33 Cdo 939/2025-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Peter Mark s.r.o., se sídlem v Brně, Brno – město, Šilingrovo náměstí 257/3, identifikační číslo osoby 07214481, zastoupené JUDr. Petrem Prchalem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Drdlova 540/18, proti žalované Střední škola, Havířov - Prostřední Suchá, příspěvková organizace, se sídlem v Havířově, Prostřední Suchá, Kapitána Jasioka 635/50, identifikační číslo osoby 13644271, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, o zaplacení 118 096 Kč s příslušenstvím a o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 424/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2024, č. j. 15 Co 71/2024-252, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 781,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Richarda Koliby.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 5. 1. 2024, č. j. 115 C 424/2022-203, uložil žalované povinnost převzít třetí část díla zhotoveného dle smlouvy na zhotovení projektové dokumentace, výkon inženýrské činnosti, autorského dozoru a koordinátora BOZP po dobu přípravy stavby ze dne 24. 2. 2021 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 2. 2022 a toto převzetí písemně stvrdit a povinnost zaplatit žalobkyni 118 096 Kč s blíže
specifikovaným příslušenstvím; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, eventuálně zamítnuto.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
6. Žalobkyně vymezuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak, že „předmětná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak a odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Nesprávné právní posouzení „a současně rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu“ spatřuje v otázce, zda žalované vznikla povinnost převzít dílo. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že se „nesprávně vypořádal s argumentem, který se v těchto rozhodnutích vyskytuje, a to, že chce-li se zhotovitel domoci práva na zaplacení ceny díla, musí se vůči objednateli soudně domáhat uložení povinnosti protokolárně převzít dílo nebo nahrazení projevu vůle“. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž „je-li sjednáno předání a převzetí díla ve formě zápisu, pak existence (pořízení) takového zápisu (protokolu) je podmínkou předání a převzetí díla, a pokud zápis pořízen nebyl, resp. nebyl objednatelem podepsán, není možno považovat dílo za předané […]. Zhotovitel se může v takovém případě po objednateli domáhat pouze převzetí díla, nikoliv však zaplacení jeho ceny, ledaže smlouva o dílo stanoví jinak“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010). 7. Od závěru citovaného rozsudku sp. zn. 32 Cdo 2123/2010 (a ani od dalších dovolatelkou označených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016) se odvolací soud neodchýlil, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že se zabýval tím, zda žalované vznikla povinnost dílo převzít (tedy zda je namístě nahradit její projev vůle soudním rozhodnutím). Uvedl přitom, že jelikož do dne rozhodnutí soudu nebyla žalované předána dokumentace ve formě a způsobem sjednaným v čl. III. 3.3 třetí odrážka smlouvy, neměla žalovaná povinnost dílo převzít, neboť byla povinna dílo převzít jen tehdy, pokud bude bez jakýchkoliv vad a nedodělků. Objednala-li si žalovaná dílo spočívající ve zhotovení projektové dokumentace, kterou žádala předat ve 4 listinných vyhotoveních a 2x na CD v požadovaném formátu dle smlouvy, pak byla-li samotná dokumentace předána pouze e-mailem, nebylo dílo provedeno bez vad, řádně. Odvolací soud uzavřel, že žalované tak nevznikla povinnost dílo převzít. 8. V další části dovolání pak dovolatelka neformuluje konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z další dovolací argumentace je patrno, že se jedná o prostou polemiku se závěrem odvolacího soudu, že žalované nevznikla povinnost dílo převzít. Pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, či ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 996/2024). 9. Odkazuje-li dovolatelka v souvislosti s povinností žalované převzít dílo na rozsudek ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, pak od závěrů tohoto rozsudku se odvolací soud neodchýlil a ani odchýlit nemohl, a to proto, že otázku hmotného práva, k níž se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyjadřoval (otázka výkladu § 2605 odst. 1 o. z., konkrétně, zda v případě, že dílo, které bylo uvedeno do zkušebního provozu, i když bylo zhotoveno v rozporu se smlouvou a trpí vadami, je způsobilé sloužit svému účelu), odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. V projednávané věci odvolací soud uvedl, že účastnice řízení se od „výše uvedených ustanovení občanského zákoníku (tj. i § 2605 odst. 1 o. z. – pozn. dovolacího soudu) odchýlily a tuto problematiku si v rámci autonomie vůle ujednaly zcela odchylně“. Dovolatelka zde argumentuje judikatorními závěry, které se v poměrech souzené věci neuplatní. 10. Odvolací soud se neodchýlil ani od dovolatelkou citovaného závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, že projektová dokumentace je dílem s nehmotným výsledkem, které je trvale zachyceno na hmotném nosiči. Argumentuje-li v souvislosti s tímto rozhodnutím tak, že poskytnutí projektové dokumentace nelze vnímat a omezovat pouze na listiny nebo na CD, že podstatou díla nebyly listiny, zjevně přehlíží, že pro odvolací soud bylo určující zjištění, že účastnice si v čl. III 3.3 třetí odrážky smlouvy sjednaly formu a způsob předání projektové dokumentace (formou písemného protokolu a ve 4 listinných vyhotoveních a 2x na CD v požadovaných formátech atd.) 11. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i výroky o nákladech řízení, proti nimž však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu