USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce Ing. Libora Kouříka, se sídlem v Jizbicích, Zavadilka 88, identifikační číslo 11283581, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, náměstí Přemyslovců 15/10, proti žalované BLEK s.r.o., se sídlem v Praze 10, Průmyslová 566/5, identifikační číslo 28956524, zastoupené JUDr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, o zaplacení 343 482 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 128/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 15 Co 148/2023-450, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Alana Vitouše, advokáta.
žalobu o zaplacení 343 482 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce s žalovanou jednal o uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem měl být závazek žalobce dodat krytinu a provést opláštění haly podle požadavku žalované materiálem LINDAB. Žalobce zahájil práce před uzavřením smlouvy o dílo a k opláštění stavby použil jiný materiál, než který požadovala žalovaná, nově zvolený materiál žalované nespecifikoval. Žalovaná zaplatila žalobci dne 17. 8. 2017 100 000 Kč a dne 20. 8. 2017 50 000 Kč. Následně dne 25. 8. 2017 uzavřeli žalobce jako zhotovitel a žalovaná jako objednatelka smlouvu o dílo v písemné formě, na základě které se žalobce zavázal provést pro žalovanou dodávku a montáž opláštění haly z materiálu LINDAB za cenu 493 482 Kč bez DPH.
Splatnost ceny díla si strany sjednaly až po předání díla bez vad a nedodělků, smlouva mohla být měněna pouze písemnými dodatky odsouhlasenými oběma stranami. Dílo bylo zhotoveno z jiného materiálu, než který požadovala žalovaná a než který byl sjednán ve smlouvě o dílo a vykazovalo i další vady, které nebránily jeho užívání; ke změně smlouvy nedošlo.
Po právní stránce odvolací soud věc posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalobce dílo žalované předal s vadami (byl použit jiný materiál, další vady uvedené v předávacím protokole), nevzniklo mu právo na vystavení závěrečné faktury a zaplacení doplatku ceny díla (viz článek VI smlouvy, kterým byla splatnost ceny díla sjednána odchylně od dispozitivního § 2610 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na otázce povinnosti komplexního právního hodnocení oprávněnosti žalobního nároku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007. Namítá, že tvrzení a provedené důkazy umožňují alternativní posouzení skutkového stavu jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Vytýká odvolacímu soudu, že pokud by tvrzení a důkazy nepostačovaly, měl zvolit postup podle § 118a o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť účastníky před vydáním rozhodnutím neseznámil se svým odlišným právním názorem na předání díla, čímž se odchýlil od dosavadní judikatury zejména Ústavního soudu (konkrétně např. od nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mu nevzniklo právo na úplatu ze smlouvy pro vady díla.
Za dosud neřešené v praxi dovolacího soudu považuje otázky: „zda převezme-li objednatel dílo vědomě ve stavu, jak je ústně sjednáno oproti písemné příloze smlouvy, je možné takovému dílu vytýkat rozpor s přílohami písemné smlouvy, anebo akt písemného převzetí díla bez vytčení oněch změn coby vad mění ujednání stran“ a dále „zda lze nedostatek součinnosti objednatele, spočívající v jeho neochotě umožnit odstranění jím vytýkaných vad převzatého díla, nebránících užívání díla, vyložit v kontextu smluvních ujednání o splatnosti ceny za dílo jako důvod k tomu, že ke sjednané podmínce splatnosti faktury stanovující povinnost předat dílo bez vad a nedodělků se nebude přihlížet“.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není přípustné. Dovolací soud považuje za nezbytné předeslat, že jsou výrazem již ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jde tedy o otázku hmotného práva již vyřešenou) závěry, že nároky z bezdůvodného obohacení vylučuje platná smlouva (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013, a ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3927/2008, či ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009). I v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou s ohledem na podobnost obou úprav použitelné závěry (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017) rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Závazek ze smlouvy je obvyklým právním důvodem plnění, přičemž platí-li smlouva a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu: ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu (jsou-li proto splněny podmínky) a nároky z bezdůvodného obohacení mu nevznikají [viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 725/2023, z odborné literatury PETROV, J. Komentář k § 2991. In: HULMÁK, M.
a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 13]. Nepřipadá v úvahu situace, že by tu byl bezvadný právní důvod, a přesto došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť tento právní důvod nebyl shledán dostatečně spravedlivým. V posuzované věci žalobce poskytl plnění žalované na základě platné smlouvy o dílo, a proto nepřichází v úvahu posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení a odvolací soud tudíž neměl důvod poučit žalobce dle § 118a o.s.ř.
Odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, jsou na daný případ neaplikovatelná, neboť se týkala skutkově odlišných věcí (vrácení peněžitých částek předaných do depozita a posouzení, zda je dán právní důvod plnění či nikoliv, zaplacení peněžitého plnění za užívání družstevního bytu a posouzení, zda se jedná o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, případně náhrady škody). K námitce překvapivosti je třeba uvést, že přehodnocení právního posouzení věci soudem prvního stupně soudem odvolacím bezprostředně navazovalo na argumentaci, kterou rozvinula žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně, a
skutečnost, že odvolací soud zaujal odlišné právní posouzení nemohla být pro dovolatele objektivně překvapivá (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 24/19, a ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 501/20, bod 28). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Navíc touto námitkou uplatnil dovolatel existenci vady řízení (dovolací tvrzení neobsahuje vymezení žádné právní otázky, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), k níž může dovolací soud přihlédnout jen, shledal-li by dovolání přípustným (§ 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není splněno. V posuzované věci si účastníci v článku VI smlouvy o dílo sjednali vznik nároku na zaplacení ceny díla odchylně od dispozitivního ustanovení § 2610 o. z., a to tak, že žalobce vystaví konečnou fakturu do 14 dnů od předání díla bez vad a nedodělků. Odvolací soud uzavřel, že smluvní vztah mezi účastníky trvá, dílo má vady, které sice žalované nebrání v jeho užívání, avšak s ohledem na smluvní ujednání o splatnosti ceny díla doposud žalobci nárok na zaplacení doplatku ceny díla nevznikl. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019 přijal závěr, že výhradu formy právního jednání je možno později opustit, přičemž dohodu o opuštění jiné, než dříve vyhrazené formy je možno učinit i v jiné než vyhrazené formě. Je však nezbytné, aby strany učinily nejen neformální právní jednání samotné, nýbrž aby současně opustily (ať již v jakékoliv formě) i dříve ujednanou výhradu formy, což musí být prokázáno a doloženo; v tomto smyslu tudíž jde o vyvratitelnou právní domněnku. Právně jde o dvě skutečnosti – dohodu o opuštění sjednané formy, pro niž je právně významné i následné chování stran, a samotné neformální právní jednání. Samotné neformální právní jednání pro opuštění sjednané formy nestačí. Opačný výklad by vedl prakticky k neaplikovatelnosti § 1758 o. z. V posuzované věci si účastníci smlouvy o dílo sjednali možnost změnit její obsah pouze písemnými dodatky, které však uzavřeny nebyly. V daném případě byla prokázána pouze existence neformálního jednání stran před uzavřením písemné smlouvy o dílo, které vyústilo v uzavření smlouvy, dohoda o opuštění sjednané písemné formy ani následné neformální jednání prokázány nebyly. Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není žalobcem formulovaná otázka, „zda, převezme-li objednatel dílo vědomě ve stavu, jak je ústně sjednáno oproti písemné příloze smlouvy, je možné takovému dílu vytýkat rozpor s přílohami písemné smlouvy, anebo akt písemného převzetí díla bez vytčení oněch změn coby vad mění ujednání stran“. Žalobce přehlíží, že odvolací soud žádné skutkové zjištění o tom, že žalovaná převzala dílo ve stavu, jak bylo ústně sjednáno, neučinila. Důvodem zamítnutí žaloby bylo skutkové zjištění, že k opláštění byl použit jiný než sjednaný materiál, a existovaly další vady díla, které sice nebránily jeho užívání, ale s ohledem na ujednání stran v článku VI smlouvy o dílo, žalobci nárok na zaplacení doplatku ceny díla doposud nevznikl. Žalobce tak řešení nastolené otázky zakládá na vlastní skutkové verzi – odlišné od té, z níž vycházel odvolací soud, který zjistil, že nedošlo ke změně smlouvy o dílo. Otázka „zda lze nedostatek součinnosti objednatele, spočívající v jeho neochotě umožnit odstranění jím vytýkaných vad převzatého díla, nebránících užívání díla, vyložit v kontextu smluvních ujednání o splatnosti ceny za dílo jako důvod k tomu, že ke sjednané podmínce splatnosti faktury stanovující povinnost předat dílo bez vad a nedodělků se nebude přihlížet“, kterou žalobce předkládá jako otázku dosud judikatorně nevyřešenou, není otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. a není tak splněn v tomto ustanovení upravený společný předpoklad přípustnosti dovolání, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a ani neměl důvod řešit, když zásadní vadou díla bylo použití jiného materiálu opláštění a z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu se nepodává, že by žalobce projevil snahu o odstranění této vady, nejde tudíž o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 a § 211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v rozsahu jeho nákladového výroku, ve vztahu k němuž však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 5. 6. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu