33 Cdo 829/2023-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. O., zastoupeného JUDr. Ing. Elenou Divko, Ph.D., advokátkou se sídlem ve Skalici, Gorkého 1A, Slovenská republika, proti žalované Traffictrade s.r.o., se sídlem v Přišimasech, Jana Čermáka 165, identifikační číslo 271 92 083, zastoupené JUDr. Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o 16.658,93 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 EVC 1/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022, č. j. 28 Co 72/2022-189, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
22.658,93 EUR spolu s příslušným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 28 Co 72/2022-189, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že o části úroku specifikovaného ve výroku se nerozhoduje, žalobu v částce 6.000 EUR s příslušným úrokem z prodlení zamítl, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy vyšly z toho, že účastníci uzavřeli dne 9. 12. 2014 kupní smlouvu, kterou žalobce jako prodávající převádí žalované jako kupující použité věci, ve smlouvě specifikovaná nákladní vozidla, a to jak stojí a leží, za celkovou cenu 266.000 EUR. Kupní cena byla splatná v 37 splátkách počínaje prosincem 2014 a konče lednem 2018. První splátka činila 50.000 EUR a druhá až třicátá sedmá 6.000 EUR. Předmět koupě měl být předán do 10 dnů od podpisu smlouvy. K předání však došlo protokolárně dne 22. 1.
2015. Dne 23. 6. 2015 žalovaná vyzvala žalobce k úhradě částky 510.595 Kč, která měla představovat rozdíl hodnot vozidel v dohodnutém a skutečném stavu a dále 2.685 EUR za náklady způsobené zmařením provedení evidenční kontroly vozidel dne 11. 6. 2015. Žalovaná obě tyto pohledávky dne 16. 1. 2018 započetla na pohledávku žalobce z kupní smlouvy. Pohledávky, které žalovaná započetla, označily soudy za nejisté a neurčité a jako takové nezpůsobilé k započtení. Žalovaná měla možnost si vozidla prohlédnout při uzavírání smlouvy, tak i při jejich převzetí.
Byl jí znám stav vozidel i to, že budou až do předání užívána žalobcem. Až s odstupem několika měsíců začala žalovaná uplatňovat právo na náhradu nákladů spojených s opravou vozidel, opírající se o tvrzení o existenci dohody mezi smluvními stranami, že si žalovaná obstará opravu vozidel sama a žalobce tuto opravu uhradí, jejíž existence se v řízení neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále jen „dovolatelka“). Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s řešením otázky způsobilosti započtení nejisté nebo neurčité pohledávky ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nezohlednil skutečnost, že se jedná o pohledávku z téhož právního vztahu.
Na podporu své argumentace dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1347/2022 a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). K výkladu § 1987 odst. 2 o. z. zaujal Nejvyšší soud stanovisko v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9.
9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž rozvedl závěry žalovanou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Dovodil (mimo jiné), že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.
Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj.
má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně dovolací soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami.
Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli). Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27.
10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, či rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020). Od citované rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil, pokud shledal pohledávky uplatněné žalovanou k započtení jako neurčité, kdy tvrzení ohledně vzniku a výše pohledávky žalobce uplatněné v řízení (pasivní pohledávky) byla mezi stranami nesporná, nárok žalované na náhradu škody vzniklé vynaložením nákladů žalované na cestovné nesporný není, shodně je sporná i pohledávka z tvrzené dohody o opravě zakoupených vozidel, jejíž existenci se nepodařilo prokázat.
K námitce žalované, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že se jedná o pohledávky z téhož právního vztahu, dovolací soud uvádí, že započtené pohledávky sice souvisí s uzavřenou kupní smlouvou, nejde však o pohledávky plynoucí přímo z uzavřené kupní smlouvy ani o nároky plynoucí ze samotné existence tvrzených vad předmětu koupě, ale o nárok na náhradu škody způsobený tvrzeným nedostatkem následné součinnosti žalobce a o nárok z tvrzené dohody sjednané po uzavření kupní smlouvy. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž namítá vadu řízení, jež nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.