átem se sídlem v Praze 6,
Slavíčkova 372/2, proti žalované SuReS s.r.o., se sídlem v Praze 2, Podskalská 2046/14, (identifikační číslo osoby 250 82 108), zastoupené Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o splnění povinnosti uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitostem, eventuálně o zaplacení částek 6 212 670 Kč s příslušenstvím a 896 645,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 262/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2023, č. j. 14 Co 199/2023-1442, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 45 000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Heleny Kohoutové, advokátky.
Žalobkyně se původně domáhala nahrazení prohlášení vůle žalované uzavřít s ní smlouvu o převodu vlastnického práva ke specifikované bytové jednotce, in eventum zaplacení částky 1 728 775,22 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, smluvní pokuty ve výši 685 000 Kč a náhrady škody v částce 500 000 Kč. Po soudem připuštěné změně žaloby požadovala, aby bylo rozhodnuto, že „rozhodnutím soudu se uzavírá v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., smlouva o převodu vlastnictví jednotky ve znění uvedeném v žalobě, in eventum, že žalovaná je povinna zaplatit jí 6 212 670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a.
z této částky od 16. 6. 2015 do zaplacení, 34 500 Kč s úrokem ve výši 8,05% p.a. z této částky od 9. 1. 2014 do zaplacení, 498 250 Kč, 87 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. z této částky od 1. 2. 2017 do zaplacení, a 311 105,22 Kč všechny částky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 17. 6. 2022, č. j. 14 C 262/2015-1288, zamítl žalobu o „nahrazení projevu vůle, že rozhodnutím soudu se uzavírá v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb. smlouva o převodu vlastnictví jednotky ve znění uvedeném v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21.
1. 2022 pod bodem I.“, in eventum o zaplacení 6 212 670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky od 16. 6. 2015 do zaplacení, 498 250 Kč, 87 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky od 1. 2. 2017 do zaplacení a 311 105,22 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu rovněž v části, jíž je požadováno, aby žalovaná žalobkyni zaplatila 685 000 Kč, výrokem III zastavil řízení co do části žaloby v eventuálním petitu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 34 500 Kč s úrokem ve výši 8,05 % p.
a. z této částky od 9. 1. 2014 do zaplacení, a výrokem IV rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 14 Co 199/2023-1442, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I ohledně zamítnutí žaloby o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu vlastnictví jednotky ve znění uvedeném v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 1. 2022 pod bodem I. in eventum zaplacení 4 795 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.
a. z této částky od 16. 6. 2015 do zaplacení, zaplacení 498 250 Kč, zaplacení 87 290Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 1. 2. 2017 do zaplacení a zaplacení 311 105,22 Kč potvrdil a ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 1 417 670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 6. 2015 do zaplacení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně s tím zrušil i akcesorický výrok o nákladech řízení. Řízení o odvolání žalobkyně do výroku II rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že poté co 7. 6. 2013 uhradila žalobkyně žalované v hotovosti zálohu na kupní cenu ve výši 300 000 Kč, uzavřely účastnice dne 10. 6.
2013 smlouvu o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví bytové jednotky č. XY se spoluvlastnickým podílem 988/21748 na budově čp. XY a se spoluvlastnickým podílem 988/21748 na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na listech vlastnictví č. XY a č. XY v katastrálním území XY, obec XY, v níž se zavázaly, že v budoucnu za podmínek stanovených ve smlouvě o budoucí smlouvě uzavřou smlouvu o úplatném převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce za kupní cenu 6 850 000 Kč včetně DPH. Kupní smlouvu se zavázaly uzavřít nejpozději do 29.
11. 2013. Pro případ, že nedojde ke splnění odkládacích podmínek uvedených v článku 2. odst. 2.4 písmena i) a ii) smlouvy o budoucí smlouvě ve stanovené lhůtě z důvodů na straně žalované, dohodly se smluvní strany na prodloužení lhůty pro uzavření kupní smlouvy do 8. 1. 2014 (článek 2.7). Dále bylo sjednáno, že pokud nedojde k uzavření kupní smlouvy nejpozději do 8. 1. 2014 proto, že budoucí prodávají nesplní odkládací podmínky uvedené v článku 2. odst. 2.4 písm. i) a ii) smlouvy o budoucí smlouvě, má budoucí kupující právo od této smlouvy odstoupit.
Smlouva o budoucí smlouvě obsahovala ujednání vylučující nárok kupujícího na úhradu smluvní pokuty sjednané jejím v článku 6 a právo na odstoupení od smlouvy o budoucí smlouvě pro neuzavření kupní smlouvy z důvodu nesplnění odkládacích podmínek uvedených v článku 2. odst. 2.4 písm. i) a ii) pro případ, že by strany kupní smlouvu neuzavřely ani po 8. 1. 2014. Dne 8. 7. 2013 uhradila žalobkyně na účet žalované zálohu na kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč a následně 3. 9. 2013 další zálohu na kupní cenu ve výši 117 670 Kč. Ze znaleckého posudku znalce Ing.
Miroslava Levého ze dne 20. 1. 2014 se podává, že „posuzovaná bytová jednotka vykazuje několik drobných, vesměs nezřetelných pohledových vad, které svým rozsahem ani důsledky nebrání jejímu plnohodnotnému užívání“. Bytová jednotka byla nejpozději ke dni 8. 1. 2014 připravena k předání. Žalovaná podala návrh na zápis zkolaudované bytové jednotky do katastru nemovitostí a originály těchto listin zaslala žalobkyni. Žalobkyně nepodepsala předávací protokol o převzetí bytu. Žalovaná žalobkyni zaslala finální text realizační (kupní) smlouvy opatřený svým úředně ověřeným podpisem.
O předání bytu a o uzavření kupní smlouvy s žalobkyní se žalovaná snažila opakovaně (viz přípisy ze 6. 1., 24. 1., 10. 3. a 22. 10. 2014), avšak bezúspěšně. Dopisem ze dne 10. 3. 2014 žalovaná žalobkyni informovala, že v důsledku její nečinnosti bude nucena, zejména z důvodu zamezení dalších finančních ztrát, prodat předmětnou bytovou jednotku jinému zájemci a současně ji sdělila, že je připravena vrátit finanční prostředky, které žalobkyně doposud na kupní cenu hradila, a to za podmínky, že bude proveden výmaz zástavního práva k bytové jednotce ve prospěch, jímž byl zajištěn úvěr poskytnutý žalobkyni Československou obchodní bankou a.s.
na koupi jednotky. V únoru 2015 se na obě účastnice řízení obrátila ČSOB a.s.
se žádostí o doložení účastnicemi uzavřené kupní smlouvy k prokázání splnění podmínek čerpání úvěru s tím, že pokud nebude tato listina bance doložena, dojde k zesplatnění úvěru včetně smluvních pokut či sankcí (vše bylo zajištěno zástavním právem k bytové jednotce, která v té době byla stále ve vlastnictví žalované). Ani po této výzvě žalobkyně kupní smlouvu s žalovanou neuzavřela. Dne 24. 4. 2015 uzavřela žalovaná smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce s J. D. (ten žádnou vadu bytu nereklamoval, žádné jeho nedodělky nezjistil a byt dodnes užívá).
V bytě se nevyskytly vady, které by bránily jeho užívání. Žalovaná informovala právního zástupce žalobkyně o tom, že uzavřela kupní smlouvu na bytovou jednotku s třetí osobou a že z části kupní ceny bude bez zbytečného odkladu uhrazen hypotéční úvěr žalobkyně. Došlo k ukončení úvěru poskytnutého žalobkyni a zániku zástavního práva. Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud poměřoval právní vztah účastnic zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), podle jehož § 3028 odst. 3 věty první, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (právní poměry závazkové) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Strany uzavřely smlouvu o budoucí kupní smlouvě dne 10. 6. 2013, ve které se ve smyslu ustanovení § 50a odst. 1 obč. zák. zavázaly, že do dohodnuté doby (nejpozději do 8.
1. 2014) uzavřou realizační (kupní) smlouvu na specifikovanou bytovou jednotku, která byla dokončena v lednu 2014, a ke dni 8. 1. 2014 byla připravena k předání kupujícímu (žalobkyni). Odvolací soud ve vztahu k primárnímu petitu uzavřel, že vzhledem k tomu, že bytová jednotka byla převedena na třetí osobu, nešlo realizační (kupní) smlouvu uzavřít pro nemožnost plnění (§ 575, resp. § 50a odst. 3 obč. zák.). S odkazem na rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodil, že závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, a to včetně všech souvisejících práv a povinností, v takovém případě zaniká, a to bez ohledu na to, zda již u soudu probíhá řízení o nahrazení prohlášení vůle či nikoliv, a bez ohledu na to, zda právo druhé strany domáhat se u soudu nahrazení prohlášení vůle se již promlčelo či nikoliv.
Žalobkyně se může domáhat náhrady škody vzniklé porušením kontraktační povinnosti, resp. vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou z právního důvodu, který odpadl. Ve vztahu k nárokům uplatňovaným eventuálním petitem odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na uplatněnou námitku promlčení, byl nárok ve výši 4 795 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované promlčen. Ohledně zbývající části nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 417 670 Kč shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným a v tomto rozsahu ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Promlčeným shledal odvolací soud také právo žalobkyně na náhradu škody ve výši 87 290 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zbývající nároky na náhradu škod ve výši 498 250 Kč a 311 105,22 Kč staví na předpokladu, že i po 8. 1. 2014 měla žalovaná povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu (a porušila svou kontraktační povinnost tím, že kupní smlouvu neuzavřela), a protože odvolací soud dospěl k závěru, že takovou povinnost žalovaná neměla, žalobu v tomto rozsahu zamítl. Naopak dovodil, že kupní smlouva nebyla uzavřena vinou žalobkyně, a není tudíž naplněna podmínka vzniku odpovědnosti žalované za škodu žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž formuluje 12 otázek k dovolacímu přezkumu. V rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly podle jejího názoru doposud řešeny otázky 1) „zda je hospodářská kauza závazku relevantní pro aplikaci zásady „pacta sunt servanda“ a 2) „zda může soud uzavřít, že ta smluvní strana, která vědomě nesplnila hospodářskou kauzu smluvního závazku, jednala v souladu se smlouvou, právními předpisy a v souladu s dobrými mravy“. Od nálezů Ústavního soudu ze dne 7.
4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12-2, se odvolací soud odchýlil, nerespektoval-li autonomii vůle smluvních stran, resp. Nezkoumal-li skutečnou vůli smluvních stran uzavřít kupní smlouvu i po 8. 1. 2014; namísto toho postupoval příliš formalisticky (bod 3 dovolání). V rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17, odvolací soud podle dovolatelky nerespektoval zásadu pacta sunt servanda a od závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012, se odchýlil, uzavřel-li, že si strany nemohou dohodnout počátek běhu lhůty k uzavření realizační smlouvy podle § 50a odst. 2 obč. zák. jinak než pevně stanoveným časovým údajem, a že uplynutím této doby zaniká kontraktační povinnost smluvních stran, pokud žádná ze stran neodstoupí od smlouvy o budoucí smlouvě (body 10 a 11 dovolání). Pod bodem 5) dovolatelka formuluje otázku „zda může soud nechat do svého posuzování vztahů a postavení osob promlouvat vlastní internalizovanou misogynii, stejně jako posvěcovat dominanci žalované nad žalobkyní“, pod bodem 9) otázku, „zda soud může negociaci a zmaření smlouvy o smlouvě budoucí kupní na z přelomu roku 2013 a 2014 posuzovat optikou roků následujících, tzn. postupovat retroaktivně, a navíc v neprospěch slabší strany smluvního jednání“ a pod bodem 12) otázky, „zda je v pořádku, pokud zmařím smlouvu, když mohu podle ní postupovat a splnit ji“ a „jaký to má důsledek z hlediska jednání v souladu s dobrými mravy (jinými slovy, když zmařím smlouvu, mohu vůbec být v dobré víře a může mi svědčit etalon dobrých mravů a nejsem to potom já, kdo vyvolal protiprávní stav)“.
Odvolací soud dovolatelka dále viní, že nevzal v úvahu nerovné postavení smluvních stran a důkazní prostředky hodnotil nespravedlivě ve prospěch silnější strany (žalované) zatímco jejímu tvrzení neuvěřil.
Vytýká mu, že neprovedl některé důkazy, které navrhla, že se řádně nezabýval všemi předběžnými otázkami, ani jejím tvrzením, že námitka promlčení byla žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy (body 4, 6, 7 a 8 dovolání). Ze všech uvedených důvodů pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila a navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto; považuje ho za další obstrukční podání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Žalobkyně podala dovolání „v rozsahu všech výroků“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Podle § 238 odst. 1 bodu k) o. s. ř. není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání tak není podle shora citovaného ustanovení přípustné, směřuje-li proti té části výroku I. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud zrušil část zamítavého výroku soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení náhrady škody ve výši 1 417 670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16.
6. 2015 do zaplacení. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 50a odst. 1 obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Odstavec 2 stanoví, že nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím.
Právo na náhradu škody tím není dotčeno. Podle § 575 obč. zák. stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne. Žalobkyně v dovolání sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., její dovolací námitky obsažené v bodech 1, 2 a 3 však ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu
soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu dovolatelka prosazuje vlastní skutkovou verzi, že předmětná bytová jednotka nebyla včas dokončena a připravena k předání, že žalovaná nevyvinula úsilí na ni jednotku převést a že úmyslem stran při uzavírání smlouvy o budoucí smlouvě bylo založit povinnost stran uzavřít realizační (kupní) smlouvu i kdykoli po 8. 1. 2014. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jí prosazované skutkové verze), musel by nutně dospět k závěru, že k uzavření realizační (kupní) smlouvy nedošlo z důvodu na straně žalované, neboť její povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu trvala podle projevené vůle smluvních stran i po 8.
1. 2014. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní – od odvolacího soudu odlišné – skutkové verzi prosazované v dovolání.
Při posuzování možnosti smluvních stran dohodnout si počátek běhu lhůty k uzavření realizační smlouvy podle § 50a odst. 2 obč. zák. (body 10 a 11 dovolání) se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatelky od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012, neodchýlil. Uzavřel pouze, že v posuzovaném případě byl počátek běhu lhůty podle § 50a odst. 2 obč. zák. smluvními stranami určen pevně stanoveným časovým údajem (nevyloučil tak v obecné rovině jinou možnost sjednání počátku běhu lhůty).
Na otázce, kterou v této souvislosti žalobkyně v dovolání formulovala, tak odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Dospěl k závěru, že i po sjednaném datu (8. 1. 2014) existovala možnost, nikoli však povinnost, realizační smlouvu uzavřít. Pouze jako obiter dictum uvedl, že pokud by smluvní ujednání mělo mít za účel stanovit povinnost stran uzavřít kupní smlouvu kdykoli po 8. 1. 2014 (což nemělo), bylo by absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III.
ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatelka revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Dovolání shora uvedené postuláty nesplňuje ve vztahu k otázkám formulovaným pod body 5, 9 a 12; žalobkyně neuvedla, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. a ve vztahu k jaké konkrétní právní otázce má za splněné. V čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se v tomto směru nepodává ani z obsahu dovolání, jehož podstatu tvoří zejména kritika správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů a průběhu dokazování. Výtkami, že odvolací soud nespravedlivě posuzoval její tvrzení (neuvěřil mu), že nevyřešil řádně všechny předběžné otázky a nevypořádal se s její námitkou, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, a výhradami k rozsahu dokazování a k hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a
věrohodnosti (bod dovolání č. 4, 6, 7 a 8) dovolatelka nenapadla žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž viní soudy, že řízení zatížily vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o takový případ nejde. Nad rámec uvedeného se sluší uvést, že odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně a srozumitelně uvedl, na podkladě jakých úvah dospěl ke skutkovým závěrům i k právnímu posouzení věci. Otázkou, zda byla bytová jednotka dokončena a připravena k předání žalobkyni se řádně zabýval, stejně tak posuzoval platnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a J. D.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti výroku o nákladech řízení (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu