Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Josefa Hausdorfa, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023-143, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal u finančního arbitra návrh na zahájení řízení proti vedlejší účastnici. Návrhem se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění, kterou s vedlejší účastnicí uzavřel, a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazeném pojistném ve výši 87 600 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel považoval smlouvu za neplatnou proto, že neobsahovala dostatečně určité ujednání o výši pojistného plnění a výnosů z investovaných prostředků.
2. Návrhu na určení neplatnosti smlouvy finanční arbitr vyhověl. Návrhu na vydání bezdůvodného obohacení však vyhověl jen zčásti - vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli 41 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku jeho návrh zamítl (viz nález finančního arbitra ze dne 27. 2. 2019, č. j. FA/SR/656/2017-13, ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 1. 4. 2019, č. j. FA/SR/656/2017-29).
3. Stěžovatel následně podal žalobu podle části páté občanského soudního řádu, kterou se domáhal toho, aby soud nahradil nález finančního arbitra tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku 87 600 Kč s příslušenstvím (po změně žaloby 75 909 Kč s příslušenstvím). Touto žalobou stěžovatel usiloval o vydání té části bezdůvodného obohacení, ohledně níž finanční arbitr jeho návrh z důvodu promlčení zamítl. Tato část nároku totiž vznikla dříve než tři roky před zahájením řízení před finančním arbitrem a vedlejší účastnice v tomto řízení úspěšně namítla její promlčení.
4. Stěžovatel před obecnými soudy se svou argumentací neuspěl. Obvodní soud jeho žalobu zamítl, městský soud toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl. Podstatou sporu mezi účastníky řízení bylo to, zda soudy při posuzování akceptace námitky promlčení ústavně souladným způsobem aplikovaly unijní právo. Zatímco podle stěžovatele unijní ochrana spotřebitele brání použití tříleté promlčecí lhůty na vrácení plnění podle smlouvy obsahující zneužívající ujednání, podle vedlejší účastnice a Nejvyššího soudu sporná část smlouvy žádné takové ujednání neobsahuje a akceptaci námitky promlčení nic nebránilo.
5. Stěžovatel považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní, a proto proti němu podává ústavní stížnost. Nejvyšší soud podle něj porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 81 až 96 Ústavy České republiky). Tohoto pochybení se podle stěžovatele dopustil tím, že: (1) nevyložil vnitrostátní předpisy eurokonformním způsobem (viz část III.1 usnesení), (2) nerozhodl nestranně a nezávisle (viz část III.2 usnesení), (3) rozhodl o dovolání i přesto, že ho vzal stěžovatel zpět (viz část III.3 usnesení), (4) jej nevyrozuměl o vyhlášení rozsudku jeho vyvěšením (viz část III.4 usnesení), (5) porušil zásadu efektivity unijního práva a unijních záruk ochrany spotřebitele (viz část III.5 usnesení) a (6) nezohlednil rozpor námitky promlčení s dobrými mravy (viz část III.6 usnesení).
6. Argumentace stěžovatele i vedlejší účastnice je popsána v rámci vypořádání jednotlivých námitek v následující části tohoto usnesení.
7. V řízení o ústavní stížnosti vystupuje Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí proto může zrušit jen tehdy, pokud je zatíženo natolik závažnou vadu, že jí bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že k ničemu takovému v této věci nedošlo.
1. Námitka č. 1: Absence eurokonformního výkladu
9. Stěžovatel tvrdí, že sporná ujednání jsou z pohledu unijního spotřebitelského práva nepřiměřená. Závěr Nejvyššího soudu, podle něhož tato ujednání představují hlavní předmět smlouvy [podle čl. 4 odst. 2 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách ("směrnice")], odporuje judikatuře Soudního dvora Evropské unie (viz rozsudek sp. zn. C-485/19) i zákonu o pojistné smlouvě. I kdyby přitom tato ujednání představovala hlavní předmět smlouvy (jehož se posouzení nepřiměřenosti podle směrnice netýká), podléhají "testu přiměřenosti", jelikož nejsou sepsána jasným a srozumitelným jazykem (viz čl. 4 odst. 2 směrnice). Stěžovatel totiž nebyl před uzavřením smlouvy seznámen s výší rizikového pojistného a počátečních i správních nákladů. Ohledně požadavků na jasnost a srozumitelnost ujednání je rozhodnutí vnitřně rozporné a linie jeho odůvodnění není přesvědčivá ani konzistentní. Nejvyšší soud se vyhnul posouzení, zda jsou napadená ujednání zneužívající.
10. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvádí, že Nejvyšší soud případ důkladně právně zhodnotil a unijní právo vzal v potaz. Skutečnost, že se neztotožnil s právním hodnocením stěžovatele a rozhodl, že smlouva neobsahuje nepřiměřené ujednání, nemůže být protiústavní. Obdobným případem se zabýval i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1984/22 ). Nejvyšší soud přitom rozhodl nejen v souladu s tímto usnesením, ale i v souladu se svými dřívějšími rozsudky.
11. Stěžovatel ve své replice zopakoval, že sporná ujednání mají doplňkový charakter a nemohou tvořit "hlavní předmět smlouvy" a že i kdyby tomu tak bylo, měl Nejvyšší soud zohlednit, že tato ujednání nebyla sepsána jasným a srozumitelným jazykem.
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na rozsudek Soudního dvora ve věci C-269/19, z něhož podle něj vyplývá, že pokud smlouva nemůže po odstranění zneužívajících ujednání existovat a její zrušení by mělo zvlášť nepříznivé důsledky pro spotřebitele, musí soud při zohlednění přijmout opatření k jeho ochraně před zvlášť nepříznivými důsledky, které by její zrušení mohlo způsobit. Tento princip je však v rozhodovací praxi obecných soudů opomíjen.
13. Vedlejší účastnice na doplnění ústavní stížnosti reagovala tak, že je stěžovatelem uvedený rozsudek nepřiléhavý. Tento rozsudek i stěžovatelova argumentace totiž vychází z předpokladu, že smlouva obsahuje zneužívající ujednání, což však soudy nepotvrdily. Stěžovatel ignoruje, že Ústavní soud není další instancí pro přezkum rozhodnutí obecných soudů. Podle rozhodnutí Ústavního soudu je navíc třeba rozlišovat mezi ochranou spotřebitele v rámci vztahu vzniklého na základě poskytnutí spotřebitelského úvěru a v rámci sjednání životního pojištění (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1984/22 ). Stěžovatel přesto předkládá Ústavnímu soudu nerelevantní a nepřiléhavá rozhodnutí týkající se spotřebitelských úvěrů.
14. Stěžovatel reagoval sdělením, podle něhož vedlejší účastnice posouvá diskuzi jiným směrem, a proto na její vyjádření nebude reagovat.
15. Vedlejší účastnice doplnila své vyjádření ohledně této námitky a upozornila Ústavní soud na to, že řízení o obdobných ústavních stížnostech je před ním vedeno více, přičemž jejich právní argumentace je velmi podobná až totožná. Ústavní soud se přitom k otázce eurokonformního výkladu v obdobné věci vyjádřil již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23 a dospěl k závěru, že výklad soudů byl ústavně konformní.
16. Stěžovatel na doplnění vyjádření vedlejší účastnice již nereagoval.
17. Ústavní soud shrnuje, že podstatou této námitky je otázka, zda sporná ujednání smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí podléhají posuzování přiměřenosti - konkrétně zda spadají pod rozsah "hlavního předmětu smlouvy" a zda jsou "sepsány jasným a srozumitelným jazykem" (viz čl. 4 odst. 2 směrnice).
18. Posouzení této otázky je především záležitostí hodnocení konkrétního obsahu smlouvy a výkladu unijního práva. Tyto úkoly přitom v našem právním systému nenáleží Ústavnímu soudu, ale především obecným soudům.
19. Ty přitom tuto otázkou opakovaně řešily. Námitky ohledně povahy a formy sporných ujednání totiž stěžovatel uplatnil už před městským i Nejvyšším soudem. Oba soudy se těmito námitkami zabývaly a oba dospěly k závěru, že nejsou důvodné. Ke stejnému závěru dospěl v tomto řízení i Ústavní soud.
20. Ústavní soud nepovažuje za účelné znovu reagovat na každou z dílčích námitek, které stěžovatel v této části ústavní stížnosti vznesl. Po prostudování rozhodnutí městského i Nejvyššího soudu zjistil, že tyto soudy na stěžovatelovy námitky již řádně reagovaly - a to ať už jde o podřazení ujednání pod hlavní předmět smlouvy (viz strana 6 rozhodnutí Nejvyššího soudu ve spojení s bodem 29 rozhodnutí městského soudu) nebo o jejich jasnost a srozumitelnost (viz strana 6 až 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Závěry Nejvyššího soudu nejsou v žádném ohledu protiústavní.
21. Napadené rozhodnutí není protiústavní ani z hlediska jeho odůvodnění. To je totiž nejen podrobné, ale i srozumitelné a podložené odkazy na tuzemské i unijní předpisy a rozhodovací praxi i odbornou literaturu. Napadené rozhodnutí není vyhýbavé ani vnitřně rozporné či nekonzistentní, jak tvrdí stěžovatel.
22. Ústavní soud ve shodě s vedlejší účastnicí dodává, že právně i skutkově obdobným případem se zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23
. I v této věci šlo o spor spotřebitele a vedlejší účastnice, i v této věci byla jejich pojistná smlouva prohlášena za neplatnou, neboť neobsahovala konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného, a i v této věci stěžovatel namítal rozpor napadených rozhodnutí s unijním právem. Ústavní soud však jeho ústavní stížnosti nevyhověl - a to ani ve vztahu k této námitce (viz bod 17 usnesení). Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal dostatečně silné důvody pro to, aby ji posoudil jinak.
2. Námitka č. 2: Absence nezávislosti a nestrannosti při rozhodování
23. Stěžovatel namítl, že se do rozhodnutí Nejvyššího soudu promítl jeho zaujatý, odmítavý, neochotný a argumentačně nepodložený postoj k dané problematice, její unijní úpravě a závěrům rozsudku Soudního dvora ve věci C-485/19. Rozhodování Nejvyššího soudu je kvůli tomu z neznámých důvodů zatíženo tendenčním přístupem, a proto nebylo nezávislé a nestranné. O tom podle něj svědčí nejen jeho předešlá rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. 33 Cdo 207/2022-164), ale i mediální výstupy jeho místopředsedy, které Nejvyšší soud sdílel na svých stránkách.
24. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel neuvádí, v jakém ohledu byl vůči němu Nejvyšší soud, rozhodující senát či konkrétní soudce zaujatý. Stěžovatel dovozuje zaujatost soudu pouze z toho, že se Nejvyšší soud neztotožnil s jeho právním hodnocením. Takové posuzování nestrannosti je však absurdní a právně nepodložené. Konzistentní právní názor a ustálenost rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepředstavuje jeho zaujatost nebo nedostatek nestrannosti.
25. Stěžovatel v replice uvedl, že vedlejší účastnice jeho argumentaci relativizuje. Stěžovatel netvrdí, že absence nestrannosti Nejvyššího soudu spočívá v odlišném právním názoru, ale že ji lze dovodit z toho, jak k němu dospěl a jak ho v čase zdůvodňoval a komunikoval. Z výstupů Nejvyššího soudu lze
dovodit, že se jeho postoj utvořil bez opory v právu a Nejvyšší soud pro něj pouze zpětně hledá argumentační podporu. Logika "nejdřív stanovisko, pak argument" však odporuje principům nestranného soudního rozhodování.
26. Ústavní soud konstatuje, že ačkoli stěžovatel výše uvedená tvrzení považuje za námitky zpochybňující nestrannost a nezávislost soudců Nejvyššího soudu, ve skutečnosti jde spíše o obsahové námitky proti jejich právním závěrům. Jak přitom Ústavní soud vysvětlil již v předchozí části tohoto usnesení, závěr i odůvodnění napadeného rozhodnutí žádné ústavněprávní vady nevykazuje.
27. Ústavní soud taktéž neshledal žádné objektivní důvody, které by opodstatňovaly závěr, že některý z členů rozhodujícího senátu nebyl ve vztahu věci nezávislý či nestranný - tedy že by například měl zájem na jeho výsledku, že by na něj byl vyvíjen nátlak nebo že by se k řešené otázce již dříve nějak nepřípustně vyjadřoval (blíže viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/17-2
, bod 121; Pl. ÚS 22/16, bod 34; I. ÚS 2617/15, bod 70). Stěžovatel ostatně žádná podobná tvrzení neuvádí. 28.
Důvodem k pochybnostem o nestrannosti či nezávislosti soudce přitom sama o sobě není ani skutečnost, že soudce rozhodne v souladu s dosavadními rozhodnutími (byť je účastník řízení považuje za chybné) nebo že rozhodne ve shodě s výroky představitele soudu, které pouze obecně a odborně popisují či hodnotí rozhodovací závěry v určité právní oblasti a nemají přímý vztah ke konkrétní věci. Právě o takové výroky přitom šlo i v tomto případě (viz https://bit.ly/3RiF2wT).
3. Námitka č. 3: Nezastavení řízení kvůli zpětvzetí dovolání
29. Stěžovatel uvedl, že dne 8. 6. 2023 vzal své dovolání zpět, a Nejvyšší soud o něm i přesto rozhodl a tento postup v napadeném rozhodnutí nijak nezdůvodnil. Tím podle něj ignoroval jeho postavení "pána sporu" a jeho právo vzít dovolání zpět. Nezastavení řízení, k němuž podle stěžovatele Nejvyšší soud přistoupil záměrně, je podle něj projevem jeho zaujatého postoje k problematice promlčení a k aplikaci principů judikatury Soudního dvora týkající se ochrany spotřebitele.
30. Vedlejší účastnice sdělila, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání již dne 31. 5. 2023. Ve své rozhodovací praxi přitom uvádí, že "dovolatel může vzít své dovolání [...] zpět jen do té doby, dokud dovolací soud o dovolání ještě nerozhodl" (viz např. usnesení č. j. 21 Cdo 1474/2006-2).
31. Stěžovatel doplnil, že výklad Nejvyššího soudu odporuje znění § 243c odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu, který uvádí, že "[v]ezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví." Stěžovatel vzal dovolání zpět včas, protože tak učinil dřív, než skončilo dovolací řízení. To totiž nekončí vynesením rozhodnutí, ale až jeho vyhlášením či doručením. Je navíc nezákonné, pokud jsou práva účastníků omezena k okamžiku úkonu soudu, který je pro ně neseznatelný a o němž nejsou včas poučeni. Nejvyšší soud měl stěžovatele o zániku práva vzít dovolání zpět poučit.
32. Ústavní soud se ve vztahu k této námitce ztotožňuje se závěry vedlejší účastnice. Občanský soudní řád uvádí, že pokud dovolatel vezme dovolání zcela zpět "dovolací soud řízení zastaví" (§ 243c odst. 3 věta druhá); neupravuje však už to, do kdy nejpozději tak může dovolatel učinit.
33. Právní úprava zpětvzetí dovolání tak obsahuje nezamýšlenou mezeru. Za účelem vyplnění podobných mezer se v právu používá takzvaná analogie - nejčastěji analogie zákona. Podle ní se k vyřešení situace, na kterou žádné ustanovení právního předpisu výslovně nedopadá, použije ustanovení daného právního předpisu, který řeší situaci nejpodobnější (vysvětlení a praktické použití analogie zákona obsahují např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3195/20
, bod 32; II. ÚS 2713/18, bod 36; Pl. ÚS 39/13, bod 37). 34. Právě pomocí analogie zákona tuto mezeru vyplnil i Nejvyšší soud. Za analogické ustanovení označil § 207 odst. 2 občanského soudního řádu - tedy ustanovení upravující to, dokdy nejpozději lze vzít zpět odvolání. Podle něj lze vzít odvolání účinně zpět jen do té doby, "dokud o odvolání nebylo rozhodnuto" (viz např. usnesení sp. zn. 21 Cdo 1474/2006-2, 28 Cdo 1496/2007-II., 26 Cdo 228/2009 nebo 28 Cdo 1462/2012-II). 35.
Závěry této rozhodovací praxe přitom nelze úspěšně zpochybnit tvrzením, že dovolání lze vzít zpět kdykoliv do skončení dovolacího řízení, které nastává až vyhlášením či doručením rozhodnutí. Postup Nejvyššího soudu je založen na analogickém použití § 207 odst. 2 občanského soudního řádu, který výslovně uvádí, že odvolání lze vzít zpět jen do té doby, dokud o něm "nebylo rozhodnuto" - nikoliv tedy do okamžiku skončení dovolacího řízení.
36. Stěžovatel neuvádí důvody ke zpochybnění této rozhodovací praxe. Žádný důvod ke zpochybnění výše popsané analogie přitom ve shodě se svými dřívějšími rozhodnutími neshledal ani Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 770/14
, bod 15).
37. Podle Ústavního soudu není "nezákonné" (jak tvrdí stěžovatel), že je právo vzít dovolání zpět omezeno k okamžiku úkonu soudu, který je pro něj neseznatelný a o kterém není včas poučen. Zákon, s nímž by měl být tento postup podle stěžovatele v rozporu, ho totiž sám výslovně předvídá - a to právě v již zmíněném a analogicky použitelném § 207 odst. 2 občanského soudního řádu. Možnost vzít návrh zpět jen do okamžiku rozhodnutí či odebrání k závěrečné poradě náš právní řád upravuje bez rozlišení, zda se jedná o veřejné či neveřejné jednání (viz např. § 37 odst. 4 soudního řádu správního, § 77 zákona o Ústavním soudu či § 250 odst. 2 trestního řádu).
Lze připustit, že v případě neveřejného jednání soudu účastník řízení nemá informaci o tom, že soud v určitý den v jeho věci rozhoduje. Ústavní soud na těchto pravidlech nespatřuje nic protiústavního. O tom ostatně svědčí i to, že se ústavností posuzování včasnosti zpětvzetí různých návrhů opakovaně zabýval a ústavnost těchto a dalších ustanovení dosud nezpochybnil [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2888/23
(týkající se zpětvzetí ústavní stížnosti),
(týkající se zpětvzetí odvolání v daňovém řízení), III. ÚS 770/14
(týkající se zpětvzetí dovolání)].
4. Námitka č. 4: Nevyrozumění o vyhlášení rozsudku jeho vyvěšením na úřední desce
38. Stěžovatel namítl, že napadený rozsudek nebyl veřejně vyhlášen a že o jeho vyhlášení nebyl vyrozuměn. V jeho písemném vyhotovení je sice uvedeno, že byl vyhlášen dne 31. 5. 2023, avšak to, že soudní senát uvede na vyhotovení rozsudku libovolné datum, nemůže znamenat předěl v řízení či jeho skončení. Ústavní soud již dříve uvedl, že nevyhlášení rozsudku je protiústavní (viz nález sp. zn. III. ÚS 2551/16
).
39. Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatel vychází ze staré právní úpravy a již překonané judikatury Ústavního soudu. V daném případě byly splněny všechny požadavky na vyhlášení rozsudku stanovené zákonem (viz § 243f odst. 5 občanského soudního řádu) i judikaturou (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/18
), neboť rozhodnutí bylo déle než 15 dní vyhlášeno včetně nosných důvodů na elektronické úřední desce soudu (přístupné stabilně na stejném místě) a stěžovatel byl o jeho vyhlášení předem vyrozuměn prostřednictvím elektronické úřední desky.
40. Stěžovatel na tuto protiargumentaci ve své replice blíže nereagoval. Uvedl v ní jen to, že rozsudek "byl vyhlášen vyvěšením na úřední desce soudu, aniž by byl stěžovatel o tomto vyvěšení vyrozuměn".
41. Podle Ústavního soudu ze stěžovatelovy repliky vyplývá, že stěžovatel již nezpochybňuje to, že napadený rozsudek byl vyhlášen (vyvěšením na úřední desce), ale jen to, že o tomto vyvěšení nebyl vyrozuměn. Ani tato námitka však není důvodná. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18
konstatoval, že pokud se rozsudek vyhlásí "prostřednictvím úředních desek" - což byl i tento případ - "není předběžné informování o vyhlášení rozsudku nezbytné" (viz bod 34 nálezu a na ně navazující body 50 až 51). Ústavní soud na tento právní názor souhlasně odkazuje i ve svých novějších rozhodnutích (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 793/21
, bod 15; III. ÚS 967/18, bod 20,
IV. ÚS 3602/17
, bod 16) a ani v tomto případě neshledal důvod, proč se od něj odchýlit (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu).
5. Námitka č. 5: Porušení zásady efektivity unijního práva a unijních záruk ochrany spotřebitele
42. Stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud svou nekonzistentní, nepřesvědčivou a chybnou argumentací vyloučil působnost unijního práva, čímž mu znemožnil výkon práv, která z něj vyplývají. Tím porušil jeho právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces (čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie) a zásadu efektivity unijního práva, podle níž nesmí být výkon práv vyplývajících z unijního práva nadměrně ztížen (čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii). Nejvyšší soud systematicky ignoruje principy unijní ochrany spotřebitele a dělá vše pro to, aby je nemusel aplikovat. Kdyby je však aplikoval, rozhodl by v otázce promlčení pro stěžovatele mnohem příznivěji. V té souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ( sp. zn. II. ÚS 78/19
), který uvádí, že unijní právo přiznává ochraně spotřebitele povahu základního práva (čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie) a že je její nezohlednění protiústavní.
43. Vedlejší účastnice uvedla, že v daném případě nelze kvůli nedostatku propojení s unijním právem Listinu základních práv Evropské unie, a tedy ani zásadu efektivity, aplikovat. Nejvyšší soud navíc při svém rozhodování unijní právo zohlednil, ale uzavřel, že se tato zásada v daném případě neuplatní.
44. Stěžovatel v replice uvedl, že vedlejší účastnice argumentuje zmateně a mimoběžně. Vedlejší účastnice sice tvrdí, že se na daný případ unijní právo nevztahuje, ale Nejvyšší soud jeho aplikaci dovodil, protože použil čl. 4 odst. 2 směrnice. Zásadu efektivity však porušil tím, že rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Soudního dvora, a dospěl tak k chybnému závěru, podle něhož jsou sporná ujednání hlavním předmětem smlouvy, a proto na ně nelze použít test přiměřenosti.
45. Vedlejší účastnice v doplnění svého vyjádření uvedla, že ochrana spotřebitele podle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie není samostatně vymahatelným právem a nezakládá subjektivní právo. Tento dokument taktéž nemá horizontální účinek a nestanovuje závazky soukromým osobám (viz nález sp. zn. III. ÚS 3725/13
). Nejvyšší soud i městský soud navíc provedly eurokonformní výklad, čímž dostály povinnostem vyplývajícím z čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie (což v obdobné věci potvrdil i Ústavní soud - viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23
).
46. Stěžovatel na doplnění vyjádření vedlejší účastnice nereagoval.
47. Ústavní soud uvádí, že námitku porušení zásady efektivity unijního práva stěžovatel uplatnil už před městským i Nejvyšším soudem. Oba se jí zabývaly a oba dospěly k závěru, že není důvodná (viz strany 6 až 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu a body 28 až 29 rozhodnutí městského soudu).
48. Nejvyšší soud shrnul svou argumentaci ohledně této námitky na straně 8 svého rozhodnutí. Odkázal na judikaturu Soudního dvora (včetně stěžovatelem zmiňovaného rozsudku), z níž vyplývá, že povinnost aplikovat zásadu efektivity se týká případů zjevného porušení unijního práva. To však podle Nejvyššího soudu není tento případ. Důvodem neplatnosti smlouvy nebyla nepřiměřenost ujednání (tedy jejich rozpor s unijním právem podle čl. 3 odst. 1 směrnice), ale jejich neurčitost (tedy nesplnění požadavků vnitrostátního práva podle § 37 starého občanského zákoníku).
49. Stěžovatel na toto odůvodnění ve své ústavní stížnosti ani replice nijak konkrétně nereaguje. Namísto toho znovu namítá, že napadené rozhodnutí odporuje zásadě efektivity unijního práva a unijní ochraně spotřebitele, že vylučuje působnost unijního práva a že ignoruje principy, které z něj vyplývají.
50. Ústavní soud již dříve uvedl, že pokud stěžovatel svou argumentaci nezasazuje do okolností případu, nepřísluší Ústavnímu soudu ji za něj domýšlet. V mezích jeho obecně formulovaných námitek přitom Ústavní soud žádná ústavněprávní pochybení nezjistil (k nutnosti argumentačně zohlednit okolnosti případu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 808/22
, bod 71 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 3298/22
, bod 15; II. ÚS 3421/22, bod 14; IV. ÚS 2494/23, bod 9; III. ÚS 2405/20, bod 10).
51. Ústavní soud ve shodě s vedlejší účastnicí dodává, že obsahově i formulačně obdobné vypořádání námitky porušení zásady efektivity unijního práva shledal ústavně souladným již v jiném, právně i skutkově obdobném případu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23
, bod 17). Ústavní soud neshledal dostatečně silné důvody pro to, aby právě projednávaný případ posoudil jinak.
6. Námitka č. 6: Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy
52. Stěžovatel uvedl, že žádný orgán se nevypořádal s jeho tvrzením, podle něhož je akceptace námitky promlčení uplatněné nepoctivou finanční institucí vůči poctivým spotřebitelům nemorální. Při posuzování její mravnosti je třeba zohlednit, že jde o systémový problém a totožná pochybení vedlejší účastnice se opakují u mnoha dalších případů. V té souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 329/2010), podle něhož se lze principu právní jistoty úspěšně dovolat pouze tehdy, pokud se jej osoba dovolává v dobré víře. V dobré víře nemůže být ten, kdo má povědomí o tom, že si přivlastňuje cizí majetek.
53. Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatel touto argumentací ignoruje závěry Ústavního soudu k promlčení v obdobných věcech a závěry Soudního dvora. Stěžovatel vychází z chybného předpokladu, že soudy musí dovodit přítomnost nepřiměřených ujednání podle unijního práva nehledě na skutečnou povahu vady smluvního závazku.
54. Stěžovatel ve své replice konstatoval, že vedlejší účastnice posouvá diskuzi jiným směrem, a proto na její vyjádření nebude reagovat.
55. Ústavní soud se údajným rozporem akceptace námitky promlčení s dobrými mravy nemohl zabývat, neboť tuto námitku stěžovatel neuplatnil v rámci dovolání. Taková námitka je podle rozhodovací praxe Ústavního soudu materiálně nepřípustná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2386/18
, body 14 a 17 až 18; III. ÚS 1826/14, bod 10). Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (zakotvený v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se nevztahuje jen na posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i na posuzování každé jednotlivé námitky, kterou v ní stěžovatel uplatní (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2179/23
, bod 14; I. ÚS 1645/19, bod 8; III. ÚS 1757/16, bod 13).
IV. Závěr
56. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Jeho ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu