33 Odo 8/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
proti žalovanému P. M., o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 28//2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2005, č.
j. 5 Co 1387/2005-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím s
tím, že žalovanému byl podle smlouvy ze dne 29. 6. 1990 poskytnut státní
příspěvek na individuální bytovou výstavbu na nástavbu rodinného domku.
Žalovaný nesplnil podmínky smlouvy a je proto povinen příspěvek vrátit.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č. j. 7 C
28/2005-12, žalobu, jíž bylo požadováno zaplacení 120.000,- Kč s úrokem z
prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 7. 2000 do zaplacení, zamítl a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 5 Co 1387/2005-38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci
rozsudku 120.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 7. 2000
do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako
soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný uzavřel s tehdejším
Okresním národním výborem ve Strakonicích dne 29. 6. 1990 smlouvu o poskytnutí
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, na základě které získal
příspěvek ve výši 120.000,- Kč na provedení nástavby rodinného domku na parcele
č. 9 v katastrálním území K. Zavázal se přitom, že stavbu provede v souladu s
platným stavebním povolením a dokončí ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo
právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Současně se zavázal
nepřevést rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let
od kolaudace, na jiného bez souhlasu národního výboru a po tuto dobu jej užívat
k trvalému bydlení. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek (tj. při
nedodržení některé z výše uvedených podmínek) vzal žalovaný na sebe s právními
účinky i pro své dědice povinnost podle § 58 a násl. tehdy platného občanského
zákoníku nepřevést svou nemovitost (na niž byl příspěvek poskytnut) bez
souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. Případné
nedodržení sjednaných podmínek se zavázal oznámit neprodleně poskytovateli
příspěvku a příspěvek do 30 dnů poté vrátit. Projevil rovněž souhlas s tím, že
národní výbor je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, zjistí-li sám nedodržení
podmínek, tedy i když žalovaný svou oznamovací povinnost nesplní. Smlouva byla
registrována tehdejším Státním notářstvím ve S. pod R III 165/90 dne 12. 7. 1990. Dopisem ze dne 5. 4. 2004 byl žalovaný žalobkyní vyzván ke sdělení, zda
podmínky smlouvy byly dodrženy. Sjednané podmínky smlouvy žalovaný prokazatelně
nesplnil, neboť stavbu nedokončil tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní
moci nejpozději do 29. 6. 2000. Takto zjištěný skutkový stav žalovaný
nezpochybňoval, namítl však promlčení práva žalobkyně na vrácení státního
příspěvku. Na podkladě zjištění, která učinil již soud prvního stupně odvolací
soud shodně s ním dovodil, že žalovanému vznikla povinnost vrátit státní
příspěvek poskytnutý na individuální bytovou výstavbu, neboť nesplnil podmínky
smlouvy o jeho poskytnutí, konkrétně nedokončil stavbu tak, aby byl schopen do
29. 6. 2000 předložit žalobkyni pravomocné kolaudační rozhodnutí. Zatímco však
soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vrácení státního
příspěvku bylo promlčeno, odvolací soud uzavřel, že k promlčení tohoto práva
nedošlo. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě je
promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení příspěvku – přes smluvní ujednání o
omezení převodu nemovitosti – tříletá, neboť „ustanovení § 870 a § 874 ObčZ
nemají zásadní vliv na běh promlčecí lhůty vůči žalovanému v této věci“.
Uzavřel, že § 870 ObčZ dopadá pouze na případy, kdy lhůty a promlčecí doby jsou
i nadále předmětem úpravy občanského zákoníku. Zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo
jen ke změně promlčecí doby spojené s institutem omezení převodu nemovitostí,
nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec. Nejde tudíž o
situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou občanského zákoníku zkrátily či
prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba –
v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv – regulovat délku a běh těchto
lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Na projednávanou věc proto nelze § 870 ObčZ aplikovat a jediným ustanovením,
podle kterého je možné postupovat, je § 874 ObčZ. Smyslem omezení převodu
nemovitosti bylo rovněž prodloužit dobu, v níž se zajištěné právo promlčí, tedy
posílit právní jistotu věřitele. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992 přestalo
být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je namístě na
oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu
nemovitosti v delší než obecné, tedy v desetileté, promlčecí době nahlížet jako
na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Uzavřením
smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany vůli podřídit se
režimu § 61 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. a byly tudíž srozuměny s tím, že zajištění závazku, který trvá,
zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Uplatnila-li tedy
žalobkyně své právo na vrácení příspěvku dne 12. 1. 2005, nedošlo k promlčení
jejího práva. Správným neshledal odvolací soud ani závěr soudu prvního stupně o
neplatnosti smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou
výstavbu z důvodu neurčitého označení nemovitosti . Na rozdíl od soudu prvního
stupně dovodil, že z obsahu této smlouvy je zřejmé, že provedena má být
„nástavba rodinného domku, který se nachází na parcele č. 9 v k. ú. K. a je
zapsán na LV č. 17 pro obec K.“. Toto označení nemovitosti je dostatečně přesné
a určité, resp. nevzbuzuje pochyb, o kterou nemovitost se jedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V prvé řadě v něm
brojí proti závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku
není promlčeno. Je přesvědčen, že § 874 ObčZ řeší obsah omezení převodu
nemovitosti a nikoliv běh lhůt a že lhůty jsou „pro všechny případy řešeny“
právě § 870 ObčZ. Závěry odvolacího soudu v tomto směru považuje za nelogické a
nesprávné. Srozuměn pak není ani se závěrem odvolacího soudu, že smlouva ze dne
29. 6. 1990 je – přesto, jak je v ní označena nemovitost - platným právním
úkonem. Nadále je přesvědčen, že nemovitost, k níž se váže omezení převodu, je
ve smlouvě označena nedostatečně, resp. nejasně coby „nástavba rod. domku na
parcele č. 9 v k. ú. K. zapsaný na LV č. 17 pro obec K.“. Argumentuje tím, že
„nástavba“ domu není samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž institut
omezení převodu nemovitosti „může být aplikován pouze k samostatné nemovitosti,
nikoli k její součásti“. Na tom nemůže podle jeho názoru nic změnit ani
skutečnost, že smlouva byla registrována tehdejším státním notářstvím. Závěrem
žalovaný uvádí, že „od poskytnutí státního příspěvku nastala bez jeho zavinění
celá řada skutečností, které vzhledem ke změněné situaci nemohl ovlivnit, ani
jim zabránit“. Především došlo k zásadní změně cen, takže původní rozpočet na
nástavbu domu se mnohonásobně zvýšil a on neměl dostatek finančních prostředků.
Od roku 1992 také začal mít vážné zdravotní problémy s páteří a bylo pro něho
velmi složité zajišťovat stavbu. Za významnou považuje skutečnost, že
poskytnuté peněžní prostředky na nástavbu použil. Má za to, že vrácení státního
příspěvku by bylo v rozporu s dobrými mravy. Ze všech důvodů navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je podle § 237 odst.
1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241
odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242
odst. 3 o. s. ř. Žalovaný v dovolání netvrdí, že se v řízení vyskytly vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly vytýkány, a existence těchto vad
z obsahu spisu nevyplývá. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacím důvodem
tak, jak jej žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle dovolatele je tento dovolací důvod naplněn především tím, že odvolací
soud použil jiný právní předpis než měl použít, když aplikoval § 874 namísto §
870 ObčZ. Tuto výhradu dovolací soud nesdílí. Otázku, zda po novele občanského
zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu
nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda u lhůt, které
nezačaly běžet před účinností uvedené novely, je nutno promlčení posuzovat
podle § 101 ObčZ, řešil dovolací soud již v řadě svých dřívějších rozhodnutí
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo
871/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1209/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp.
zn. 33 Odo 1033/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005, ze dne 30.
9. 2005, sp. zn. 33 Odo 905/2005 nebo ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo
1032/2005) a dovodil v nich právní závěry, které odvolací soud v dané věci plně
respektoval, resp. převzal, neboť neměl rozumný důvod se od nich odchýlit.
Nelze tudíž než se závěry odvolacího soudu - pokud jde o posouzení promlčecí
doby v případě uplatnění práva na vrácení státního příspěvku poskytnutého na
individuální bytovou výstavbu zajištěného omezením převodu nemovitosti – plně
souhlasit a pro stručnost odkázat na zdůvodnění těchto závěrů obsažené v
dovoláním napadeném rozhodnutí.
Ani dovolací námitka, že z hlediska nejasného, resp. neurčitého označení
nemovitosti, k níž se váže omezení převodu, je smlouva o poskytnutí státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu neplatná, není důvodná. Samotný text
smlouvy – byť v něm použitá slovní spojení jsou místy neobratná - nevzbuzuje
pochybnosti. Vyplývá z něho totiž dostatečně zřetelně, že žalovaný je
vlastníkem rodinného domku postaveného na parcele č. 9 v katastrálním území K.,
který má být na základě předloženého, ve smlouvě specifikovaného, stavebního
povolení stavebně upraven, konkrétně má být provedena jeho nástavba. Na tuto
stavební úpravu rodinného domku je žalovanému poskytován státní příspěvek,
jehož případná návratnost je smluvně zajišťována omezením převodu této
nemovitosti (nikoli její části a již vůbec ne součásti), tedy omezením převodu
stavebně upravovaného rodinného domku (opatřovaného nástavbou). To, že si
smluvní strany některá smluvní ujednání vykládají s odstupem času různě, není
ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Právě na
takové situace dopadají ustanovení § 35 odst. 2 a 3 ObčZ, která obsahují
pravidla pro výklad právních úkonů. Až v případě, že věcný obsah právního úkonu
je natolik nejednoznačný, že tento nedostatek nelze odstranit ani použitím
zmíněných interpretačních pravidel, lze uvažovat o neplatnosti tohoto úkonu pro
jeho neurčitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, nebo
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/1998). Odvolacímu soudu lze
přisvědčit, že ujednání smluvních stran o zajištění závazku žalovaného vrátit
poskytnutý státní příspěvek omezením převodu nemovitosti, na jejíž stavební
úpravu (která je ve smlouvě specifikována) byl poskytnut, lze za pomoci § 35
odst. 2 a 3 ObčZ vyložit, a proto je jeho závěr, že jde o smlouvu, jež je z
hlediska určitosti podle § 37 odst. 1 ObčZ platná, podložen správným výkladem
právního předpisu.
Skutkovým podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu mohou být jen skutečnosti,
které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem
odvolacím nebo které vyšly najevo jinak, a to tak, jak jsou zachyceny v
podáních účastníků a v protokolech o jednání. Při zjišťování skutkového stavu
věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v
odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí. Nelze v něm
tudíž ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti
a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení). Proto nemohl dovolací soud přihlížet ke skutečnostem, jimiž
žalovaný teprve v dovolání argumentuje ve prospěch svého názoru, že vymáhání
žalované částky by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek lze proto považovat rozhodnutí
odvolacího soudu za správné a dovolací soud z tohoto důvodu dovolání zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalobkyni v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu