KSPH 68 INS 20100/2020 77 ICm 1548/2021 33 ICdo 92/2024-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci A) žalobkyně Chytrý nájem s.r.o., se sídlem v Chotíkově 479, identifikační číslo 291 58 958, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalovaným 1) Ing. Janě Polachové, se sídlem v Brně, Kotulánova 13, identifikační číslo 72536276, jako insolvenční správkyni dlužníka Renaty Adiové, zastoupené Mgr. Pavlem Hrtánkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Ořechová 2840/1, a 2) R. A. a ve věci B) žalobkyně Ing. Jany Polachové se sídlem v Brně, Kotulánova 13, identifikační číslo 72536276, jako insolvenční správkyně dlužníka R. A., zastoupené Mgr. Pavlem Hrtánkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Ořechová 2840/1, proti žalované Chytrý nájem s.r.o., se sídlem v Chotíkově 479, identifikační číslo 291 58 958, zastoupenému JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, o pravost a pořadí pohledávek ze směnek po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 1548/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. A., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 68 INS 20100/2020, o dovolání žalobkyně ve věci A) a zároveň žalované ve věci B) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 77 ICm 1548/2021, 107 VSPH 159/2023-121 (KSPH 68 INS 20100/2020),
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 77 ICm 1548/2021-87 (KSPH 68 INS 20100/2020), výrokem I. určil, že pohledávka č. P3/1 žalobce ve věci A) ve výši 204.591,20 Kč za žalovanou 2) ve věci A) je pohledávkou nepodřízenou, výrokem II. určil, že žalobce ve věci A) má za žalovanou 2) ve věci A) pohledávky č. P3/2 ve výši 75.427 Kč a č. P3/3 ve výši 261.923 Kč, jež jsou zcela nepodřízené, výrokem III. zamítl žalobu žalobkyně ve věci B) na určení, že žalovaný ve věci B) nemá za žalovanou 2) ve
věci A) pohledávku č. P3/1 ve výši 204.591,20 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 77 ICm 1548/2021, 107 VSPH 159/2023-121 (KSPH 68 INS 20100/2020), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že věřitel č. 3 Chytrý nájem s.r.o. nemá v insolvenčním řízení sp. zn. KSPH 68 INS 20100/2020 dílčí pohledávku č. 1 ve výši 204.591,20 Kč, evidovanou pod č. P3/1 přihlášky, dílčí pohledávku č. 2 ve výši 75.427 Kč, evidovanou pod č. P3/2 přihlášky a dílčí pohledávku č. 3 ve výši 261.923 Kč evidovanou pod č. P3/3 přihlášky; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti věřitele Chytrý nájem s.
r. o. uhradit soudní poplatek. Odvolací soud (s poukazem na obsah spisu) vyšel z následujících zjištění: 1) Chytrý nájem s.r.o. (dále jen „věřitel“) s R. A.. (dále jen „dlužnice“) a R. J. (dále jen „spoludlužník“) uzavřeli dne 24. 1. 2019 smlouvu o půjčce I., na základě které poskytl věřitel dlužnici a spoludlužníkovi bezúročnou zápůjčku ve výši 116.850 Kč. 2) Tytéž smluvní strany uzavřely dne 6. 11. 2018 smlouvu o půjčce II., jejímž předmětem byla zápůjčka ve výši 50.000 Kč a dne 6. 11. 2018 smlouvu o půjčce III., jejímž předmětem byla zápůjčka ve výši 170.000 Kč. 3) Smluvní strany sjednaly pro případ prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky zápůjčky.
Podle čl. 2. 4. smlouvy o půjčce vystavili dlužnice a spoludlužník vždy 2 blankosměnky vlastní ke každá z výše uvedených smluv, které podepsali jako výstavci s doložkou bez protestu a nikoli na řad věřitele. 4) Usnesením ze dne 6. 4. 2020, č. j. KSHK 15 INS 4707/2020-A-10, Krajský soud v Hradci Králové prohlásil úpadek dlužníka (R. A.) a bylo povoleno oddlužení. 5) Věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P3 dne 3. 11. 2020:
a. nezajištěné a vykonatelné dílčí pohledávky č. P3/1 ve výši 204.591,30 Kč z titulu směnky I.;
b. nezajištěné a nevykonatelné dílčí pohledávky č. P3/2 ve výši 75.427 Kč z titulu směnky II.;
c. nezajištěné a nevykonatelné dílčí pohledávky č. P3/3 ve výši 261.923 Kč z titulu směnky III. 6) Insolvenční správkyně popřela pohledávky č. P3/1 až č. P3/3 co do pravosti, „výše“ a co do pořadí s odůvodněním, že:
a. ujednání o zajištění závazků ze smluv o půjčce I., II., a III. směnkou jsou neplatná, pročež jsou neplatné i jednotlivé směnky I., II. a III.; b. smlouvy o půjčce I., II., a III jsou neplatné pro absenci náležitostí předepsaných zákonem o spotřebitelském úvěru;
c. pohledávky č. P3/1 až P3/3 jsou promlčené;
d. smlouvy o půjčce I., II., a III jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy pro nepřiměřenou výši smluvní pokuty;
e. bylo porušeno vyplňovací oprávnění směnky. Odvolací soud po zopakovaní dokazování smlouvami o půjčce I., II., a III. (dále jen „smlouvy“) dospěl k závěru, že se jedná o zcela stejně konstruované smlouvy o zápůjčce, jako tomu bylo v případě posuzovaném Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I.ÚS 2337/21. S odkazem na tento nález pak posoudil smlouvy o peněžité zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), jako smlouvy spotřebitelské. S ohledem na okolnosti jejich uzavření je nutno na ně nahlížet jako na úplatné smlouvy, podléhající plně režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Věřitel neposoudil úvěruschopnost dlužníka podle § 86 z. s. ú., a proto jsou smlouvy neplatné podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Podle odvolacího soudu je však dán i další důvod neplatnosti uvedených smluv. Věřitel poskytl na základě smluv spotřebitelům zápůjčky, aby se vyhnul zákonné povinnosti prověřovat úvěruschopnost dlužníků.
Smlouvy zkonstruoval formálně jako bezúplatné, avšak právě z důvodu neúvěruschopnosti, o které věřitel musel vědět, jsou ve skutečnosti smlouvami úplatnými s ohledem na nepřiměřeně krátkou lhůtu splatnosti a dohodnutou smluvní pokutu. Ačkoli ve smlouvách je krátká lhůta k vrácení půjčky odůvodněna potřebou peněžních prostředků věřitele na další projekty, odporují tomu vyplněné termíny splatností směnek následujících 10 až 12 měsíců od splatnosti smluv. Z uvedeného postupu je zřejmé, že s ohledem na kumulující se smluvní pokutu, odpovídající v daném případě ročnímu úroku ve výši 36,5 %, věřitel ve skutečnosti nemá zájem na co nejrychlejším vrácení zápůjčky s ohledem na nadprůměrně vysoký „úrok“.
Smlouvy o zápůjčkách jsou neplatné i pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z. Směnečné dohody uzavřené jako závislé na smlouvách o zápůjčkách jsou proto taktéž neplatné. S ohledem na neplatnost smluv o půjčkách jsou pohledávky neexistentními a směnky nemohou zajišťovat splnění neexistujících pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal(a) věřitel(ka) - (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované jeho rozhodnutími označenými v bodu II. jejího dovolání:
- při výkladu smlouvy o půjčce za účelem posouzení, zda se jedná o smlouvu úplatnou či bezúplatnou, zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, a zda je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, tj. průběh předsmluvního jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv jako celku;
- při posouzení spotřebitelského režimu smlouvy o půjčce a na to navazující povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Dovolatelka má za to, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv tím, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nezbytný pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Neobstojí totiž skutkový závěr, že dovolatelka uzavřela smlouvy s úmyslem „profitovat“ na výnosech z půjčky v podobě smluvní pokuty a nebyly náležitě zjištěny skutkové okolnosti pro závěr o neplatnosti smluv pro rozpor s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že odvolací soudu účastníky (žalobkyni) neseznámil se svým odlišným právním názorem na projednávanou věc a nedal žádnému z nich příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, zejména doplnit tvrzení a označit k nim důkazy, představuje dovoláním napadený rozsudek překvapivé rozhodnutí. Zároveň mu vytýká, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.
s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21. Nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout
následovně:
[1] Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ ze dne 17. 9. 2015 byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“ (bod 18).
[2] Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s. r. o., musela od samého počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí.
To platí tím spíše, že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24).
[3] Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti Ekonomické stavby s. r. o.), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, případně značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26).
[4] Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností Ekonomické stavby s.
r. o. a její faktickou provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod 29). K výše uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil například v rozsudcích ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021, ze dne 29.
9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022, a ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 33 ICdo 67/2023. Odvolací soud správně na daný případ aplikoval závěry nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, v němž se Ústavní soud při zdůraznění, že nemá z hlediska ústavnosti výhrady k teoretickému vymezení rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, která má dlužníka motivovat k řádnému splnění zajištěného závazku – zamýšlí nad postupem zvoleným personálně propojenými obchodními společnostmi (věřitelkou a společností Ekonomické stavby a.s.), které figurují i v nyní posuzované věci, přičemž dovozuje, že věřitelka, jejíž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s.r.o., musela od počátku předpokládat, že dlužníci jistinu včas neuhradí, neboť před uzavřením smlouvy o zápůjčce nedisponovali naspořenými finančními prostředky a byli tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru, který s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálné v poměrně krátké době splatnosti vyřídit a čerpat.
Na ujednání o smluvní pokutě je proto třeba hledět jako na úplatu, kterou za poskytnutí zápůjčky věřitelka nad rámec jistiny od dlužníků obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu. Zavázal proto soudy zabývat se tím, zda počínání obchodních společností Ekonomické stavby s.r.o. a Chytrý nájem s.r.o., (jejich formální oddělení) nepřestavuje pouze jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež vede ve svém důsledku k znemožnění, případně značnému ztížení právní obrany fyzických osob v případném soudním sporu.
Hodnotící úsudek odvolacího soudu ústící v závěr, že smlouva o půjčce je smlouvou úplatnou, neboť na sjednanou smluvní pokutu je třeba hledět jako na skrytý úrok, pročež podléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, je souladný s výše citovaným nálezem Ústavního soudu. Argumentuje-li dovolatelka nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu spočívajícího v tom, že odvolací soud nezohlednil – v dovolání konkrétně uvedené – pro věc relevantní skutečnosti (průběh předsmluvních jednání, nastavení smluvních ujednání všech smluv) uvádí skutečnosti zjištěné soudy již v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti, z nichž Ústavní soud při právním posouzení věci vycházel (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 2337/21, body 22 a 23). Vzhledem k tomu, že odvolací soud posuzoval projednávanou věc v souladu se závazným – precedenčním – právním názorem Ústavního soudu, dotyčné skutečnosti nutně vzal v úvahu (srov. bod 46 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Prostřednictvím výtek, že odvolací soud neúplně (nedostatečně) zjistil skutkový stav, a že „právní posouzení paušálně a obecně odkázal na podrobnosti v nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 2337/21, aniž by však uvedl, které podrobnosti činí předmětný nález precedenčně závazný v projednávané věci“, dovolatelka neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud uvádí, že v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy. Ještě lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s.
ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Sluší se poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Argumentace dovolatelky, že „v rámci prohlášení ve smlouvách o půjčce bylo dlužnicí sděleno, že má prostředky na vrácení půjček v termínu splatnosti“, je zčásti skutkového charakteru (např. že sama dlužnice půjčila v rámci rodiny částku 493.885 Kč) a nadto nezohledňuje všechny rozhodné skutkové okolnosti posuzované věci. Jinak řečeno dovolatelka vzala v úvahu pouze dílčí – izolovaně posuzované – okolnosti projednávané věci.
Její námitky tak vychází z vlastního (subjektivního) úsudku o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. Samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). V nyní posuzované věci byly uzavřeny tři smlouvy o půjčce, smlouva o půjčce I. byla uzavřena dne 24. 1. 2019, jejím předmětem byla půjčka ve výši 116.850 Kč, se splatností do 25.
3. 2019, směnka byla vystavena na částku 160.380 Kč;
smlouva o půjčce II. byla uzavřena dne 6. 11. 2018, jejím předmětem byla půjčka ve výši 50.000 Kč, se splatností do 7. 1. 2019, směnka byla vystavena na částku 73.505 Kč; smlouva o půjčce III. byla uzavřena dne 6. 11. 2018, jejím předmětem byla půjčka ve výši 170.000 Kč, se splatností do 7. 1. 2019, směnka byla vystavena na částku 249.916 Kč. Dále byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě o dílo, smlouva o dílo a smlouva příkazní dne 19. 10. 2018 (dále jen „smlouva SOS“) mezi dlužníkem, spoludlužníkem a společností Ekonomické stavby s.r.o.
Peněžní prostředky ze smlouvy o půjčce III. byly účelově vázány na financování zálohy smlouvy SOS. Smlouvy o půjčce tak byly sjednány v komplexu smluv s obchodními společnostmi, které jsou vzájemně propojeny (a mají tudíž shodný ekonomický zájem). V rozsudku ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 33 ICdo 77/2020, Nejvyšší soud připomněl, že „v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání jsou předmětem posouzení veškerá smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy. Takovými nejsou pouze ujednání s právními následky, ale přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, například obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech“.
To, že smlouva případně nebude spadat do režimu tzv. spotřebitelských úvěrů, neznamená, že by stranou přezkumu musely zůstat okolnosti týkající se rizika prodlení, tedy prověření schopnosti žalovaného řádně a včas splatit dluh. Poctivost, odbornost a transparentnost při poskytování služeb podnikatelem (odborníkem) spotřebiteli jsou základním kamenem takového posouzení. Postavení stran v rámci závazku se liší, a proto je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. právě riziko prodlení).
Podstatné pro takové posouzení budou veškeré okolnosti, jež pro toto posouzení mají reálný význam, tedy i okolnosti týkající se smluv uzavřených s Ekonomickými stavbami s. r. o. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatelka v dovolání výslovně uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladového výroku a výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek, ve vztahu k nimž však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) in fine a písm. h) o.
s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.