této situace uzavřeli žalobkyně a J. M. s žalovaným 31. 10. 2011 ústní
smlouvu, jíž na něho převedli členská práva a povinnosti spojená s členstvím v
bytovém družstvu Náchod za sjednanou cenu 750.000,- Kč. Členská práva spojená s
členstvím v bytovém družstvu zahrnují jak práva nemajetkové povahy upravená
stanovami, tak práva majetková. I když žalobkyně a J. M. uzavírali smlouvu, jíž
postoupili (převedli) členská práva a povinnosti žalovanému, v pozici
společných nájemců převáděného družstevního bytu při existenci společného
členství rozvedených manželů v bytovém družstvu (k zániku práva společného
nájmu bytu a tím i k zániku společného členství v bytovém družstvu došlo právě
převodem práv, přičemž členská práva a povinnosti spojená s členstvím přešla na
nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství nebo
pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě), hodnota jejich členského podílu v době
převodu již náležela do jejich podílového spoluvlastnictví. Řečeno jinak, v
okamžiku převodu členských práv a povinností na žalovaného nenáležela hodnota
členského podílu do (nevypořádaného) společného jmění rozvedených manželů
(převodců), nýbrž do podílového spoluvlastnictví, z něhož každému z bývalých
manželů (převodců), náležela její jedna ideální polovina (§ 150 odst. 4 obč. zák.). Sjednaná úhrada za převod členských práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu (750.000,- Kč) je vyjádřením hodnoty členského
podílu připadajícího na převáděný družstevní byt (tj. majetkového práva).
Vlastnil-li každý z převodců ideální polovinu hodnoty členského podílu,
náležela mu i cena na takový podíl připadající. Neobstojí proto závěr, že
byli-li žalobkyně a její bývalý manžel v době uzavření smlouvy o převodu
členských práv a povinností na žalovaného společnými nájemci družstevního bytu
při existenci společného členství, z něhož jsou oprávněni společně a
nerozdílně, byli i ve vztahu k pohledávce za žalovaným, jejímž titulem je
sjednaná úhrada za převod členských práv („kupní cena“), subjekty oprávněnými
společně a nerozdílně (§ 703 odst. 2 obč. zák.). Naopak, každý z nich byl
oprávněn požadovat jen cenu za polovinu hodnoty členského podílu, tedy za to,
co vlastnil (a mohl tudíž i převést), a nemohl po žalovaném požadovat splnění
celé úhrady. Plnění peněžitého dluhu, který se nestal solidárním, více
věřitelům je upraveno v § 512 odst. 1 obč. zák. Podle § 512 odst. 1 obč. zák., má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a
jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li
jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl. Dílčími jsou všechny závazky s dělitelným plněním, které se ze zákona, podle
rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy nestaly solidárními. Vznikají sice vždy ze
stejné právní skutečnosti (ze zákona, soudním rozhodnutím, na základě dohody -
zde dohody o převodu členských práv v bytovém družstvu) a jen v tom smyslu jsou
společné, ale jinak jde o samostatné závazky. Každý z věřitelů má samostatnou
vlastní pohledávku vůči témuž dlužníkovi, která tvoří jen určitý podíl z celého
závazku. Každý věřitel je oprávněn požadovat od dlužníka jen svůj díl. Nejsou-li podíly věřitelů na celkovém dluhu stanoveny dohodou, platí, že jsou
stejné. Závazek dlužníka vůči každému z věřitelů zaniká samostatným dílčím
splněním. V podstatě jde o tolik dílčích právních vztahů, kolik je věřitelů. Plněním nad rozsah podílu, jenž věřiteli náleží, dluh dlužníka vůči ostatním
věřitelům nezaniká (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 1538 - 1539). Lze uzavřít, že převádí-li rozvedení manželé členská práva a povinnosti spojená
s členstvím v bytovém družstvu na třetí osobu a došlo-li v okamžiku převodu k
naplnění podmínek podle § 150 odst. 4 obč. zák., nejsou převodci vůči
nabyvateli členských práv v postavení solidárních věřitelů, nýbrž dvou
samostatných věřitelů. Nabyvatel členských práv má - při absenci jiné dohody o
způsobu úhrady (ceny) za převod členských práv - vůči převodcům dva samostatné
dílčí závazky a jeho závazek vůči každému z nich zaniká samostatným dílčím
splněním. Tak tomu je i v posuzovaném případě. Z uvedeného je zřejmé, že
závazek žalovaného uhradit žalobkyni cenu za převod odpovídající hodnotě její
ideální poloviny členského podílu dosud nezanikl (splněním). Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn
důvodně. Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1
o. s.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení o dovolání (§ 243g odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu