U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně hlavního města Prahy, identifikační číslo 000 64 581, zastoupeného
JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti
žalovanému S. J., s místem podnikání v Praze 4, U Kamýku 284/11, identifikační
číslo 125 92 293, o zaplacení 300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 70 C 143/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 12 Co 323/2014-72, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 12 Co
323/2014-72, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 70 C
143/2014-42, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení
300.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 12. 2000 nájemní smlouvu, na
jejímž základě žalobkyně pronajala žalovanému část pozemku o výměře 13 m2 na V. n. před domem č. p. za účelem dočasné stavby pevného prodejního stánku s
občerstvením. Dodatkem k nájemní smlouvě č. 5 ze dne 27. 3. 2008 byla dohodnuta
výše nájemného 221.716,03 Kč ročně. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou. Dodatkem k nájemní smlouvě č. 6 ze dne 22. 4. 2009 byl změněn čl. V odst. 1
nájemní smlouvy tak, že pronajímatel (žalobkyně) i nájemce (žalovaný) jsou
oprávněni tuto smlouvu vypovědět v šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání
důvodu. Účastníci se dohodli pro případ, že nájemce při skončení nájmu
nevyklidí předmět nájmu ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit pronajímateli
10.000,- Kč denně do doby předání předmětu nájmu (čl. VI. odst. 1 písm. b/
smlouvy). Žalobkyně vypověděla nájemní smlouvu dopisem ze dne 29. 5. 2012,
který byl žalovanému doručen dne 6. 6. 2012; nájem zanikl uplynutím
šestiměsíční výpovědní lhůty, která začala běžet prvým dnem měsíce
následujícího po měsíci, v němž byla tato výpověď doručena. Žalovaný předmětný
pozemek nevyklidil ani po doručení písemnosti ze dne 7. 1. 2013, v níž byl
vyzván, aby předmětný pozemek vyklidil nejpozději do sedmi dnů od doručení
výzvy; písemnost byla žalovanému doručena 21. 1. 2013. Žalovaná částka
představuje smluvní pokutu za nesplnění povinnosti vyklidit předmětný pozemek
za období od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2013. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze
dne 3. 9. 2013, č. j. 38 C 75/2013-36, uložil žalovanému povinnost vyklidit
předmětnou část pozemku do 15 dnů od právní moci rozsudku; dospěl k závěru, že
žalobkyně nájem vypověděla platně, tedy v souladu se smluvními ujednáními v
šestiměsíční výpovědní lhůtě bez udání důvodu. Rozsudek dosud nenabyl právní
moci, neboť žalovaný se proti němu odvolal. Na podkladě takto zjištěného
skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na
úhradu smluvní pokuty podle § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen
„obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“). Ujednání o smluvní pokutě dále poměřoval
korektivem dobrých mravů a (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002) dospěl k závěru, že je neplatné pro rozpor s
dobrými mravy, neboť výše smluvní pokuty představuje šestnáctinásobek
sjednaného nájemného, přičemž žalobkyně netvrdila, že by jí v důsledku porušení
povinnosti žalovaného vznikla škoda. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 12 Co
323/2014-72, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. S odkazem na ustanovení § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991, obchodního
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
dále jen „obch.
zák.“ nebo „obchodní zákoník“), dovodil, že právní vztah
účastníků založený nájemní smlouvou je třeba posuzovat podle obchodního
zákoníku, neboť žalovaný je podnikatelem a z obsahu smlouvy je zřejmé, že
zabezpečuje veřejnou potřebu (stánkový prodej občerstvení v obvodu Prahy 1). Zdůraznil, že veřejnou potřebou není jen potřeba týkající se všech občanů,
nýbrž i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti nebo lokality.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu
soudu vytýká, že nesprávně posuzoval právní vztah účastníků založený nájemní
smlouvou podle obchodního zákoníku. Domáhá se, aby dovolací soud zaujal
„výkladové stanovisko k otázce, zda smluvní vztah založený písemnou nájemní
smlouvou uzavřenou podle § 633 a násl. obč. zák. se řídí obchodním zákoníkem, a
aby vyložil pojem veřejná potřeba“. Prosazuje, že pro určení režimu, kterým se
řídí právní vztah mezi podnikatelem a samosprávnou územní jednotkou, je
významné, jakou smlouvou byl právní vztah založen, jakým zákonem se tato
smlouva řídí, případně jaký režim si smluvní strany zvolily. Připomíná, že
účastníci si v nájemní smlouvě výslovně sjednali, že ji podřizují režimu
občanského zákoníku; žádné ustanovení nájemní smlouvy nepodřídili režimu
obchodního zákoníku (tj. ani ujednání o smluvní pokutě). Srozuměn není ani se
závěrem odvolacího soudu, že pronájem části pozemku je činností, která by
zajišťovala veřejnou potřebu. V lokalitě V. n., kde měl stánek s občerstvením
umístěn, se nachází několik desítek restauračních a občerstvovacích provozoven,
které si vzájemně konkurují; nelze proto přijmout názor, že prodej občerstvení
v obvodu P. je zajištěním veřejné potřeby. Žalobkyně mu pronajala část pozemku,
nikoliv objekt pro provozování stánku s občerstvením, a nájemní smlouva ho k
provozování stánku s občerstvením výslovně nezavazovala. Z uvedených důvodů
navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné
odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Upozornila, že dovolací soud se -
oproti tvrzením žalovaného - výkladem pojmu veřejná potřeba zevrubně zabýval
(např. v rozsudcích ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, nebo ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4566/2010). Mezi veřejné potřeby patří zajišťování služeb, na kterých je obecný
zájem. Předmětem nájmu bylo „umístění a provoz stánku s občerstvením“;
veřejnost zde mohla uspokojovat jednu ze základních lidských potřeb - potřebu
přijímat potravu. Je proto bezpochyby, že se právní vztah založený nájemní
smlouvou řídí obchodním zákoníkem (viz jeho § 261 odst. 2). Na uvedeném nemůže
nic změnit ani ujednání, že se nájemní smlouva řídí občanským zákoníkem. Ustanovení § 261 obch. zák. upravuje tzv. obligatorní obchody a smluvní
ujednání proto nemůže mít na právní režim vztahu založeného nájemní smlouvou
vliv; je sice pravda, že nájem sám o sobě se řídí ustanoveními občanského
zákoníku (neboť obchodní zákoník nájemní smlouvu neupravuje), avšak ostatní
ujednání a právní vztahy vyplývající z nájemní smlouvy se řídí režimem
obchodního zákoníku. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (srov. čl. II. bod
2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Žalovaný se sice mýlí, uvádí-
li, že se Nejvyšší soud dosud nezabýval vymezením pojmu „veřejná
potřeba“ (učinil tak v řadě svých rozhodnutí - viz např. rozhodnutí uváděná ve
vyjádření žalobkyně k dovolání), jeho námitkám, kterými zpochybnil správnost
výkladu pojmu „veřejná potřeba“ odvolacím soudem, však lze přisvědčit, neboť
korespondují s výkladovým stanoviskem Nejvyššího soudu. Protože se odvolací
soud v otázce posouzení toho, co je veřejnou potřebou, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.). Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že se právní vztah účastníků,
založený nájemní smlouvou, řídí podle obchodního a nikoliv občanského zákoníku.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní
závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a
zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství (odst. 1). Právní vztahy
uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé
otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského.
Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních
zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odst.
2).
Ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. část třetí upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odst. 2 téhož
ustanovení se touto částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo
samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti,
jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát
považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z
jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.
Rozhodující je přitom povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (§ 261
odst. 5 obch. zák.).
Pro objasnění toho, jakou právní úpravou se řídí nájemní smlouva, je proto
rozhodující, zda se posuzovaný vztah mezi žalobkyní (hlavním městem Praha jako
územním samosprávným celkem) a žalovaným (jako podnikatelem při jeho
podnikatelské činnosti) týkal zabezpečování veřejných potřeb.
Pojem zabezpečování veřejných potřeb použitý v § 261 odst. 2 obch. zák. je na
základě konstantní judikatury Nejvyššího soudu pravidelně vykládán v širších
souvislostech, tedy značně extenzivně (jak vyplývá mimo jiné např. z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2115/98, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2000, nebo rozsudku ze dne
27. 4. 2006 sp. zn. 33 Odo 478/2004), obdobný názor vyjadřuje i odborná
literatura (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M., a kol., Obchodní zákoník,
Komentář, 10., podstatně rozšířené vydání, C. H. Beck, 2005, str. 986 a. n.).
Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou pravidelně zahrnovány služby, na
kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické,
životního prostředí, sociální, kulturní atp. Nejvyšší soud rovněž přijal a
odůvodnil závěr, že veřejnou potřebou jsou nejen potřeba týkající se všech
občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti (která
se nemusí krýt s určitým krajem) nebo obce, nebo potřeby v určitých věcných
oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, nebo ze dne 24.
7. 2008, sp. zn. 33 Odo 984/2006).
V posuzovaném případě žalobkyně pronajala žalovanému část pozemku o rozloze
13m2 na V. n. v P. „výhradně k umístění dočasné stavby pevného prodejního
stánku s občerstvením…“ (čl. I odst. 3 nájemní smlouvy); žalovaný - fyzická
osoba - vystupoval jako subjekt odpovídající charakteristice podnikatele
uvedené v § 2 odst. 2 písm. b/ obch. zák. a založený vztah - pronájem pozemku
pro umístění prodejního stánku s občerstvením - přímo souvisel s jeho
podnikáním (obstarání prostoru pro provozování hostinské činnosti). Žalovaný se
výslovně nezavázal, že na předmětném pozemku bude poskytovat občerstvení a
potřebu obyvatel a návštěvníků obvodu P. „občerstvit se“ nelze označit za
potřebu veřejnou v právním slova smyslu, resp. nelze dospět k závěru, že by
žalobkyně potřebu pouličního občerstvování obyvatel celoplošně zajišťovala nebo
její zajištění zaručovala.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004,
posuzoval veřejnou potřebu v souvislosti s pronájmem budovy, v níž měly být
prodávány potraviny a smíšené zboží. Konstatoval, že podnikatelskou činnost
zabezpečující veřejné potřeby může vykonávat kterákoli právnická či fyzická
osoba ve všech oblastech národního hospodářství, pokud tato činnost slouží
veřejnému (obecnému) zájmu, tedy zájmu všech právnických či fyzických osob
nacházejících se na území státu či dané územněsprávní jednotky; takové potřeby
jsou zajišťovány jednotně, pro všechny subjekty, které je také na daném území
mohou hromadně využívat (například výstavba a oprava vodovodů, veřejných
komunikací, osvětlení, apod.). Zmíněným hlediskům by odpovídala např. i
výstavba prodejny potravin a smíšeného zboží - budovy, která má podle svého
stavebně technického určení sloužit k prodeji, tedy k uspokojování potřeb všech
obyvatel obce bez ohledu na to, kdo ji provozuje. Pronájem nebytových prostor
za účelem výkonu podnikatelské činnosti má však především charakter výkonu
vlastnického práva a s veřejným zájmem nesouvisí; nelze ho proto považovat ani
za zabezpečování veřejným potřeb.
Uvedené lze vztáhnout na právní vztah žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně
nejednala s úmyslem provozovat na svém území stánky veřejného občerstvení
(nepořizovala a nevybavovala stánky pro pouliční prodej občerstvení), pouze
pronajala část svého pozemku ke komerčnímu využití; právní vztah účastníků
založený smlouvou o pronájmu pozemku (resp. jeho části) nelze (v intencích
závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33
Odo 341/2004) hodnotit jako obchodněprávní vztah ve smyslu § 261 odst. 2 obch.
zák. Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud pochybil při výkladu § 261 odst. 2
obch. zák. a jeho závěr, že předmětem nájemní smlouvy bylo zajištění veřejné
potřeby obyvatel a návštěvníků Prahy 1, neobstojí (je v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu); je přitom zásadní pro posouzení žalobou
uplatněného práva na zaplacení smluvní pokuty (podle § 544 a násl. obč. zák.
nebo § 300 a násl. obch. zák.).
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Sluší se uvést, že závěry, které přijal ve skutkově obdobných věcech Obvodní
soud pro Prahu 1 v rozsudku ze dne 21. 4. 2015, č. j. 65 C 246/2013-51, či
Městský soudu v Praze v usnesení ze dne 16. 3. 2015, č. j. 53 Co 511/2014-87,
nejsou pro dovolací soud závazné. V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že
platnost ujednání o smluvní pokutě je na místě posoudit z hlediska korektivu
dobrých mravů podle § 39 obč. zák. (a nikoliv § 3 obč. zák., jak chybně učinil
soud prvního stupně).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k
o v á
předsedkyně senátu