33 Cdo 714/2025-327
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/10, proti žalované Generali České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 40/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 29 Co 157/2024-294, t a k t o:
I. Dovolání proti výroku o zastavení řízení o odvolání žalované se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2024, č. j. 29 Co 157/2024-294, se ve výrocích II a III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení zahájeném na návrh žalobkyně 2. 8. 2017 (§ 8 odst. 1, 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů) nálezem ze dne 25. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-14, finanční arbitr – mimo jiné – určil, že pojistná smlouva je neplatná, žalované uložil zaplatit žalobkyni 57 000 Kč (platby pojistného od 2. 8. 2014 do 15. 3. 2019) a ve zbývající části návrh zamítl. Námitky účastnic proti nálezu finanční arbitr rozhodnutím ze dne 12. 7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-20, zamítl.
Žalobou podle části páté (Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), se žalobkyně domáhá, aby soud nahradil nález finančního arbitra tak, že žalované uloží zaplatit jí 86 500 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení). Rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 12 C 40/2019-91, Obvodní soud pro Prahu 1 ? mimo jiné – nahradil nález finančního arbitra ze dne 25. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-14, ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 12.
7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-20, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni úroky z prodlení v výši 8,05 % z částky 34 000 Kč od 5. 6. 2017 do 23. 7. 2019, a ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 345/2021-167, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že v rozsahu úroků z prodlení ve výši 8,05 % z částky 34 000 Kč od 5. 6. 2017 do 23. 7. 2019 žalobu zamítl, a jinak je potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že pojistná smlouva je neplatným právním úkonem, neboť neobsahuje konkrétní – určité – ujednání o výši rizikového pojistného (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Plnila-li žalobkyně podle ujednání neplatné smlouvy pojistné, žalovaná se bez právního důvodu obohatila (§ 451 odst. 2, § 457 obč. zák.). V řízení před finančním arbitrem se žalovaná dovolala promlčení práva uplatněného žalobkyní. O skutkových okolnostech, z nichž mohla dovodit, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila, získala žalobkyně vědomost již v okamžiku uzavření (neplatné) smlouvy a následného plnění sjednaných plateb pojistného. Od té doby jí nic nebránilo podat u soudu žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.
Všechny platby pojistného uskutečněné před 2. 8. 2015, tj. dva roky před podáním návrhu finančnímu arbitrovi, jsou promlčené (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 1 obč. zák.). Námitka promlčení práva neodporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Včasné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení v řízení před finančním arbitrem nebo před soudem bylo podle odvolacího soudu zcela v rukou žalobkyně a z provedeného dokazování nevyplývá, že žalovaná „svým jednáním způsobila či spoluzpůsobila marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j.
33 Cdo
2900/2022-213, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení, neboť otázku týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení - plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 1
obč. zák.) odvolací soud vyřešil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022. Uzavřel, že skutečná subjektivní vědomost o tom, že se žalovaná na úkor žalobkyně obohacuje bezdůvodně, spojená s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák., nemůže být bez dalšího určena jen uzavřením pojistné smlouvy a následnými platbami pojistného. Tyto okolnosti svou povahou objektivní o okamžiku, kdy se oprávněný poprvé dozví o možnosti uplatnit své právo u soudu, nevypovídají. Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu
proto uzavřel: „Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodného obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“.
Nad rámec rationis decidendi (jen jako obiter dictum) dovolací soud poznamenal, že na projednávanou věc nedopadá závěr rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 2021, C-485/19, o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr. Rozsudkem ze dne 11. 12. 2023, č. j. 12 C 40/2019-257, Obvodní soud pro Prahu 1 nahradil nález finančního arbitra ze dne 25. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-14, ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 12.
7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-20, tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 57 000 Kč s 8,05 % úroky z prodlení z částky 34 000 Kč od 5. 6. 2017 do 23. 7. 2019; ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 29 Co 157/2024-294, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nález finančního arbitra ze dne 25. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-14, ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 12.
7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/837/2017-20, nahradil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 86 500 Kč s 8,05 % úroky z prodlení z částky 83 500 Kč od 5. 6. 2017 do zaplacení a s 8,05 % úroky z prodlení z částky 3 000 Kč od 20. 11.
2017 do zaplacení, a v zamítavém výroku v rozsahu 8,05 % úroků z prodlení z částky 3 000 Kč od 5. 6. 2017 do 19. 11. 2017 je potvrdil; žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 99 803,80 Kč (výroky II, III). Odvolací soud uzavřel, že pojistná smlouva je – ze dvou důvodů – absolutně neplatným právním úkonem. V první řadě obsahem odporuje zákonu (§ 39,
§ 55 odst. 2, § 56 odst. 1, odst. 3 písm. g/ obč. zák., § 4 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, § 4 odst. 5, § 34 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů /zákon o pojistné smlouvě/). Smlouva neobsahuje způsob určení výše pojistného plnění spočívajícího ve výnosech z investované částky, což je její podstatnou náležitostí. Vyjma pojistné částky pro případ smrti nestanoví výši plnění, které má žalobkyni (spotřebitelce) připadnout, nabízí pouze modelové příklady, jak se za určitých okolností investovaná částka zhodnotí.
Smlouva dává žalované volnou ruku ke snížení kapitálové hodnoty o řadu různých nákladů, jejichž výše je zcela neprůhledná, a parametry, podle nichž strhávání nákladů v průběhu pojistného vztahu uskutečňuje, se mění v závislosti na proměnných, které nejsou klientce známé. Smlouva dále obsahuje zneužívající ujednání; jde o články 1.6, 1.7, 3.1 a 3.2 Doplňkových pojistných podmínek. Ta naplňují skutkovou podstatu nekalé obchodní praktiky ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb. Žalovaná mohla snižovat kapitálovou hodnotu produktu o dodatečně vypočtené náklady, ohledně jejichž výše odkázala na obecné pojistné matematické metody, což způsobilo mimořádnou nerovnováhu práv na úkor žalobkyně (spotřebitelky).
Současně nelze pominout, že smlouva obsahuje ujednání vymezující předmět plnění a jeho cenu, která jsou neurčitá (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Jde o právo žalované snižovat kapitálovou hodnotu pojištění (hodnotu investic) o počáteční, správní a inkasní náklady vypočtené podle obecných pojistných matematických metod; nákladovost produktů v oboru investičního životního pojištění ve výročních dopisech nesdělovala. Judikatura Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) – argumentuje odvolací soud – nevylučuje spotřebitele, kteří byli v rozporu s právem ochuzeni v rámci svého investování peněžních prostředků, přičemž není rozdíl mezi spotřebitelskými úvěry a investičním životním pojištěním.
Ve shodě s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu (a s rozhodnutími, na které v odůvodnění odkázal) dovodil odvolací soud, že žalobkyně se dozvěděla o tom, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohacuje dne 23. 3. 2017, kdy zmocnila advokáta k podání návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem; návrh, na jehož základě bylo řízení zahájeno 2. 8. 2017, byl podán před uplynutím subjektivní promlčecí doby (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 1 obč. zák.). Se závěry finančního arbitra i soudu prvního stupně, podle nichž objektivní promlčecí doba začala běžet platbami jednotlivých částek pojistného, takže to, co žalobkyně zaplatila na pojistném před 2.
8. 2014, tj.
tři roky před podáním návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem, je promlčeno, se odvolací soud neztotožnil. Bez ohledu na názor prezentovaný v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu jen nad rámec důvodů tvořících jeho odůvodnění má zato, že vyhovění námitce promlčení v objektivní době, jež začne běžet dnem vzniku bezdůvodného obohacení, kterého si žalobkyně není vědoma a nemá jej z čeho seznat, by v projednávané věci odporovalo zásadě efektivity právních nástrojů, které právo dává spotřebitelům k jejich ochraně. I když tedy žalovaná namítla promlčení části uplatněného nároku v tříleté objektivní promlčecí době (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 2 obč. zák.), právo žalobkyni přiznal. V dovolání, kterým napadla v celém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná shledává jeho přípustnost v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu při řešení právních
otázek: 1) Je v souladu se zákonem, dovodí-li soud, že nedošlo k promlčení práva uplynutím objektivní promlčecí doby za situace, kdy smlouva obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 107 odst. 2, § 55 odst. 2, § 56 odst. 1 obč. zák.), přičemž současně uzavře, že je z důvodu neurčitosti neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Tím, že nerozlišil „vadu“ neurčitosti smlouvy a „vadu“ spočívající ve značné nerovnováze v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
Pokud je smlouva pro neurčitost neplatná, je vyloučeno přezkoumání jejího obsahu z pohledu § 56 obč. zák. 2) Může se odvolací soud odchýlit od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí dovolacího soudu jen nad rámec rationis decidendi (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Odvolacímu soudu dále vytkla, že právně hodnotil skutečnosti, které z provedeného dokazování nevyplynuly, tedy mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, anebo je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky 1), tj. zániku nároku subjektivního práva (plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění) uplynutím objektivní promlčecí doby (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 2 obč. zák.), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, a ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 (§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná (pojistitelka) a žalobkyně (pojištěná) uzavřely 20. 4. 2012 pojistnou smlouvu „Životní pojištění PROFI Invest“ č. 7135633116, jejíž účinnost nastala 1. 5. 2012. Pojistná doba byla sjednána v délce třiceti let. Pro případ smrti nebo dožití měla žalobkyně obdržet 10 000 Kč, běžné pojistné činilo 4 500 Kč měsíčně. S účinností od 1. 12. 2012 strany dohodly snížení běžného měsíčního pojištění na 1 000 Kč. Nedílnými součástmi pojistné smlouvy byly nejen Všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění (ŽV-VPP-DIM-0001), ale i Doplňkové pojistné podmínky (ŽP-DPP-DIM-0003). Z Doplňkových pojistných podmínek se podává následující:
„Rizikovým pojistným se rozumí úplata za pojištění rizika smrti nebo jiného rizika pojištěného pojištěním sjednaným pojistnou smlouvou“ (bod 2.3). „Kapitálovou hodnotou se rozumí aktuální hodnota pojištění a člení se na kapitálovou hodnotu s garantovanou technickou úrokovou mírou a kapitálovou hodnotu negarantovanou. Kapitálová hodnota se snižuje k 1. dni každého zúčtovacího období o rizikové pojistné za základní pojištění, počáteční a správní náklady a poplatky. Kapitálová hodnota se zvyšuje o zaplacené pojistné. Kapitálová hodnota se může měnit s ohledem na vývoj cen podílových jednotek jednotlivých vnitřních fondů. Dále se kapitálová hodnota může snižovat o mimořádné výběry“ (bod 2.5).
„Pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění“ (článek 1 bod 1.6).
„Rizikové pojistné za základní pojištění stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad pojistitele, především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného“ (článek 1 bod 1.7).
„Pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele“ (článek 1 bod 3.1). „Pojistitel je oprávněn započítat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené pojistné“ (článek 1 bod 3.2).
Dožije-li se pojištěná konce pojištění nebo zemře-li v jeho průběhu, vyplatí jí žalovaná „sjednanou pojistnou částku pro případ dožití“ a „kapitálovou hodnotu pojištění“ (článek 2 body 1.1, 1.2).
Žalobkyně zaplatila na účet žalované k 20. 3. 2019 na pojistném celkem 108 500 Kč. Dne 24. 7. 2019 poukázala žalovaná na účet žalobkyně 57 000 Kč. Výzvou z 5. 5. 2017 požádala žalobkyně žalovanou k plnění toho, co jí uhradila na běžném pojistném.
K právní otázce 1).
V rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost) Nejvyšší soud ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, konstatoval, že ve věci týkající se určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazeném pojistném nejde o případ, kdy směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnic Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25.
10. 2011, o právech spotřebitelů, musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, případně v neurčitosti či nesrozumitelnosti ujednání (§ 37 odst. 1 obč. zák.), nelze její obsah podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti, tj. zda nejde o ujednání, jež způsobuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Z ustálené rozhodovací praxe SDEU (včetně rozsudku ve věci C-485/19) vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost či absence obligatorních smluvních ujednání.
Ke stejným závěrům se přiklonil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, a ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025.
V projednávané věci odvolací soud pochybil, jestliže hodnotil pojistnou smlouvu ? neplatnou z důvodů absence obligatorních ujednání a neurčitosti – také z hlediska toho, zda obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě žalobkyně značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a uzavřel, že zánik nároku uplynutím objektivní promlčecí doby odporuje zásadě efektivity právních nástrojů, které právo dává spotřebitelům k jejich ochraně. K právní otázce 2).
Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není procesní otázka, zda se může odvolací soud odchýlit od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí dovolacího soudu jen nad rámec rationis decidendi.
Z toho, že žalovaná v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi obsahu právního vztahu účastnic, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s vyvozenými skutkovými závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Nejde tak o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod může být způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Dovolání žalované proti výroku o zastavení řízení o jejím odvolání dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. V tomto rozsahu trpí dovolání vadami – nevymezení přípustnosti a důvodů ve smyslu § 237 a § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. – pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu