ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně STEATIT s. r. o. se sídlem v Domažlicích, Klenčí pod Čerchovem 181,
identifikační číslo 43873545, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou
se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 9, proti žalovanému městu Bělá nad
Radbuzou, identifikační číslo 00253235, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Novákem,
advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní 31, o uložení povinnosti uzavřít kupní
smlouvu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 47/2011, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července
2012, č. j. 11 Co 7/2012-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s ní kupní
smlouvu, kterou na ní bude převedeno vlastnické právo k rozestavěné budově na
pozemku parc. č. 636 a k pozemkům parc. č. 636 a parc. č. 485/5, vše v
katastrálním území B. nad R. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). Uvedla, že žalovaný odmítl plnit podle smlouvy o smlouvě
budoucí kupní s odůvodněním, že je neplatná. Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. října
2011, č. j. 4 C 47/2011-92, uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní
kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku rozhodnutí, a rozhodl o nákladech
řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. července 2012, č. j. 11 Co
7/2012-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení
povinnosti uzavřít kupní smlouvu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci (žalobkyně pod původní
obchodní firmou STEATIT v. o. s.) uzavřeli v červnu 2001 smlouvu o budoucí
smlouvě, v níž se žalovaný zavázal uzavřít do 31. 12. 2010 se žalobkyní kupní
smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Již dříve, a to 22. 1. 2001 získala
žalobkyně předmětné nemovitosti do nájmu a původní garáže přestavěla na své
náklady na výrobní halu, kterou podnajala obchodní společnosti HORMANN CERAMIC
CZ, s. r. o.; informace o tom, že předmětné nemovitosti byly pronajaty a mají
být žalobkyni prodány, byla vyvěšena na informační nástěnce žalovaného. Dne 15. 5. 2001 zastupitelstvo žalovaného projednalo a schválilo smlouvu o smlouvě
budoucí. Dne 21. 12. 2010 uzavřeli účastníci dodatek ke smlouvě o budoucí kupní
smlouvě, kterým prodloužili lhůtu k uzavření realizační smlouvy do 31. 1. 2011. Zastupitelstvo obce ve svém usnesení číslo 4 ze dne 9. 2. 2011 konstatovalo, že
smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná, protože záměr obce disponovat s
předmětnými nemovitostmi nebyl zveřejněn v souladu s § 39 zákona č. 128/2000
Sb. na úřední desce obce. V reakci na výzvu žalobkyně z 31. 1. 2011 žalovaný
dopisem ze dne 16. 2. 2011 výslovně odmítl kupní smlouvu uzavřít. Smlouva o
budoucí kupní smlouvě nebyla opatřena doložkou podle § 41 zákona č. 128/2000
Sb., která by osvědčovala zveřejnění záměru obce na úřední desce. Záměr obce
pronajmout a následně prodat předmětné nemovitosti žalobkyni za účelem výstavby
výrobní haly (při příslibu žalobkyně zřídit ve výrobně 20 až 25 nových
pracovních míst) byl v obci obecně znám. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o budoucí
kupní smlouvě byla platně uzavřena, neboť záměr obce zcizit předmětné
nemovitosti byl zveřejněn „způsobem v místě obvyklým“, jenž splňoval podmínku
uvedenou v § 39 zákona č. 128/2000 Sb. Bylo na žalovaném, aby záměr zveřejnil
na úřední desce, a nebylo v moci žalobkyně, aby takový postup byl dodržen. Akcentoval přitom, že účastníci se chovali po celou dobu v souladu se smlouvou
o budoucí kupní smlouvě, a že žalobkyně na své náklady celý areál
zrekonstruovala a žalovanému zcela uhradila dohodnutou kupní cenu.
Požadavek
zákona zveřejnit záměr na úřední desce označil za „přehnaný formalismus“ a
připomínaje judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky ze dne 16. 7. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, a ze dne
26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010) dospěl k závěru, že zveřejněním záměru
prodat předmětné nemovitosti konkrétnímu zájemci (žalobkyni) na informační
vývěsce nacházející se v parku obce byl naplněn účel zákonné úpravy – občané
byli informováni o záměru obce tak, aby měli možnost upozornit na pochybení
nebo nesprávné hospodaření obce, a aby mohli vstoupit do nabídkového řízení
dříve, než obec učiní konečné opatření o dispozici s konkrétním majetkem. Oproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě
je neplatná, neboť žalovaný nezveřejnil svůj záměr nakládat s předmětnými
nemovitostmi zákonem předepsaným způsobem. Nepřisvědčil tomu, jak soud prvního
stupně vyložil ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb.; zákon totiž zcela jasně
stanoví povinnost obce zveřejnit záměr prodat nemovitosti nejméně 15 dní před
projednáním na úřední desce obecního úřadu (obci přitom nic nebrání, aby
současně - nikoliv alternativně - záměr zveřejnila způsobem v místě obvyklým). Dodržení zákonem stanoveného postupu nelze mít za přílišný formalismus. Benevolence je namístě při specifikaci záměru a podobě (nikoli způsobu)
sdělení. Odkaz soudu prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací
soud neshledal případným. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, sice dovodil, že účel publikace záměru obce na úřední
desce je naplněn i v případě, kdy je zveřejněn záměr obce prodat uvedenou
nemovitost konkrétnímu zájemci spolu s výzvou občanům uplatnit v zákonné lhůtě
připomínky ke zveřejněnému návrhu, v posuzovaném případě však nebylo v řízení
prokázáno, že žalovaný vyvěsil záměr prodat předmětné nemovitosti žalobkyni
alespoň 15 dní před projednáním na své úřední desce; na informační vývěsce bylo
vyvěšeno pouze sdělení, že budoucí prodej předmětných nemovitostí byl projednán
v zastupitelstvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná,
protože záměr obce prodat předmětné nemovitosti nebyl zveřejněn na úřední desce
městského úřadu. Zdůrazňuje, že smyslem zveřejnění záměru obce je umožnit všem
potenciálním zájemcům uplatnit případný zájem o koupi nemovitého majetku obce. Zveřejněním záměru „způsobem v místě obvyklým“ bylo tohoto cíle nepochybně
dosaženo. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy je příliš formalistický;
obstál by pouze v případě absence zveřejnění záměru obce. Ustanovení § 39
zákona č. 128/2000 Sb. je nutné vykládat způsobem, který zohledňuje ochranu
dobré víry zájemce o koupi a dobré mravy. V posuzovaném případě byl účel zákona
naplněn, neboť občané byli informováni o dispozici s nemovitostmi města při
současném dodržení zásady průhlednosti a účelnosti nakládání s majetkem. Byl-li
v posuzovaném případě naplněn účel zákona, je smlouva o smlouvě budoucí platná
bez ohledu na to, jakým způsobem (zda vyvěšením na úřední desce, jak požaduje
zákon, či jinak) byl tento záměr obce zveřejněn. Dále dovolatelka odvolacímu
soudu vytýká, že vydal překvapivý rozsudek; účastníky sice vyzval k vyjádření,
zda souhlasí s projednáním odvolání žalovaného bez nařízení jednání, avšak
neseznámil je se svým odlišným právním názorem na věc a nepoučil je o nutnosti
doplnit skutková tvrzení. Zdůrazňuje přitom, že by s rozhodnutím odvolacího
soudu bez nařízení jednání nesouhlasila, jestliže by byla obeznámena s tím, že
odvolací soud nebude vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
neztotožním se s jeho právním posouzením věci. Z uvedených důvodů navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní)
řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Z § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud vydal „překvapivé“ rozhodnutí, neboť
rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv věděl, že ve věci rozhodne jinak než soud
prvního stupně. Neseznámil ji se svým odlišným právním názorem na věc, ani jí
nedal tomu odpovídající poučení podle § 118a o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na
základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
České republiky ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). Ustanovení § 212a
o. s. ř. určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu
prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní
zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních
předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je
správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a
zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním
rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti
odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá
přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 212 o. s. ř.), není
odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán
uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde
pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech,
které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli,
ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní
nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen
proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud
prvního stupně. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Soud prvního stupně na
základě provedených důkazů (zejména výpovědí účastníků a svědků J. R. a V. K.)
zjistil, že žalovaný na informační vývěsce města nacházející se v městském
parku u městského úřadu vyvěsil své sdělení, že zastupitelstvo projednalo nájem
a budoucí prodej předmětných nemovitostí žalobkyni. Zatímco soud prvního stupně
na základě tohoto skutkového zjištění dospěl k závěru, že žalovaný zveřejnil
svůj záměr nakládat s předmětnými nemovitostmi v souladu s § 39 zákona č. 128/2000 Sb. (a proto posoudil smlouvu o smlouvě budoucí kupní jako platný
právní úkon), odvolací soud na základě téhož skutkového zjištění dovodil, že
žalovaný záměr nezveřejnil zákonem předepsaným způsobem (tj. v souladu s § 39
zákona č. 128/2000 Sb.) a smlouvu o smlouvě budoucí proto hodnotil jako
neplatnou. Jestliže oba soudy - na stejném skutkovém základě - posuzovaly věc
z hlediska § 39 zákona č. 128/2000 Sb., nelze na nepředvídatelnost napadeného
rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně
dovodil, že je smlouva o smlouvě budoucí neplatná. Nelze mu rovněž vyčítat, že
žalobkyni (resp. účastníky) nepoučil podle § 118a o. s. ř. Poučení podle § 118a
odst. l až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti
(povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě)
nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě právního
posouzení zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle ustanovení § 118a o. s. ř.
Jinak řečeno, postup podle citovaného
ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a
navržené (případně i nenavržené, leč provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby
byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a
navržené (či nenavržené, leč provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003); tím méně v případě, kdy
odvolací soud neposuzoval věc podle jiných právních ustanovení než soud prvního
stupně, nýbrž rozhodl na stejném právním základě (§ 39 zákona č. 128/2000 Sb.)
opačně. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že odvolací soud nepochybil,
jestliže o věci rozhodl bez nařízení jednání. Zákon mu umožňuje postupovat
podle § 213 odst. 4 o. s. ř. v případě, kdy je předmětem odvolacího řízení
pouze právní posouzení věci a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez
nařízení jednání (což žalobkyně učinila). To neznamená, že by takto mohl
postupovat pouze v případě, kdy by se s právními závěry soudu prvního stupně
ztotožňoval, jak prosazuje dovolatelka; zákon soudu neukládá, aby nařídil
jednání v případě, kdy na základě stejných skutkových zjištění dospěje k
odlišnému právnímu závěru, a ani to, aby o svém odlišném právním názoru na věc
poučil účastníky, lze-li k takovému právnímu závěru dospět na základě
zjištěného skutkového stavu. Řízení tak není zatíženo v dovolání namítanými
vadami a jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, se z obsahu spisu nepodává. Právní závěr odvolacího soudu dovozující, že smlouva o smlouvě budoucí kupní je
neplatná, zpochybnila žalobkyně námitkou, že neobstojí - podle ní příliš
formalistický - výklad ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb. přijatý odvolacím
soudem. Uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně je přesvědčena, že
došlo-li k naplnění účelu zákona - konkrétně, jestliže občané byli „způsobem v
místě obvyklým“ (uveřejněním na informační vývěsce v městském parku) seznámeni
se záměrem města prodat nemovitosti - byl dodržen zákonný postup při prodeji
nemovitého majetku obce (postup podle zákona č. 128/2000 Sb.) a smlouva o
budoucí kupní smlouvě nemůže být neplatná. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném v době
uzavření smlouvy, tj. do 31. 12. 2001 (dále opět jen „zákon č. 128/2000 Sb.“),
záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo
poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím
v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k
němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky.
Záměr může obec též
zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní
úkon od počátku neplatný. I když se v textu citovaného ustanovení zákona výslovně nehovoří o povinnosti
obce zveřejnit záměr pronajmout a prodat nemovitosti ve vlastnictví obce (a to
po dobu nejméně 15 dnů před konečným rozhodnutím o tomto záměru), tato
povinnost z citovaného ustanovení nepochybně vyplývá, neboť nezveřejnění záměru
je sankcionováno neplatností právního jednání. Pokud jde o způsoby zveřejnění
záměru, nelze se spokojit (jak prosazuje dovolatelka) pouze s gramatickým
výkladem citovaného ustanovení, neboť jeho text hovoří o zveřejnění „na úřední
desce obecního úřadu“, přičemž připouštěna je „též“ možnost zveřejnit záměr
„způsobem v místě obvyklým“. Je nutné vycházet - za použití
teleologicko-axiologického výkladu - především z účelu a smyslu právní úpravy a
akcentovat, že veřejná nabídka je nástrojem toho, aby všem potencionálním
zájemcům byla dána stejná možnost ucházet se o nemovitý majetek obce, resp. vyloučit, aby někteří zájemci mohli být při koupi či pronájmu nemovitostí obce
upřednostněni. Metodě poměřování na základě principu proporcionality by totiž
odporovalo „zrovnoprávnění“ zveřejnění záměru vyvěšením na úřední desce a
způsobem v místě obvyklým (např. vyhlášením místním rozhlasem, vyvěšením na
nástěnce, o níž mají vědomost pouze místní obyvatelé, apod.). Zmiňuje-li se v
ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb. možnost obce „též“ zveřejnit svůj záměr
způsobem v místě obvyklým, jde jen o doplňkovou formu, která nemůže nahradit
vyvěšení na úřední desce. Jinak řečeno, nad rámec (povinného) zveřejnění
vyvěšením na úřední desce může obec svůj záměr nakládat s nemovitým majetkem
dát občanům na vědomí i způsobem v místě obvyklým. Ve prospěch takového výkladu
ustanovení § 39 zákona č. 128/2000 Sb. hovoří rovněž obecný trend směřující ke
zpřísnění kritérií zveřejnění (srov. např. zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, v platném znění, stanovící povinnost zveřejňovat určité
údaje způsobem umožňujícím dálkový přístup, nebo zákon č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., který stanoví mimo jiné povinnost
správních orgánů obsah úřední desky zveřejnit i způsobem umožňujícím dálkový
přístup). Stejně tak se k uvedenému pojetí přiklání i dosavadní judikatura
vyjadřující se k otázce náležitostí zveřejněného záměru obce (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008, uveřejněný pod
č. C 7372 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek
CD-10, a v časopise Právní rozhledy číslo 16, ročník 2009, str. 593, nebo ze
dne 26. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010, a usnesení ze dne 13. 3. 2007, sp. zn.
30 Cdo 2452/2006); v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že smyslem
zveřejnění záměru obce prodat nemovitý majetek je informovat občany o
dispozicích s obecním majetkem, zajistit aby s tím související úkony probíhaly
transparentně, aby se o nich občané předem a včas dozvěděli, aby mohli
upozornit na hrozící pochybení či nesprávné hospodaření obce, aby všichni
potencionální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost uplatnit
efektivně svůj případný zájem a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce
neučinily taková opatření, pro která by již nemohlo být přihlédnuto ke včasné
nabídce jiného zájemce. V rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo
3757/2007, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že účel by mohl být
splněn i v případě, kdy je zveřejněn záměr obce prodat nemovitosti konkrétnímu
zájemci s jasnou a určitou identifikací nemovitostí a s výzvou občanům uplatnit
v zákonné lhůtě připomínky k zamýšlenému převodu. K tomu se sluší připomenout,
že zákon č. 128/2000 Sb. hovoří o zveřejnění „záměru“ obce nakládat s
nemovitostmi ve svém vlastnictví, což nelze v žádném případě ztotožnit se
zveřejněním již učiněného „rozhodnutí“ o pronájmu a plánovaném prodeji
nemovitostí [srovnej Vedral, Váňa, Břeň, Pšenička. Zákon o obcích (obecní
zřízení). Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 234 - 238]. Odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v intencích shora uvedeného
výkladu, dospěl-li k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná,
protože žalovaný svůj záměr prodat nemovitosti nezveřejnil postupem podle § 39
odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. Tento závěr je založen na (žalobkyní
nezpochybňovaném) zjištění, že informace o záměru obce nebyla vůbec vyvěšena na
úřední desce. Takové zjištění samo o sobě (s odkazem na shora uvedený výklad)
postačuje pro závěr, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je neplatná pro rozpor
se zákonem. Nelze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se dopustil
přílišného formalismu, jestliže po zjištění, že záměr obce nebyl zveřejněn
vyvěšením na úřední desce, posoudil smlouvu o budoucí kupní smlouvě jako
neplatnou, aniž zkoumal, zda přesto nebyl naplněn účel zákona, popř. aniž
poměřoval chování žalovaného kritériem dobrých mravů. Ani dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně. Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti
nákladovému výroku v dovolání neuplatnila; i kdyby nesouhlas s tímto výrokem
řádně odůvodnila, nebylo by proti němu dovolání přípustné (k tomu srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003). Lze uzavřít, že rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového
vymezení správný; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.