4 Tdo 1061/2025-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného L. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 2 To 139/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 15/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 2 T 15/2025, byl obviněný L. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v přesně nezjištěnou dobu dne 27. 5. 2024 v místě svého bydliště v Olomouci, XY, pomocí svého mobilního telefonu a internetového připojení k sociální síti X (twitter), na svém profilu „L. H. (@XY)“, veřejně svými komentáři schvaloval jednání osoby D. K., jenž je podezřelý ze zvlášť závažného zločinu několikanásobné vraždy na XY v Praze ze dne 21. 12. 2023, a to zejména příspěvky: „D. K. taky prokázal odvahu“ a „dneska to samé zopakoval D. K. a v minulosti M.,“.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku výkon tohoto trestu soud obviněnému podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil současně obviněnému zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroků o vině i trestu. V neprospěch obviněného podal odvolání taktéž státní zástupce, který jej směřoval do výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 2 To 139/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. obě podaná odvolání zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 2 To 139/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný v dovolání předestírá dosavadní průběh své obhajoby před soudy nižších stupňů, před kterými rozporoval, že by v jeho projevech bylo možné spatřovat schvalování nebo vychvalování zločinu jeho pachatele. Pouhé vyjádření pochopení není podle dovolatele samo o sobě schvalováním. Jeho jednání pak ani nebylo motivováno kladným vztahem či obdivem ke zločinu, který byl spáchán. Takže toto jednání neschvaloval. Jeho veřejné projevy nejsou způsobilé ani ohrozit objekt trestného činu podle § 365 tr. zákoníku, jeho jednání nemělo ani charakter projevu, který by byl způsobilý vytvořit podmínky a nálady ve společnosti zvyšující pravděpodobnost páchání obdobných trestných činů dalšími osobami.
6. Současně akcentuje, že poukazoval na zásadu subsidiarity trestní represe. Namítá, že odvolací soud se s jeho obhajobou neztotožnil a fakticky odkázal na závěry soudu prvního stupně, když i poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 237/2022 a 7 Tdo 1002/2021. Podle obviněného ovšem tato judikatura Nejvyššího soudu není v rozporu s jeho obhajobou. Domnívá se, že se na jeho případ dají vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 1927/24. Je proto přesvědčen, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s naplněním znaků trestného činu schvalování trestného činu.
7. Závěrem dovolání tak navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2025, č. j. 2 To 139/2025-160, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se dne 20. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 835/2025, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, obviněným uplatněný dovolací důvod, a především obsah podaného dovolání. Státní zástupce upozorňuje na to, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou dovolacím důvodem zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V posuzované věci však není pochyb o tom, že skutkový stav, jenž je ustálený na základě celé řady důkazů provedených nalézacím soudem, vykazuje znaky přečinu schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl obviněný pravomocně odsouzen. V této souvislosti odkazuje zejména na bod 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nalézací soud zde detailně rozvádí, proč považuje jednání obviněného za plně prokázané a v čem shledává naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně zdůraznil, že to byl právě obviněný, kdo konkrétní komentáře na sociální síti sám napsal a zveřejnil. Svůj osobní profil na sociální síti X přitom obviněný využil opakovaně k typově shodnému jednání vztahujícímu se k osobě D. K. (za což byl v minulosti pravomocně odsouzen) a bratří M. Státní zástupce se přitom ztotožňuje se způsobem, jakým se soudy obou stupňů s námitkami obviněného vypořádaly, přičemž vyslovuje přesvědčení, že dovolání obviněného je vystavěno pouze na opakování námitek, které uplatňoval obviněný již před soudy nižších stupňů.
9. Státní zástupce tudíž považuje dovolání obviněného za zcela zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou Nejvyšší soud do dne rozhodování neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
15. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Jelikož obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
19. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Z jeho strany tak v podstatě jde pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy dovolatel v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
21. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Zprvu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný ve svém dovolání pouze rekapituluje, jak uplatňoval svou obhajobu u soudů nižších stupňů, přičemž samotná dovolací argumentace se toliko omezuje na obecné konstatování, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s naplněním formálních znaků přisouzeného trestného činu. Současně dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, s tím, že by se zde uvedené závěry mohly aplikovat i na jeho konkrétní trestní věc. Obviněný dále namítá aplikaci subsidiarity trestní represe. Takovou argumentaci lze s jistou dávkou tolerance formálně podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak po obsahové stránce se jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné, jak níže Nejvyšší soud podrobněji rozvede. Předně je třeba zdůraznit, že uplatněná argumentace je velmi kusá, takže za takové situace se s ní může Nejvyšší soud vypořádat toliko obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).
22. Bez ohledu na shora uvedené považoval Nejvyšší soud za vhodné se k dovolacím námitkám, byť stručně, vyjádřit. Pokud obviněný v dovolání rozporuje naplnění objektivních znaků přečinu schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, tak v tomto ohledu Nejvyšší soud odkazuje zejména na bod 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Zde nalézací soud řádně odůvodnil, proč jednání obviněného tyto znaky naplňuje. Toliko obecně lze zopakovat, že obviněný předmětné komentáře činil veřejně, když tak jednal prostřednictvím sociální sítě [blíže viz § 117 písm. a) tr.
zákoníku] a byť lze skutečně připustit, že oba komentáře obviněného jsou strohé, tak při jejich posouzení v celkovém kontextu sdělení není pochyb o tom, že obviněný D. K. (střelce na XY) vychvaluje tím, že poukazuje na jeho odvahu, která mu umožnila uvedený zločin spáchat. Zde je namístě uvést, že odvaha je přitom obecně považována za pozitivní vlastnost – ten, kdo má odvahu jednání učinit, je výjimečný oproti jiným, kteří odvahu neprokáží. Současně pak obviněný přirovnává jmenovaného K. a jeho násilný zločin k atentátu na říšského protektora Heydricha v rámci operace Anthropoid, který je v obecném historickém diskurzu i v daném příspěvku české diplomacie vnímán jako hrdinský vlastenecký čin v boji za svobodu a demokracii celé země.
Takové přirovnání obviněného nelze vnímat jinak než jako schvalování, neboť z něj pro průměrného čtenáře vyplývá, že obviněný vidí zločin D. K. podobně jako obecně uznávané historické hrdinství, tedy jako čin pozitivní, hodný celospolečenského uznání, oslavování a připomínání, jak je tomu právě v případě zmíněné operace. Není také pochyb o tom, že veřejné schvalování jednání D. K., či jeho vychvalování, může přivést jiné osoby toužící po chvále a uznání ke zvážení dalšího takového zločinu. Ze strany obviněného se tedy nepochybně jednalo o vyjádření souhlasu se spáchaným zločinem, tedy o kladné hodnocení jednání D.
K., který byl důvodně podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu několikanásobné vraždy, tedy o schvalování a vychvalování jeho zločinu. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů (bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále bod 11 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) shledává, že předmětné projevy obviněného nespadají pod ústavní ochranu svobody projevu. Jelikož, jak již bylo naznačeno, obviněný de facto pouze opakuje obhajobu, kterou již uplatnil před soudem prvního a druhého stupně, a tyto na ni řádně reagovaly, odkazuje Nejvyšší soud pro jistou stručnost na jejich rozhodnutí, zejména pak na již zmíněný bod 5 odůvodnění rozsudku okresního soudu.
Argumentaci dovolatele lze tak vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
23. Stran odkazu obviněného na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 1927/24, lze uvést následující. Předně je třeba opětovně akcentovat, že tato námitka dovolatele je značně obecná, když ten ve své podstatě pouze tvrdí, že by se předmětné rozhodnutí mohlo aplikovat na jeho trestní věc. Bližší a podrobnější argumentace ovšem absentuje. Přesto, bez ohledu na strohost a jistou neurčitost této námitky, Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní posuzované věci není obviněný volán k trestní odpovědnosti za šíření dezinformací v rámci veřejné diskuse (viz přim.
také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 4 Tdo 140/2025), nýbrž za schvalování zvlášť závažného zločinu několikanásobné vraždy. Na nyní posuzovanou věc tak nesporně dopadají mantinely vytyčené (nejen) v tomto nálezu Ústavním soudem stran možnosti omezení svobody projevu, nicméně závěry vztahující se k ochraně projevu politické povahy (byť s prvky dezinformace) a zejména stěžejní závěry nálezu stran bezprostřednosti hrozby vyplývající z poplašné zprávy se zde jistě uplatnit nedají.
V dané věci se nejednalo o šíření poplašné zprávy, ani o šíření politického názoru, nýbrž o schvalování zločinu několikanásobné vraždy. Nejvyšší soud neshledal, že by byl postup soudů nižších stupňů v rozporu s nosnými závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu, a proto i tuto námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
24. Pokud obviněný argumentuje nutností aplikace zásady subsidiarity trestní represe, pak v dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat rovněž na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné povaze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst.
2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“.
25. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout i další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), v nichž bylo vysloveno, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
26. Námitkou subsidiarity trestní represe se přitom zabýval již soud nalézací v bodě 5 jeho rozsudku, když akcentoval, že se nejedná o čin, jenž by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V dané souvislosti skutečně ani nelze pominout, že předmětného jednání se obviněný dopustil za situace, kdy byl za velmi podobné komentáře ve vztahu ke střelbě na XY pravomocně odsouzen, a to krátce před nyní projednávanými komentáři. Proto i Nejvyšší soud dovolatelovu námitku vyhodnotil jako zcela zjevně neopodstatněnou.
27. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný.
28. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné pouze pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovoláních a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
29. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentaci bylo sice možné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně podřadit, avšak jednalo se o námitky neopodstatněné. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným implicitně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil Nejvyšší soud ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu