33 Cdo 884/2024-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně Invia.cz, a. s., se sídlem Praha 2, Bělehradská 299/132, identifikační číslo osoby 26702924, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem Praha 7, U Garáží 1611/1, proti žalované S. L., zastoupené Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem Praha 5, Žitavského 496, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 164/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. 30 Co 286/2023-66, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 3 097,60 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Luďka Šrubaře.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 7. 7. 2023, č. j. 33 C 164/2023-51, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 12. 2023, č. j. 33 C 164/2023-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 28 700 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 28 700 Kč od 6. 6. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak podle § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) o žalobě na zaplacení stornopoplatku v souvislosti se sjednaným zájezdem, jehož cenu žalovaná neuhradila, neboť žalovaná se ve lhůtě 30 dnů od doručení kvalifikované výzvy podle § 114b o.
s. ř. dne 2. 6. 2023 do její datové schránky k připojené žalobě nevyjádřila a podmínky pro jeho vydání byly splněny. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 30 Co 286/2023-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že datová schránka žalované byla zřízena a zpřístupněna 17. 1. 2023 a od té doby je trvale přístupná. Skutková tvrzení žalobkyně obsažená v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu považoval za dostatečně určitá, žalobkyně po žalované požaduje zaplacení zbylé části stornopoplatku se zákonným úrokem z prodlení, a to na základě smlouvy o zájezdu, kterou s žalovanou uzavřela jako obchodní zástupce cestovní kanceláře, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně obstarat pro žalovanou zájezd na Madeiru v termínu od 15.
7. 2020 do 24. 7. 2020 za cenu 155 970 Kč, splatnou do 5. 6. 2020, z níž žalovaná zaplatila 4 500 Kč. Z návrhu, předcházející komunikace účastnic a připojených listinných důkazů jednoznačně vyplývá, jaký konkrétní nárok je vůči žalované uplatněn. Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl projednatelný a poskytoval dostatečný základ pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a následného vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen opět „o. s. ř.“). Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout případně odmítnout pro nepřípustnost. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. opírá o přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dosud neřešené - „zda může nalézací soud v případě vydání rozsudku pro uznání dovozovat v žalobě chybějící skutková tvrzení až z k žalobě přiložených listinných důkazů“ - a dále namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor, resp. z žaloby nevyplývá vztah mezi skutkovými tvrzeními a petitem (konkrétně je v rozporu usneseními Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4414/2015, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002). Prosazuje, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žaloba byla vadná a obsahovala nedostatečná skutková tvrzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2199/2012). Novelu o. s. ř., která umožnila doručení výzvy dle § 114b o. s. ř. do datové schránky fyzické osoby nepodnikatele náhradním doručením, považuje za protiústavní a ponechala na úvaze dovolacího soudu podání ústavní stížnosti s návrhem na zrušení uvedeného ustanovení.
Dovolání není přípustné. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má- li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst.
1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. Podle § 114b odst. 4 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.
To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité, nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10.
2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135). Za dostatečný podklad pro vydání rozsudku pro uznání je třeba považovat takové vylíčení rozhodujících skutečností žalobkyní, které činí žalobu projednatelnou ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.
10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004). Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, a dále v rozsudku ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35, rozsudek ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4466/2010) Tyto závěry se uplatní i při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011). V daném případě žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který obsahoval veškeré zákonné náležitosti ve smyslu § 79 o. s. ř., nejednalo se o návrh neurčitý, nesrozumitelný či nejasný. Dostatečně v něm
vylíčila skutková tvrzení nezbytná pro právní posouzení věci, zejména popsala, na základě jakého konkrétního závazkového vztahu mezi účastnicemi žalovanou částku požaduje (smlouva o zájezdu, jejíž součástí byly všeobecné podmínky žalobkyně), uvedla celkovou cenu, kterou byla žalovaná žalobkyni povinna zaplatit, a částku, kterou žalovaná zaplatila při podpisu smlouvy s tím, že zbývající část ceny zájezdu zaplacena nebyla. Ohledně výpočtu žalované částky odkázala žalobkyně na předžalobní výzvu ze dne 1.
4. 2021, kterou k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu přiložila a která byla žalované před zahájením řízení doručena. Z této listiny jednoznačně vyplývá, na základě jakých ustanovení smlouvy o zájezdu a všeobecných obchodních podmínek žalobkyně k žalované částce dospěla. Těmto tvrzením odpovídá navrhovaný petit. Odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se ke splnění podmínek pro vydání kvalifikované výzvy a následně rozsudku pro uznání. Tento závěr není v rozporu s žalovanou předloženými rozhodnutími Nejvyššího soudu, která jsou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu a sama ji shodně shrnují.
V žalobkyní uváděném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4414/2015 (správně 25 Cdo 4414/2016) se dovolací soud zabýval podmínkami pro odmítnutí žaloby a ve shodě se shora již citovanou judikaturou uzavřel, že nedostatek všech potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o. s. ř. jen tehdy, brání-li pokračování v řízení, tedy jestliže má za následek, že nelze jednoznačně dovodit, jaký skutek má být předmětem řízení.
Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, není případný, neboť se zabýval projednatelností žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud uvedl, že pokud věci, za jejichž ztrátu je požadována náhrada škody, lze jednoznačně dovodit z obsahu trestního spisu, na nějž žalobce odkazuje, nejedná se o takový nedostatek žaloby, který by bránil pokračování řízení. Jedná se o odlišnou situaci od nyní projednávané věci.
Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, nejsou pro posuzovanou věc použitelné, neboť se zabývaly náležitostmi výzvy soudu k odstranění vad žaloby a zmatečnostní vadou (soud prvního stupně byl při vydání usnesení o odmítnutí žaloby nesprávně obsazen).
Stejně tak není přiléhavý odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2199/2012, neboť v něm byla posuzována důvodnost nároku za situace, kdy žaloba byla podána předčasně, neboť škoda věřiteli ještě nevznikla.
Dovolatelka namítá, že právní úprava doručování do datových schránek je protiústavní a dává dovolacímu soudu na zvážení postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Totožnou námitku již uplatnila v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní náležitě vypořádal (viz bod 14. napadeného rozsudku). Z důvodové zprávy k zákonu č. 404/2012 Sb., kterým bylo umožněno náhradní doručení kvalifikované výzvy do datové schránky, vyplývá, že se tak stalo za účelem posílení prvků elektronizace justice a odpovědnosti adresáta při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky.
Pokud se tak osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument obsahující výzvu k vyjádření dle § 114b o. s. ř. nebo předvolání k přípravnému jednání dle § 114c o. s. ř., nepřihlásí do datové schránky, dojde k náhradnímu doručení posledním dnem lhůty. Správný je i odkaz odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 1872/22, podle něhož nevědomost o doručení dokumentu do datové schránky nepředstavuje vážný důvod ve smyslu § 114b odst. 5 o.
s. ř., který by mohl vyloučit fikci uznání nároku. Dovolací soud právní úpravu doručování do datových schránek nepovažuje za protiústavní a neshledal tak důvody pro předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k takovému postupu zde nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalované vyvodil zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodl v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání.
Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). V posuzované věci byla žalované doručena tzv. kvalifikovaná výzva, žalovaná zůstala pasivní a nechala marně uplynout v této výzvě stanovenou lhůtu.
Uplatněný nárok není v rozporu s hmotným právem a nejedná se o věc, v níž by nebylo možno uzavřít a schválit smír (§ 153b odst. 3 o. s. ř.). Byly tak splněny podmínky vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně napadla „v celém rozsahu“ – tedy i v rozsahu jeho nákladového výroku. Kromě toho, že nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, přípustnost dovolání v této části vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu