33 Odo 118/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce JUDr. V. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. P. H.,
zastoupenému advokátem, o částku 690.399,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 42/2001, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č. j. 29 Co
174/175/2005-254, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.014,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 20.
prosince 2004, č. j. 9 C 42/2001-212, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne
10. března 2005, č. j. 9 C 42/2001-220, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 (dále
jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
690.399,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 10. 8. 1998 do zaplacení a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouvou ze
dne 20. 3. 1998 o poskytování právních služeb vznikl mezi žalovaným jako
účastníkem sdružení R. K. založeného podle § 829 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) a žalobcem - advokátem poskytujícím právní služby - občanskoprávní
a nikoliv obchodněprávní vztah. Pro určení charakteru právního vztahu
nepovažoval za rozhodující, že oba účastníci jsou podnikateli, nýbrž okolnost,
v souvislosti s jakou jejich činností vznikl. Obstojí proto i závěr o výši
úroků z prodlení přiznaných podle občanského zákoníku. Sjednanou odměnu shledal
zcela přiměřenou hodnotě a složitosti věci, ve které žalobce žalovaného
zastupoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání.
Dovozuje, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významným, neboť právní
otázky, na nichž je založeno, nebyly dosud v judikatuře Nejvyššího soudu
zodpovězeny nebo jsou odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s touto judikaturou.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítl
nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky vznikl
občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní vztah. Nadále má zato, že nárok
žalobce měl být poměřován ustanovením § 265 obchodního zákoníku. Žalobce je
jako advokát ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) obch. zák. podnikatelem a jestliže
i žalovaný (účastník sdružení) je podnikatelem, vztah mezi nimi je ve smyslu §
261 odst. 1 obch. zák. relativním obchodem; v takovém případě je výše úroků z
prodlení nesprávná, neboť měla být stanovena podle obchodního zákoníku. Závěr
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. března 2003, sp. zn. 33
Odo 506/2001, že „Pravidla profesionální etiky advokáta“ jsou stavovským
předpisem nezávazným pro jiné osoby, a že jednání advokáta proti jejich znění
nelze považovat za právní úkon rozporný se zákonem, nebrání tomu, aby takový
úkon byl posouzen jako rozporný s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Pokud by ani tento závěr neobstál, má dovolatel zato, že ve vztazích
upravených obchodním zákoníkem je potřeba vycházet ze zásad poctivého
obchodního styku, tj. aplikovat § 265 obch. zák. Výhradou, že se odvolací soud
nevypořádal se všemi jeho odvolacími argumenty a odůvodnění jeho rozhodnutí je
stručné, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž
lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Z těchto důvodů dovolatel navrhl rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání žalovaného odmítnout. Ztotožnil se s posouzením
charakteru smluvního vztahu mezi účastníky, jelikož smlouva o poskytování
právní pomoci a zastoupení se týkala pouze jednorázové (a nikoliv soustavné)
činnosti; šlo totiž o vypořádání podílu dovolatele ve sdružení založeném podle
§ 829 obč. zák. Předpoklad soustavné činnosti splňovala jen realitní činnost
dovolatele spočívající v nákupu, prodeji a komerčním využívání nemovitostí, při
které žalobce žalovanému právní služby neposkytoval.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neshledává dovolací soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bez významu je tudíž výhrada, že v řízení došlo k vadám, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jde totiž o uplatnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž může být úspěšně použit pouze v
případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže právní
otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, a jejíž řešení v dovolání
zpochybnil, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není
rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním
právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s.
ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo
821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze
dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1,
pod č. C 71). Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení
otázky, zda výkon práva žalobce na zaplacení odměny je podle § 265 obch. zák. v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není tato otázka způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaný dále
předestřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího
soudu, podle něhož i když vznikl závazkový právní vztah mezi podnikateli, nejde
o vztah obchodněprávní, protože při jeho vzniku (s přihlédnutím ke všem
okolnostem) se netýkal podnikatelské činnosti každého z nich.
Působnost obchodního zákoníku na oblast obchodně závazkových vztahů je upravena
v jeho § 261; toto ustanovení vymezuje, které vztahy jsou závazkovými vztahy ve
smyslu obchodního zákoníku. Obchodní charakter závazkového vztahu vyplývá buď z
toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání, tj.
závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím
ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (§ 261
odst. l obch. zák.), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo
samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě
státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno
(§ 261 odst. 2 obch. zák.), nebo z povahy věci samé, z povahy určitých typicky
obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na
základě jejich povahy tento charakter přiznán (§ 261 odst. 3 obch. zák.).
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobce i žalovaný jsou sice podnikateli ve
smyslu obchodního zákoníku (§ 2 odst. 2 obch. zák.), avšak právní služby
žalobce při vypořádání majetku občanského sdružení (které bylo založeno za
účelem společné podnikatelské činnosti více osob a jehož účastníkem byl i
žalovaný) nemají přímý vztah k podnikání žalovaného v oblasti nákupu, prodeje a
správy nemovitostí. Podmínka, že musí jít o vztahy týkající se podnikání, je
přitom nutná, neboť i podnikatel si může opatřovat věci nebo služby pro jinou
než podnikatelskou činnost, a pak nejde o vztah, který má obchodní charakter a
není důvod, aby pro něj platila speciální úprava. Takový vztah se řídí v plném
rozsahu (tj. včetně otázky výše úroků z prodlení) úpravou občanského zákoníku.
Správně proto odvolací soud podřadil smlouvu uzavřenou mezi účastníky režimu
občanského zákoníku a jeho právní posouzení věci v tomto směru neodporuje
hmotnému právu.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
pohledu dovolatelem tvrzeného rozporu smlouvy s dobrými mravy podle § 3 odst. 1
obč. zák. Je tomu tak již proto, že takové posouzení postrádá potřebný
judikatorní přesah (je významné právě a jen pro projednávanou věc); úvaha, zda
výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, vždy odvisí od
okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla
aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i
v posuzovaném případě, kdy okolnosti, za nichž byla sjednána odměna za
poskytnuté právní služby, jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího
soudu nelze považovat za zobecnitelné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn.
25 Cdo 722/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
sešit 1/2007, pod C 4484/2007).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní
námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti
nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003).
Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §
243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření. Tyto náklady představuje odměna
advokáta za jím sepsané vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006], stanovená podle § 3 odst. 1 bodu 6., §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění do 31. 8. 2006 (viz čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.), částkou 7.500,-
Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 75,- Kč (čl. II. vyhlášky č. 276/2006
Sb.). Celková částka 7.575,- Kč byla následně zvýšena o sazbu daně z přidané
hodnoty ve výši 19 %, tj. o částku 1.439,25 Kč. Platební místo a lhůta ke
splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu