33 Cdo 839/2024-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně SWIETELSKY stavební s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 495/58 (identifikační číslo osoby 480 35 599), zastoupené Mgr. Jarmilou Holbovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Hálkova 1229/44, proti žalované STRABAG a.s., se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4 (identifikační číslo osoby 608 38 744), o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 206/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 35 Co 204/2023-295, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2023, č. j. 35 Co 204/2023-300, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 35 Co 204/2023-295, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2023, č. j. 35 Co 204/2023-300, potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2023, č. j. 31 C 206/2022-272, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu požadující, aby soud nahradil prohlášení vůle žalované jako společníka společnosti „SWIETELSKY + STRABAG – R6 (D6) Lubenec, obchvat“ s odsouhlasením společných nákladů společnosti za likvidaci a odvoz odpadu ze skládky v Lubenci u seniorcentra, vyfakturovaných poddodavatelem PD Power s.r.o.
na základě faktur č. VF 19102 ze dne 5. 6. 2019 znějící na částku 5 779 688 Kč včetně DPH se splatností k 17. 6. 2019 a č. VF 19121 ze dne 26. 6. 2019 znějící na částku 6 351 319 Kč včetně DPH se splatností k 8. 7. 2019, a nahrazení prohlášení vůle žalované jako společníka společnosti „SWIETELSKY + STRABAG – R6 (D6) Lubenec, obchvat“ s odsouhlasením společných nákladů společnosti na dodatečný poplatek za vedení účtu společnosti u České společnosti a. s., číslo účtu 7700392/0800 zúčtovaného bankou k 31.
12. 2020 ve výši 257 302,63 Kč, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice řízení uzavřely 8. 11. 2016 smlouvu o společnosti na realizaci veřejné zakázky s názvem „R6 (D6) Lubenec, obchvat“ (dále také jen „Smlouva“), v níž měla každá z nich podíl 50 procent; žalobkyně byla určena jako správce společnosti a žalovaná byla druhým společníkem. Podle čl. 5 Smlouvy veškerá právní jednání učiněná správcem za společnost zavazující společnost i druhého společníka (žalovanou) podléhají předchozímu písemnému schválení druhého společníka, úkony správce musí zásadně vycházet z konsensu obou společníků, kteří jsou si při rozhodování rovni; otázka společných nákladů byla výslovně upravena v čl.
9 stanov. Žalobkyně a žalovaná uzavřely jako společnost „SWIETELSKY + STRABAG – R6 (D6) Lubenec, obchvat“ dvě smlouvy s PD Power s.r.o., a to dne 22. 1. 2018 smlouvu o dílo na zajištění odvozu a ekologické likvidace odpadů ze skládky v Lubenci u seniorcentra za maximální cenu 25 000 000 Kč bez DPH, s termínem zahájení provádění prací 1. 4. 2019, ukončením a předáním díla 22. 6. 2019, a smlouvu na zajištění odvozu a ekologické likvidaci odpadů ze skládky v Lubenci u seniorcentra za maximální cenu 9 200 000 Kč bez DPH, s termínem zahájení provádění prací 10.
5. 2019, ukončením a předáním díla 22. 6. 2019. Společnost PD Power s.r.o. vyúčtovala žalobkyni na základě těchto smluv částky 5 779 688 Kč a 6 351 319 Kč. Faktury na zaplacení ceny díla subdodavatele PD Power s. r. o. nebyly opatřeny smlouvou požadovanými přílohovými dokumenty. Žalovaná neodsouhlasila – coby společné – náklady společnosti, které žalobkyně vynaložila a zaplatila za předmětné dílo, a odmítla je nést s odůvodněním, že nebyl dodán jí (druhým společníkem) potvrzený soupis prací poddodavatele.
Po stránce právní odvolací soud odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať již ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být návrh na nahrazení projevu jeho vůle úspěšný; tuto povinnost nelze dovozovat ani prostřednictvím námitky o nemravnosti či o zneužití práva ze strany žalované. Odvolací soud po provedení výkladu ustanovení čl. 7. 2 a 9 stanov společnosti (z nichž žalobkyně dovozuje povinnost žalované učinit nahrazovaný projev vůle) uzavřel, že z obsahu posuzovaného ustanovení a příslušné smluvní dokumentace nevyplývá povinnost žalované odsouhlasit společné náklady společnosti. Z téhož důvodu obstojí i zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o tvrzený společný náklad na bankovní poplatek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva „odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Podle dovolatelky soudy obou stupňů „provedly nesprávný výklad projevu vůle stran“, resp. vyložily čl. 9 stanov společnosti v rozporu s ustanovením § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). Žalobkyně prosazuje, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3175/2016, potažmo nesouhlasí s přiléhavostí závěrů přijatých Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 26 Cdo 1469/2020. Na podporu svého právního názoru o povinnosti žalované k prohlášení vůle odsouhlasit společné náklady společnosti, pak odkazuje na analogii s problematikou vzniku práva na úhradu ceny díla, je-li předání díla podmíněno podpisem předávacího protokolu (viz rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1733/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „je-li odsouhlasení soupisu provedených prací hmotněprávní podmínkou pro vznik nároku na zaplacení ceny díla, musí se zhotovitel nejprve domáhat u soudu nahrazení projevů vůle směřujícího k odsouhlasení soupisu prací a až poté případně žalovat objednatele, po splatnosti ceny díla, na zaplacení“).
Žalovaná se zavázala odsouhlasit výši společných nákladů, neučinila tak a žalobkyně podle stanov nemůže tyto společné náklady bez projevu vůle žalované rozúčtovat mezi společníky (sebe a žalovanou). Povinnost žalované před zaúčtováním nákladu, který měl charakter společného nákladu, náklad i odsouhlasit, plyne z čl. 9.2 stanov, který odvolací soud nesprávně vyložil. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaná se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). V čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti svého dovolání žalobkyně sice nevylíčila pregnantně, ať již proto, že neformulovala konkrétní právní otázku, na níž podle ní napadené rozhodnutí spočívá, tak proto, že ohlašuje předpoklady přípustnosti eventuelně, z obsahu dovolání se však zřetelně podává, že nesouhlasí s výkladem čl. 9 stanov společnosti, který odvolací soud promítl do závěru napadeného rozhodnutí o neexistenci povinnosti žalované k prohlášení vůle, které žalobkyně požaduje nahradit soudním rozhodnutím. Podle § 161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať už ze zákona nebo ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být úspěšný návrh na nahrazení prohlášení vůle žalovaného soudním rozhodnutím [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3175/2016 (ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3664/16), a tam citovanou judikaturu, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020].
Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o.
z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o.
z. vyložit k tíži toho, kdo výrazu použil jako první. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3601/2022). Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o.
s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního jednání (dříve právního úkonu) dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, nebo ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
V posuzovaném případě soudy vykládaly čl. 9 stanov obsahující následující text: 9. 1 Přestože bude většina stavebních prací prováděna ve výhradní odpovědnosti jednoho ze Společníků, vzniknou při společné realizaci Díla další náklady. Společníci se dohodli, že se na těchto nákladech budou podílet v poměru jejich podílů ve Společnosti.“
9.2 Tyto náklady budou zaúčtovány k tíži Správce a Společníkovi bude jednou měsíčně přefakturována část těchto nákladů odpovídající jeho podílu na Společnosti. Všechny společné náklady budou před zaúčtováním oboustranně odsouhlaseny. V případě, že některý z nákladů nebude Společníkem předem odsouhlasen, není Správce oprávněn takový náklad Společníkovi fakturovat. Vyložil-li soud prvního stupně - a následně i odvolací soud - pro účely rozhodnutí o návrhu na nahrazení požadovaného prohlášení vůle žalované ustanovení čl.
9 stanov tak, že z něj nelze dovodit povinnost žalované odsouhlasit jakýkoliv společný náklad, tím méně plyne-li z něho přímý zákaz žalobkyně fakturovat náklady, které nebyly žalovanou předem odsouhlaseny, a konstatoval-li, že jiný výklad by byl v rozporu se zásadou autonomie vůle smluvních stran, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyjádření úmyslu odsouhlasit práce provedené společností PD Power s.r.o. jako podklad pro vyúčtování ceny provedeného díla je totiž jednoznačný, srozumitelný a určitý a konvenuje ustanovení § 2735 o.
z. Pokud žalovaná předem neodsouhlasila práce provedené poddodavatelem společnosti, nebylo její povinností vyslovit souhlas s tím, že tento náklad je charakteru společného nákladu. Vůli smluvních stran odvolací soud zjistil nejen z jazykového vyjádření smluvních ujednání, ale též z úmyslu stran daného účelem, k němuž smlouva směřovala, a z jejich chování.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že svoboda vůle žalované je nadřazena i nad žalobkyní namítanou loajalitou vůči společnosti ve smyslu vzniku případných náhrad škod či dalších vzniklých nákladů. „Patová“ situace je pouze důsledkem obsahu smlouvy o společnosti a jejích stanov, v nichž si společníci při rovnosti svých podílů ve společnosti sjednali nezbytnost před zaúčtováním společného nákladu jeho oboustranné odsouhlasení. Na právní posouzení věci pak nemá žádný vliv ani případná pasivita žalované ohledně řešení vzniklé situace.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka žalobkyně, že odvolací soud při právním posouzení věci nesprávně aplikoval závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3175/2016, a v usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020. V prvně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil nahrazení projevu vůle družstva přijmout nového člena a uzavřel, že tento projev vůle nelze nahradit rozsudkem podle § 161 odst. 3 o. s. ř., neboť příslušný orgán družstva má sice povinnost rozhodnout o přijetí nového člena, nikoliv jej však za člena přijmout (a to ani v případě, že splní všechny podmínky určené zákonem a stanovami družstva); právo stát se členem družstva nemůže konstituovat ani (tvrzená) nemravnost jednání žalovaného, což nevylučuje možnost se domáhat náhrady újmy způsobené rozhodnutím žalovaného o nepřijetí za člena družstva.
V druhém citovaném usnesení Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož není-li dán smluvní či zákonný důvod k nahrazení projevu vůle k uzavření nájemní smlouvy, nelze žalobě na nahrazení projevu vůle vyhovět s odkazem na zákaz zneužití práva. Ač obě citovaná rozhodnutí reagují na odlišnou hmotněprávní situaci, odvolací soud odkazem na ně pouze demonstruje, v jakých situacích je či není přípustné nahradit projev vůle žalovaného ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. Jelikož podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu by ani zneužití práva ze strany žalované nezakládalo důvodnost nároku žalobkyně, nezabýval se odvolací soud důvodně tím, zda přiložení oboustranně odsouhlaseného soupisu prací a zajišťovacího protokolu k faktuře bylo či nebylo hmotněprávní podmínkou úhrady ceny díla subdodavateli PD Power s.
r. o., když tyto nebyly v rozporu s objednávkami se subdodavatelem k faktuře připojeny, a tudíž ani nelze říct, že by žalovaná odpírala souhlas s fakturací konkrétních společných nákladů zcela bezdůvodně a svévolně.
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani výhrada dovolatelky k dokazování (resp. výtka, že soud neprovedl všechny jí navržené důkazy, čímž zkrátil její právo na spravedlivý proces), neboť nevystihuje způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Sluší se pouze připomenout, že soudy nejsou povinny provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, jsou pouze povinny vyložit, z jakých důvodů důkaz neprovedly, neboť je na úvaze soudu (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy jsou nezbytné, a zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, popř. usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008). Soud prvního stupně v tomto směru své úvahy dostatečně zdůvodnil a odvolací soud na ně odkázal. Ačkoli žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí žádné výhrady nekonkretizovala; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné.
Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2024 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu