33 Cdo 843/2024-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobců a) A. K., b) J. S., c) M. T., a d) R. T., zastoupených Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Můstku 383/1, proti žalované REALMA s.r.o., se sídlem v Praze 1, Vězeňská 116/5 (identifikační číslo 262 55 855), zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o 365 312 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 156/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 91 Co 75/2023-190, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 197 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Marka Hejduka, advokáta.
Žalobou z 3. 7. 2020 se žalobci domáhali zaplacení majetkové újmy tvrdíce, že jim žalovaná v rozporu s kupními smlouvami, jejichž předmětem byl převod bytových jednotek, nedodala výplně výstupních otvorů u střechy domu, hromosvody a okenice, ačkoliv řádně uhradili kupní cenu. Podle zpracované kalkulace představuje žalovaná částka cenu chybějících částí. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 15 C 156/2020-118, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně 182 656 Kč „spolu se zákonným úrokem z prodlení od 22.
5. 2020 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o osm procentních bodů“ a žalobcům c) a d) společně a nerozdílně 182 656 Kč „spolu se zákonným úrokem z prodlení od 22. 5. 2020 do zaplacení, ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o osm procentních bodů“; na náhradě nákladů řízení přiznal žalované 97 574,40 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že dne 18.
10. 2016 uzavřeli žalobci c) a d) s žalovanou rezervační smlouvu č. 37/16 a dne 4. 11. 2016 uzavřeli žalobci a) a b) s žalovanou rezervační smlouvu č. 38/16, v nichž se žalovaná jako budoucí prodávající zavázala na pozemku st. parc. č. 1051 v katastrálním území Bašť zahájit výstavbu domu a rezervovat předmět budoucí koupě za účelem jejího budoucího prodeje žalobcům jako zájemcům, kteří se zavázali zaplatit rezervační jistinu. Přílohou smluv byl mimo jiné dokument označený jako „Standardní výbava rodinného domu“ obsahující popis stavebního provedení domu a přehled jeho vybavení.
Smlouvami o smlouvě budoucí kupní z 14. 2. 2017 a 15. 2. 2017 se žalovaná jako budoucí prodávající a žalobci jako budoucí kupující zavázali uzavřít kupní smlouvu. Žalovaná (prodávající) uzavřela s žalobci a) a b) jako kupujícími dne 3. 7. 2017 kupní smlouvu č. XY, kterou žalobci nabyli bytovou jednotku č. XY, vymezenou v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY, včetně spoluvlastnického podílu 1198/2396 na společných částech nemovitých věcí, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY a XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a s žalobci c) a d) jako kupujícími dne 21.
8. 2017 kupní smlouvu č. 37/17, kterou žalobci nabyli bytovou jednotku č. XY, vymezenou v domě č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. XY, včetně spoluvlastnického podílu ve výši 1198/2396 na společných částech nemovitých věcí, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY a XY pro obec a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY. Podle článku III odst.
4 kupních smluv jsou společnými částmi stavební části podstatné pro zachování domu včetně jeho hlavních konstrukcí a jeho tvaru i vzhledu, jakož i pro zachování bytu jiného vlastníka jednotky, a zařízení sloužící i jinému vlastníku jednotky k užívání bytu, což platí i v případě, že se určitá část přenechá některému vlastníku jednotky k výlučnému užívání (§ 1160 odst. 2 občanského zákoníku), a to zejména: vodorovné a svislé nosné konstrukce včetně základů domu, obvodové stěny domu; střecha domu včetně výplní výstupních otvorů, izolací, hromosvodů, dešťových žlabů a svodů venkovních či vnitřních; zápraží, schody, vchody a vstupní dveře do bytu, průčelí, výplně otvorů hlavní svislé konstrukce (okna včetně okenic).
V protokolech o předání a převzetí domu ze dne 8. 8. 2017 a 25. 8. 2017, jimiž došlo k předání a převzetí bytových jednotek č. 1 a 2 v rodinném domě, žalobci prohlásili, že předmět převodu je prostý zjevných vad bránících užívání. Soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na nejednoznačnost článku III odst. 4 kupních smluv nelze text vykládat izolovaně, když z pouhého znění smluv nebylo možné dojít k závěru, že předmětem koupě měly být rovněž okenice, výstup na střechu a hromosvod. Při výkladu předmětného ustanovení kupních smluv přihlédl k dokumentům předcházejícím jejich uzavření, a to zejména k projektové dokumentaci z roku 2016 a dokumentu označeném jako „Standardní výbava rodinného domu“.
Vzhledem k tomu, že ani v jednom z těchto dokumentů, které obsahují detailní popis stavby, není žádný ze tří shora uvedených stavebních prvků obsažen, natož blíže specifikován, a navíc kupní smlouvy v předmětném ustanovení téměř výslovně kopírovaly znění nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím, a obsahovaly podrobný popis stavebních součástí domu, dovodil, že předmětné prvky nebyly předmětem smluv. Žalovaná tak nedodáním uvedených stavebních prvků žalobcům neporušila smluvní povinnost z kupních smluv, její plnění nebylo vadné, a tudíž nárok žalobců na náhradu škody, resp. na vydání bezdůvodného obohacení je neoprávněný.
Rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 91 Co 75/2023-190, Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 393,60 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu závěru. Na práva a povinnosti z předmětných smluv aplikoval zvláštní ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 5. 1. 2023, dále jen „o. z“), o prodeji zboží v obchodě, tj. § 2158 a následující.
Podle § 1925 o. z. právo z vadného plnění sice nevylučuje právo na náhradu škody; čeho však lze dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z jiného právního důvodu.
Žalobci mohli svého práva dosáhnout uplatněním nároku z vadného plnění, tvrdí-li že koupené věci měly při převzetí vady, když nebyly předány spolu s hromosvodem, okenicemi a vstupem na střechu; mohli se tedy po žalované domáhat bezplatného odstranění vady či jiných nároků podle § 2169 odst. 1, 2 nebo 3 o. z. Předmětem žaloby však tyto nároky neučinili a ze skutkových tvrzení vyplývá, že právo z vadného plnění vůči žalované neuplatnili. Namísto toho se po žalované domáhali náhrady škody, což § 1925 o. z. vylučuje. Odvolací soud proto uzavřel, že zamítnutí žaloby soudem prvního stupně bylo správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a
Ústavního soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu z 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, z 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, z 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, z 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008 a nálezy Ústavního soudu z 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16 a z 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, případně závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Podle dovolatelů „Nejvyšší soud by … měl dát odpověď na … otázky“:
1) zda byl důkladně posouzen skutečný projev vůle smluvních stran, 2) zda byly kupní smlouvy podrobeny důkladnému právnímu posouzení, 3) zda byl s ohledem na článek III odst. 4 platně sjednán předmět koupě, 4) zda lze slevu z ceny požadovat i náhradou škody v rámci tzv. ocenění širším způsobem,
5) zda vylíčený skutek je „způsobilý udržet požadovanou náhradu škody“, 6) zda lze na danou věc aplikovat teorii adekvátnosti kauzálního nexu, 7) zda nedošlo ke střetu mezi principem právní jistoty a právem na soudní ochranu ve spojení s principem iura novit curia, 8) zda jsou dány důvody pro aplikaci korektivu dobrých mravů a ochrany slabší strany,
9) zda lze považovat objekt v rozsahu společných částí domu za řádně předaný, nebyla-li žalobcům předána „střecha domu a kompletní finální stavební dokumentace“,
10) zda je protiprávní jednání žalované způsobilé požívat právní ochranu. Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Spojují-li žalobci přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, nemůže být dovolání pro jejich řešení podle § 237 o.
s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2.
2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovými – bez ohledu na to, že dovolatelé ani nevymezili způsobem předjímaným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání – jsou právní otázky 1), 2), 3), 4), 6), 7) a 9). Na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel odvolací soud z toho, že žalobci neuplatnili nárok z vadného plnění, ale právo na náhradu škody, takže tyto otázky neřešil. Soudní praxe je ustálena v tom, že neposoudil-li odvolací soud, zda výkon práva je v rozporu s ustanoveními § 6 a § 8 o. z. za situace, kdy účastník netvrdil právně významné skutečnosti týkající se nepoctivosti jednání či zneužití práva
a v řízení tyto skutečnosti nevyšly najevo, nelze mu vytýkat neúplné právní posouzení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 190/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4760/2008, jejichž obecné závěry jsou použitelné i v poměrech současné právní úpravy). Přípustnost dovolání proto nemohou založit právní otázky 8) a 10), když žalobcům nebylo přiznáno právo z důvodu, že nepostupovali v souladu se zákonem.
Z otázky formulované poněkud konfuzně pod bodem 5) a z dalšího textu dovolání lze dovodit, že žalobci odvolací soud rekriminují z toho, že měl žalobou požadovaný peněžitý nárok posoudit podle jiného než jimi (skutkově) prosazovaného hmotněprávního ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4344/2018). Právní posouzení – že z jiného právního důvodu nelze žalobě vyhovět (§ 1925 o. z.) – odvolací soud založil na skutkovém zjištění, že žalobci neuplatnili právo na slevu z titulu vadného plnění, nýbrž požadovali nahradit škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti dodat „celý předmět koupě“.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Vychází-li proto kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet.
Žalobci, kteří ani v dovolání skutečnost reklamace s požadavkem na poskytnutí slevy netvrdili, se tak předloženou argumentací domáhají přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Odkazy dovolatelů na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se vztahu mezi nároky odvozenými ze smluvních ujednání na straně jedné a nároky na náhradu škody na straně druhé jsou v projednávaném případě nepřiléhavé. Vzhledem k tomu, že dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu