4 Tdo 1038/2024-1338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného 1. M. K., a o dovolání 2. nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024 č. j. 7 To 109/2023-1144, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 10/2022, takto: I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a obviněného M. K. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024 č. j. 7 To 109/2023-1144. II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023 č. j. 45 T 10/2022-1091 byl obviněný M. K. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel K.“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že že dne 6. 2. 2020, v době okolo 19.00 hodin, v Praze XY, v XY, v bytě č. 3, situovaném v prvním patře bytového domu, kam obžalovaný přišel na návštěvu za poškozenou N. Š., , která byla v tu dobu zdravotně indisponována, poté, co s poškozenou, která ležela v posteli, diskutoval o běžných záležitostech, v úmyslu a s cílem se sexuálně vzrušit a uspokojit, navzdory tomu, že si byl plně vědom toho, že poškozená, která byla partnerkou jeho syna, o něj jakožto o sexuálního partnera neměla žádný zájem, přestože jí obžalovaný v minulosti opakovaně, zejména v sms komunikaci, vyznával své city a sděloval jí své milostné tužby ve vztahu k ní, posléze využil toho, že poškozená, po požití léků v posteli, a to v poloze na břiše, usnula, k poškozené přistoupil, vysvlékl ji spodní díl pyžama, vnikl penisem do pochvy poškozené a na poškozené vykonával soulož, přičemž když se po nějaké době poškozená probudila a zjistila, že na ní obžalovaný leží a vykonává soulož, otočila se na obžalovaného s tím, že s ním souložit nechce, kdy v důsledku toho, jak se poškozená zvedala z postele, aby se před obžalovaným odešla schovat do koupelny, obžalovaný svého jednání zanechal, kdy přestože se poškozená křikem, po návratu z koupelny, kde setrvala několik minut, opakovaně dožadovala, aby obžalovaný ihned její byt opustil, učinil tak až po nějaké době, přičemž v důsledku útoku se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, s níž byla poškozená hospitalizována nejprve ve dnech 25.
2.–29. 2. 2020 v Krizovém centru RIAPS, posléze v PN Bohnice po dobu od 11. 7.–18. 9. 2020, dále se od dubna 2020 do počátku září 2023 podrobovala intenzivní psychoterapii s nutností dlouhodobého masivního užívání psychofarmak, poškozená trpěla flešbacky, obavami z lidí, obavou vycházet z domu, nespavostí, nechutenstvím.
2. Za to byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené N. Š., , na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 200.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti výše uvedenému rozsudku si podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. Vrchní soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 27. 2. 2024 č. j. 7 To 109/2023-1144 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl, přičemž obviněnému uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil i přiměřené omezení zdržet se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou N. Š. a povinnost podle svých sil nahradit poškozené náhradu nemajetkové újmy způsobené jí trestným činem.
3. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu zareagovali dovoláním jednak obviněný M. K. a jednak nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného. Dovolatel K. napadl rozsudek prvního i druhého stupně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí jsou založena na zjevném rozporu skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů a na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce pak shledal důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, kterým byl uznán vinným.
4. Obviněný M. K. svoji dovolací argumentaci rozčlenil na okruh námitek vůči právnímu posouzení znaku způsobení těžké újmy na zdraví /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ a námitek vůči skutkovým zjištěním a procesu jejich utváření /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. V rámci výtek vůči právnímu posouzení znaku těžké újmy na zdraví částečně zrekapituloval některé důkazy týkající se psychického stavu poškozené (výpovědi svědků, zprávy KC Riaps a Bílého kruhu bezpečí, Aditea, s. r. o., a výpovědi znalců) a z jejich vzájemné komparace vyvodil, že poškozená neuváděla vždy úplné a pravdivé informace a je tedy otázkou nakolik jí lze uvěřit, že na jejím špatném duševním stavu nese vinu právě on, či zda se jí snad nestalo ještě trauma jiné, které ovšem poškozená zatajila.
Zároveň pak soudům vyčetl, že jeho důkazní návrhy, které mohly osvětlit otázku duševního stavu poškozené, zamítly. Pokud soud uvedl, že nelze jiný traumatizující zážitek dovodit, pak tím ovšem není taková možnost vyvrácena a bylo třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo. To však soudy neučinily a tím zatížily svá rozhodnutí vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Co se pak týče druhého z uplatněných dovolacích důvodů, obviněný nejprve obšírně zrekapituloval judikaturu Ústavního soudu, která předcházela zavedení tohoto důvodu mezi výčet § 265b tr.
ř., přičemž zdůraznil, že v jím napadených rozhodnutích jsou znaky svévolného hodnocení důkazů a libovůle v rozhodování a z něj plynoucí extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními. Je toho názoru, že „v tom tkví kámen úrazu, že soud prvního stupně nepochopil, že předmětem dokazování není primárně vyvracení obhajoby obviněného, nýbrž prokázání tvrzení obžaloby.“. Důkaznímu řízení konkrétně vytknul nepřípustné důkazy /vyjádření obviněného ze dne 20. 7. 2020 (č. l. 315) a 26.
2. 2021 (č. l. 200) učiněná v době, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoliv byly v té době dány důvody nutné obhajoby/, dále také selekci důkazů v neprospěch obviněného a jejich deformaci, když je nereprodukuje v souladu s jejich skutečným obsahem. Obviněný odmítl, že by poškozená akceptovala jeho žádost o návštěvu a setrval na názoru, že jej k sobě pozvala, což dokládá obsahem sms zpráv. I ty jsou ovšem podle jeho názoru neúplné, neboť poškozená část těchto zpráv zadržela a návrh obviněného na doplnění dokazování v tomto směru byl zamítnut.
Zároveň se z nich podává, že ačkoliv psal zprávy milostného charakteru, poškozená jeho návštěvu nezarazila a nevzala si ani spodní kalhotky. Obdobnou argumentaci pak předestřel i ke zprávě, ve které zaslal poškozené foto svého penisu, kdy požadoval provedení jejího elektronického originálu a vyjádřil podiv nad tím, že si jej i potom poškozená pozvala k sobě domů. Dále pak vyčetl policejnímu orgánu, že postupoval zcela v neprospěch obviněného, neboť umožnil poškozené výslech v procesním postavení svědka až dne 17.
2. 2020 a popsaný skutek pak záměrně kvalifikoval nesprávně, aby nebyla nutná účast obhájce při úkonech trestního řízení.
Dovolatel taky odmítl
reprodukci některých jeho vyjádření a zopakoval vlastní verzi toho, co se dne 6. 2. 2020 v bytě poškozené událo. Tomu svědčí i následující zprávy, které poškozené zaslal a soud prvního stupně je provedl, ale nehodnotil, čímž založil vadu opomenutých důkazů. Následně dovolatel K. obšírně rozebíral jednotlivé okolnosti (své oblečení, možnost intoxikace poškozené přípravkem GHB a související výpadky paměti, dílčí skutečnost svědčící pro věrohodnost/ nevěrohodnost poškozené) a obsah některých svědeckých výpovědí (M.
D., E. K., M. K. ml.), které ovšem shledal soud nevěrohodnými, jelikož svědčí ve prospěch obviněného. Naopak ty svědčící v jeho neprospěch shledal věrohodnými, což je jeden z příkladů vypovídající o předpojatém přístupu soudu k hodnocení důkazů. Uzavřel, že tvrzení poškozené, že ji měl znásilnit zneužívaje její bezbrannosti, nebylo v řízení při zachování principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo nade vší pochybnost prokázáno. Ze shora uvedených důvodů proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024 č. j. 7 To 109/2023-1144, případně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023 č. j. 45 T 10/2022-1091 zrušil a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, případně Městskému osudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.
5. K podanému dovolání poskytl státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) vyjádření. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku, dovolací argumentace obviněného a obecných východisek uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že námitky dovolatele K. poukazující na tzv. extrémní nesoulad tomuto neodpovídají. Obviněný totiž neuvedl, proč obsah důkazu vůbec neposkytuje podklad pro soudy přijatá skutková zjištění.
K výhradám vůči postupu soudu spočívajícím v tom, že některé důkazy nezahrnul do provedených důkazů připomněl obšírně zásadu volného hodnocení důkazů a související rozhodovací praxi a uzavřel, že pokud soud některé z provedených důkazů nezahrnul do svého hodnocení, protože je považoval za nepodstatné, nelze tomuto postupu nic vytknout a nejedná se ani o opomenutý důkaz. Za míjející se s mantinely dovolacího řízení pak označil námitky směřující proti věrohodnosti poškozené. Stejně tak odmítl státní zástupce akceptovat výtku o užití nepřípustného důkazu (písemné podání obviněného ze dne 20.
7. 2020), neboť jej soud prvního stupně zmínil toliko u posouzení věrohodnosti výpovědi dovolatele, avšak nevycházel z něj při procesu hodnocení podstatných důkazů. Následně navázal připomenutím obecných podmínek pro aplikaci pravidla in dubio pro reo, které ovšem v nyní posuzovaném případě nenastaly, neboť závěry soudů jsou opřeny o logické argumenty podpořené výsledky dokazování. Co se pak týče druhého z uplatněných dovolacích důvodů /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, státní zástupce po připomenutí základních předpokladů naplnění tohoto důvodu označil námitky obviněného směřující vůči objektivní stránce trestného činu, konkrétně nezjištění příčiny významné z hlediska následku, za uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídající.
Obviněný je totiž založil na zpochybnění výsledku dokazování, nesouhlasem se zjištěným skutkovým stavem a spekulaci o jiné významnější příčině zhoršení psychického stavu poškozené, než byl jím spáchaný skutek. V této souvislosti pak shrnul, že posttraumatickou stresovou poruchou u poškozené se soudy pečlivě zabývaly a tato byla provedeným dokazováním prokázána. Doplnil, že obviněný věděl, že se jednalo o osobu mimořádně citlivou, která s jeho jednáním (sexuálním) nesouhlasí a měl a mohl vědět o následcích, které mohou u poškozené nastat.
Ze všech výše rekapitulovaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r tr. ř.
6. Zároveň ale nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obviněného M. K. dovolání z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. i) tr. ř., které odůvodnil tím, že vrchní soud použil mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Nejprve připomněl základní východiska pro aplikaci tohoto institutu, včetně komentářové literatury a navazující judikatury a zopakoval, že stěžejními předpoklady pro jeho užití je a) existence určitých okolností, pro které b) použití nesnížené sazby trestu by bylo nepřiměřeně přísné a c) existuje možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
K tomu doplnil příklady takových mimořádných okolností vyplývajících z rozhodovací činnosti soudů. V nyní posuzovaném případě však takové skutečnosti neshledal. Naopak je třeba akcentovat, že obviněný se skutku dopustil v bytě poškozené, kde se měla cítit v bezpečí, jako osoba prezentující se dlouhodobě ochotou pomoci jí. Způsob provedení činu a související okolnosti korespondují s typovou škodlivostí žalovaného zločinu a nepředstavují výjimečné okolnosti, které by bylo třeba hodnotit ve prospěch obviněného.
Nejvyšší státní zástupce pak odmítl závěry odvolacího soudu ohledně menší společenské škodlivosti alinea druhé (zneužití bezbrannosti) § 185 tr. zákoníku, oproti alinea první (použití násilí), neboť obě tyto varianty jsou si rovny a poskytují ochranu témuž zájmu. Stejně tak poukazy na osobnost poškozené a její podíl na vzniklých následcích nelze akceptovat, neboť obviněný věděl o její životní situaci i o tom, že jeho city neopětuje, a přesto zneužil situace a vykonal na ní soulož. Rovněž se neztotožnil s nazíráním dosud řádného života, věku a invalidity obviněného jako na mimořádné poměry, které by odůvodňovaly uložení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
Naopak připomněl, že prostá bezúhonnost je toliko obecnou polehčující okolností, obviněný je stále v produktivním věku s dostatečnými životními zkušenostmi v oblasti sexuálního chování a projevů vůči osobám opačného pohlaví. Ani délka trestního řízení pak takový postup podle názoru nejvyššího státního zástupce neodůvodňuje, neboť není nepřiměřená. Závěr o existenci předpokladu nápravy pachatele trestem kratšího trvání označil taktéž za nesprávný s poukazem na rozhodovací praxi a okolnosti takovému závěru svědčící, které však nebyly v této věci shledány.
Obviněný neprojevil jakoukoliv sebereflexi ani snahu o nápravu způsobeného následku. Závěrem tedy shrnul, že ve věci nebyly kumulativně splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a tím, že jej odvolací soud přesto aplikoval, naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. 7 To 109/2023 ve výroku o trestu a všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením pozbyla podkladu a aby podle § 265l odst.
1 přikázal
Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.
7. Obviněný využil svého práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a ve své replice zopakoval, že jej poškozená přijala u sebe v bytě, jejich vzájemná komunikace zůstala ne zcela objasněna a poškozená předkládala policejnímu orgánu toliko úryvky zpráv, což však dovolatel neakcentoval. Stejně tak nejvyšší státní zástupce nezohlednil skutečnost, že při prvním projevu nesouhlasu obviněný svého jednání okamžitě zanechal, jednalo se o jednorázové jednání a nebylo ani prokázáno, jak dlouho trvalo. Dále nejvyššímu státnímu zástupci vyčetl, že směšuje jednání a následek, pokud nepřipustil, že to byla osobnostní struktura poškozené a její neuspořádaný partnerský život, které měly výrazný vliv na její nynější psychický stav. Dále pak zdůraznil, že po spáchání trestného činu žije řádným životem, je invalidním důchodcem vyžadujícím péči další osoby a v důsledku svého zdravotního stavu je zcela nemajetný. Závěrem pak nejvyššímu státnímu zástupci vyčetl, že si vybral pouze jednotlivé skutečnosti ve snaze navození dojmu, že odvolací soud posuzoval hlediska při ukládání trestu izolovaně a jen částečně. S tím však obviněný nesouhlasí, a naopak má za to, že byly splněny podmínky podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a takto uložený trest vyplývá z pečlivého vyhodnocení všech okolností. Ze shora uvedených důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
8. Oba dovolatelé jsou osobami oprávněnými k podání dovolání – nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí, a obviněný podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Obviněný učinil toto podání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.). Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.). a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost obou dovolání je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují vůči rozhodnutí, jímž byl obviněnému uložen trest.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný a nejvyšší státní zástupce opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
10. Nejprve k dovolání obviněného. Ten uplatnil námitky, které podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že námitky obviněného jsou zásadně totožné s jeho obhajobou z předchozích fází řízení, respektive jsou identické s jeho odvoláním. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací, námitku. A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se jedná o obdobnou situaci, neboť jak Vrchní soud v Praze, tak především Městský soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily, s jedinou výjimkou, která bude rozebrána níže. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám stručný komentář.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný
význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
12. V rámci tohoto dovolacího důvodu nejprve dovolatel K. vyčetl soudu prvního stupně, že „nepochopil, že předmětem dokazování není primárně vyvrácení obhajoby obviněného, nýbrž prokázání podané obžaloby“. Nutno konstatovat, že z rozsudku soudu prvního stupně žádná taková snaha nevyplývá. Naopak je zřejmé, že nalézací soud provedl veškeré v úvahu připadající dokazování ohledně všech skutečností rozhodných a podstatných pro rozhodnutí ve věci. Současně je patrné, že ve vztahu ke skutku plně dostál svým povinnostem, když prováděl důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného v nezbytném rozsahu tak, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Veškeré takto provedené důkazy pak podrobil hodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a veškeré své hodnotící úvahy náležitě vyložil v rámci odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Zároveň měl na zřeteli i obhajovací verzi obviněného, se kterou se podrobně vypořádal a rozvedl, v čem spatřuje konkrétní skutečnosti, pro které jí nebylo možné přisvědčit (bod 64 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Právě v takovém postupu je ovšem třeba spatřovat naplnění veškerých požadavků kladených na nestranný soud, neboť zcela srozumitelně ozřejmil, že se obhajovací variantou skutkového děje zabýval a vysvětlil i pečlivě, proč jí nepopřál sluchu. Tím byla veškerá práva obviněného v maximální možné míře šetřena, respektive naplněna, neboť se mu dostalo odpovědi na předestřené otázky i namítané rozpory. Takováto námitka obviněného je vedle vlastní abstraktnosti a mimoběžnosti s důvody dovolání především zcela nepřípadnou, v dané situaci až nepatřičnou.
13. Pokud pak obviněný vznesl námitky selektivního přístupu soudu k důkazům a jejich deformaci, neshledal dovolací soud tyto námitky opodstatněnými. Nejvyšší soud žádnou selekci ani deformaci důkazů v neprospěch obviněného nezaznamenal, právě naopak (viz shora). Pouhá skutečnost, že obviněný není s tím, co z důkazů vyplývá spokojen, respektive, že důkazy nevypovídají ve prospěch jeho verze, není chybou dokazování. Zároveň nelze odhlédnout ani od toho, že obviněný se v rámci svojí argumentace omezil spíše na takováto abstraktní vyjádření či na předestření vlastní verze hodnocení daného důkazu či jeho části, což je ovšem optikou dovolacích důvodů způsob neúčinný, neboť se jedná o prostou polemiku se závěry dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 7 Tdo 993/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. 4 Tdo 888/2017).
14. Za relevantní je ale možno označit námitku nepřípustnosti důkazu, konkrétně vyjádření obviněného ze dne 20. 7. 2020 a 26. 2. 2021 ve formě dopisů. Dovolatel K. v této námitce poukázal na okolnost, že z nich nalézací soud vycházel při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi, ačkoliv přitom v rámci svého rozhodnutí (bod 68 odůvodnění) uznal, že protokoly o výpovědi obviněné i poškozeného učiněné před tím, než byla odpovídajícím způsobem upravena právní kvalifikace skutku, nelze použít k jeho prokázání. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že tuto námitku obviněný vznesl již v rámci řízení o odvolání (zcela identickou), avšak odvolací soud na ni nezareagoval, resp. pouze všeobecně odkázal na právě problematický bod 9 rozsudku soudu prvního stupně a zároveň se plně se závěry tam uvedenými ztotožnil. Neuvedl ovšem žádný argument, který by reagoval na konkrétní výtku obviněného o nepřípustnosti těchto důkazů, ani nevysvětlil, proč pokládá názor soudu prvního stupně o jejich procesní použitelnosti za správný. Není úkolem Nejvyššího soudu suplovat v tomto ohledu druhoinstanční přezkum a je právě na soudu odvolacím, aby se s takovýmito výhradami náležitě vypořádal. Z tohoto důvodu pak přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozsudku i z podnětu dovolání obviněného směřujícího do výroku o vině. V navazujícím řízení se bude Vrchní soud v Praze muset s touto námitkou obviněného ohledně procesní nepřípustnosti uvedených důkazů ve vztahu k výslednému hodnocení všech provedených důkazů vypořádat. Pokud event. dospěje k pozitivnímu závěru o jejich nepoužitelnosti, musí se zabývat i otázkou jejich vlivu na výsledná skutková zjištění učiněná ve věci samé.
15. Do dalšího okruhu námitek lze pak zařadit ty, kterými obviněný brojil vůči úplnosti, obsahu a autenticitě zpráv zasílaných mezi ním a poškozenou. I těmito otázkami se však zabýval již soud nalézací, když uvedl argumenty, proč nesouhlasí s podezřením obviněného, že poškozená manipulovala se zprávami (bod 67 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako pečlivě odůvodnil své hodnocení obsahu vyměněných zpráv (bod 70 a 77 tamtéž). Pokud pak obviněný požadoval doplnit dokazování o elektronická data týkající se jejich komunikace a vydání elektronického originálu zprávy obsahující foto jeho penisu, pak i na tyto nalézací soud patřičně reagoval, když svůj zamítavý výrok náležitě odůvodnil (body 86 a 88 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a neopomněl ani předestřít související odbornou literaturu a judikaturu týkající se povinností nalézacího soudu ve vztahu k rozsahu dokazování, kterou na tomto místě není třeba opakovat (bod 82 a 83 tamtéž).
16. Lze konstatovat, že obviněný vystavěl svoji dovolací argumentaci uplatněnou pod shora uvedeným dovolacím důvodem na rozboru jednotlivých svědeckých výpovědí a důkazů, z jejichž částí však dospěl k odlišným verzím skutkových zjištění či ze kterých přímo vytvořil alternativní varianty, které ovšem nemají vůbec oporu v provedených důkazech a jsou ryze spekulativními a zároveň jsou pak ve vztahu ke skutku zcela marginálními. Pod tento okruh námitek lze podřadit ty, kladoucí důraz na to, zda měl obviněný na sobě spodní prádlo, pochybnosti o tom, zda poškozená užila GHB či její aktivní přístup k návštěvě obviněného u ní doma. Stěžejními okolnostmi ovšem zůstává, že obviněný zneužil hlubokého spánku poškozené (bezbrannosti) a vykonal na ní soulož.
17. Obviněný na několika místech svého dovolání osočil orgány činné v trestním řízení z předpojatého přístupu vůči jeho osobě. Konkrétně policejnímu orgánu vyčetl, že skutek v první fázi trestního stíhání záměrně kvalifikoval nesprávně, aby zbavil obviněného přístupu k obhajobě. Nejvyšší soud však žádné indicie, které by toto tvrzení odůvodňovaly neshledal, a především pak bylo toto pochybení záhy napraveno, obviněný si zvolil obhájkyni a oba pak uplatňovali veškerá práva, která jim trestní řád poskytuje k účinnému vedení obhajoby.
18. Stejně tak je nutno zaujmout odmítavé stanovisko k výhradám vůči hodnocení věrohodnosti svědků, neboť nebylo možné souhlasit s tím, že by byla posuzována pouze optikou toho, zda vyznívají ve prospěch či neprospěch obviněného. Soud hodnotil výpovědi všech svědků jednotlivě přičemž náležitě akcentoval i to, v jakém postavení jsou vůči zainteresovaným osobám, z jakého pramene čerpaly skutečnosti, o nichž teď vypovídají (svědkyně E. K. viz bod 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a také ve vzájemných souvislostech, kdy hodnotil jak zapadají do kontextu ostatních důkazů (svědkyně M. D. viz bod 19 tamtéž, přičemž námitky vůči okolnostem vydání rozsudku ve věcech opatrovnictví jsou zcela irelevantní a soud se k nim nemohl nikterak vyjadřovat).
19. Souhrnně lze uzavřít, že obviněný zaměřil svoji dovolací argumentaci k pochybnostem o jediné verzi skutkového děje a v důsledku toho se dovolával i aplikace zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Jak již bylo na několika místech shora uvedeno, učinil tak ovšem na základě vlastního hodnocení důkazů či jejich částí a z nich vystavěné alternativní a často až spekulativní verze skutkového děje, což je ovšem způsob neúčinný. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo totiž nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.
Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů.
Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). To je i nyní posuzovaný případ, neboť důkazy ve svém souhrnu zcela jednoznačně převážily ve prospěch verze obžaloby, neboť bylo prokázáno, že obviněný dne 6. 2. 2020 vykonal na poškozené soulož zneužívaje její bezbrannosti (spánku) – podrobněji viz skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu.
Verze předestřené obviněným byly toliko popěrné vystavěné na odlišném hodnocení dílčích důkazů, tedy v rozporu s požadavky § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Ani tato námitka proto neprolomila limity dovolacího přezkumu.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný brojil proti závěru o příčinné souvislosti mezi skutkem, pro který byl odsouzen a vznikem posttraumatické stresové poruchy jako těžké újmy ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění [§ 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Nejprve je nutno zrekapitulovat, že obviněný na podporu své argumentace obšírně citoval jednotlivé pasáže výslechu znalců, ze kterých dovodil, že nebylo vyloučeno, že jedinou příčinou psychického stavu poškozené (posttraumatická stresová porucha) nemusel být pouze zážitek ze dne 6. 2. 2020, ale následně mohla přistoupit i jiná příčina, či že hlavním důvodem byla její osobnostní struktura a nedobrá psychická kondice ještě před stíhaným skutkem. Tím ovšem nasměroval svoji argumentaci nikoliv do právního hodnocení, ale do skutkových zjištění, avšak opětovně procesně neúčinným způsobem, neboť předložil toliko vlastní verzi hodnocení dílčích výpovědí a jeho argumentaci lze tak označit za prostou polemiku se skutkovými zjištěními, místy až spekulaci.
22. Předně nebylo ani mezi všemi povolanými znalci a odborníky pochyb o tom, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou a že její stav je velice vážný, komplikovaný a prognóza nejistá a nepříznivá. Zároveň bylo prokázáno, že před incidentem ze dne 6. 2. 2020 žila poškozená normální život, byť se nacházela ve složitém a pro ni nekomfortní partnerské situaci, pečovala o děti prakticky sama, starala se o domácnost, tedy v běžném životě fungovala dobře. Propad jejího duševního zdraví nastal právě až po předmětném dni a doposud neodezněl. Obviněný se zaměřil mimo jiné i na to, že psychické problémy měla poškozená již před popisovaným skutkem, což ovšem z žádného důkazu nevyplynulo – poškozená nebyla v péči psychiatrů ani svědci nepopisovali nic, co by svědčilo o narušení duševního zdraví. Je pravdou, že poškozená zřejmě trpěla svým složitým partnerským vztahem, avšak to samo o sobě nesvědčí pro závěr o duševní poruše. Ostatně i všichni znalci se shodli na tom, že osobnost poškozené je sice emočně nestabilní a je rizikovým faktorem pro uzdravení, ale sama o sobě nebyla příčinou posttraumatické stresové poruchy. Nadto pokud si byl obviněný křehkosti psychicky poškozené vědom, jak nyní deklaruje v rámci své argumentace, rozhodně to pro posouzení jeho subjektivní stránky ve vztahu k následku těžké újmy nesvědčí v jeho prospěch.
23. Zároveň nebyla zjištěna žádná další událost, která by mohla k traumatu způsobeném obviněným přispět a podílet se tedy jakoukoliv měrou na následku v duševní integritě poškozené. Pokud obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že nějaká taková situace nastala v tzv. mezidobí mezi návštěvami lékařky, z čehož dovozuje vznik pochybností v jeho prospěch, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než takovou úvahu označit za logický lapsus. Předně nelze dokazovat, že se něco nestalo. Skutečnost, která nenastala v objektivním světě nemůže z logiky věci být zachycena žádnými v úvahu připadajícími důkazními prostředky. Současně to, že se nepodařila prokázat žádná jiná přistupující traumatická událost je právě další okolností podporující verzi obžaloby a nelze z ní proto tak dichotomicky jak činí obviněný odvozovat pochybnosti v jeho prospěch. Existence jiné příčiny nebyla zjištěna ani tvrzena, a to ani poškozenou, znalci, dokonce ani obviněným. V tomto směru lze odmítnout i pochybnosti k věrohodnosti poškozené, neboť nebylo prokázáno, že by nějakou takovou událost zatajila. Tento způsob argumentace obviněného je tedy ryzí spekulací a nezbývá než jej kategoricky odmítnout.
24. Pokud pak obviněný vyčítal soudu předpojatý přístup ke znalcům PhDr. Huhmalovi a MUDr. Kašpárkové, pak nic takového nebylo v řízení shledáno. Nalézací soud předně uzavřel, že ve stěžejních bodech se všichni znalci shodli, následně pak osvětlil, proč se k závěrům jmenovaných odborníku stavěl rezervovaněji než k druhé znalecké dvojici (bod 36–43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že i znalecký posudek nemá mezi množinou důkazů žádné privilegované postavení, tudíž podléhá hodnocení ze strany soudu jako každý jiný důkaz (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 299/06) a této povinnosti soud prvního stupně dostál, neboť všechny předložené a provedené znalecké posudky hodnotil podle požadovaných kritérií (po formální i obsahové stránce jednotlivě a v návaznosti na ostatní provedené dokazování).
25. K dovolání obviněného tak lze souhrnně uzavřít, že jeho dovolací námitky až na jedinou výjimku nepřekročily meze prosté polemiky s hodnocením důkazů. Onou výjimkou je pak námitka nepřípustných důkazů, která byla vznesena již v odvolacím řízení, ale vrchní soud se s ní dostatečně nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí v toto směru vadou, kterou bude třeba v novém navazujícím řízení o odvolání napravit. Z tohoto důvodu přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozhodnutí soudu druhé instance (i) z podnětu dovolání obviněného.
26. K dovolání nejvyššího státního zástupce se sluší připomenout, že ten v napadeném rozhodnutí spatřoval vadu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za souzený trestný čin.
27. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je tento dovolací důvod dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, blíže viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169).
28. Odvolací soud přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na to, že obviněný nepoužil násilí v pravém smyslu, svého jednání ihned po projevu nesouhlasu poškozené zanechal a následně se jí v SMS zprávách omlouval. Dále uvedl, že kvalifikovaná skutková podstata (těžká újma) byla v této věci dána z nedbalosti a rovněž naplnění základní skutkové podstaty ve formě zneužití bezbrannosti označil za méně škodlivé než užití pohrůžky násilí. Současně přihlédl i ke zdravotnímu stavu a věku obviněného, absenci přitěžujících okolností (respektive s těmi uvedenými v rozsudku soudu se neztotožnil) a délce trestního řízení.
29. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku „má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.“. Jak již označení tohoto institutu napovídá, jedná se o zcela mimořádné snížení trestu, proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný.
Stejně tak jeho užití nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. Použití § 58 odst. 1 je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (blíže viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1078). Pro aplikaci tohoto institutu musí být naplněny kumulativně následující
podmínky: a) určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, pro něž by b) použití nesnížené trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a c) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Jak již bylo řečeno, všechny tři podmínky musí být splněny současně, přičemž rozhodovací praxe poskytuje již bohatý katalog situací, kdy je možné k mimořádnému snížení trestní sazby přistoupit a kdy naopak nikoliv (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966 sp. zn. 4 Tz 14/66, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 7 Tdo 303/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 8 Tdo 550/2014).
30. V nyní posuzovaném případě nutno předeslat, že Vrchní soud v Praze při aplikaci tohoto institutu shora uvedené podmínky nerespektoval. Předně za okolnosti případu hodné tohoto postupu považoval to, že obviněný se znásilnění dopustil zneužitím bezbrannosti, a nikoliv přímého násilí či pohrůžky násilí. Tento závěr je ovšem nutné kategoricky odmítnout. Základní skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku zná dvě varianty, kterými ji lze naplnit (použití násilí a zneužití bezbrannosti), přičemž jsou si obě rovny.
V žádném případě nelze říci, že by jedna z nich byla méně škodlivá, jak mylně uvádí soud druhého stupně. Současně již rozhodovací praxe explicitně stanovila, že se nejedná o takovou okolnost případu umožňující postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2007 sp. zn. 6 Tdo 622/2007). Pokud pak odvolací soud akcentoval, že obviněný svého jednání zanechal po prvním projeveném nesouhlasu, nelze než takové konstatování označit za absurdní, neboť poškozená již v minulosti jasně a srozumitelně odmítla možnost jakéhokoliv jiného vztahu než tchán–snacha (viz
SMS komunikace: „ … vždy budeš Mirdův táta, můj tchán, a děda mých dětí“) a její nesouhlas mu byl znám, obviněný na ní přesto v jejím hlubokém spánku v době zdravotní indispozice (bezbrannost) vykonal soulož, ačkoliv si byl vědom, že poškozená s takovým počínáním nesouhlasí. Pokud tedy přestal v okamžiku, kdy se poškozená vzbudila a podařilo se jí utéci do koupelny, nelze v tom spatřovat okolnost svědčící ve prospěch obviněného, natož snad okolnost odůvodňující použití mimořádného snížení trestu.
Současně vrchní soud vůbec nereflektoval ostatní okolnosti, tedy že čin obviněný spáchal v domově poškozené, kde se měla cítit v bezpečí, vůči ženě v téměř příbuzenském poměru (partnerka jeho syna), formou soulože. Stejně tak nelze souhlasit ani s úvahou, že zavinění obviněného k těžšímu následku nacházejícím odraz ve znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bylo prokázáno toliko ve formě nedbalosti. Podle § 17 písm. a) tr. zákoníku je nedbalostní zavinění plně dostačující a z vyjádření obviněného nadto vyplynulo, že si byl složité situace poškozené vědom.
Zároveň nebylo možno shledat ani v poměrech obviněného jakékoliv indicie vedoucí k závěru o nutnosti snížit trest pod dolní hranici stanovenou zákonem. Tím tedy ovšem nebyla náležitě splněna ani první ze shora uvedených podmínek. K ostatním se pak vrchní soud nikterak blíže nevyjádřil, což je ovšem také vadou, neboť je třeba uvést konkrétní okolnosti či úvahy soudu, které závěrům o naplnění jednotlivých předpokladů (nepřiměřená přísnost trestu pro pachatele a možnost jeho nápravy trestem kratšího trvání) svědčí.
31. K dovolání nejvyššího státního zástupce lze tedy uzavřít, že toto bylo podáno důvodně, neboť Vrchní soud v Praze zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu, respektive pod její dolní hranicí, aniž pro takový postup byly splněny předpoklady formulované v § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud proto v konečném výsledku konstatuje, že na základě podaných dovolání bylo nutné přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024 č. j. 7 To 109/2023-1144, a to pokud jde o výrok týkající se viny obviněného, ale i ohledně výroku o trestu, který jím byl obviněnému uložen. Věc následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí bylo vyhlášeno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu