4 Tdo 1090/2025-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání,
které podal obviněný S. Š., ke dni rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody
ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2025, sp.
zn. 8 To 170/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 145/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 4. 2025, sp. zn. 4 T
145/2024, byl obviněný S. Š. uznán vinným pod bodem 1 zločinem ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2 přečinem nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 3 zločinem vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, za které byl podle § 146
odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody na tři a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst.
1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně
Ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 225 304 Kč.
Skutková zjištění soudu prvního stupně lze shrnout následovně:
1) Dne 24. 1. 2024 kolem 11:00 hodin v budově polikliniky XY v Plzni se
obviněný poté, co se ho jeho matka poškozená A. Š., která společně s ním
doprovázela na vyšetření S. Š., otce obviněného, který se v tu dobu pohyboval
na invalidním vozíku, snažila dotykem ruky a slovně uklidnit, protože nadával
na zdravotnictví, natočil směrem k poškozené a velkou silou ji odstrčil v
oblasti pravého ramene. Následkem toho poškozená upadla na zem a utrpěla
zlomeninu krčku stehenní kosti se zkrácením úlomků, což si vyžádalo operaci a
hospitalizaci po dobu od 6. 2. do 29. 5. 2024, přičemž i následně byla
poškozená podstatně omezena v obvyklém způsobu života chůzí s oporou.
Uvedeného jednání se obviněný dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu
Plzeň-město ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 8 T 35/2016, který nabyl právní moci
dne 12. 12. 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 50 To
402/2016, a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 4. 2016, sp. zn. 8
T 131/2015, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2016, uznán vinným mimo jiné ze
spáchaní přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
2) V době nejméně od 10. 6. 2024 do 24. 6. 2024 obviněný v bytě č. 12 v Plzni,
XY, opakovaně vulgárně nadával své matce poškozené A. Š. a vyhrožoval jí tím,
že ji vyhodí z okna, že už nevstane a že zapálí její byt, což v ní vzbudilo
důvodnou obavu o její život a zdraví.
3) Obviněný dal dne 22. 7. 2024 pokyn své matce poškozené A. Š., aby vybrala 60
000 Kč z účtu jeho otce S. Š., s tím, že za tyto peníze obviněný koupí pistoli
a pojede zastřelit otcova bratra M. Š. na Slovensko. Přitom jí vyhrožoval, že
pokud to někde řekne, zastřelí i ji, což poškozená vnímala tak, že nemá věc
oznámit na policii, jinak ji obviněný usmrtí.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které
Krajský soud v Plzni podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 8
To 170/2025, zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného
3. Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého
obhájce JUDr. Miloslava Krýsla dovoláním, které směřoval i proti všem výrokům
rozsudku soudu prvního stupně a opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. ř. s vysvětlením, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů či ve vztahu k nim
nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
4. Vlastní dovolací argumentaci obviněný koncipoval tak, že úvodem
popsal rodinnou situaci, ve které se v době činů nacházel, a následně k
jednotlivým skutkům uplatnil bez bližšího rozlišení výhrady směřující jak vůči
jejich právní kvalifikaci, tak proti skutkovým zjištěním.
5. Konstatoval, že v důsledku na něm nezávislých skutečností
souvisejících s prodejem bytu, ve kterém bydlel společně se svým nemohoucím
otcem, o kterého pečoval, se rodinná atmosféra změnila z klidného soužití na
emočně vyhrocený stav doprovázený řadou hádek mezi ním a jeho matkou a on se
ocitl pod silným tlakem, se kterým se obtížně vypořádával a který měl dopad na
jeho chování.
6. Ke skutku pod bodem 1 výroku o vině obviněný primárně namítal
nedostatek subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1,
3 tr. zákoníku. Zopakoval svou obhajobu, že poškozené rozhodně neměl v úmyslu
ublížit na zdraví, natož aby jí chtěl ublížit těžce. Podle něj přicházela
teoreticky do úvahy jen právní kvalifikace skutku jako těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Navíc podle jeho mínění nebylo jednoznačně prokázáno, že právě jeho
jednání poškozené přivodilo zlomeninu krčku levé stehenní kosti. Toto zranění
mohla utrpět před i po dni 24. 1. 2024, kdy nešťastnou shodou okolností upadla
v nemocnici. Dokazování v tomto směru zůstalo neúplné, protože nebylo vyhověno
návrhům obhajoby na znalecké zkoumání obecné a specifické věrohodnosti
poškozené, na získání kompletní lékařské dokumentace poškozené a na opatření
revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství k
posouzení poranění poškozené poté, co soudní znalec MUDr. Jiří Hladík
připustil, že neměl při vypracování posudku k dispozici veškerou zdravotní
dokumentaci a kompletní spisový materiál. Soudy obou stupňů tyto důkazní návrhy
obhajoby bez řádného odůvodnění zamítly a nepřihlédly ani ke svědeckým
výpovědím manželů B. a D. Ch., které potvrzovaly skutkovou verzi obhajoby.
Vyšly z tvrzení poškozené, která přitom své výpovědi průběžně měnila. Takový
postup v rozporu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. V
souvislosti s tím obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.
2017, pod sp. zn. II.?ÚS?4266/16.
8. Ke skutkům pod body 2) a 3) výroku o vině obviněný uvedl, že i zde
zůstala důkazní situace ve stavu „tvrzení proti tvrzení“, protože soudy
disponovaly jen jeho výpovědí a výpovědí poškozené a opět se bez dalšího
přiklonily k její verzi. Jeho jednání přitom v obou případech bylo pouze
impulzivní reakcí na vypjatou rodinnou situaci. Obviněný současně namítl
absenci subjektivní stránky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst.
1 tr. zákoníku i zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr.
zákoníku, a to bez jakékoli bližší argumentace.
9. Obviněný vznesl i procesní námitku, že nebyl soudem prvního stupně
upozorněn na rozšíření právní kvalifikace skutku pod bodem 1 výroku o vině také
o přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
10. Nejvyššímu soudu obviněný závěrem navrhl, aby napadené usnesení
odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby
sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl.
III.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství. Všechny námitky obviněného souhrnně označil za
neopodstatněné.
12. Podle státního zástupce soudy nižších stupňů skutkový stav zjistily
v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídají
požadavkům stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. 134 odst. 2 tr. ř. K výtce
obviněného, že se soudy přiklonily k verzi poškozené, uvedl, že nešlo o chybu,
neboť jde o důkaz nestojící izolovaně. Jeho obsah byl podpořen i dalšími
provedenými důkazy, např. výpověďmi svědků T. T. a P. Š., lékařskou zprávou a
závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství. V
podrobnostech státní zástupce odkázal na body 47 a násl. odůvodnění usnesení
odvolacího soudu, ve kterých se dotyčný soud v návaznosti na závěry soudu
prvního stupně vyjádřil k nyní opakovaným výtkám obviněného a rozebral důkazy,
které jeho obhajobu spolehlivě vyvrátily a které bez pochybností prokazují jeho
vinu. Uzavřel, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v
alternativě „zjevného rozporu“ naplněn nebyl.
13. K námitce opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že soudy obou
stupňů se všemi důkazními návrhy obviněného zabývaly a dostatečně přesvědčivě
vysvětlily, že je neakceptovaly z důvodu nadbytečnosti vzhledem ke stupni
objasnění věci nebo protože šlo o důkazy nevztahující se k projednávaným
skutkům (viz např. bod 47 a násl. odůvodnění odvolacího soudu). Takový postup
podle státního zástupce plně odpovídá ustálené judikatuře a nelze ho označit za
vadný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Pokud jde o výtky hmotněprávní povahy uplatněné s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že
u skutků pod body 2 a 3 výroku o vině, které byly právně posouzeny jako přečin
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, argumentace obviněného
nemůže citovaný dovolací důvod naplnit, neboť vychází z alternativních
skutkových verzí obviněného stojících na tom, že poškozená není věrohodná,
zatímco uvedený dovolací důvod, resp. výtky, které jsou prostřednictvím něj
činěny, musí směřovat proti právní kvalifikaci opřené o soudy nižších stupňů
uzavřený skutkový stav. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
odpovídá podle státního zástupce pouze námitka absence subjektivní stránky
zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterou obviněný
vznesl vůči skutku pod bodem 1 výroku o vině, je však zjevně nedůvodná. Podle
státního zástupce soudy s odkazem na konkrétní důkazy spolehlivě vysvětlily
svůj právní závěr o tom, že obviněný jednal co do základní skutkové podstaty ve
formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] a co do
kvalifikované skutkové podstaty ve formě vědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku]. Po skutkové stránce srozumění obviněného s tím, že poškozené
ublíží na zdraví, dokládá zejména razance, se kterou strčil do poškozené,
která, jak si toho byl obviněný dobře vědom, je vysokého věku, křehké tělesné
konstituce, má řadu zdravotních problémů a zjevně horší stabilitu.
15. K námitce obviněného o nedostatečném poučení o změně právní
kvalifikace skutku pod bodem 1 výroku o vině státní zástupce uvedl, že
nesměřuje proti správnosti zvolené právní kvalifikace jako takové. Z hlediska
vlastního poučení obviněného o tom, že jeho jednání, které v obžalobě bylo
právně kvalifikováno jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, může být posouzeno i jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neshledal v postupu soudů takové pochybení,
které by mohlo ovlivnit postavení obviněného nebo rozhodnutí ve věci samé.
Podle státního zástupce nebylo právo obviněného na obhajobu reálně zkráceno,
protože v řízení před soudy měl reálnou možnost reagovat i na sbíhající se
právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví. Ta navíc byla od počátku
předvídatelná vzhledem k tomu, že poškozenou fyzicky napadl v prostoru
polikliniky, tj. na místě veřejnosti přípustném.
16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a aby v něm případně
učinil i jiné rozhodnutí, než které on navrhl [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z
jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího
soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je omezená jen na
důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky dovolatele musí
uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší
soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem (viz § 265i
odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.) a nelze od něj očekávat revizi napadeného
rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší
soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by omezený katalog
dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a
charakterem námitek, kterými dovolatel jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst.
1 tr. ř.).
18. Po seznámení se s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud nejprve
souhrnně konstatuje, že dovolací námitky obviněného, kterými vytýkal extrémní
rozpory mezi provedenými důkazy a následným skutkovým hodnocením, resp.
poukazoval na důkazy opomenuté, nekorespondují s dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s žádným jiným z důvodů dovolání taxativně
vytýčených v § 265b tr. ř., neboť obviněný jimi nepoukazuje na konkrétní
deficit rozhodných skutkových zjištění ve vztahu k opatřeným důkazům, nýbrž jen
odlišně od soudů nižších stupňů hodnotí provedené důkazy a pro jejich údajnou
nevěrohodnost či neúplnost trvá na důkazech dalších, které soudy obou stupňů
shledaly nadbytečnými či zcela irelevantními, a argumentuje zásadou in dubio
pro reo, přesto soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy jako ucelený
systém srozumitelně poukazující na to, že k jednání obviněného popsaného v
bodech 1 až 3 výroku o vině došlo, a to za okolností tvrzených poškozenou, což
náležitě zdůvodnily. Zásada in dubio pro reo se přitom uplatní pouze tehdy,
jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné
pochybnosti o vině. Obviněný tak úplně pomíjí zásadní skutečnost, že dokazování
je ovládáno zásadou vyhledávací a zásadou bezprostřednosti a ústnosti, takže
hodnotit důkazy může jen ten soud, který je také v souladu s uvedenými principy
provedl. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje
významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazu
vyplývajícího z důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).
Dokazování je proto doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v
řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, čímž je sanováno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě (viz § 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají ani
námitky obviněného vůči právní kvalifikaci skutků pod body 2 a 3 výroku o vině,
které formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., protože jsou vystaveny na strohém konstatování, že se skutky takto nestaly.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá pouze námitka
absence subjektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3
tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným v bodě 1) výroku o vině, je ale
zjevně nedůvodná. Konečně námitka nedostatečného poučení o změně právní
kvalifikace skutku pod bodem 1 výroku o vině je v této věci z pohledu vyvolání
dovolacího přezkumu irelevantní, protože obviněný byl soudem prvního stupně
fakticky poučen o tom, že vedle zločinu ublížení na zdraví může být jeho
jednání posouzeno i jako přečin výtržnictví, a mohl proti této sbíhající se
právní kvalifikaci argumentačně brojit jak před vyhlášením rozsudku soudu
prvního stupně, tak v odvolacím řízení.
19. Nejvyšší soud navíc nemohl přehlédnout, že obviněný v dovolání znovu
uvádí jen ty skutkové a právní argumenty, které uplatnil už v rámci své
obhajoby před soudem prvního stupně a posléze téměř doslovně v odvolacím řízení
a se kterými se soudy nižších stupňů přesvědčivě a úplně vypořádaly. Uvedené
platí zejména v případě soudu odvolacího, který se velmi pečlivě zabýval všemi
námitkami obviněného, které nyní v dovolání beze změny a bez jakékoli reakce na
to, jaké stanovisko k nim odvolací soud zaujal a jak vysvětlil jejich
nedůvodnost, znovu vznáší, pouze v méně podrobné podobě (srov. zejména body 20
až 40 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Opakovaná polemika obviněného se
skutkovými zjištěními a právními úvahami soudu prvního stupně, které byly po
věcném přezkumu potvrzeny odvolacím soudem jako správné, přičemž odvolací soud
se vyslovil zcela pregnantním a akceptovatelným způsobem ke všem skutkovým a
právním námitkám obviněného, zásadně nemůže založit povinnost dovolacího soudu
k jejich dalšímu přezkumu.
20. Nejvyšší soud úvodem pro úplnost ještě poznamenává, že obviněný měl
uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé
alternativě. Brojí totiž proti usnesení odvolacího soudu, který po věcném
přezkumu zamítl jeho řádný opravný prostředek jako nedůvodný, přestože podle
mínění obviněného soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním,
nedůvodně neprovedl některé důkazy a zjištěný skutek vadně právně posoudil, v
čemž spatřuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé
alternativě totiž spočívá vtom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a
neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto formální pochybení ale samo o
sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným výslovně
uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly reálně
naplněny.
21. Ke konkrétním dovolacím námitkám týkajícím se skutkových závěrů
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že obviněným vytýkaný tzv. zjevný nesoulad
mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy může založit
přezkumnou povinnost dovolacího soudu jen ve výjimečných případech
nejzávažnějších excesů. Jedná se o situace, kdy skutkové závěry soudů
postrádají logickou a obsahovou návaznost na provedené důkazy, nebo z nich při
žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení vůbec nevyplývají, případně
jsou dokonce v přímém rozporu s obsahem důkazů. Musí se jednat o skutečně
extrémní případ porušení práva na spravedlivý proces. V posuzované věci o nic
podobného nejde, neboť všechny výtky obviněného vůči skutkovým zjištěním
popsaným pod body 1 a 3 výroku o vině se pohybují jen na úrovni polemiky s tím,
že soudy uvěřily výpovědi poškozené a u skutku pod bodem 1 akceptovaly znalecký
posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka,
aniž by obviněný současně identifikoval konkrétní zjištění, které zpochybňuje,
a jasně vysvětlil, v čem spatřuje daný rozpor a proč na základě označených
důkazů nelze dojít ke skutkovému zjištění rozhodnému pro právní posouzení, ke
kterému dospěl soud, jenž konkrétní důkazy provedl. Pouhá proklamace nesouhlasu
s tím, jakým způsobem soudy přistoupily k hodnocení jednotlivých důkazů, jakou
důkazní váhu jim přiznaly a ke kterým důkazním tvrzením se přiklonily,
deklarovaný dovolací důvod nemůže naplnit, jak už bylo ostatně shora
vysvětleno. Pakliže obviněný nevznesl „námitky zjevného rozporu“ v souladu s §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze než jeho výhrady vůči skutkovým zjištěním
odmítnout jako uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídající.
22. Ačkoli Nejvyšší soud nepřistoupil k vlastnímu přezkumu skutkových
zjištění soudů nižších stupňů, obiter dictum ve shodě se státním zástupcem
Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že obsah provedených
usvědčujících důkazů plně koresponduje se skutkovými zjištěními soudů nižších
stupňů, resp. se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které byly
odvolacím soudem aprobovány. Soudy obou stupňů logicky vysvětlily, proč uvěřily
výpovědi poškozené a proč její tvrzení pokládají za pravdivá a prokázaná bez
důvodných pochybností, a naopak proč se nepřiklonily k obhajobě obviněného, že
zlomeninu krčku stehenní kosti poškozená utrpěla jindy než v důsledku jeho
fyzického útoku dne 24. 1. 2024, a že i ostatní incidenty jsou z její strany
zveličené a záměrně dezinterpretované. Soudy přiléhavě poukázaly na to, že
výpověď poškozené A. Š. nebyla osamoceným důkazem a že její verzi podporují i
další ve věci provedené důkazy, jako např. výpovědi svědků T. T. a P. Š.,
lékařské zprávy MUDr. Hany Komínkové a MUDr. Jany Deckerové a závěry znalce z
oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Hladíka (k detailům
viz body 45 až 59 a 70 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ke kterým Nejvyšší
soud nemá s ohledem na jejich výstižnost a přesvědčivost potřebu cokoli
dodávat). Těmito důkazy byla vina obviněného náležitě prokázána a argumentace
obviněného o důkazním stavu na úrovni „tvrzení proti tvrzení“ zůstává v mezích
pouhé polemiky se způsobem hodnocení důkazů a nemůže proto v mezích uplatněného
dovolacího důvodu obstát.
23. K argumentaci obviněného měnící se „atmosférou“ rodinných vztahů a
jeho narůstajícím rozhořčením, je třeba konstatovat, že změny v rodině
související s majetkovými problémy nebyly takového charakteru, aby měly
potenciál ovlivnit trestní odpovědnost obviněného, protože rozhodně
nevypovídají o zvlášť zavrženíhodném jednání poškozené vůči němu. Skutečnost,
že nejzávažnějšího z projednávaných trestných činů se obviněný dopustil v
silném rozrušení, pak soudy správně zohlednily jako polehčující okolnost při
úvaze o trestu (viz bod 83 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu).
24. Obviněný ve svém dovolání dále namítal, že soudy nevyhověly všem
důkazním návrhům obhajoby a některé z provedených důkazů opomenuly zhodnotit
při svých skutkových úvahách. Nejvyšší soud však neshledal, že by procesní
postup soudů nižších stupňů byl postižen tvrzenými vadami. Především je nutno
připomenout, že za tzv. opomenuté důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v jeho třetí alternativě se považují pouze takové podstatné důkazy navržené
obviněným, které byly způsobilé ovlivnit skutková zjištění, avšak soud je bez
dostatečného odůvodnění neprovedl, anebo podstatné důkazy, jež soud provedl,
ale při svých hodnotících úvahách je následně opomenul zohlednit, ačkoliv tak
učinit měl.??Podstatným důkazem je takový informační zdroj, který má přímou a
zásadní souvislost s předmětem dokazování a je způsobilý vyvolat u
rozhodujícího orgánu poznatek o pravdivosti či nepravdivosti tvrzené
skutečnosti. V trestním řízení se podstatný důkaz týká okolností podřaditelných
pod předmět dokazování podle §?89 odst.?1 tr.?ř., tedy okolností významných pro
rozhodnutí o vině, trestu, ochranném opatření či náhradě škody.
25. Aby bylo možné úspěšně namítat dovolací důvod podle §?265b odst.?1
písm.?g) tr.?ř. v jeho alternativě opomenutých důkazů, musí dovolatel nejen
označit konkrétní důkazní prostředek, který měl být proveden, ale též uvést,
jaké skutečnosti měl přinést, uvedené je třeba doplnit zdůvodněním toho, proč
by uvedené skutečnosti byly pro věc významnými a v čem mohlo neprovedení
ovlivnit rozhodnutí o vině či jiné meritorní závěry soudů. Nestačí tedy pouhé
konstatování, že soud „bez odůvodnění“ zamítl např. návrh na výslech svědka,
který měl „vypovídat ve prospěch obviněného“. Taková námitka je bez následného
obsahového vymezení natolik obecná, že Nejvyššímu soudu neumožňuje věcný
přezkum. Na rozdíl od soudů nižších stupňů Nejvyšší soud téměř zásadně
neposuzuje pravdivost, věrohodnost ani důvěryhodnost navrženého důkazního
prostředku. To je, jak už také bylo shora konstatováno, úkolem soudů, které
důkaz provádějí a hodnotí v kontextu ostatních důkazů. Nejvyšší soud se omezuje
pouze na otázku, zda daný důkaz mohl ve své hypotetické podobě popsané
dovolatelem mít dostatečný potenciální dopad na skutkový závěr. Zkoumá výlučně
to, zda navržený pramen informací (důkazní prostředek), tak jak jej dovolatel
konkretizoval v dovolání, mohl být způsobilý poskytnout relevantní poznatky
vztahující se k předmětu dokazování. Pouze v takovém případě lze uvažovat o
tom, že se jedná o opomenutý důkazní prostředek „dostatečné závažnosti“.
26. V projednávané věci obviněný hovoří o jakémsi „neúplně provedeném“
dokazování, ale důkazy, které za opomenuté označil, zjevně nebyly ve věci
podstatnými, a navíc jejich neprovedení bylo ve všech případech řádně
odůvodněno. Pokud obviněný dále namítal, že soudy opomněly vzít některé z
provedených důkazů v potaz, ani zde mu nelze přisvědčit, protože soudy k nim
nepřihlédly při vyvozování skutkových závěrů záměrně, a to pro jejich
nevěrohodnost či irelevantnost, protože neposkytují žádný důkazní podklad ke
skutku samotnému, jak přesvědčivě vysvětlil zejména odvolací soud (srovnej body
47 a 49 a body 54 až 59 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde je velmi
podrobným způsobem vysvětleno, jak se odvolací soud vypořádal se všemi
obviněným vznesenými důkazními návrhy, proč dokazování soudu prvního stupně
shledal co do jeho rozsahu dostatečným a proč se bezezbytku ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, tedy, že vina obviněného byla u všech tří skutků
prokázána v míře praktické jistoty podle § 2 odst. 5 tr. ř.; např. vyložil, že
není potřebný výslech lékařky, která prováděla prvotní vyšetření poškozené,
ani opatření kompletní zdravotní dokumentace poškozené nebo výslech
zdravotnického personálu polikliniky, kde se skutek udál a kde bylo poškozené
poskytnuto prvotní ošetření, protože všechny podstatné informace o úrazovém
ději, vzniku a projevech zranění jsou obsaženy ve znaleckém posudku z oboru
zdravotnictví odvětví soudního lékařství, jehož závěry znalec přesvědčivě
obhájil u hlavního líčení dne 12. 3. 2025). Pokud jde o tvrzení obviněného, že
soudy nehodnotily výpovědi svědků D. Ch. a manželů B., z odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně nic takového nevyplývá. Naopak je zřejmé, že soud prvního
stupně se jejich výpověďmi při svých úvahách zabýval a posuzoval je jednotlivě
i v souhrnu s ostatními provedenými důkazy (srov. body 7 a 14 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a body 76 a 77 odůvodnění usnesení odvolacího
soudu).
27. Obviněný s výslovným odkazem na nález Ústavního soud ze dne 27. 3.
2017, pod sp. zn. II.?ÚS?4266/16, namítal porušení zásady in dubio pro reo. K
tomu Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného ještě připomíná, že námitka
porušení uvedené zásady směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění a
hodnocení důkazů, a jako taková není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod.
Pravidlo in dubio pro reo má procesní charakter, vztahuje se pouze k hodnocení
skutkového stavu na základě provedeného dokazování a nemá povahu hmotněprávního
kritéria. Porušení této zásady tedy samo o sobě nezakládá dovolací důvod a lze
je v rámci dovolacího přezkumu namítat pouze zprostředkovaně, například tehdy,
pokud by v dané věci Nejvyšší soud shledal opodstatnění námitky extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Z bohaté
judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5.
2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na
to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo
467/2016, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14,
publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. či např. usnesení Ústavního soudu ze dne
11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), že není pravdou, že by v každém případě
existence dvou odlišných verzí skutkového děje musel soud rozhodnout ve
prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Tato zásada se
uplatní pouze tehdy, pokud po vyhodnocení všech relevantních důkazů zůstanou
skutečně pochybnosti o průběhu skutkového děje. Jestliže však soudy na základě
pečlivého a nestranného hodnocení důkazů dospějí, tak jako v této posuzované
věci, k vnitřně přesvědčivému závěru o vině obviněného (byť by mezi důkazy
existovaly dílčí rozpory nevýznamné pro podstatu věci), pak nejsou splněny
podmínky pro použití zmíněné zásady. Příklad, na který obviněný v dovolání
poukázal a který byl řešen Ústavním soudem v nálezu ze dne 27. 3. 2017, pod sp.
zn. II.?ÚS?4266/16, není věci obviněného v ničem přiléhavý. Soudy zde založily
totiž odsuzující výrok převážně na důkazech pachovými stopami a výpovědí
utajeného svědka, které nevytvořily uzavřený řetězec důkazů vylučující rozumné
pochybnosti. V nyní posuzované věci soudy obou stupňů ale opřely svá skutková
zjištění o přímé a vzájemně se podporující důkazy, které tvoří logický a
ucelený celek. Nešlo o situaci, kdy by po vyhodnocení všech důkazů zůstaly
neodstranitelné pochybnosti o vině obviněného, naopak oba soudy nižších stupňů
vyslovily závěr, že provedené dokazování přineslo dostatečný podklad pro závěr
o vině obviněného. Proto nelze dovozovat porušení zásady in dubio pro reo, ani
aplikovat další závěry obviněným odkazovaného nálezu.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit
tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení; v jeho mezích je možné brojit pouze
proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn a ustálen soudy nižších
stupňů, například byl-li nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Vedle vad vztahujících se k právní kvalifikaci skutku
lze vytýkat i „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí právní
zhodnocení skutečností významných z hlediska hmotného práva, které však přímo
nespočívají v samotné právní kvalifikaci skutku. Z dikce citovaného ustanovení
vyplývá, že dovoláním lze ve vztahu ke zjištěnému skutku namítat pouze vady
právní, nikoli skutkové; dovolací soud musí striktně vycházet ze skutkového
stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, případně rozveden v jeho odůvodnění (srov.
usnesení ÚS ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, ze dne 1. 9. 2004, II. ÚS
279/03 anebo usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03–U 22/33 SbNU
445).
29. V této věci obviněný namítal nesprávnost právní kvalifikace všech
tří skutků, kterými byl uznán vinným. U skutků pod body 2 a 3 výroku o vině ale
jeho námitky nevycházely ze skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž z jeho
vlastní skutkové verze. Závěry o tom, že nebyly naplněny znaky přečinu
nebezpečného vyhrožování ani zločinu vydírání, obviněný vyvozoval výlučně z
toho, že se inkriminovaných jednání nedopustil a že svědecká výpověď poškozené
je nevěrohodná. Taková argumentace míjí rámec dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., jak byl shora vyložen.
30. Z hmotněprávních námitek proto Nejvyšší soud věcně posuzoval pouze
tu, že u skutku pod bodem 1 výroku o vině nebyla naplněna subjektivní stránka
zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byť s výraznou
mírou tolerance k tomu, jak ji obviněný v dovolání odůvodnil. Narozdíl od
zbylých hmotněprávních námitek, které obviněný opírá o odlišné skutkové verze,
lze jeho výtce rozumět tak, že i pro případ, že by zlomeninu krčku stehenní
kosti poškozená skutečně utrpěla následkem pádu poté, co do ní silně strčil,
když ho napomínala, nešlo z jeho strany o úmyslné zavinění ve vztahu k tomuto
následku, protože poškozené na zdraví ublížit nechtěl a nebyl s tím ani
srozuměn. Došlo k tomu jen nešťastnou shodou okolností v průběhu hádky a on
může být trestně odpovědný nanejvýš za těžké ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Pro přehlednost Nejvyšší soud připomíná, že jednání obviněného pod
bodem 1 výroku o vině spočívalo v tom, že na chodbě polikliniky, tj. na místě
veřejnosti volně přístupném, fyzicky napadl svou matku poměrně vysokého věku a
chabé fyzické konstituce tím, že ji prudce odstrčil, v důsledku čehož upadla na
tvrdou podlahu a utrpěla zlomeninu krčku levé stehenní kosti s dlouhodobými
následky, vyžadující hospitalizaci a zásadně omezující její pohyblivost po dobu
výrazně přesahující 6 týdnů, tj. zranění mající charakter těžké újmy na zdraví
ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Tou částí námitek, kterými
obviněný polemizoval s tím, že by shora zmíněné zranění skutečně vzniklo právě
v důsledku jeho jednání dne 24. 1. 2024, se Nejvyšší soud z výše vyložených
důvodů nezabýval a odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, který se s těmito
výtkami obviněného ke skutku ze dne 24. 1. 2024 bezezbytku a přiléhavě
vypořádal (srov. body 50 až 55 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K námitce
absence subjektivní stránky zločinu podle § 146 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů zjevně dospěly ke
správnému závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku], pokud jde o způsobení újmy na zdraví poškozené, a z vědomé
nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] ve vztahu k fakticky způsobené
těžké újmě na zdraví. Nejvyšší soud shledal naprosto přiléhavým vysvětlení
soudů nižších stupňů, že obviněný nechtěl své matce způsobit těžkou újmu na
zdraví, ale že z jeho jednání lze bez pochybností usuzovat na to, že ač si byl
vědom rizika, které vyplývalo z toho, že jeho matka je ženou vyššího věku s
křehčí tělesnou konstitucí a horší stabilitou, záměrně do ní nečekaně strčil, a
to s takovou razancí, až upadla na tvrdou podlahu nemocniční chodby. Jestliže i
přes znalost věku a zdravotního stavu poškozené tímto způsobem jednal, musel
být srozuměn s tím, že jí může ublížit na zdraví, což se také reálně stalo.
Popsané jednání obviněného tak vykazuje jasné znaky nepřímého úmyslu ve smyslu
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k znakům základní skutkové
podstaty § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o následek v podobě těžké újmy
na zdraví, který nakonec v důsledku úmyslného jednání obviněného nastal, k
naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 146
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačí i zavinění z nedbalosti [viz § 17 písm.
a) tr. zákoníku], které v posuzovaném případě bylo také bez pochybností
prokázáno, a to opět právě okolnostmi, za kterých byl fyzický útok spáchán
(tedy tak prudké odstrčení, že vedlo k nekontrolovanému pádu poškozené na
tvrdou podlahu). Nejvyšší soud proto shledal námitku nedostatku subjektivní
stránky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku zjevně
neopodstatněnou a v podrobnostech odkazuje na body 60 až 62 odůvodnění usnesení
odvolacího soudu.
32. Závěrem se Nejvyšší soud zabýval výhradou obviněného směřující proti
procesnímu postupu soudu prvního stupně týkající ho se poučení o rozšíření
právní kvalifikace skutku pod bodem 1 výroku o vině také na přečin výtržnictví
podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný namítal, že nebyl
na tuto změnu řádně upozorněn, a proto k ní „nikdy nevypovídal“. Tato námitka
sama o sobě nespadá pod uplatněné dovolací důvody, ani pod žádný jiný uvedený
důvod v § 265b tr. ř. Jde o námitku procesní, kterou obviněný de facto namítá
porušení svého práva na obhajobu. Takovou námitku by bylo možné připustit,
jestliže by byla vznesena společně s jinou námitkou, která by reálně odpovídala
některému z dovolacích důvodů a současně by ji Nejvyšší soud shledal
opodstatněnou. Tak tomu ale v této věci není. Nejvyšší soud poukazuje na body
42 až 44 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve kterých se s totožnou
námitkou zmíněný soud vypořádal a jasně konstatoval, že předseda senátu soudu
prvního stupně se sice obviněného výslovně nedotázal, poté, co ho analogicky §
190 odst. 2 tr. ř. upozornil na odchylnou právní kvalifikaci s přesným
označením zákonného pojmenování sbíhajícího se přečinu výtržnictví podle § 358
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zda nežádá čas na další přípravu,
případně o odročení hlavního líčení (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne
27. 1. 2004, sp. zn. I.?ÚS?639/03, publikovaný pod č. 102 ve svazku 34 Sb. nál. a usn.), ale tímto formálním pochybením nebylo právo obviněného na obhajobu z
materiálního pohledu zásadním způsobem zasaženo, protože nešlo o použití
přísnější právní kvalifikace, neboť trestný čin podle § 358 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku je postihován nižší trestní sazbou, než trestný čin podle
§ 146 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a změna právní kvalifikace s
sebou nepřinesla potřebu jakéhokoli dalšího dokazování. Tato formální vada
procesního postupu proto nebyla odvolacím soudem shledána podstatnou vadou
řízení ve smyslu §?258 odst.?1 písm.?a) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu dodává, že
obhajoba poté, co předseda senátu obviněného upozornil na to, že skutek pod
bodem 1 výroku o vině může být posouzen jako naplňující znaky dvou trestných
činů spáchaných v jednočinném souběhu, měla faktickou možnost na tuto
skutečnost reagovat jak před skončením dokazování v hlavním líčení tak posléze
i v závěrečné řeči, čehož ale nevyužila; obviněný ostatně nevyužil ani možnosti
vyjádřit se k důkazům prokazujícím jeho předchozí odsouzení za přečin
výtržnictví, ačkoli k tomu byl ve smyslu § 214 tr. ř. předsedou senátu vyzván
(viz protokol o průběhu hlavního líčení ze dne 11. 4. 2025 na č. l. 305 až 306
tr. spisu). Ani následně v odvolacím řízení, na jehož přípravu měla obhajoba
dostatek času, žádné relevantní námitky vůči právnímu posouzení skutku pod
bodem 1 výroku o vině také jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku neuplatnila, natož aby se vzhledem k odchylnému
právnímu posouzení domáhala doplnění dokazování.
Namísto toho setrvala na své
původní verzi, že obviněný se jednání, které je mu kladeno za vinu, vůbec
nedopustil, a domáhala se zprošťujícího verdiktu (viz protokol o veřejném
zasedání ze dne 1. 7. 2025 na č. l. 360 až 361 tr. spisu).
33. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že vzhledem k tomu, že námitky
vznesené obviněným podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. neshledal
opodstatněnými, nemohl přiznat opodstatnění ani dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť se v jeho druhé alternativě jedná o tzv.
predikativní dovolací důvod, pro jehož naplnění musí být shledán důvodným
alespoň jeden z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.
ř.
V.
Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Pavla Augustinová
předsedkyně senátu