4 Tdo 1049/2024-540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného P. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 9 To 29/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 12/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 4 T 12/2023, byl obviněný P. F. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 1. ledna 2023 v XY v době po 5:30 hodin přišel do bytu v domě na adrese XY, užívaného Š. a L. Ž., kde s jejich svolením dočasně přebýval, a v ložnici si lehl do postele k dceři uživatelů bytu, poškozené AAAAA (pseudonym), a pak za účelem vlastního pohlavního uspokojení obnažil sebe i nezletilou AAAAA na spodní části těla, vzal poškozenou za zápěstí a přitáhl si jí na sebe, hladil ji po zádech a stále silněji ji tiskl ruce, na výzvu poškozené, aby přestal, že ji to bolí, nereagoval a začal vsunovat svůj penis do jejího přirození, na její opakovanou žádost, aby přestal, že to bolí, reagoval výzvou, ať mlčí, že „jestli se to někdo dozví, že si půjde sednout, ať drží hubu“, nedbal její prosby, aby přestal, že „na to není připravená, že je jí 13 let a na tohle má ještě dost času“, pokračoval ve snaze uskutečnit soulož, když se poškozené podařilo uvolnit ruku a začala jej bouchat do ramene, ji přetočil tak, aby ležela na zádech, silou jí roztáhl nohy, svým tělem zůstal mezi nimi, aby nohy nemohla dát k sobě, znovu zasunul penis do jejího přirození a pokračoval v souloži, když se poškozená snažila vykroutit, tak jí řekl, že jestli bude křičet, tak ji zabije, v důsledku čehož poškozená ze strachu z pronesené výhrůžky se svou obranou přestala, soulož pak ukončil výronem semene na tričko poškozené a částečně na povlečení postele, teprve pak ve svém jednání ustal, a popsaného jednání se dopustil přesto, že věděl, že nezletilá dosáhla teprve věku 13 let.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené AAAAA, na náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 250 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 4 T 12/2023, podal obviněný P. F. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 9 To 29/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 9 To 29/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný ve svém dovolání nerozporoval tu skutečnost, že s poškozenou souložil, avšak popřel, že by ji k souloži přinutil za použití fyzického či verbálního násilí, když v daném případě se jednalo o akt dobrovolný. V této souvislosti vyjádřil názor, že soudy hodnotily provedené důkazy nesprávně, a to výlučně v jeho neprospěch, přičemž neprovedly některé další důkazy, které obviněný navrhoval. Následně část důkazů zrekapituloval a prezentoval zjištění, která z nich podle jeho mínění vyplývají. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že nebyly odstraněny všechny rozpory ve výpovědi poškozené, kterou označil za nevěrohodnou. Dovolání uzavřel tím, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními prvostupňového soudu je nesoulad, který měl být odstraněn doplněním dalších důkazů, a to přinejmenším znaleckým posudkem k posouzení věrohodnosti poškozené, výpovědí svědkyně N. a také výpovědí poškozené provedené u hlavního líčení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak vyjádřil přesvědčení, že odsuzující rozhodnutí soudů nerespektovala princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 9 To 29/2024, zrušil, a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný popřel, že by poškozenou AAAAA k souloži donutil proti její vůli násilím či pohrůžkou užití násilí. Vedle toho označil za neúplné také dokazování, v rámci čehož oběma soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhům a důkazní materii nedoplnily o znalecké zkoumání poškozené a výslech její či svědkyně N., jejichž výpovědi z přípravného řízení byly u hlavního líčení čteny (to v případě výpovědi K. N.), nebo byl přehrán a shlédnut obrazový a zvukový záznam (to v případě výpovědi AAAAA). Ačkoli tyto jeho námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou dávkou benevolence podřadit lze, státní zástupce je považuje za neopodstatněné. V aktuálně řešené trestní věci je zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho případné neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou spolehlivě a nade vší pochybnost prokazovány důkazy jinými. To se týká právě i požadavků dovolatele na znalecké zkoumání poškozené a výslech její a svědkyně N. u hlavního líčení, se kterými se Krajský soud v Plzni vypořádal v odstavcích 11 až 13 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a Vrchní soud v Praze v odstavci 13 odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání. S tam uvedenými úvahami soudů, jimiž vyloučily potřebu dalšího dokazování, se státní zástupce beze zbytku ztotožňuje, neboť skutkový stav byl v míře naprosto dostačující prokázán ostatními ve věci provedenými důkazy.
9. Opodstatnění pak postrádá i námitka, v jejímž rámci dovolatel vytkl zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Uvedený nedostatek by totiž bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném se principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. To platí rovněž pro skutkové zjištění Krajského soudu v Plzni potvrzené také Vrchním soudem v Praze, podle kterého si soulož s poškozenou dívkou mladší 15 let vynutil násilím a za použití pohrůžky násilí.
10. Obviněný dále uplatnil ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Samotná dovolací argumentace obviněného je v celém svém rozsahu vystavěna na nepřípadném rozporování skutkových závěrů soudů a na pokřiveném výkladu části důkazů, v důsledku čehož zpochybňuje věrohodnost poškozené a vylučuje trestní odpovědnost za zločin znásilnění. Výtku ve smyslu nesprávného právního posouzení skutku buduje výlučně na takových skutkových závěrech, ke kterým „dospěl“ ve vazbě na vlastní hodnocení provedených důkazů a jež jsou diametrálně odlišná od skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni, jejichž správnost aproboval také Vrchní soud v Praze. Takto koncipované námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec podřadit nelze.
11. Nemohlo proto dojít ani k porušení obviněným akcentované zásady in dubio pro reo. Pokud soud nemá po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
16. Je třeba uvést, že uvedené dovolací důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. K předložené dovolací argumentaci pak Nejvyšší soud konstatuje, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání, námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci.
19. Podstatou dovolání tak bylo opakované tvrzení obviněného, že se trestného činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, přičemž napadal způsob hodnocení důkazů zejména krajským soudem, který podle jeho názoru postupoval v jeho neprospěch. Pro závěr o jeho vině údajně nesvědčí žádný z provedených důkazů a je postaven pouze na subjektivním tvrzení poškozené, která měla být shledána nevěrohodnou. V jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Rovněž považoval dokazování za neúplné, neboť soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování.
20. K takto pojaté argumentaci obviněného vztahující se k výroku o vině je nutno uvést, že uvedené námitky by bylo obecně vzato možné opřít o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze za předpokladu, jestliže, jak již bylo řečeno, by bylo jimi tvrzeno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněný dovolací důvod se totiž sice vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011), a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů. V dalších alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvodu dojít, jestliže jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých). Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role není koncipována.
21. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci obviněného týkající se nevěrohodnosti poškozené, dále argumentaci, podle níž soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a vyvodily tak z nich nesprávné závěry, a argumentaci spočívající v opakovaném prosazování jeho verze průběhu skutkového děje, je nutno vyhodnotit jako polemiku obviněného se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů, a nikoliv jako argumentaci plně projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž zjevně nepředkládá námitky ve smyslu výše rozvedeného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly.
22. Nejvyšší soud tak v zásadě jen uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy (zejména na výpověď poškozené) obsahově navazují. Jedná se o zcela logický a nevyhnutelný výsledek důkazního řízení, které bylo provedeno v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.
23. Pro úplnost zbývá doplnit, že otázka věrohodnosti poškozené AAAAA a pravdivosti její výpovědi byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími ve věci provedenými důkazy byla ověřována, neboť právě její výpověď byla základním usvědčujícím důkazem, pokud jde o trestné jednání obviněného. Sporným, podle obviněného, zůstávalo, zda sexuální styk, k němuž podle obou zúčastněných skutečně došlo, byl dobrovolný či nikoli (doprovázený násilným jednáním a pohrůžkami ze strany obviněného). Nejvyšší soud shledal, že také tato skutečnost byla provedeným dokazováním bez důvodných pochybností prokázána. Soudy si byly výše uvedené skutečnosti vědomy, proto hodnotily výpovědi poškozené i obviněného obezřetně. Je zřejmé, že poškozená ve své výpovědi logicky a detailně popsala okolnosti prožitého násilného jednání obviněného vůči své osobě, popsala způsob nedobrovolného pohlavní styku, vysvětlila a popsala důvody, proč se v konečném důsledku v podstatě nebránila a vůli obviněného se podvolila (neboť měla obavy z užitého násilí ze strany obviněného a jeho pohrůžek). Soudy přitom nezjistily žádné motivy na straně poškozené obviněnému neprávem uškodit s úmyslem přivodit mu trestní stíhání za jednání, kterého se nedopustil. Výpověď poškozené pak soudy hodnotily samostatně i ve vztahu s ostatními ve věci provedenými důkazy.
24. Již soud prvního stupně pak výpověď poškozené vyhodnotil jako věrohodnou, přičemž své úvahy, které jej k tomuto závěru vedly, vyložil v odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud se následně s jeho závěry zcela ztotožnil. Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pak nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021). Nejvyššímu soudu proto v nyní projednávané věci jednak nepřísluší odůvodněné závěry krajského soudu týkající se věrohodnosti poškozené jakkoliv přehodnocovat, jednak se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce. Lze proto uzavřít, že z výpovědi poškozené bylo možno v důkazním řízení vycházet. Tento důkaz ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný předmětného dne jednal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí krajského soudu.
25. Soudy obou stupňů tudíž po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech došly k přesvědčivému závěru, že je namístě dospět ke skutkovému stavu popsanému ve skutkové větě výroku o vině.
26. Podrobné úvahy soudu prvního stupně jsou pak vyjádřené v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku, které bezpochyby odpovídá požadavkům uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř., následně přezkoumal soud odvolací, který se s nimi zcela ztotožnil. V tomto směru lze odkázat především na body 13. a 14. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni, a rovněž na bod 17 a násl. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud coby soud dovolací tak i s ohledem na omezený rozsah přezkumu skutkových zjištění do těchto odůvodněných a důkazně podložených úvah a závěrů zejména soudu prvního stupně nemůže, a ani nemá důvod, jakkoliv zasahovat. Rozhodně pak nelze hovořit, jak již bylo řečeno, o žádném, natož zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, byla opakem toho, co je obsahem důkazů apod., který by jako jediný opodstatňoval zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění.
27. Jestliže obviněný vznesl rovněž námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, jde o procesní námitku, která rovněž není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Lze nicméně doplnit, že zásada in dubio pro reo má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly.
28. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho třetí alternativě, lze s jistou mírou tolerance podřadit námitku obviněného, kterou brojil proti tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, přestože přímo neuvedl, že byly opomenuty. Pokud obviněný namítl, že nebylo provedeno znalecké zkoumání poškozené a její výslech a dále výslech svědkyně N. u hlavního líčení, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto nerealizované důkazní návrhy nejsou opomenutými důkazy, neboť již krajský soud o nich rozhodl před skončením dokazování tak, že je zamítl, přičemž usnesení o zamítnutí tohoto důkazního návrhu ústně vyhlásil a odůvodnil.
29. Obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
30. V této souvislosti je nutno konstatovat, že oba soudy ve věci činné se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč navrhované důkazy nerealizovaly. Krajský soud především shledal navržené důkazy nadbytečnými s tím, že zkoumání důvěryhodnosti, hodnověrnosti je otázkou právní, nikoli otázkou znaleckého zkoumání. Vyhodnocení znaleckého posudku by bylo stejně úkolem soudu. Pokud by se objevila jakákoli pochybnost o věrohodnosti poškozené, soud by k vypracování znaleckého posudku přistoupil. Pokud jde konkrétně o výpověď svědkyně K. N., ta byla u hlavního líčení čtena po souhlasu stran, tedy i obhájce obviněného, který žádné výhrady proti takovému postupu neměl. Ve věci obviněného je však podstatné, že soudy zjistily skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, resp. po řádně provedeném dokazování neměly žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání obviněného vůči poškozené.
31. Pokud obviněný zmínil zásadu in dubio pro reo, je nutné uvést, že tato zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
33. Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zde je ovšem nutno zároveň
podotknout, že pokud dovolatel namítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tak ovšem následně žádnou takovou námitku ve svém dovolání nevznesl, tedy nevznesl námitku, kterou by vytýkal nesoulad soudy vymezených skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení.
34. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své hodnotící úvahy poté oba soudy pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. Soudy nižších stupňů tak důvodně na základě provedeného dokazování dospěly k závěrům o skutkových zjištěních, která jsou konkretizována ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Tento skutek též správně právně posoudily jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
35. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu