33 ICdo 101/2025

KSPL 20 INS 18931/2023 20 ICm 1549/2024 33 ICdo 101/2025-94

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové v právní věci žalobkyně Air Bank a.s., se sídlem v Praze 6, Evropská 2690/17 (identifikační číslo osoby 290 45 371) proti žalované LEGAL INS v.o.s., se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18 (identifikační číslo osoby 198 63 152), jako insolvenční správkyni dlužnice D. M., zastoupené Mgr. Terezou Larson, advokátkou se sídlem v Petrovicích u Karviné 411, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 ICm 1549/2024 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice D. M., v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 18931/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2022, č. j. 20 ICm 1549/2024, 101 VSPH 79/2025 (KSPL 20 INS 18931/2023), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 11. 2024, č. j. KSPL 20 INS 18931/2023-A-10, zjistil úpadek D. M., a povolil jeho řešení oddlužením. V rámci tohoto insolvenčního řízení žalobkyně přihlásila dne 17. 1. 2024 svoji pohledávku za dlužnicí ze smlouvy o hotovostním úvěru ve výši 400 472,33 Kč (jistina 375 998,56 Kč a příslušenství 24 473,77 Kč) jako nevykonatelnou, nepodřízenou, peněžitou, nepodmíněnou a splatnou (přihláška č. P1 – pohledávka č. 1) a pohledávku představující smluvní pokutu ve výši 500 Kč jako nevykonatelnou, nepodřízenou, peněžitou, nepodmíněnou a splatnou (přihláška č. P1 – pohledávka č. 2).

Dne 28. 3. 2024 žalovaná (insolvenční správkyně dlužnice) popřela pohledávku č. 1 co do pravosti a výše 96 983,33 Kč (z toho jistinu ve výši 72 509,56 Kč a příslušenství ve výši 24 473,77 Kč) a pohledávku č. 2 co do pravosti a výše 500 Kč, s odůvodněním, že před uzavřením úvěrové smlouvy neprověřila žalobkyně úvěruschopnost dlužnice, smlouva je proto neplatná a dlužnice je povinna žalobkyni (věřitelce) zaplatit pouze poskytnutou jistinu při zohlednění provedených plateb (dlužnice pohledávku nepopřela); usnesení o schválení zprávy o přezkumu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě žalobou.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2022, č. j. 20 ICm 1549/2024, 101 VSPH 79/2025 (KSPL 20 INS 18931/2023), potvrdil rozsudek ze dne 7. 11. 2024, č. j. 20 ICm 1549/2024, 20 INS 18931/2023, kterým Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka č. P1 (dílčí pohledávka č. 1 a 2) ze smlouvy o úvěru č. 1012636617 ze dne 19. 7. 2022 jako nepodřízená, peněžitá, nepodmíněná, splatná, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice D.

M., narozené XY, bytem XY, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod spisovou značkou KSPL 20 INS 18931/2023, je po právu co do částky 400 972,33 Kč. Vyšel ze skutkových zjištění, že dlužnice uzavřela dne 14. 5. 2018 smlouvu o kontokorentním úvěru s Českou spořitelnou, a.s., podle této smlouvy dlužnice plnila až do úpadku, kdy byla dne 12. 1. 2024 smlouva převedena na zvláštní účet (celková výše přihlášené pohledávky P-4 do insolvenčního řízení činila 10 438,28 Kč). Dne 15. 6. 2017 uzavřela dlužnice se Stavební spořitelnou České spořitelny, a.s.

smlouvu o překlenovacím úvěru ve výši 300 000 Kč, přičemž od 1. 8. 2019 na překlenovací úvěr navazoval úvěr ze stavebního spoření ve výši úvěru překlenovacího po odečtení zůstatku účtu stavebního spoření, což čítalo k 1. 8. 2019 částku 274 777 Kč. Naposled byla splátka dlužnicí zaslána 19. 9. 2023 (celková výše přihlášené pohledávky P-5 do insolvenčního řízení činila 228 434,30 Kč). Dne 19. 7. 2022 uzavřela dlužnice s žalobkyní smlouvu o hotovostním úvěru na částku 440 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 13,49 % ročně a dobou splácení 60 měsíců.

Dlužnice měla hradit měsíčně splátky ve výši 10 347 Kč a do prohlášení úpadku uhradila 13 řádných splátek v celkové výši 136 511 Kč.

Před poskytnutím hotovostního úvěru ověřovala úvěrující úvěruschopnost dlužnice; vycházela z jejího sdělení, že žije s partnerem, u něhož i bydlí, vyživuje jedno dítě a je zaměstnána s hlavním čistým měsíčním příjmem 43 893 Kč. Nahlášené údaje žalobkyně ověřila z výpisů z účtu za období od dubna do června 2022 a zjistila, že průměrný příjem dlužnice činí 45 659 Kč. Celkové měsíční výdaje, které dlužnice uvedla ve své žádosti, měly činit 16 756 Kč, žalobkyně výdaje porovnala s normativními náklady na bydlení a životním minimem a ověřila výpisem z účtu.

Platby na další závazky dlužnice žalobkyně zjišťovala prostřednictvím úvěrových registrů NRKI/BRKI. Dlužnici prověřila též v insolvenčním rejstříku a v rejstříku SOLUS; v těchto registrech byla dlužnice bez negativního nálezu. Záhy po poskytnutí hotovostního úvěru ve výši 440 000 Kč, konkrétně dne 20. 7. 2022, uzavřela dlužnice smlouvu o hotovostním úvěru s mBank S.A (celková výše přihlášené pohledávky P-2 do insolvenčního řízení činila 741 863,07 Kč) a dne 22. 7. 2022 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru s Českou spořitelnou, a.s.

(celková výše přihlášené pohledávky P-3 do insolvenčního řízení činila 42 102,26 Kč). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posuzoval úvěrovou smlouvu (§ 2395 o. z.) uzavřenou mezi dlužnicí a žalobkyní dne 19. 7. 2022, jež byla smlouvou spotřebitelskou (viz zejména § 1810 a násl., § 1841 až § 1851 o. z.), ve světle ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uzavřel, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost dlužnice před poskytnutím úvěru s odbornou péčí, přičemž zohlednil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.

7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nálezu finančního arbitra ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp zn. 1 As 30/2015, a z rozhodnutí SDEU C-449/13. Akcentoval, že žalobkyně se při prověřování úvěruschopnosti dlužnice nespolehla jen na informace uváděné úvěrovanou, ale její schopnost úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila i z externí databáze. Uvedla-li dlužnice, že žije s partnerem a bydlí u něj (tedy sdílejí spolu náklady), byl i údaj o celkových výdajích ve výši 16 756 Kč přiměřený a odvolací soud ho nepovažoval za klamavý údaj spotřebitele, z něhož by žalobkyně nemohla vyjít.

Byť měsíční zůstatky na účtu dlužnice bez dalšího nevypovídají ničeho o její úvěruschopnosti, pohyb na účtu za delší časové období poskytoval přehled o zásadní vyrovnanosti příjmů a výdajů. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje dlužnice byla absence důvodných pochybností o její schopnosti úvěr splácet. Protože úvěruschopnost dlužnice žalobkyně zkoumala k okamžiku uzavření smlouvy o úvěru (tj. k 19. 7. 2022), nemohla zohlednit, že dlužnice bezprostředně poté uzavřela úvěrové smlouvy se společnostmi mBank S.A (20.

7. 2022) a Česká spořitelna, a.s. (22. 7. 2022).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že odvolací soud nesprávně, v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo usneseními ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, a ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, vyhodnotil postup žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti dlužnice. Prosazuje, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a úvěrová smlouva ze dne 19.

7. 2022 je tudíž absolutně neplatná. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že bude určeno, že žaloba se zamítá a žalované se přiznává nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla dovolání žalované jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Nelze přisvědčit dovolatelce, že se odvolací soud při řešení otázky splnění povinnosti úvěrujícího posuzovat úvěruschopnost dlužníka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu konvenuje závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde se vyjadřoval k dodržení zásad uvedených v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a neprotiví se závěrům dovozeným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18.

1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, při výkladu ustanovení § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť potvrzuje tam uvedenou základní nosnou myšlenku, že při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nelze spoléhat pouze na jím předložené informace. Respektováno bylo i usnesení ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při posuzování úvěruschopnosti dlužníka nelze postupovat tak, že věřitel zjišťuje pouze příjmy dlužníka izolovaně od jeho výdajů, a ty následně stanoví na základě ekonomického modelu.

Odvolací soud v nyní posuzovaném případě uzavřel, že žalobkyně zjišťovala jak příjmy, tak i reálné výdaje dlužnice.

Na základě výpisů z účtu (které vypovídají o finanční situaci dlužníka a jeho finanční morálce) zkoumala vzájemnou vyrovnanost příjmů a výdajů úvěrované, nespolehla se jen na informace, které uváděla sama dlužnice, ale její schopnost poskytnutý úvěr ve sjednaných splátkách splácet prověřila i z externí databáze. Svým závěrem, že žalobkyně dostála povinnosti stanovené jí ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy zkoumat úvěruschopnost dlužnice před poskytnutím úvěru s odbornou péčí, a smlouva o úvěru uzavřená dne 19.

7. 2022 je platným právním jednáním, se tak odvolací soud od v dovolání připomínaných rozhodnutí dovolacího soudu nikterak neodchýlil. Dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, se otázkou úvěruschopnosti zabývá jen okrajově, přičemž klade důraz na to, aby docházelo k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit; napadený rozsudek závěry citovaného nálezu reflektuje. Nadto nelze přehlédnout, že žalovaná sice v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 větě první o.

s. ř., podstata její argumentace však míří na nesprávnost, resp. neúplnost skutkových zjištění, na

nichž je právní posouzení věci založeno. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že nevzal v úvahu, že dlužnice měla v době uzavření inkriminované úvěrové smlouvy (tj. k 19. 7. 2022) dlouhodobé problémy se splácením svých závazků, čerpala více úvěrů v krátkém časovém sledu (dne 14. 5. 2018 osobní úvěr v původní výši 160 000 Kč, dne 23. 4. 2019 osobní úvěr v původní výši 41 000 Kč, dne 23. 5. 2018 osobní úvěr v původní výši 40 000 Kč a 1. 8. 2019 úvěr ze stavebního spoření v původní výši 274 777 Kč), což mělo být považováno za varovný signál o platební morálce dlužnice.

Zohledněna pak nebyla z hlediska morálky dlužnice ani skutečnost, že bezprostředně po uzavření posuzované úvěrové smlouvy uzavřela další smlouvu o úvěru znějící na částku 800 000 Kč a smlouvu o revolvingovém úvěru na částku 40 000 Kč. Pokud dovolatelka argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně (úplně) zjištěného skutkového stavu věci, musel by nutně dospět k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zkoumání úvěruschopnosti dlužnice s odbornou péčí a smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná.

Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalovaná zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazuje.

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Brně dne 30. července 2025

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu