33 Cdo 5218/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobců a) Ing. P. I., a b) Mgr. M. I., zastoupených JUDr. Patricií Švarcovou,
advokátkou se sídlem v Děčíně IV - Podmoklech, Thomayerova 25/3, proti žalované
OPTREAL, spol. s r. o. se sídlem v Praze 6, Drnovská 1042/28, identifikační
číslo osoby 250 98 420, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se
sídlem v Plzni - Jižním Předměstí, Žižkova 1737/52, o zaplacení 134.944,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 1/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014,
č. j. 11 Co 498/2013-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
13.310,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Patricie
Švarcové, advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. února 2013, č. j. 42 C
1/2011-129, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 134.944,- Kč se
specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. 11 Co 498/2013-166,
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o
nákladech řízení (co do jejich výše) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov.
článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Jsou přesvědčeni, že postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo žalované
na spravedlivý proces (zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Přestože soudy v řízení neopomněly provést důkazy, které by mohly zvrátit
výsledek sporu, žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení existence
skutečností, které by ji „vyvinily“ z povinnosti uhradit smluvní pokutu.
Odvolací soud správně zjistil obsah smlouvy o vybudování technické
infrastruktury (dále jen „smlouva“) a s jeho výkladem zde užitého pojmu
„vybudovat“ se žalobci ztotožňují.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná sice ohlásila dovolací důvod podle § 214a odst. l o. s. ř. a
odvolacímu soudu vytýká, že „se při řešení otázek hmotného a procesního práva
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, její námitky však
nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu
vytýkají nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci
založeno. Námitku, že odvolací soud posoudil platnost ujednání o smluvní pokutě
a jí zajištěného závazku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s
jeho rozsudky ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008, a ze dne 15. 8.
2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011), žalovaná zakládá na vlastní skutkové verzi.
Výkladem článku IV smlouvy (tzn. na základě svého zjištění obsahu tohoto
smluvního ujednání) konstruuje hypotézu, že sankce za pozdní vybudování
inženýrských sítí se týkala pouze těch prvků infrastruktury, které bylo možné
vybudovat k hranici pozemku žalobců, nikoli dešťové kanalizace či veřejného
osvětlení. Je přesvědčena, že závazek vybudovat dešťovou kanalizaci nebyl
smluvními stranami časově limitován (zatímco prvky infrastruktury budované k
hranici pozemku žalobců měly být dokončeny nejpozději do 31. 12. 2007), a proto
- logicky - nemohlo být ani pozdní dokončení dešťové kanalizace sankcionováno
smluvní pokutou. Žalovaná přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a
to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč.
zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením
věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním
soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze
skutkové verze žalované), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení
věci, tedy uzavřít, že žalovaná se nemohla dostat do prodlení s vybudováním
dešťové kanalizace, popř. že prodlení s vybudováním dešťové kanalizace nebylo
podle smlouvy sankcionováno. Skutkového charakteru je rovněž výtka, že odvolací
soud nesprávně zjistil sjednaný termín splnění závazku. Oproti odvolacímu soudu
prosazuje, že dnem „vybudování“ díla (splnění závazku) byl míněn okamžik
faktického dokončení jednotlivých prvků technické infrastruktury, neboť to
vyplývá jak z textu smlouvy (není v ní uvedeno, že termín „vybudování“ /
zhotovení/ technické infrastruktury je vázán na kolaudační souhlas), tak ze
stavebního zákona. Skutkového charakteru jsou rovněž další výtky žalované, že
odvolací soud nesprávně určil počátek jejího případného prodlení se splněním
závazku, nevzal-li v úvahu, že si smluvní strany sjednaly náhradní lhůtu (šesti
měsíců) v případě výskytu závažných, jí nezaviněných okolností bránících
realizaci výstavby, a že pominul i to, že taková situace nastala. Lze uzavřít,
že uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při
právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je tudíž zřejmé, že žalovaná v
tomto směru v dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost
rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného
než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky
právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná
skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím
důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Nad rámec přezkumné činnosti považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že
odkazy žalované na judikáty Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudky ze dne 20.
2. 2008, sp. zn. 33 Odo 128/2006, ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 171/2006,
a ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2002) nejsou přiléhavé, neboť se
týkají skutkově zcela odlišných věcí. V rozsudku ze dne 20. 2. 2008, sp. zn.
33 Odo 128/2006, dovolací soud posuzoval právní vztah, z něhož jedné smluvní
straně vzniklo více povinností, přičemž ze smlouvy nebylo zjistitelné, která z
nich je zajištěna smluvní pokutou. V rozsudku ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33
Odo 171/2006, byla řešena otázka, zda podpisem předávacího protokolu a
faktickým předáním klíčů od domu došlo k řádnému předání zhotovené věci
objednateli. V rozsudku ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2002, se
dovolací soud zabýval okamžikem vzniku povinnosti uhradit cenu díla, který byl
podle smlouvy vázán na předání díla dokončeného v souladu se sjednanou smlouvou
o dílo. Žalovaná právní úvahy obsažené v uvedených rozhodnutích vytrhuje ze
širšího kontextu a využívá je pro zpochybnění skutkového závěru, na němž
odvolací soud založil právní posouzení dané věci. Řečeno jinak, jde o snahu
žalované prosadit názor, že dokončení předmětu díla bylo vázáno na okamžik, kdy
žalobci mohli dešťovou kanalizaci užívat. Neobstojí ani názor žalované, že
směšování okamžiku „vybudování“ a kolaudace nemá oporu v právní úpravě; z
ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že
stavba, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit (tj. rovněž stavba
občanské infrastruktury), může být užívána pouze na základě kolaudačního
souhlasu.
Namítá-li žalovaná v jednotlivých částech dovolání, že odvolací soud se v
odůvodnění rozhodnutí dostatečně nevypořádal se všemi jejími námitkami
(nezdůvodnil své rozhodnutí v souladu s požadavky podle § 157 odst. 2 o. s. ř.)
a že - aniž uvedl důvody svého postupu - neprovedl všechny jí navržené důkazy,
přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného
předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013). Dovolání žalované shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž
odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní hodnocení smlouvy, neboť přípustnost
je zde zdůvodněna pouhou citací části zákonného ustanovení („odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“), aniž je přitom
specifikováno, jaké konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu má dovolatelka na
mysli. Absence tohoto údaje zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou,
kterou již nelze odstranit.
Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti
nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu