4 As 282/2022

4 As 282/2022- 174 - text

4 As 282/2022-185

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) Městská část Praha 5, se sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5, zast. Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, se sídlem Údolní 567/33, Brno, b) Ing. L. F., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Mgr. J. P., zast. Mgr. Janem Baerem, advokátem, se sídlem Litoměřická 834/19d, Praha 9, II) CETIN, a.s., IČ 04084063, se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, III) GRADUATION a.s., IČ 27580903, se sídlem Vinohradská 1698/194, Praha 3, zast. JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, IV) Ing. M. S., V) Ing. J. S., VI) M. K., VII) P. K., VIII).J. K., IX) Š. K., o žalobách žalobců a) a b) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2021, č. j. MHMP 1534906/2021, v řízení o kasačních stížnostech osob zúčastněných na řízení III) a I) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 10 A 131/2021-142,

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. 10 A 131/2021-142, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 10. 2021, č. j. MHMP 1534906/2021, zamítl odvolání žalobců a osob zúčastněných na řízení IV), V), VI), VII), VIII), IX) a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 (dále jen „stavební úřad“) ze dne 11. 3. 2020, č. j. MC05 30098/2020, kterým k žádosti osoby zúčastněné na řízení I) bylo vydáno společné povolení na záměr „Rezidence na Konvářce“, na pozemcích parc. č. XA, XB, 4943/1, všechny v k. ú. S. (dále jen „Záměr“).

[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 10 A 131/2021-142, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[3] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve podrobně zrekapituloval průběh řízení i argumentaci účastníků řízení. Dále se vypořádal s jednotlivými důkazními návrhy a aktivní žalobní legitimací žalobců. Městský soud se následně zabýval namítaným rozporem Záměru s územně plánovací dokumentací a rozporem Záměru s požadavky nařízení č. 10/2016 Sb. hlavního města Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (dále jen „pražské stavební předpisy“). Konstatoval, že oblast umístění Záměru okolo ulice Na Konvářce byla v příloze územního plánu hlavního města Prahy (dále jen „územní plán“) charakterizována jako kategorie OB s hlavním využitím pro bydlení, přípustným využitím pro byty v nebytových prostorech a podmíněně přípustným využitím pro uspokojení potřeb souvisejících s hlavním a přípustným využitím. Záměr byl přitom koncipován jako stavba určená k bydlení splňující podmínky hlavního využití území. Dále plocha OB náležela mezi zastavitelné území - stabilizované, které bylo v oddílu 15 územního plánu definováno jako souvislá zástavba se stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž nebyl předpokládán významný stavební rozvoj. V posuzovaném případě tak bylo z hlediska limitů rozvoje možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se stanovilo v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hlavního města Prahy (dále jen „územně analytické podklady“), zejména v kapitole 200 - Město.

[4] Městský soud dále uvedl, že podle výkresu 4 grafické části územního plánu byla celá oblast záměru zahrnující ulice Kroupova, Nad Konvářkou, Děvínská, U Dívčích hradů, Šárčina, Na Konvářce, Pod Děvínem, Pod Závorkou, Kesnerka, Pod Kesnerkou a Franty Kocourka vymezena jako plocha OB bez indexu využití. Zdůraznil, že některé části lokality měly odlišný charakter (např. s hustší zástavbou), v důsledku čehož bylo nutné odlišně posoudit u jednotlivých umisťovaných záměrů podstatu přípustného dotváření stabilizovaného území. Koeficient lokality Konvářka „348 Konvářka s kódem Z(06) 0 0,38 5/7“ uvedený v územně analytických podkladech nebyl pro posuzovanou věc rozhodný, jelikož sloužil pouze jako podklad pro pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace a jejich změn a pro rozhodování v území. K vymezení stavební čáry v posuzovaném území městský soud citoval § 21 až § 23 pražských stavebních předpisů. Konstatoval, že se jednalo o volnou stavební čáru, která byla vymezena od křižovatky s ulicí Pod Děvínem po nemovitost s č. p. 1753. Vzhledem k nejednotným odstupům staveb umístěných v dané lokalitě od uliční čáry pak dospěl k závěru, že Záměr byl v souladu s § 23 pražských stavebních předpisů, pokud jeho odstup od uliční čáry zachoval rozmezí 6 až 10 m, což v posuzovaném případě splnil (k uliční čáře přiléhala garáž, na níž byla umístěna terasa od 1. NP, která počínala 6 m od uliční čáry a tento prostor představoval střešní zahradu).

[5] Ve vztahu k otázce, zdali předmětný Záměr dodržel výškové hladiny podle § 25 až § 27 pražských stavebních předpisů, městský soud nejprve citoval dotčená ustanovení a odůvodnění k § 26 pražských stavebních předpisů. Žalovaný konstatoval, že nejvyšší stavbou v lokalitě Na Konvářce byl dům na pozemku p. č. XC s výškou 12,9 m, což odpovídalo výškové hladině IV - 9 až 16 m. Do uličního prostranství pak byly podél uliční čáry orientovány budovy ve výškové hladině III - 0 až 12 m, na západní straně, tj. na straně Záměru, ve výškové hladině II - 0 až 9 m, zahradní části na východní straně staveb byly ve výškové hladině IV. Uvedené skutečnosti byly mezi účastníky nesporné, přičemž vyplynuly rovněž z územně analytických podkladů, konkrétně kapitoly 200 - Město. Předmětný záměr byl stavbou s jedním přízemním podlažím a šesti nadzemními podlažími kaskádovitě zasazenými do svahu, který se svažoval od západu k východu. Podlaží Záměru se tedy svažovala od západu ve směru od vyššího podlaží k nižšímu. Výška 6. NP pak od západní strany svahu činila sedm metrů a od východní strany činil rozdíl mezi 22,3 m (výška římsy) a 9,85 m na úpatí, tj. výšku 12,45 m vzhledem k úpatí terénu. Uvedená výška odpovídala hladině IV - 9 až 16 m. Městský soud dále s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu konstatoval, že Záměr ze západní strany převyšoval sousední budovy rozdílem 1,3 m. Na východní straně Záměr dosáhl výškové hladiny přítomné i u budov v jeho bezprostředním sousedství. Městský soud dále poměřil Záměr s bezprostředně sousedícími stavbami na pozemcích p. č. XD a XE, které se nacházely na témže svahu přibližně stejného sklonu. V místech, kde Záměr dosáhl výšky přes 12 m (ve svém 6. NP), sousední budova na pozemku p. č. XD na severní straně dosáhla výšky 3,5 až 7 m. Na jižní straně, kde Záměr dosáhl výšky 9 m (ve svém 5. NP) a 12,1 m (ve 2. až 5. NP) v závislosti na sklonu svahu, odpovídala sousední stavba na pozemku p. č. 811 výšce 5,7 až 10 m. Ačkoli Záměr přesáhl nad římsy sousedních domů, hraničil s jejich štíty, v nichž byla umístěna okna. Záměr tak dodržel obvyklé výškové hladiny v posuzované oblasti a vzhledem k jeho zasazení do svahu a postupnému zvyšování nadzemních podlaží nijak zásadně a neúměrně nepřevýšil zástavbu v oblasti vymezené ulicí Na Konvářce. Výšková hladina Záměru tak byla v souladu s požadavky pražských stavebních předpisů.

[6] Městský soud se následně zabýval otázkou podlažnosti Záměru. Vycházel přitom ze stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 3. 5. 2021, č. j. MMR40668/2021, které srovnalo počet a výšku podlaží s dalšími stavbami v lokalitě. Jejich počet se pohyboval od dvou do čtyř, výjimečně sedmi nadzemních podlaží, přičemž přesahy jednotlivých úrovní nadzemních podlaží Záměru a okolních budov se pohybovaly v rozmezí od 6 do 15,1 či 17,8 m. Dále městský soud srovnal podlažnost Záměru se sousedícími stavbami (podle grafické části územního plánu). Zjistil, že v blízkém okolí oblasti Na Konvářce, Pod Děvínem, U Dívčích hradů a ulice Křížové převažovaly stavby s nejvýše třemi nadzemními podlažími, výjimkou byla stavba na pozemku p. č. XF se čtyřmi nadzemními podlažími. Větší podlažnost budov městský soud shledal až ve větší vzdálenosti od Záměru, tj. pět nadzemních podlaží u řady staveb umístěných na západním konci ulice U Dívčích hradů a Nad Konvářkou (vzdušnou čarou zhruba 300 m od Záměru). Záměr tak zcela neodpovídal typické podlažnosti v oblasti, do níž měl být umístěn. Ačkoli Záměr svými výškovými hladinami hraničně odpovídal charakteru okolní zástavby a ve srovnání s okolními stavbami jejich výškové parametry částečně přesáhl, nejednalo se o zcela neúměrný přesah. Pro posouzení Záměru přitom nebyl rozhodný počet podlaží, nýbrž zejména jeho výška, která nepřesáhla obvyklou výši zástavby v okolní oblasti.

[7] K námitkám ohledně míry využití lokality a míry zastavění plochy Záměru městský soud nejprve zopakoval oddíl 7a) Přílohy 1 územního plánu a konstatoval, že ve stabilizovaném území nebyla uvedena míra využití ploch. Dále citoval oddíl 7a) odst. 4, odst. 6, odst. 7 a odst. 8 Přílohy 1 územního plánu k nejvyššímu přípustnému a podmíněně přípustnému koeficientu podlažních ploch a koeficientu zeleně. V této souvislosti zrekapituloval závěry žalovaného a Ministerstva pro místní rozvoj k celkové zastavěné ploše uvedené v Záměru a srovnání s několika dalšími stavbami v lokalitě Na Konvářce, Pod Závěrkou, U Dívčích hradů a Křížová. Srovnávané nemovitosti byly většinou bytové domy, stavby na pozemcích p. č. XG, XH, XCH, XI a XJ byly rodinné domy umístěné v husté zástavbě tvořící dojem jednotné masivní stavby. Záměr však byl navržen jako samostatně stojící stavba, přičemž v oblasti převažoval zábor menší plochy, tj. stavby o rozměrech 10 x 12 m, což Záměr přesáhl s rozměry 20 x 20 m. Podle městského soudu se tak jednalo téměř o čtyřnásobek obvyklého rozměru půdorysu staveb, přičemž Záměr byl znatelně větší i než srovnávaná stavba stojící na pozemku p. č. XF (280 m2) přímo nad Záměrem. Větší plocha zastavění vyplývala rovněž z výkresu „situace se stavební čarou“ oproti sousedním zhruba 14 stavbám po obou stranách ulice Na Konvářce.

[8] Městský soud dále uvedl, že při čelním pohledu na svah, do něhož byl Záměr umisťován, byly patrné čtyři linie, tj. nejvyšší daná linií ulicí U Dívčích hradů, nižší daná linií ulice Na Konvářce dělené na dvě další linie, tj. vyšší na západní straně a nižší na východní straně. Čtvrtá nejnižší linie byla dána ulicí Křížovou. Linie ulice U Dívčích hradů pak disponovala hustší zástavbou než linie nižší ulice Na Konvářce. Z bočního pohledu na předmětný svah bylo zřejmé, že Záměr nekopíroval linii svahu, naopak nad ním zejména ve svém 3. až 6. NP vyčníval. Ve srovnání s ostatní stávající zástavbou tak působil zjevně dominantně. Dotváření stabilizované plochy by mělo spočívat v umisťování staveb do oblasti s parametry odpovídajícími charakteru okolí, nikoli v umisťování nových dominant. Původní stavba na předmětných pozemcích výše uvedené na rozdíl od Záměru splňovala. Již jako hraniční parametry byly uvedeny podlažnost a výška Záměru. Současně měl být umístěn na větší plochu pozemku nad rámec obvyklé zastavěnosti v území. Žalovaný a Ministerstvo pro místní rozvoj však pro srovnání vybraly jen ojedinělé stavby z různých částí a úrovní svahu, které neměly zásadní vypovídající hodnotu o převažujícím charakteru zastavěné plochy v oblasti umístění Záměru. Z hlediska plochy zastavění tak nedržel charakter a nezapadal do stávajícího konceptu stabilizované plochy, neboť v kombinaci s navrhovanou výškou a ustupující podlažností vytvořil dominantu představující rozsáhlou stavební činnost v oblasti. Městský soud v této souvislosti konstatoval, že žalovaný nesprávně posoudil rovněž soulad Záměru s cíli a úkoly územního plánování a podmínkami uvedenými v § 19 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném pro nyní posuzovanou věc (dále jen „stavební zákon“). Žalovaný i stavební úřad totiž nesprávně vyhodnotili soulad Záměru jak v dílčích ohledech s územním plánem, tak i s pražskými stavebními předpisy.

[9] V další části rozsudku se městský soud zabýval námitkami žalobce 2). Nejprve k jeho námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného uzavřel, že k ní žalobce 2) nic konkrétního neuvedl, rozhodnutí žalovaného přitom bylo řádně odůvodněno a reagovalo na všechny odvolací námitky, případně z odůvodnění tohoto rozhodnutí jasně vyplýval právní názor žalovaného. Podle městského soudu spisový materiál obsahoval dostatek podkladů pro komplexní posouzení parametrů a vlastností Záměru v dané oblasti, skutkový stav správní orgány zjistily dostatečně. Žalovaný však nevyhodnotil správně koeficient zeleně s ohledem na vyšší zastavěnost Záměru, než bylo v oblasti obvyklé (více než 50 %). V oblasti byl průměrný koeficient zastavěnosti 14 % a u sousedních staveb nepřesáhl 20 %. Koeficient zeleně předmětného Záměru činil 0,5 z funkční plochy pozemku, tj. 572 m2, koeficient průměrné podlažní plochy činil 1,57. Městský soud dále citoval § 7a) odst. 8, odst. 10 a odst. 11 územního plánu k postupu výpočtu koeficientu zeleně, který se odvíjel od koeficientu průměrné podlažnosti. V posuzovaném případě podíl hrubé podlažní plochy nadzemních podlaží všech staveb v řešeném území (společně řešeného celku) ku zastavěné ploše nadzemních podlaží všech staveb v řešeném území tvořil podíl 1.800 m2/495,4 m2, tj. 3,63, čemuž měl odpovídat přípustný koeficient zeleně. Ministerstvo pro místní rozvoj se však v závazném stanovisku detailně výpočtem plochy zeleně u Záměru nezabývalo, pouze pro srovnání vybralo několik staveb v okolí. Jednalo se o dva bloky staveb obdobných parametrů jako měl Záměr. Toto srovnání však nemělo vypovídající hodnotu o charakteristickém podílu zeleně na zastavovaném území v oblasti s řadou dalších staveb, jejichž vizuálním srovnáním se Záměrem bylo možné zjistit převládající vyšší podíl zeleně než 0,5, jak bylo předpokládáno u Záměru.

[10] Městský soud však nepřisvědčil námitkám žalobce 2) o nesprávnosti vyjádření a závazných stanovisek dotčených orgánů, konkrétně vyjádření správců technické infrastruktury. Všichni totiž s realizací Záměru vyslovili souhlas, případně s ním souhlasili za dodržení stanovených podmínek. Stavební úřad přitom neměl důvod předpokládat změnu postoje správců sítě, a proto postupoval správně, pokud si před vydáním rozhodnutí znovu nevyžádal jejich stanoviska, a to přestože osoba zúčastněná na řízení I) dvakrát Záměr upřesnila. K námitce ohledně nedostatečného posouzení hlučnosti Záměru městský soud odkázal na akustickou studii ze dne 6. 10. 2018 včetně podmínky stanovené stavebním úřadem osobě zúčastněné na řízení I), aby dodržovala ustanovení obecně závazných předpisů na ochranu před hlukem. Posouzení hlučnosti stacionárních zdrojů umisťovaných ve stavbě Záměru bylo určeno na dobu před započetím užívání stavby správně.

[11] Městský soud dále uvedl, že námitka žalobce 2), podle níž sporoval stanovisko orgánu státní památkové péče, nepředstavovala dostatečně konkrétní právní a skutkovou oponenturu závěrům správních orgánů. Nepřisvědčil ani námitce žalobce 2), že orgán ochrany životního prostředí se vůbec nezabýval skutečností, zda na dotčených pozemcích rostly stromy dotčené Záměrem, přičemž z projektové dokumentace nebyl jasný jejich osud. Z projektové dokumentace bylo zřejmé, že stavbou Záměru nevznikly požadavky na kácení dřevin, přičemž na pozemku se nenacházely vzrostlé stromy, kromě stromů rostoucích v blízkosti hranice pozemku. Osoba zúčastněná na řízení I) se přitom zavázala vzrostlé stromy zachovat a vysadit další zejména okrasnou a doplňkovou zeleň. Žalobce 2) dále řádně nezpochybnil ani závěry správních orgánů ohledně závazného stanoviska na úseku dopravy. V této souvislosti shrnul shromážděné podklady k dopravní situaci v území včetně dotčených právních předpisů. Uzavřel, že stavební úřad vyhodnotil splnění požadavků Záměru na kapacitu a formu parkování, přičemž správně poukázal na skutečnost, že celkem 16 parkovacích míst bylo umístěno uvnitř stavby Záměru v hromadné garáži. Žalobce 2) pak nevysvětlil, proč měl za to, že uvedený počet parkovacích míst nebyl dostatečný. Policie České republiky současně určila, že v rozmezí 30 až 60 dní před dokončením Záměru bylo potřeba vyhodnotit podobu místní úpravy provozu formou opatření obecné povahy.

[12] Městský soud také uvedl, že Záměr obsahoval všechny potřebné podklady, přičemž stanoviska dotčených orgánů odpovídala jeho parametrům z projektové dokumentace. Osoba zúčastněná na řízení I) současně disponovala souhlasem vlastníka pozemku p. č. 4943/1, v k. ú. Smíchov, tj. Hlavního města Prahy, konkrétně pak odboru evidence majetku, oddělení výkonu vlastnických práv, na který byla jednání jménem města delegována organizačním řádem Rady hlavního města Prahy. Podle městského soudu bylo současně zřejmé, že vlastník předmětného pozemku se vyjádřil k Záměru tak, jak byl předložen osobou zúčastněnou na řízení I). Kotvení opěrných zdí Záměru nemusel posuzovat autorizovaný inženýr z oboru geotechnika, jelikož jejich posouzení autorizovaným inženýrem v oboru IS00 spadalo do jeho oboru a zapadlo do celého statického posouzení Záměru. Závěrem městský soud konstatoval, že Záměr splnil podmínky odstupu od nemovitosti žalobce 2) stanovené v pražských stavebních předpisech, v posuzovaném případě tak nemohla být nepřiměřeně narušena pohoda bydlení žalobce 2) pohledem. Námitku o narušení pohody bydlení žalobce 2) hlukem ze Záměru městský soud označil za skutkovou novotu neuplatněnou bez relevantního důvodu ve správním řízení, přičemž k ní žalobce 2) neoznačil ani žádný důkaz. Správní orgány tak nebyly povinny za popsané situace zmíněnou námitku vypořádat. Žalobce 2) nadto pominul již zmíněnou akustickou studii se stanovenými podmínkami a hygienickými limity a nijak konkrétně nepopsal, který stacionární zdroj jej měl nepřiměřeně obtěžovat.

II. Obsah kasačních stížností a dalších podání účastníků řízení

Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení III)

[12] Městský soud také uvedl, že Záměr obsahoval všechny potřebné podklady, přičemž stanoviska dotčených orgánů odpovídala jeho parametrům z projektové dokumentace. Osoba zúčastněná na řízení I) současně disponovala souhlasem vlastníka pozemku p. č. 4943/1, v k. ú. Smíchov, tj. Hlavního města Prahy, konkrétně pak odboru evidence majetku, oddělení výkonu vlastnických práv, na který byla jednání jménem města delegována organizačním řádem Rady hlavního města Prahy. Podle městského soudu bylo současně zřejmé, že vlastník předmětného pozemku se vyjádřil k Záměru tak, jak byl předložen osobou zúčastněnou na řízení I). Kotvení opěrných zdí Záměru nemusel posuzovat autorizovaný inženýr z oboru geotechnika, jelikož jejich posouzení autorizovaným inženýrem v oboru IS00 spadalo do jeho oboru a zapadlo do celého statického posouzení Záměru. Závěrem městský soud konstatoval, že Záměr splnil podmínky odstupu od nemovitosti žalobce 2) stanovené v pražských stavebních předpisech, v posuzovaném případě tak nemohla být nepřiměřeně narušena pohoda bydlení žalobce 2) pohledem. Námitku o narušení pohody bydlení žalobce 2) hlukem ze Záměru městský soud označil za skutkovou novotu neuplatněnou bez relevantního důvodu ve správním řízení, přičemž k ní žalobce 2) neoznačil ani žádný důkaz. Správní orgány tak nebyly povinny za popsané situace zmíněnou námitku vypořádat. Žalobce 2) nadto pominul již zmíněnou akustickou studii se stanovenými podmínkami a hygienickými limity a nijak konkrétně nepopsal, který stacionární zdroj jej měl nepřiměřeně obtěžovat.

II. Obsah kasačních stížností a dalších podání účastníků řízení

Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení III)

[13] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala osoba zúčastněná na řízení III) [dále jen „stěžovatelka a)“] včasnou kasační stížnost, v níž označila důvody uvedené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

[14] V ní nejprve shrnula vlastní právní zájem na řízení a jeho výsledku. Uvedla, že je vlastnicí pozemků p. č. 807/1, 807/2, 807/3, 807/4 a 808, všechny v k. ú. Smíchov, bezprostředně sousedících s pozemky, na nichž měl být umístěn Záměr. Povolení a realizace Záměru pak má vliv na zvýšení hodnoty pozemků stěžovatelky a) a úspěch v posuzované věci může mít vliv i na úspěch jejího vlastního záměru novostavby bytového domu. Namítla, že městský soud nesprávně zúžil výběr referenčních staveb v území k porovnání se Záměrem, a to v rozporu s grafickou částí územního plánu a výkresem č. 4 - Plán využití ploch, který charakterizuje jako stabilizované území celou oblast zahrnující ulice Kroupovu, Nad Konvářkou, Děvínskou, U Dívčích hradů, Šárčinu, Na Konvářce a další. Sám městský soud ostatně v odst. 87 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v lokalitě převládá různorodá zástavba, která nedrží jednotný charakter. Přesto zmíněné části území posuzoval odděleně. Dále městský soud srovnával Záměr pouze s údajnými dvěma liniemi ulice Na Konvářce, avšak koeficient 0,38 k lokalitě Na Konvářce uvedený v územně analytických podkladech pro posuzovanou věc nebyl právně závazný. Městský soud pak pro srovnání Záměru se sousedními stavbami vybral pouze 14 staveb v ulici Na Konvářce, přičemž odmítl pro srovnání využít bytové domy a řadové rodinné domy, přestože se v lokalitě vyskytují, aniž by vysvětlil důvod takového rozhodnutí. Městský soud neuvedl ani skutečnost, že srovnávaná stavba na pozemku p. č. XF tvoří 64,4 % zastavěné plochy pozemku o celkové rozloze 435 m2, přičemž má výšku v jednom bloku 15,5 m.

[15] Stěžovatelka a) dále v kasační stížnosti zopakovala své vyjádření k žalobě žalobkyně a) ze dne 13. 12. 2021, kterým doložila, že městský soud všechny její argumenty nevypořádal, a zatížil tak napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Následně v něm uvedenou argumentaci rozvinula rovněž v kasační stížnosti. Posuzovaná oblast OB, do níž měl být Záměr umístěn, je tvořena dvěma plochami. Konkrétně plochou o výměře 26,983 ha a plochou o výměře 8,895 ha, které jsou rozděleny jen drážním tělesem. Hlavní spornou otázkou v posuzovaném případě bylo, co je charakterem zkoumaného území, jaká je jeho urbanistická struktura a co je referenčním územím lokality pro posuzování Záměru. Městský soud za referenční vzal pouze část ulice Na Konvářce, stěžovatelka a) však ve shodě se správními a dotčenými orgány považuje za referenční oblast kopec či svah Dívčích hradů, tj. zejména ulice U Dívčích hradů, Křížová, Děvínská, Nad Konvářkou, Pod Děvínem a Pod Závěrkou. Stěžovatelka a) připomněla, že samotná ulice Na Konvářce se táhne dále napravo dolů od Záměru, což však městský soud již nevzal v úvahu. Referenční oblast zvolená městským soudem je tak příliš úzká. Nadto posoudil ulici Na Konvářce jako složenou ze dvou linií, ale ostatní ulice svahu Dívčích hradů již posoudil nelogicky jako jednu linii, ačkoli je tvořen vícero liniemi.

[16] Pokud jde o referenční stavby pro porovnání Záměru s okolní zástavbou, stěžovatelka a) namítla, že městský soud vyloučil bytové a řadové rodinné domy přesto, že se v posuzovaném území nacházejí. Vybral tak bez řádného vysvětlení pouze stavby konvenující jeho právnímu názoru. Tímto postupem vyloučil rovněž stavby účastníků řízení o Záměru (např. společnosti ARTA, spol. s r.o.). Následně stěžovatelka a) vybrala sedm referenčních staveb v sousedství Záměru a uvedla jejich parametry, tj. hrubou podlažní plochu, zastavěnost příslušných pozemků v procentech včetně související výměry zeleně. Jedná se o stavby vzdálené od Záměru od 25 do 244 m, první dvě stavby pak stojí přímo nad Záměrem. Skutečnou dominantu posuzované lokality tvoří bytový dům stojící na pozemku p. č. XK.

[17] Dále se stěžovatelka a) zabývala konkrétními parametry Záměru. Namítla, že městský soud dospěl k závěru, že výška Záměru je 12,1 až 13,8 m, přičemž vyhovuje (a to i v omezené referenční lokalitě) struktuře posuzovaného území. V tomto ohledu tak Záměr dotváří, rehabilituje či zachovává stávající urbanistickou strukturu a nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost. Z provedeného srovnání pak vyplývá, že posuzovaná lokalita není žádným zahradním městem, nýbrž se zde nachází nejrůznější zástavba (rodinné a bytové domy, průmyslové stavby). Lokalita je dále rozdělena drážním tělesem a těsně pod ní se nachází čtyřproudová silnice Dobříšská, na níž navazuje dráha. Městský soud tak svou argumentací v podstatě rozparceloval posuzovanou lokalitu na jednotlivé ulice či dokonce jejich části. Taková argumentace je však v rozporu se závaznými stanovisky dotčených orgánů. Podle stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj se urbanistická struktura a charakter zástavby neurčuje od přímo sousedících staveb, ale vždy se přihlíží k širším souvislostem. Právní názor městského soudu nerespektuje ani trend výstavby v hlavním městě Praze spočívající v zahušťování zástavby a nepřiměřeně obhajuje zájmy bezprostředních sousedů Záměru na úkor zájmů osoby zúčastněné na řízení I) a budoucích vlastníků bytových jednotek.

[18] Podle stěžovatelky a) městský soud parcelací posuzovaného stabilizovaného území zároveň umožňuje vznik zcela oddělené a urbanisticky neslučitelné zástavby podle jednotlivých ulic, což je nepřípustné. Jeho závěry odporují rovněž mapě 200 - Město v územně analytických podkladech, která posuzuje podlažnost staveb u ulic Na Konvářce, Pod Děvínem, U Dívčích hradů a Křížová. Pokud městský soud pro ilustraci svých závěrů vybral dálkový pohled z Vyšehradu, je z něj zjevné, že Záměr do území zapadá a dominantní jsou stavby v ulici U Dívčích hradů. Podle výkresu č. 31 územního plánu je nadto Záměr umisťován do lokality bez zvýšené ochrany zeleně, která má ostatně na pozemcích s rodinnými domy pouze doplňkovou funkci, jež byla v posuzovaném případě zachována. Uvedené potvrdil rovněž orgán ochrany přírody, podle něhož je lokalita intenzivně zastavěnou strukturou s vysoce urbanizovaným prostředím navazujícím na výrobní a drážní zóny Smíchova. Záměr tak splňuje podmínky pro umístění do předmětného území.

[19] Dále stěžovatelka a) namítla, že městský soud svými závěry překročil pravomoci soudu v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí a neoprávněně zasáhl do dělby moci mezi mocí výkonnou a soudní. Stabilizované území, charakter stabilizovaného území, dotváření, zachování a rehabilitace stávající urbanistické struktury a rozsáhlá stavební činnost jsou neurčitými právními pojmy. Zásah soudu do správního uvážení správních orgánů ohledně uvedených pojmů je tak nepřípustný. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického uvažování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem s tím, že za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Správní soudy mají při výkladu neurčitých právních pojmů postupovat obdobně jako u přezkumu správního uvážení. Správní soud by tak měl přezkoumat pouze zákonnost napadeného správního rozhodnutí ve stavební věci. V posuzovaném případě však městský soud plně nahradil závěry správních orgánů svým odlišným uvážením, čímž se pasoval do role třetí instance správního řízení, přičemž navíc tuto námitku stěžovatelky a) v napadeném rozsudku nevypořádal.

[20] Řízení před městským soudem bylo podle stěžovatelky a) dále zmatečné, jelikož o věci namísto senátu, jemuž předsedá JUDr. Ing. Viera Horčicová, rozhodoval senát ve složení JUDr. Slavomír Novák, JUDr. Jaromír Klepš a JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil. Senát rozhodující ve věci tak byl nesprávně obsazen. Městský soud svůj rozsudek rovněž zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož nevypořádal námitku stěžovatelky a) ohledně omezeného přezkumu výkladu neurčitých právních pojmů a dostatečně neodůvodnil své závěry ohledně hodnocení míry zeleně v rámci Záměru. Konkrétně nebral v úvahu, jaká je běžná míra zeleně u srovnávaných pozemků, a své závěry činil pouze vizuálně.

[21] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka a) navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[22] Osoby zúčastněné na řízení VI), VII), VIII) a IX) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky a) nejprve uvedly, že Záměr je nadrozměrnou stavbou, přičemž obdobnou stavbu plánuje na svých pozemcích umístit rovněž stěžovatelka a). Obě stavby mají být umístěny na prudkém svahu s nestabilním podložím, které se neustále pomalu sune dolů. Poukázaly dále na skutečnost, že v území se nachází stará infrastruktura, která mívá několikrát ročně havárie, a v místě je neprůjezdná silnice. Samotná opěrná zeď silnice se přitom jim již v roce 1986 zřítila do zahrady. Záměr je několikanásobně větší než původní stavba na předmětných pozemcích a předpokládá rovněž odtěžení části nestabilního svahu. Stavby, na které stěžovatelka a) odkazovala, jsou umístěny v místech, kde nikoho neohrožují a nejsou umístěny do tak strmého svahu. Nesouhlas osob zúčastněných na řízení VI) až IX) s umístěním Záměru tak pramení zejména z jejich obav o svůj majetek.

[23] S ohledem na tyto skutečnosti osoby zúčastněné na řízení VI), VII), VIII) a IX) navrhly zamítnutí kasační stížnosti.

[24] Žalobkyně a) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky a) uvedla, že městský soud v napadeném rozsudku vůbec nezkoumal výklad neurčitých právních pojmů vyjmenovaných v kasační stížnosti. Uvedené pojmy pouze aplikoval v souladu s jejich významem daným územním plánem, resp. pražskými stavebními předpisy. Posouzení souladu Záměru se zmíněnými předpisy ostatně podle žalobkyně a) není otázkou právní, nýbrž skutkovou. Sama stěžovatelka a) dovozuje překročení mezí daných správním soudům při přezkumu výkladu neurčitých právních pojmů a správního uvážení správních orgánů, v kasační stížnosti však žádá, aby Nejvyšší správní soud posoudil správnost napadeného rozsudku v otázce souladu Záměru s charakterem území. Taková argumentace je vnitřně rozporná.

[25] Žalobkyně a) dále uvedla, že přes nesouhlas s některými závěry městského soudu se ztotožňuje s tvrzením, že Záměr je v rozporu se stávajícím charakterem dotčené stabilizované plochy s ohledem na jeho celkové parametry. K namítanému zúžení okruhu referenčních staveb v území žalobkyně a) odkázala na odst. 141 odůvodnění napadeného rozsudku a konstatovala, že městský soud tento výběr pouze zpřesnil. Stavby, které Ministerstvo pro místní rozvoj a žalovaný převzali jako referenční, se nenachází v okolí Záměru či ve srovnatelné poloze a tvoří jen malou část zástavby, která nemůže utvářet charakter dotčené lokality. Stavby na pozemcích p. č. XF a XK nadto stojí v odlišné funkční ploše s rozdílným způsobem využití a stavby na pozemcích p. č. XL a XM stojí v odlišné urbanistické situaci. Charakter lokality naopak tvoří solitérní zástavba vilových a rodinných domů s vysokým podílem zeleně s povahou rozlehlých zahrad zahradního města. Městský soud tak pouze nezávisle posoudil a kriticky zhodnotil vybrané referenční stavby a sám identifikoval pohledové linie dotčeného svahu, přičemž své závěry řádně odůvodnil. Rovněž stěžovatelkou a) zmíněný trend zahušťování zástavby musí být prováděn citlivě, přiměřeně a v mezích platné územně plánovací dokumentace nejlépe při samotném procesu územního plánování. Právě stabilizované území, vyznačující se mimo jiné ustáleným využitím prostoru a infrastruktury, musí být chráněno před nekontrolovaným a neúměrným zvyšováním intenzity jeho využití. V posuzovaném případě se tato zásada uplatnila právě v podobě regulativu dodržování současných parametrů zastavěnosti a rehabilitace či dotvoření urbanistické struktury. Závěrem žalobkyně a) konstatovala, že řízení před městským soudem nebylo zmatečné, jelikož z přípisu ze dne 8. 12. 2021 bylo zřejmé, který senát zastoupí případně senát, jehož předsedkyní je JUDr. Ing. Viera Horčicová. Právě osmý senát pak zastoupil určeného zákonného soudce v souladu s rozvrhem práce městského soudu.

[26] S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně a) navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

[27] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky a) nejprve zrekapituloval podstatné skutkové okolnosti případu. Konstatoval, že městský soud v rozporu s celou řadou závazných stanovisek dotčených orgánů a dalších podkladů posoudil referenční stavby pro srovnání se Záměrem nesprávně úžeji. Jediným orgánem příslušným k posouzení začlenění Záměru do stabilizovaného území však byl pouze dotčený orgán v rámci posouzení souladu Záměru s územním plánem.

[28] Žalovaný dále uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací stěžovatelky a) k mezím přezkumu výkladu neurčitých právních pojmů správními soudy. Zdůraznil, že pokud by napadený rozsudek zůstal v platnosti, žalovaný by ani v dalším řízení neposuzoval začlenění Záměru do stabilizovaného území, ale vycházel by stejně jako stavební úřad ze závazného stanoviska dotčeného orgánu, tj. odboru územního rozvoje žalovaného. Obsah závazného stanoviska dotčeného orgánu je totiž pro žalovaného závazný, přičemž městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku k věcné správnosti obsahu závazných stanovisek nevyjádřil. Naopak za nesprávné označil pouze závěry žalovaného. Ten by tak byl postaven před otázku, zdali má v dalším řízení pominout závaznou povahu vydaných platných závazných stanovisek a řídit se namísto nich závazným právním názorem městského soudu.

[29] S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[30] Osoby zúčastněné na řízení IV) a V) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky a) uvedly, že se plně ztotožňují s napadeným rozsudkem městského soudu, který je věcně správný a řádně odůvodněný. Kasační stížnost stěžovatelky a) je uměle vykonstruovaná a nemá žádný vztah k Záměru. Stěžovatelka a) jí pak míní prosadit vlastní stavební záměr obdobný Záměru osoby zúčastněné na řízení I).

[31] S ohledem na tyto skutečnosti osoby zúčastněné na řízení IV) a V) navrhly zamítnutí kasační stížnosti.

[32] Žalobce b) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky a) uvedl, že žalovaný a Ministerstvo pro místní rozvoj provedli výběr referenčních staveb pro srovnání se Záměrem nesprávně, tj. zvolili pouze ojedinělé stavby z různých částí lokality a jiných úrovní svahu, které nemají zásadní vypovídací hodnotu o převažujícím charakteru zastavěné plochy v předmětném území. Městský soud pak vlastní výběr referenčních staveb řádně vysvětlil a nevykládal žádné neurčité právní pojmy. Naopak přiléhavě konstatoval, že žalovaný nesprávně skutkově vyhodnotil požadavky uvedené v územním plánu a dalších právních předpisech. Zároveň přesvědčivě vysvětlil, proč Záměr nesplňuje podmínky pro umístění do posuzované stabilizované plochy. Napadený rozsudek pak vydal senát, jehož složení bylo v souladu s rozvrhem práce městského soudu.

[33] S ohledem na tyto skutečnosti žalobce b) navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

[34] Stěžovatelka a) v replice k vyjádřením žalobců ke kasační stížnosti uvedla, že rozlišením skutkových a právních otázek se zabývá teorie práva. Činnost soudu se dělí na tři fáze, tj. zjištění skutkového stavu, nalezení vhodné právní normy a její upotřebení na konkrétní skutkovou podstatu. Rozlišení otázek skutkových a právních tak spočívá na skutečnosti, jak příslušné poznatky dávají soudu odpověď na otázku, co je (skutkové otázky) a co má být (právní otázky). V posuzovaném případě skutkové otázky spočívaly ve zjištění, jaké stavby a v jaké vzdálenosti od Záměru se nacházejí v posuzované lokalitě a jaké jsou parametry Záměru. Všechny ostatní otázky byly právní, konkrétně pak nalezení rozhodné právní úpravy, výběr referenčních staveb v okolí a podřazení skutkových zjištění pod příslušnou právní úpravu včetně neurčitých právních pojmů. Všechny tři fáze se prolínají a plynule přecházejí mezi sebou. Ústavní soud současně ve své judikatuře konstatoval, že rozlišení skutkových a právních otázek může být složité a soudy by měly postupovat zdrženlivě.

Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení I)

[35] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala rovněž osoba zúčastněná na řízení I) [dále jen „stěžovatelka b)“] včasnou kasační stížnost, v níž označila důvody uvedené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.

[36] V ní nejprve zrekapitulovala skutkové okolnosti případu. Dále zdůraznila, že žalovaný před vydáním svého rozhodnutí nechal přezkoumat závazná stanoviska dotčených orgánů příslušnými nadřízenými orgány. Pravidla pro posuzování investorských záměrů v rezidenčních vilových čtvrtích ve stabilizovaném území městské části Praha 5 jsou nezávazným dokumentem. Přesto stěžovatelka b) při přípravě Záměru zmínění pravidla dodržela. Ministerstvo pro místní rozvoj porovnávalo výšku Záměru se sousedními stavbami. Vybrané referenční stavby, tj. konkrétně na pozemcích p. č. XF a XK, se přitom nacházely ve stejné stabilizované ploše, která byla v rámci územního plánu pouze rozdělena plochou DZ - tratě a zařízením železniční dopravy. Uvedené vyplývá rovněž z územně analytických podkladů, podle nichž se zmíněné stavby nacházejí ve stejně struktuře - zahradní město. Městský soud však jako referenční vybral pouze stavby v části ulice Na Konvářce. Stěžovatelka b) v této souvislosti popsala způsob výpočtu a postup měření výšky Záměru, které správní orgány provedly zcela v souladu s pražskými stavebními předpisy. Ze zjištěných hodnot pak vyplývá, že Záměr je začleněn do stávající zástavby bez toho, aby ji jakkoli svou výškou narušil.

[37] K podlažnosti Záměru stěžovatelka b) namítla, že počet podlaží není relevantním údajem pro posouzení zásadní otázky, kterou je celková výška stavby. Počet podlaží Záměru ostatně vyhovuje charakteristice lokality, v níž je přípustný počet podlaží staveb od pěti do sedmi. Pro posouzení míry využití lokality a zastavění plochy však městský soud dostatečně nevysvětlil, proč jako referenční stavby pro srovnání se Záměrem nevyužil některé bytové a rodinné řadové domy, přestože se v lokalitě nacházejí. Index využití lokality 0,38 byl ostatně v posuzovaném případě právně nezávazný, jelikož rozhodné podmínky pro umístění Záměru obsahoval pouze územní plán. Nadto se zmíněný index vztahuje k využití celé lokality, nikoli jejích jednotlivých ploch. Používá se při tvorbě nové územně plánovací dokumentace, nikoli při rozhodování o konkrétních stavebních záměrech. Stěžovatelka b) se přesto snažila vyjmenovaným kritériím vyhovět. Zastavěností pozemků, na které má být Záměr umístěn, pak nepřekračuje hodnoty zastavěnosti sousedních staveb.

[38] Stěžovatelka b) dále k argumentaci městského soudu o rozporu Záměru s cíli a úkoly územního plánování odkázala na metodiku Ministerstva pro místní rozvoj. Závazná stanoviska dotčených orgánů obsahují vyhodnocení souladu Záměru s cíli a úkoly územního plánování, neboť jejich součástí je podrobné odůvodnění charakteru zástavby, výškové regulace a zastavěnosti, obě s kladnými závěry. Záměr tak je navržen v souladu s charakterem území a charakterem stávající zástavby, respektuje stavební i uliční čáru a nepřekračuje výšky staveb v posuzované lokalitě. Městský soud tuto právní otázku vyhodnotil nesprávně. Svým rozhodnutím podle stěžovatelky b) nadto překročil meze soudního přezkumu, jelikož posouzení souladu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby se odehrává v rámci správního uvážení. Svými závěry zmíněné správní uvážení v posuzovaném případě nahradil. V této souvislosti stěžovatelka b) odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu a krajských soudů. Uzavřela, že ačkoli městský soud dospěl k závěru, že jednotlivé parametry Záměru (výška, podlažnost a zastavěnost) vyhovují územnímu plánu, jejich kumulace však neodpovídá podmínkám pro umístění Záměru do stabilizovaného území. Uvedený závěr ani přesvědčivě neodůvodnil. Posouzení a vyhodnocení souladu Záměru s územním plánem a pražskými stavebními úřady však náleželo správním orgánům. Městský soud neodůvodnil ani další závěr, podle něhož podíl zeleně na pozemcích, kde měl být Záměr umístěn, je nedostatečný. Pouze obecně konstatoval, že v lokalitě je běžná míra zeleně na pozemcích více než 50 %, aniž by odkázal na konkrétní míru zeleně u vybraných referenčních pozemků.

[39] Z uvedeného podle stěžovatelky b) vyplývá, že městský soud odlišně vyložil neurčité právní pojmy a nepřípustné zasáhl do správního uvážení příslušných správních orgánů. Pokud totiž úvaha správního orgánu dodržela zásady logiky a má dostatečnou oporu ve zjištěných okolnostech, neměl by do ní soud při přezkumu správního rozhodnutí zasahovat, přičemž obdobně je tomu v případě výkladu neurčitých právních pojmů. Záměr svými parametry posuzovanému území vyhovuje, v lokalitě existují i vyšší a rozměrnější stavby s menším podílem zeleně na pozemcích. Lokalita ostatně není jednotná a posouzení jejího charakteru je nutno činit v širším kontextu, nikoli pouze ve vztahu ke konkrétní ulici či bezprostředně sousedícím stavbám, a to zejména s ohledem na skutečnost, že Záměr je umisťován do intenzivně zastavěné urbanistické struktury a vysoce urbanizovaného prostředí navazujícího na výrobní a drážní zóny Smíchova.

[40] Napadený rozsudek městského soudu je podle stěžovatelky b) dále zmatečný, jelikož ve věci rozhodl senát v obsazení nevyhovujícím rozvrhu práce soudu. Stěžovatelka b) neobdržela žádné usnesení či vyrozumění o změně obsazení senátu, proto se k ní ani nemohla vyjádřit. V této souvislosti odkázala na judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu k zákonnému obsazení soudu. Další vada řízení podle stěžovatelky b) spočívala ve skutečnosti, že městský soud neprovedl veškeré účastníky navrhované důkazy a ohledně řady z nich tento postup neodůvodnil. Konstatování o nadbytečnosti navržených důkazů pak dostatečné odůvodnění nepředstavuje. Městský soud měl jako důkaz provést zejména předloženou fotodokumentaci existující zástavby v posuzované lokalitě. V této souvislosti stěžovatelka b) odkázala na judikaturu Ústavního soudu k otázce opomenutých důkazů.

[41] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka b) navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[42] Osoby zúčastněné na řízení VI), VII), VIII) a IX) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky b) zopakovaly svou argumentaci uvedenou již ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky a) a rovněž navrhly zamítnutí této kasační stížnosti.

[43] Žalobkyně a) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky b) uvedla, že výklad pojmů charakter území, urbanistická struktura a referenční území městský soud vůbec nezkoumal, nýbrž je pouze aplikoval v souladu s jejich významem vyplývajícím z územního plánu a pražských stavebních předpisů. Posouzení souladu Záměru se zmíněnými podklady je současně otázkou skutkovou, nikoli právní. Pokud stěžovatelka b) požaduje po Nejvyšším správním soudě vyhodnocení správnosti závěrů městského soudu o nesouladu Záměru s charakterem předmětného území, přestože obdobnou argumentaci označila za překročení mezí soudního přezkumu správního uvážení, je kasační stížnosti vnitřně rozporná. Žalobkyně a) dále konstatovala, že Záměr je bezesporu v rozporu se stávajícím charakterem dotčené stabilizované plochy s ohledem na jeho celkové parametry. Pokud jde o výběr referenčních staveb pro srovnání s parametry Záměru, městský soud podle žalobkyně a) jejich výběr nezúžil, nýbrž zpřesnil. Konkrétně zopakovala, které stavby nebyly pro srovnání se Záměrem vhodné, jak již uvedla ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky a). Zdůraznila, že charakter posuzované lokality tvoří solitérní zástavba rodinných domů s vysokým podílem zeleně s povahou rozlehlých zahrad zahradního města. Správní orgány tak zvolily referenční stavby nesprávně. Hodnocení městského soudu bylo podloženo náležitými podklady a srozumitelně popsanými úvahami. Žalobkyně a) zopakovala rovněž zásady trendu zahušťování stávající zástavby a uzavřela, že Záměr v posuzovaném případě nedodržel regulativ rehabilitace či dotvoření stávající urbanistické struktury. Závěrem konstatovala, že řízení před městským soudem nebylo zmatečné, pokud napadený rozsudek vydal zastupující senát v souladu s rozvrhem práce. Neprovedení některých navržených důkazů městský soud dostatečně odůvodnil v odst. 71 a 74 svého rozsudku.

[44] S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně a) navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

[45] Osoby zúčastněné na řízení IV) a V) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky b) uvedly, že městský soud využil pro srovnání Záměru s okolní zástavbou správné referenční stavby. Naopak správní orgány nelogicky Záměr srovnaly rovněž se stavbami vzdálenými i několik kilometrů. Výška Záměru je nadto 23,1 m, což je o devět metrů více než u sousední stavby. Stěžovatelka b) k doložení svých závěrů předložila správním orgánům zkreslené dálkové pohledy na fotografiích, které následně nesprávně využily i správní orgány. Napadený rozsudek městského soudu je zákonný, netrpí vadou zmatečnosti a vychází z dostatečně zjištěných skutkových okolností případu, netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti. Správní orgány nezvážily ani skutečnost umístění Záměru několik metrů od ochranné Milánské stěny do hloubky čtyř metrů a hrozbu jejího poškození a zhroucení. Dále nezohlednily omezenou výšku i šířku ulice Na Konvářce, která neumožňuje otočení nákladního vozidla či míjení dvou protijedoucích vozidel. Při stavbě Záměru pak nelze zabránit situaci spočívající v uzavření celé oblasti a omezení technické a občanské infrastruktury. Umístěním Záměru by tak došlo k zásahu do kvality bydlení stávajících obyvatel předmětného území, čehož by využila rovněž stěžovatelka a) pro umístění jejího obdobného stavebního záměru.

[46] S ohledem na tyto skutečnosti osoby zúčastněné na řízení IV) a V) navrhly zamítnutí kasační stížnosti.

[47] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky b) zopakoval, že jediným orgánem příslušným k posouzení začlenění Záměru do stabilizovaného území byl pouze dotčený orgán v rámci posouzení souladu Záměru s územním plánem. Dále se plně ztotožnil s argumentací stěžovatelky b) k mezím přezkumu výkladu neurčitých právních pojmů správními soudy. Městský soud tak svými závěry nahradil závěry správních orgánů. Za nepřezkoumatelné žalovaný označil rovněž závěry městského soudu ohledně hodnocení běžné míry zeleně v posuzované lokalitě.

[48] S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[49] Žalovaný své vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky b) doplnil stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj. Podle něj ve stabilizovaném území není nikdy stanoven kód míry využití plochy, a proto se při umisťování záměrů do takového území neprokazuje splnění koeficientů podlažních ploch a zeleně. Parametry stavebního záměru se tak porovnávají se stávajícími stavbami v rámci posouzení urbanistické struktury. Záměr se konkrétně svými výškovými a objemovými parametry (tj. rozsahem stavební činnosti) nevymyká parametrům stávajících staveb v dané lokalitě, a proto neodporuje regulaci uvedené v pododdílu 7a) odst. 3 územního plánu. V územním plánu nadto není nikde stanoveno, že se Záměr měl přizpůsobit „převažujícímu“ či „obvyklému“ charakteru staveb, jak konstatoval městský soud v odst. 141 odůvodnění napadeného rozsudku. Logická větší objemnost bytového domu oproti rodinnému domu sama o sobě neznamená, že nemůže být umístěn do stabilizovaného území. V této souvislosti lze mít podle stanoviska za to, že vyjmenované bytové domy nacházející se v posuzované lokalitě jsou objemnější vůči sousedním rodinným domům. Záměr tak nelze hodnotit jako „rozsáhlou stavební činnost“. Ačkoli Ministerstvo pro místní rozvoj znalo parametry i bezprostředně sousedících staveb, nebylo povinno srovnat Záměr se všemi stavbami v daném území. Proto vybralo pro srovnání se Záměrem nejrelevantnější stavby, přičemž neexistoval důvod, proč by nemohlo Záměr srovnat se stavbami z různých úrovní svahu. Jeho urbanistickou strukturu totiž tvoří i stavby z jiných úrovní svahu. V této souvislosti odkázalo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022-62, podle něhož je při umisťování staveb do stabilizovaného území nutno zohlednit urbanistickou strukturu v rámci širšího okolí daného záměru, což Ministerstvo pro místní rozvoj řádně učinilo na rozdíl od městského soudu. Urbanistické struktuře posuzované lokality neodporují ani stávající bytové domy, které jsou objemově dominantnější než rodinné domy. Právní názor městského soudu, že se umisťovaný Záměr nesmí stát novou dominantou, tak není podepřen konkrétními regulativy územního plánu. Parametry původní stavby na předmětných pozemcích, na něž má být Záměr umístěn, nejsou rozhodné. Záměr pak svou stupňovitostí a vhodným začleněním do svahu nepůsobí vůči sousední stavbě na pozemku p. č. XF dominantně. Objemovou převahu jednotlivých staveb totiž nelze mechanicky určovat pouze na základě hodnoty zastavěné plochy pozemku. Stanovisko zdůraznilo, že pro posuzovanou lokalitu nebyl vydán regulační plán ani území studie. Není zároveň úkolem orgánu územního plánování, aby s ohledem na obecnost § 18 a § 19 stavebního zákona domýšlel další územně plánovací dokumentací nestanovené podmínky pro umisťování stavebních záměrů. V územním plánu v posuzovaném případě ani nebylo stanoveno povinné zkoumání podílu zeleně, lokalita navíc není zvýšeně chráněná. Ministerstvo pro místní rozvoj nemělo k dispozici ani údaje o rozsahu ploch zeleně či jejich procentuálním podílu na sousedních pozemcích. Záměr se ostatně podle údajů o zastavěné ploše sousedních pozemků nijak nevymykal. Již v závazném stanovisku ze dne 3. 5. 2021 odkázalo na pozemky, na nichž není dominantní podíl zeleně. Rovněž v tomto ohledu se Záměr okolnímu území nevymyká. Právní názor městského soudu, že v posuzované lokalitě „převládá vyšší podíl zeleně než 50 %“ neznamená, že by rovněž Záměr musel mít vyšší podíl zeleně než 50 %. Uvedené zjištění navíc po nahlédnutí do ortofotomapy neodpovídá pozemkům, na nichž stojí v lokalitě stávající bytové domy.

[50] Žalobkyně a) v replice k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti stěžovatelky b) uvedla, že na parametry podlažnosti a zastavěnosti pozemků, na kterých by měl být Záměr realizován, poukazovala s ohledem na jeho porovnání se stávající urbanistickou strukturou posuzované lokality, což vychází z pododdílu 7a) odst. 3 územního plánu. Ministerstvo pro místní rozvoj však regulativy uvedené v citovaném ustanovení územního plánu aplikuje formalisticky a izolovaně, čímž dezinterpretuje jejich význam a podstatu. Dále se nezabývalo faktickou podobou urbanistické struktury území dotčeného Záměrem. Charakter stabilizovaného území je totiž vždy určen určitými převažujícími prvky tvořícími právě jeho charakteristiku. Městský soud se touto otázkou zabýval v odst. 81 až 163, přičemž Ministerstvo pro místní rozvoj nezohlednilo ani hustotu zástavby posuzované lokality. Jeho formalistický přístup ostatně doložil rovněž výběr referenčních staveb, který založil pouze na jednom z rozhodných znaků, aniž by zohlednil rozdíly spočívající v poloze Záměru, funkčním vymezení ploch, kde se referenční stavby nacházejí, apod. Nově zmiňované stavby se dále nacházejí ve zcela jiných částech svahu než umisťovaný Záměr.

[51] Žalobkyně a) dále zdůraznila, že městský soud při výběru referenčních staveb vycházel na rozdíl od žalovaného ze všech zjišťovaných rozhodných parametrů Záměru. Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 As 247/2022 se týkal lokality poměrně husté zástavby dynamicky se rozvíjející části Praha - Karlín. Městský soud pak kromě zastavěné plochy zohlednil v závěru o nepřípustnosti Záměru mimo jiné rovněž jeho výšku a ustupující podlažnost, čímž se nadto liší od okolní zástavby. Otázka koeficientu zeleně dále svědčila o celkovém charakteru území. Stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj však vůbec nezohlednilo závěry městského soudu uvedené v odst. 162 odůvodnění napadeného rozsudku. Judikatura, na níž odkázalo k absenci povinnosti správních orgánů posuzovat soulad Záměru s obecně formulovanými § 18 a § 19 stavebního zákona, byla již překonána, což se projevilo v aktuálním 4. vydání Metodického pokynu Ministerstva pro místní rozvoj k § 96b stavebního zákona.

III. Posouzení kasační stížnosti

[52] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelky uplatnily v kasační stížnosti. Stěžovatelky v kasačních stížnostech shodně odkázaly na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.

[53] Podle písm. a) citovaného ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle písm. c) téhož ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. Konečně podle písm. d) tohoto ustanovení, kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

[54] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že obě kasační stížnosti stěžovatelek a) a b) posoudil společně. Z obsahu obou kasačních stížností je totiž zřejmé, že stěžovatelky brojily proti rozsudku městského soudu z obdobných důvodů a obdobnými námitkami.

[55] Nejprve se zabýval námitkami stěžovatelek, že řízení před městským soudem bylo zmatečné, jelikož napadený rozsudek vydal jiný senát, než který byl stanoven rozvrhem práce městského soudu. Stěžovatelka b) doplnila, že se ke změně senátu příslušného k rozhodnutí o posuzované věci nemohla ani vyjádřit, jelikož o ní neobdržela žádnou informaci. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že z přípisu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 10 A 131/2021-20, bylo zřejmé, který senát o věci rozhodne, tj. konkrétně specializovaný senát 10 A. Podle rozvrhu práce účinného v rozhodné době se senát 10 A skládal z předsedkyně senátu JUDr. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila. Podle rozvrhu práce městského soudu dále platilo, že předsedu senátu, který nemůže z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem věc projednat a rozhodnout, zastoupí jej jiný předseda senátu téhož oddělení, a není-li ho, pak předseda senátu zastupujícího oddělení. Zastupujícím soudním oddělením desátého soudního oddělení, tj. v posuzovaném případě senátu 10 A, bylo soudní oddělení osmé, jehož předsedou byl JUDr. Slavomír Novák. Z uvedeného tak vyplývá, že v posuzovaném případě rozhodl soudní senát ve správném obsazení odpovídajícím účinnému rozvrhu práce městského soudu pro rozhodné období.

[56] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebyl naplněn.

[57] Dále Nepřisvědčil námitce stěžovatelky b), že městský soud opomněl navržené důkazy, zejména fotodokumentaci o existující zástavbě v lokalitě, přičemž odkaz na nadbytečnost nebyl v posuzovaném případě dostatečný. Navrženými důkazy se totiž městský soud zabýval v odst. 69 až 74 odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž řádně vysvětlil, z jakých důvodů některé z nich neprovedl. Předloženou fotodokumentaci z místa neprovedl pro nadbytečnost, jelikož dostatečný podklad o situaci v oblasti poskytly územně plánovací dokumenty a projektová dokumentace Záměru. Uvedené ostatně stěžovatelka b) zmínila rovněž v kasační stížnosti, přičemž konkrétně nevysvětlila, proč odůvodnění městského soudu odkazující na nadbytečnost fotodokumentace v posuzovaném případě nepostačilo. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud žádné důkazy neopomněl.

[58] Stěžovatelky dále namítly, že městský soud nepřípustné zasáhl do dělby moci, pokud překročil meze soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného založeného na neurčitých právních pojmech a správním uvážení. Městský soud totiž správní uvážení nahradil vlastním rozhodnutím, čímž se pasoval do role třetího správního orgánu. Podle stěžovatelek pak přezkum neurčitých právních pojmů probíhá podle pravidel přezkumu správního uvážení. Stabilizované území, charakter stabilizovaného území, dotváření, zachování a rehabilitace stávající urbanistické struktury a rozsáhla stavební činnost jsou neurčitými právními pojmy.

[59] Nejvyšší správní soud se k institutu neurčitých pojmů vyjádřil např. v rozsudku ze dne 26. 9. 2007, č. j. 5 As 78/2006-95, v němž uvedl, že „jejich definování v právních předpisech pro jejich povahu samu není vhodné, dokonce ani možné. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli“ (srov. k tomu shodně také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004-73, č. 701/2005 Sb. NSS).

[60] Právní teorie dále dovodila, že „mezi postupem orgánu při aplikaci norem s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je podstatný rozdíl, i když v obou případech má orgán určitou míru volnosti. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého právního pojmu a jeho rozsah a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu (…). U diskreční pravomoci je úvaha orientována na způsob užití právního následku (…). Uvnitř diskreční pravomoci je správa svým způsobem sama sobě pánem, volí postup, který jí zákon umožňuje a který ona považuje pro konkrétní vztah za účelný. V žádném případě to však neznamená (…) otevření prostoru pro její libovůli či absolutistické rozhodování“ (viz Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 80 - 81). U neurčitých právních pojmů se tak vyskytuje uvážení, které je zaměřeno na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, zatímco volné správní uvážení je orientováno na způsob užití právního následku (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007-151). Toto uvážení náleží především správnímu orgánu při rozhodování.

[61] Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§ 78 odst. 1 druhá věta s. ř. s.) jsou výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav v souladu s § 75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem (viz rozsudek ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014-27, č. 3200/2015 Sb. NSS). Také podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS, by dále interpretace neurčitých právních pojmů měla podléhat přezkumu s úplně stejnou intenzitou jako v případě jakýchkoliv jiných právních pojmů.

[62] Se stěžovatelkami lze souhlasit, že stabilizované území, charakter stabilizovaného území, dotváření, zachování a rehabilitace stávající urbanistické struktury a rozsáhla stavební činnost jsou neurčitými právními pojmy. Nejsou totiž právními předpisy ani územním plánem nijak definovány. Vzhledem k výše citovaným závěrům však je zřejmé, že výklad neurčitých právních pojmů je zaměřen na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení a zároveň je plně meritorně přezkoumatelný soudy. Jinak řečeno, v posuzovaném případě se městský soud zabýval konkrétní skutkovou podstatou věci a podklady, z nichž vycházely správní orgány při výkladu charakteru stabilizovaného území a dotváření, zachování a rehabilitace stávající urbanistické struktury či rozsáhlé stavební činnosti. Městský soud tak nepřekročil meze soudního přezkumu výkladu neurčitých právních pojmů, pokud vyhodnotil, které skutkové okolnosti měly přímý vliv na interpretaci citovaných neurčitých právních pojmů, a pokud je na základě zjištěné skutkové podstaty věci vyložil odlišně. Konkrétně konstatoval, že charakter stabilizovaného území a urbanistická struktura, s nimiž měl být Záměr v posuzovaném případě srovnán, měly jiný obsah. Jinými slovy, dospěl k závěru, že urbanistická struktura referenčního území k Záměru nebyla tvořena celou lokalitou svahu Dívčích hradů, nýbrž užší linií lokality Na Konvářce, v důsledku čehož upřesnil referenční území vztahující se k charakteru zástavby v okolí Záměru.

[63] Stěžovatelky v této souvislosti dále namítly, že městský soud nesprávně zúžil výběr referenčních staveb pro porovnání se Záměrem. Soulad Záměru s urbanistickou a architektonickou povahou posuzovaného stabilizovaného území tak posuzoval pouze ve vztahu ke 14 stavbám na části ulice Na Konvářce, která byla rovněž podle městského soudu rozdělena na dvě linie. Městský soud pak nezohlednil skutečnost, že předmětná ulice vede od Záměru dál po svahu kopce, což však již nevyhodnotil. Podle stěžovatelek jsou tyto závěry v rozporu s grafickou částí územního plánu a výkresem č. 4 - Plán využití ploch, který charakterizuje celou oblast zahrnující ulice Kroupovu, Nad Konvářkou, Děvínskou, U Dívčích hradů, Šárčinu, Na Konvářce a další. Uvedené podporuje rovněž tvrzení městského soudu, že v lokalitě Dívčích hradů existuje různorodá zástavba a území není urbanisticky a architektonicky jednotné. Městský soud současně přes uvedenou skutečnost zbývající část posuzovaného stabilizovaného území posuzoval v jedné linii oproti ulici Na Konvářce. Podle stěžovatelky a) popsanou parcelací stabilizovaného území umožňuje vznik nesouvisející zástavby podle jednotlivých ulic posuzované lokality.

[64] Se stěžovatelkami lze souhlasit, že podstatou jedné z rozhodných skutkových otázek posuzované věci bylo, co je charakterem zkoumaného území, jaká je jeho urbanistická struktura a co je referenčním územím lokality pro posuzování Záměru. Jak totiž plyne z oddílu 7 odst. 3 územního plánu, ve stabilizovaném území je z hlediska limitů rozvoje možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Městský soud v odst. 84 odůvodnění napadeného rozsudku správně konstatoval, že přípustnost konkrétního stavebního záměru stavební úřad posoudí vždy ve srovnání s charakterem plochy s jednotnou strukturou a výškovou hladinou, uvnitř níž se posuzovaný záměr nachází. Z uvedeného je tak z logiky věci zřejmé, že podstatou posouzení přípustnosti Záměru je zejména jeho srovnání se stávající zástavbou v lokalitě. Rozhodné tak pro posouzení přípustnosti Záměru dále je, jaký rozsah referenčního území bude se Záměrem srovnán, resp. jak velká část posuzované lokality se Záměrem bude tvořit jednu urbanistickou strukturu, a které stavby je tak nutno pro srovnání konkrétně využít.

[65] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022-62, konstatoval, že „urbanistickou strukturu je třeba hodnotit v rámci širšího okolí, nikoli pouze plochy, na níž má být stavební záměr umístěn.“ Z podstaty „stabilizovaného území“ a limitu rozvoje v podobě zachování, dotváření či rehabilitace stávající urbanistické struktury totiž podle citovaného rozsudku plyne, že zohledňovat je třeba urbanistickou strukturu v rámci daného území, tj. širšího okolí záměru. V posuzovaném případě však stěžovatelky namítají, že Záměr měl být srovnán s celou lokalitou svahu Dívčích hradů. Posuzované stabilizované území s hlavním využitím pro bydlení je podle stěžovatelek tvořeno plochou o výměře 26,983 ha a plochou o výměře 8,895 ha, které jsou rozděleny jen drážním tělesem, dále navazuje na frekventovanou silnici.

[66] Vymezením konkrétního rozsahu referenčního území pro srovnání Záměru s jeho charakterem se městský soud zabýval zejména v odst. 85 až 87 a konkrétní urbanistickou strukturou území v odst. 144 odůvodnění napadeného rozsudku. Poukázal přitom na skutečnost, že lokalita svahu Dívčích hradů v některých místech disponuje hustější zástavbou, přičemž v jiných částech takový charakter nemá a převládá zde zástavba s jinými parametry. Odlišný charakter různých částí této oblasti může podle městského soudu vést v jednotlivých případech při umisťování nových záměrů k odlišnému charakteru a parametrům toho, co je ještě přípustné dotváření stabilizovaného území.

[67] S uvedenými závěry Nejvyšší správní soud souhlasí. V posuzovaném případě se jedná o rozsáhlé stabilizované území o celkové rozloze přesahující 30 ha. Jak správně zdůraznil již městský soud, v lokalitě svahu Dívčích hradů se vzhledem k jejímu značnému rozsahu logicky nachází různorodá zástavba. Pokud Nejvyšší správní soud akcentoval nutnost posuzovat konkrétní stavební záměr v rámci „širšího okolí“, vždy je nutno vycházet ze skutkových okolností konkrétní věci. Uvedené platí tím spíš, pokud může být takové území značně rozsáhlé, a lze si tak jen těžko představit, že by v jeho plné rozloze existovala zcela homogenní a jednotná zástavba. Pro posouzení přípustnosti umístění Záměru do posuzovaného stabilizovaného území totiž byla zásadní zejména konkrétní urbanistická struktura, s níž měl být správními orgány srovnán. Městský soud dospěl k závěru, že referenční území pro vyhodnocení otázky, zdali Záměr vyhovuje stávající urbanistické struktuře, tvořilo nejméně 15 okolních staveb na ulici Na Konvářce a v okolí Záměru (další stavby ve svahu). Z uvedeného je tak zřejmé, že Záměr neposuzoval pouze ve vztahu k „bezprostřednímu okolí“, nýbrž v souladu s podstatou stabilizovaného území s jeho „širším okolím“. Nelze si však představit prakticky bezbřehé srovnávání Záměru s každou jednotlivou stavbou v lokalitě přesahující 30 ha. K takovým důsledkům ostatně výše citované závěry Nejvyššího správního soudu bezesporu nesměřovaly.

[68] Uvedené závěry lze využít rovněž k námitce stěžovatelek, že městský soud nezohlednil ulici Na Konvářce po celé své délce. Jak totiž Nejvyšší správní soud citoval výše, urbanistickou strukturu je třeba hodnotit v rámci širšího okolí, nikoli pouze s ohledem na plochu, na níž má být stavební záměr umístěn. Z uvedeného tak vyplývá, že přípustnost umístění Záměru bylo nutno zkoumat vzhledem k bezprostřednímu i navazujícímu okolí. Zároveň však platí, že Záměr by měl zapadat zejména do urbanistické struktury okolí bezprostředního. Právě do této části území je totiž Záměr umisťován. Ačkoli jsou tak správní orgány povinny zkoumat soulad Záměru s urbanistickou strukturou rovněž širšího okolí, nedávalo by většího smyslu, aby se městský soud zabýval každou jednotlivou stavbou ulice Na Konvářce, která se táhne dále po svahu předmětného kopce. Jinými slovy, nelze mít za to, že Záměr by byl přípustný, pokud by konvenoval stavbám od něj značně vzdáleným, přestože by nezapadal do jeho bezprostředního okolí, které má podstatný význam pro posouzení stávající urbanistické struktury. Stěžovatelky ostatně nijak konkrétně neuvedly, proč měl městský soud srovnat Záměr se stavbami na ulici Na Konvářce, které jsou od něj vzdáleny více než jeho okolní stavby, a jaký vliv měl tento nedostatek na posouzení přípustnosti Záměru.

[69] Pokud městský soud identifikoval vůči ostatním částem či liniím posuzované lokality v ploše umístění záměru specifickou urbanistickou a architektonickou strukturu, tj. konkrétně tzv. zahradní město, vůči níž Záměr porovnal, postupoval zcela v souladu s výše citovanými požadavky územního plánu na umisťování záměrů do stabilizovaného území. V opačném případě by byl smysl urbanistické struktury stabilizovaného území zcela popřen. Jinak řečeno, s ohledem na různorodost zástavby v celém rozsahu posuzovaného stabilizovaného území by jakékoli posuzování parametrů Záměru ve srovnání se stávající zástavbou bylo bezpředmětné. Ostatně sama stěžovatelka a) uvedla, že na posuzovaném svahu Dívčích hradů se nachází několik linií odlišného charakteru zástavby. Jinak by tomu bylo, pokud by ani v bezprostředním okolí Záměru neexistovala jednotná urbanistická struktura, kterou městský soud popsal jako zahradní město se solitérními rodinnými domy v rozlehlých zahradách. Pokud stěžovatelky namítly, že parcelací stabilizovaného území městský soud umožnil vznik zcela odlišné zástavby, Nejvyšší správní soud konstatuje, že právě takový postup je v souladu s požadavky územního plánu na soulad s urbanistickým a architektonickým charakterem území. Jinak řečeno, pokud ve zkoumaném území existuje specifická zástavba, tj. konkrétně zahradních vilových rodinných domů, je úkolem správních orgánů i městského soudu v rámci posuzování přiměřenosti umístění nového stavebního záměru do této stávající zástavby její urbanisticko-architektonický charakter zachovat.

[70] Stěžovatelky v této souvislosti dále namítly, že městský soud neporovnal Záměr s bytovými a řadovými rodinnými domy, které se v posuzované lokalitě rovněž nacházejí. Jako referenční tak vybral pouze stavby konvenující jeho názoru, přičemž své závěry řádně nevysvětlil. Zdůraznily, že posuzovaná lokalita není zahradním městem, ale vysoce urbanizovaným územím s různorodou zástavbou rozdělenou drážním tělesem. Referenční území tak městský soud zvolil příliš úzce.

[71] Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje zejména na výše citované závěry uvedené v předchozích odstavcích. Rozpor názorů stěžovatelek a závěrů městského soudu v posuzovaném případě spočívá zejména ve vymezení referenčního území, vůči němuž městský soud porovnal Záměr z hlediska jeho přípustnosti s ohledem na stávající urbanistickou a architektonickou strukturu. Výběrem konkrétních referenčních staveb k porovnání parametrů Záměru se pak zabýval ve vztahu k jednotlivým charakteristikám Záměru, tj. výšce a míry zastavění plochy, na níž má být umístěn. Své závěry přitom řádně odůvodnil. Konkrétně v odst. 123 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ostatní stavby, s nimiž Záměr srovnaly správní orgány, tj. stojící na pozemcích p. č. XN, XL, XO, XP, XCH, XQ, 745/11, XK, 1018/1, jsou od Záměru značně vzdáleny. Stavby na pozemcích p. č. 1018/1 a 745/11 ostatně nenáležely ani do stejné plochy využití jako Záměr. Městský soud se zabýval rovněž namítanou mapou 200 - Město v územně analytických podkladech, která se zaměřila na podlažnost staveb v lokalitě. Uvedl, proč Záměr nesrovnal se stavbami na západním konci ulice U Dívčích hradů a Nad Konvářkou, konkrétně poukázal na značnou vzdálenost vyšších staveb od Záměru. Citovaným závěrům vzhledem k výše uvedenému nelze ničeho vytknout. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud oproti referenčnímu území zvolenému správními orgány zpřesnil rozsah území, vůči němuž posoudil soulad Záměru se stávající urbanisticko-architektonickou strukturou.

[72] Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval argumentací stěžovatelek, že Záměr vyhovuje podmínkám územního plánu pro umisťování záměrů do stabilizovaného území. Svou výškou se zaprvé nijak nevymyká stávající urbanistické struktuře. Podlažnost Záměru nebyla v posuzovaném případě rozhodná, přesto ji Záměr rovněž splnil. Záměr podle stěžovatelek dodržel rovněž podmínky územního plánu na zastavěnost plochy.

[73] Nejvyšší správní soud k uvedeným námitkám nejprve konstatuje, že městský soud porovnal Záměr s referenčními stavbami, jejichž výběr řádně odůvodnil, jak bylo ostatně vysvětleno výše. I přes zpřesněný rozsah referenčních staveb pak dospěl k závěru, že Záměr zcela zásadně nepřesahuje obvyklou výšku zástavby. Ačkoli zároveň disponuje vícero podlažími, než je v území obvyklé, jsou rozprostřena do svahu, a výškou i podlažností tak Záměr hraničně odpovídá charakteru okolní zástavby.

[74] Co se týče zastavěnosti plochy, na níž má být Záměr umístěn, a jeho celkové objemnosti, městský soud nejprve odkázal na oddíl 7a) Přílohy 1 územního plánu, podle něhož ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch, ani míra zeleně. Uplatnilo se tak základní pravidlo spočívající ve skutečnosti, že Záměr nesmí představovat rozsáhlou stavební činnost a musí odpovídat stávající urbanistické struktuře území.

[75] V odst. 136 městský soud dále uvedl, že správní orgány Záměr srovnaly většinou s bytovými domy, případně s rodinnými domy tvořícími hustou zástavbu s dojmem jednotné masivní stavby. Záměr však byl navržen jako samostatně stojící stavba. V oblasti však převažuje zábor menší plochy, v okolí totiž převažují stavby s rozměry zhruba 10 x 12 m, což Záměr s rozměry 20 x 20 m přesahuje. Záměr je tak téměř čtyřikrát větší než stavba stojící přímo nad ním na pozemku p. č. XF. Větší plocha zastavění pak vyplývá rovněž oproti 14 stavbám na obou stranách ulice Na Konvářce. V odst. 137 až 139 odůvodnění napadeného rozsudku městský soud rozebral jednotlivé linie svahu Dívčích hradů a uvedl, že Záměr nekopíruje linii svahu. Naopak svým 3. až 6. podlažím vyčnívá a vstupuje od linie svahu do prostoru, v důsledku čehož působí dominantně. Podle odst. 140 však není na základě podmínek územního plánu přípustné do posuzovaného stabilizovaného území umisťovat nové dominanty. Charakteru okolí tak odpovídala pouze původní stavba na předmětných pozemcích, kde měl být umístěn Záměr. Městský soud v odst. 141 a 142 odůvodnění rozsudku uzavřel, že v kombinaci s navrhovanou výškou, ustupující podlažností a větší zastavěností předmětných pozemků představuje Záměr nepřípustně rozsáhlou stavební činnost.

[76] Ve výše citovaných pasážích odůvodnění napadeného rozsudku tedy dospěl s ohledem na větší půdorys Záměru k závěru, že stavba přesáhne v území běžnou míru záboru pozemků (tj. zastavěnost konkrétních ploch), v důsledku čehož by jeho umístěním vznikla nová dominanta v území. Nejvyšší správní soud se však s citovanou argumentací městského soudu neztotožnil. Nejprve v této souvislosti zdůrazňuje skutečnost, kterou připomněl rovněž městský soud, že v posuzovaném stabilizovaném území nebyl stanoven koeficient nejvyšší přípustné zastavěnosti ploch. Záměr tak měl být posouzen pouze z hlediska konkrétních parametrů jeho stavby, tj. konkrétně výšky, podlažnosti a celkové objemnosti. Míra záboru předmětných pozemků, na něž měl být Záměr umístěn, však v posuzovaném případě nemohla mít podstatný vliv na rozhodnutí o přípustnosti jeho umístění do posuzovaného stabilizovaného území.

[77] Městský soud při posuzování otázky objemnosti Záměru poukázal zejména na rozměry jeho půdorysu v kombinaci s výškou a ustupujícím charakterem podlaží nad svah. Přestože se výškou a podlažností Záměru zabýval v předchozí pasáži odůvodnění rozsudku, nově oproti své předchozí argumentaci konstatoval, že v důsledku stupňovitosti a výšky Záměru bude stavba vyčnívat nad svah, čímž bude působit dominantně. Nejvyššímu správnímu soudu však není zřejmé, proč nejprve městský soud dospěl k závěru, že Záměr svou výškou zcela zásadně nepřesahuje obvyklou výšku zástavby a přes vyšší podlažnost je Záměr přípustný s ohledem na rozprostření podlaží do svahu, avšak následně konstatoval, že s ohledem na výšku, podlažnost a objemové rozměry představuje novou dominantu, a tedy rozsáhlou stavební činnost. Městský soud totiž objemnost Záměru (kromě rozměrnějšího půdorysu) odvodil rovněž z jeho výšky a tvaru, kterým měl nadměrně vyčnívat nad svah. Z odůvodnění napadeného rozsudku současně není zřejmé, vůči kterým konkrétním stavbám a jejich souvisejícím parametrům půdorysu městský soud Záměr porovnal. Pouze obecně zmínil stavbu nad Záměrem a 14 staveb v ulici Na Konvářce.

[78] Městský soud zároveň dostatečně nevysvětlil, proč právě větší půdorys Záměru převážil nad jeho původními závěry o přípustnosti Záměru z hlediska jeho výšky a podlažnosti. Skutečnost, že Záměr představuje objemnější stavbu, než na předmětných pozemcích původně stála, současně pro citovaný závěr sama o sobě nepostačuje.

[79] Výstavba nové stavby na místě již existující budovy totiž téměř vždy znamená změnu výšky, tvaru, či objemu objektu na dotčené ploše. Tato změna však sama o sobě neznamená zásah do stávající urbanistické struktury. I případný nárůst objemu zástavby se tudíž nebude vymykat objektům nacházejícím se v širším okolí. V rozsudku ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022-62, Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „pro účely posouzení, zda se jedná o rozsáhlou stavební činnost, jsou logickými a správnými kritérii velikost, hmota či urbanistický ráz (srov. např. dále rozsudky ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 54/2014–69). Samotná odlišnost mezi novou a již existující stavbou z hlediska stavebních parametrů (např. výšky či hmoty) tedy není bez dalšího určující pro učinění závěru, že se jedná o rozsáhlou stavební činnost. I v tomto případě je nutné záměr srovnat v rámci širšího okolí. V opačném případě by totiž bylo znemožněno provádět stavební úpravy existujících staveb či nahrazovat stávající stavby stavbami novými, jejichž stavební parametry se liší. Takový požadavek by však šel nad rámec toho, co územní plán ve stabilizovaném území vyžaduje. Oddíl 7a) odst. 3 ÚP hl. m. Prahy sice jako limit rozvoje stabilizovaného území stanovuje „další rozsáhlou stavební činnost“. Jednotlivé stanovené regulativy nicméně vyžadují hodnotit přípustnost záměru s ohledem na urbanistickou strukturu, charakter území a výškové hladiny uvedené v Územně analytických podkladech. Proto v případě, že určitý záměr tyto regulativy splňuje a zároveň spočívá ve stavebních úpravách či výstavbě budovy na místě jedné již existující stavby, nelze pojmově hovořit o ,další rozsáhlé stavební činnosti‘, jež by představovala nepřípustný rozvoj ve stabilizovaném území.“

[80] Výše uvedené platí tím spíš, pokud sám městský soud dospěl k závěru, že územní plán nestanoví koeficient nejvyšší přípustné míry zastavěnosti předmětných ploch. Městský soud se však přesto zaměřil na otázku míru zastavěnosti pozemků, na něž má být Záměr umístěn, kterou akcentoval vzhledem k většímu půdorysu stavby Záměru, nepřípustné výšce a stupňovité podlažnosti. Z uvedeného je tak zřejmé, že ačkoli městský soud nejprve ve vztahu k výškovým a podlažním parametrům Záměr aproboval, vzhledem k zastavěnosti ploch, kam měl být umístěn, již Záměr shledal nepřípustným, a to bez ohledu na skutečnost, že územní plán nestanovil nejvyšší míru zastavěnosti ploch. Bez relevance ostatně nejsou ani námitky stěžovatelek, že sousední stavba na pozemku p. č. XF zabírá z příslušného pozemku přes 64 % rozlohy. Závěr městského soudu, že v okolí Záměru existují stavby s nižší mírou zastavěnosti, tak uvedenému neodpovídá, resp. se jí městský soud ani nezabýval.

[81] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že výše citovaná argumentace městského soudu je dílem nepřezkoumatelná a dílem nesprávná. Městský soud totiž bez dostatečného odůvodnění nahradil závěry správních orgánů vlastní úvahou o hodnocení, zda stavba není v rozporu s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby.

[82] Stěžovatelky dále namítly, že posuzovaná lokalita nebyla ani územím se zvýšenou ochranou zeleně. Podle orgánu ochrany přírody je nadto intenzivně zastavěnou strukturou s vysoce urbanizovaným prostředím navazujícím na výrobní a drážní zóny Smíchova, zeleň tak v zástavbě rodinnými a bytovými domy tvořila pouze doplňkovou funkci. Městský soud pak řádně neodůvodnil, proč je na předmětných pozemcích, kam má být umístěn Záměr, nedostatečný podíl zeleně, přičemž v této souvislosti ani neuvedl, s kterými pozemky míru zeleně Záměru porovnal. Napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný. V posuzované lokalitě existují i pozemky s menším podílem zeleně.

[83] Městský soud se konkrétním výpočtem koeficientu zeleně Záměru zabýval v odst. 158 až 160 odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedl, že jelikož je Záměr umisťován do stabilizovaného území, kde podle tabulky míry využití ploch není stanoven žádný kód, platí základní pravidlo, tj. posouzení Záměru z hlediska souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře. V odst. 162 městský soud následně uzavřel, že žalovaný pro vyhodnocení otázky míry zeleně srovnal Záměr pouze se stavbami s obdobnými parametry. Tato skutečnost však neměla vypovídající hodnotu o charakteristickém podílu zeleně na zastavovaném území v oblasti zahrnujícím řadu dalších staveb. Z vizuálního srovnání podle městského soudu vyplývalo, že u zástavby v oblasti skutečně převládá vyšší podíl zeleně než 0,5 (tj. 572 m2 z funkční plochy pozemku 1144 m2), jako je tomu v případě Záměru.

[84] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s argumentací stěžovatelek, že napadený rozsudek je ve vztahu k hodnocení otázky podílu zeleně v případě Záměru nepřezkoumatelný. Městský soud totiž pouze obecně konstatoval, že z vizuálního srovnání v oblasti převládá vyšší podíl zeleně. Nijak však konkrétně neoznačil pozemky, jež srovnal se Záměrem. Nevysvětlil ani, jakých konkrétních hodnot dosahovala zeleň v odkazované oblasti na rozdíl od Záměru, a proč tak podíl 0,5 shledal nedostatečným. Uvedené platí tím spíš, pokud sám městský soud dospěl k závěru, že se uplatní pouze základní pravidlo, tj. posouzení Záměru z hlediska souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře. Zároveň není zřejmé, proč žalovanému vytkl, že podíl zeleně u Záměru porovnal se stavbami s obdobnými parametry. Z uvedených důvodů jsou závěry městského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

[85] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud vyslovil zčásti nesprávné a zčásti dostatečně neodůvodněné závěry, čímž byly naplněny důvody kasační stížnosti uvedené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

IV. Závěr

[86] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení bude vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušovacím rozsudku. Městský soud v dalším řízení podle § 110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2023

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí