Judikát 4 Tdo 132/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:18.03.2026
Spisová značka:4 Tdo 132/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.132.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pohlavní zneužití (zneužívání) Dítě mladší patnácti let
Trest
Délka trestního řízení
Dotčené předpisy:§ 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
4 Tdo 132/2026-1022
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. R., ke dni rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 2 To 44/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 41/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný Jan Růžička byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 7 T 41/2021, shledán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to ve znění účinném do 31. 12. 2024. Uvedených trestných činů se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od října 2016 do listopadu 2017 na adrese XY v obci XY, okres Praha-XY, i na jiných místech opakovaně v blíže nezjištěném počtu případů pro uspokojení svého pohlavního vzrušení osahával nezletilou AAAAA (pseudonym), která byla na základě ústní dohody s jejím otcem svěřena na přechodnou dobu jeho dozoru, hladil ji na přirození, zaváděl jí prsty do přirození, prováděl s ní orální praktiky a vykonal na ni vaginální pohlavní styk, ačkoliv si byl vědom toho, že nedosáhla věku 15 let.
2. Za toto jednání byl obviněnému podle § 187 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Soud prvního stupně také rozhodl o nároku nezletilé poškozené na náhradu nemajetkové újmy. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit nezletilé peněžitou satisfakci ve výši 30 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. nezletilou se zbytkem nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti všem výrokům citovaného rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání. Výrok o náhradě nemajetkové újmy napadla odvoláním i poškozená.
4. Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou odvolání rozsudkem ze dne 16. 10. 2025, sp. zn. 2 To 44/2025, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a v adhezních výrocích a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnému zpřísnil úhrnný trest na 4,5 roku odnětí svobody, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a poškozené navýšil přiznanou peněžitou satisfakci na 100 000 Kč. 5.
Trest odnětí svobody uložený prvoinstančním soudem téměř na spodní hranici trestní sazby považoval odvolací soud za nepřiměřeně mírný, neakcentující všechny okolnosti daného případu, zejména dlouhodobost pohlavního zneužívání nezletilé, které zákon poskytuje ochranu před předčasnou sexualizací a nepříznivým psychickým vývojem, a velkou intenzitu, kterou obviněný zasáhl do její osobní sféry. Odvolací soud konstatoval, že obviněnému nesvědčí žádné polehčující okolnosti a přitěžuje mu, že trestný čin spáchal po předchozím uvážení, v jeho páchání pokračoval po delší dobu a spáchal více trestných činů.
Po přihlédnutí ke všem kritériím uvedených v § 37–39 tr. zákoníku a k osobě poškozeného došel k závěru, že je obviněnému třeba uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby. Navýšení peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu na 100 000 Kč odvolací soud vysvětlil tím, že částku přiznanou prvoinstančním soudem považoval za nepřiměřeně nízkou, neodpovídající intenzitě a formě zásahu do osobní sféry poškozené.
II. Dovolání obviněného
6. Obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., se slovní citací, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
7. Konkrétně obviněný argumentoval tím, že nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl odvolacím soudem zpřísněn k odvolání státního zástupce v rozporu se zásadami pro ukládání trestů, zejména se zásadou individualizace trestu podle § 38 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, jakož i s požadavky vyplývajícími z Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud zcela pominul, že uložený trest má kompenzovat nepřiměřenou délku tohoto trestního řízení, které bylo zahájeno v roce 2020, tzn. před více jak pěti lety, a které je samo o sobě pro obviněného zatěžující, a že od spáchání skutku uplynulo více než 9 let, během kterých vedl řádný život.
Při zohlednění těchto skutečností je zřejmé, že mu neměl být ukládán trest bezprostředně spojený s omezením osobní svobody. Odvolací soud se také dostatečně nezabýval osobními poměry obviněného a negativními dopady trestu, který ho má omezit na svobodě, na jeho dvě nezletilé děti. Nevypořádal se ani s tím, proč není možné dosáhnout účelu trestu méně citelným postihem obviněného.
8. Podle názoru obviněného soud prvního stupně výše zmíněná hlediska vzal při svém rozhodnutí správně v potaz a s ohledem na ně přistoupil k uložení podmíněného trestu odnětí svobody. V této souvislosti připomněl obviněný několik rozhodnutí Ústavního soudu, která se zaobírají nepřiměřenou délkou trestního řízení, na které se obviněný nijak nepodílí svými obstrukcemi a která je svou podstatou porušením práva na přiměřenou délku trestního řízení a je ji třeba kompenzovat ukládáním mírnějšího trestu. Zdůraznil především nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24, ze kterého obsáhle citoval.
9. K povinnosti soudů reflektovat i dobu, která uplynula od samotného skutku, pokud v jejím průběhu obviněný vedl řádný život, obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I.
ÚS 554/04, ze kterého plyne, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem a že doba mezi spácháním skutku a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu.
10. Obviněný ve svém dovolání zmínil i nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, týkající se principu proporcionality a ultima ratio (subsidiarity trestní sankce); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, řešící otázku přiměřenosti trestních sankcí a zásad ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody a nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/09, který pojednává o ochraně základních práv a svobod obecnými soudy.
11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že obviněnému uloží trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem, event. peněžitý trest.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve svém vyjádření konstatoval, že spočívá v kritice nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Vrchním soudem v Praze, zatímco soud prvního stupně mu původně uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. K tomu připomněl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekci uložených trestů z hlediska jejich vhodnosti či přiměřenosti. Slouží pouze k nápravě nejzávažnějších vad týkajících se trestání.
Námitky směřující proti druhu či výměře trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V projednávané věci státní zástupce relevantní nedostatek naplňující zákonné předpoklady tohoto dovolacího důvodu neshledal. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody jako obecný druh trestu, který je z hlediska použité právní kvalifikace podle § 187 odst. 2 tr.
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, plně přípustný. Stejně tak výměra trestu odpovídá zákonným mezím, neboť uložený trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku se pohybuje v rámci zákonné trestní sazby, jejíž horní hranice činí až 10 let. Zároveň nevykazuje ani ústavněprávní deficity, pro které by zásah Nejvyššího soudu mohl být zcela výjimečně možný. K tomu totiž dochází jen tehdy, jestliže byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený.
Vrchní soud v Praze se ale individualizací trestu odnětí svobody zabýval adresně k osobě obviněného a jeho případu, jak vyplývá z bodu 27 odůvodnění jeho rozsudku. Vysvětlil, proč považoval trest uložený soudem prvního stupně, jenž se nacházel na samé spodní hranici trestní sazby podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku a byl navíc podmíněně odložen, za nepřiměřeně mírný.
Odvolací soud přihlédl především k dlouhodobému páchání sexuální trestné činnosti vůči nezletilé, nad níž obviněný měl vykonávat faktický dohled k žádosti jejího otce, a rovněž k intenzitě tohoto jednání, spočívající ve frekventovaných pohlavních stycích různých forem včetně soulože. Je rovněž patrné, že Vrchní soud v Praze modifikoval trest po vlastním uvážení a vyhodnocení všech relevantních okolností případu, aniž by převzal mechanicky návrh státního zástupce formulovaný v podaném odvolání. Ten přitom směřoval ještě k přísnějšímu potrestání obviněného, konkrétně k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, byť za užití přísnější právní kvalifikace skutku.
13. Dále státní zástupce uvedl, že akcentováním potřeby adekvátnějšího zohlednění svých osobních a rodinných poměrů, obviněný nepřekračuje rámec pouhého nesouhlasu s přiměřeností uloženého trestu a takové námitky stále nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Je pravdou, že Vrchní soud v Praze v bodě 27 odůvodnění rozsudku tyto poměry detailněji nerozvedl. Stalo se tak ovšem i proto, že v projednávané věci nedosahují charakteru mimořádných okolností, jež by mohly či musely ovlivnit závěr o druhu či výměře trestu.
Pokud jde o obviněným namítané dopady trestu odnětí svobody na jeho rodinný život, je nutno zdůraznit, že jde o negativní následky typicky a pravidelně spjaté s výkonem tohoto druhu trestu. Nejedná se tedy o okolnosti natolik specifické, aby bylo nezbytné jejich zvláštní přezkoumání za účelem vyloučení uložení nepodmíněného trestu nebo za účelem jeho zmírnění. Státní zástupce zdůraznil, že nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte není absolutní překážkou uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči.
V posuzované věci nelze tento zájem vykládat v tak intenzivní podobě, aby převážil nad veřejným zájmem na spravedlivém a přiměřeném potrestání obviněného za dlouhodobou a závažnou sexuální trestnou činnost spáchanou vůči nezletilé dívce, na kterou měl dohlížet. Jistěže může výkon trestu nepříznivě ovlivnit kvalitu vztahů obviněného s jeho vlastními dětmi, avšak takový dopad je do značné míry inherentní samotné povaze nepodmíněného trestu, který pachatele nutně omezuje v místě pobytu i v režimu jeho každodenního života.
Státní zástupce také připomněl možnost udržovat kontakt s rodinou formou korespondence či prostřednictvím návštěv ve věznici s tím, že úroveň a intenzita tohoto kontaktu bude významně záviset na samotném obviněném, zejména na jeho přístupu a chování během výkonu trestu odnětí svobody.
14. K argumentu obviněného délkou trestního řízení a časovým odstupem od spáchání skutku státní zástupce připomněl, že na tyto okolnosti nelze nahlížet izolovaně, nýbrž ve spojení s dalšími kritérii soudní individualizace trestu. Obviněný se trestné činnosti dopouštěl v přesně nezjištěné době, pravděpodobně od října 2016 do listopadu 2017. Obžaloba státního zástupce byla podána dne 6. 5. 2021, což nepředstavuje zjevně nepřiměřený časový odstup od oznámení této trestné činnosti a jejího prověřování.
Délku trestního řízení pak negativně ovlivnila skutečnost, že původní podání obžaloby směřovalo k Okresnímu soudu Praha-západ, ačkoli věc příslušela projednat Krajskému soudu v Praze. Další prodlevy způsobil kasační zásah odvolacího soudu v souvislosti s potřebou korigovat některá skutková zjištění z hlediska právní kvalifikace v rámci trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, jakož i změna v obsazení senátu soudu. Ačkoli je zřejmé, že uvedené procesní nedostatky jdou k tíži orgánů činných v trestním řízení, nevedly k tomu, že by trestní řízení jako celek trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
Nejedná se o situaci, kdy by bylo namístě uvažovat o redukci ukládaného trestu z důvodu jeho kompenzační funkce. Ostatně tímto směrem se nevydal ani Krajský soud v Praze, jehož přístup spíše konvenuje s představou obviněného o mírnější podobě trestání (nepodal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání), a který v bodě 96 odůvodnění svého rozsudku stručně objasňoval, proč tehdy ještě shledal podmíněně odložený výkon trestu odnětí svobody za postačující.
15. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
16. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný prostřednictvím svého obhájce uvedl, že nesouhlasí se závěry státního zástupce a trvá na tom, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., protože mu byl uložen druh trestu, který zákon v jeho věci nepřipouští. Obviněný opětovně konstatoval, že uložený trest je v rozporu se zásadami pro ukládání trestu i s Listinou základních práv a svobod. Znovu zdůraznil, že vzhledem k délce trestního řízení, době, která uplynula od spáchání skutku, a zájmu jeho nezletilých dětí mu neměl být ukládán trest spojený s bezprostředním omezením osobní svobody. Doba trvání trestního stíhání přesáhla pět let a je nepřiměřená, což odvolací soud při ukládání trestu nevzal v úvahu. Narozdíl od soudu nalézacího nezohlednil ani zájem nezletilých dětí obviněného na otcovu péči. Kontakt prostřednictvím korespondence či návštěv ji nemůže nahradit, jak mylně uvádí státní zástupce.
17. Obviněný státnímu zástupci dále vytknul, že se nevypořádal s jeho námitkou týkající se polehčujících okolností a proporcionality trestu. Závěrem obviněný uvedl, že nemůže souhlasit s návrhem státního zástupce na odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a trvá na tom, že v jeho věci nejsou splněny podmínky pro uložení trestu spojeného s přímým omezením osobní svobody, stejně jako na svém původním návrhu.
IV. Přípustnost a důvodnost dovolání 18.
Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř. skutečně věcně odpovídat, nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je přitom zásadně při své přezkumné činnosti vázán rozsahem a důvody dovolání (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů určených k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího.
19. Nepřiměřená přísnost trestu, což je jediná nosná námitka dovolání obviněného, sama o sobě, jak konstatoval ve svém vyjádření už státní zástupce, zásadně nemůže vyvolat přezkum napadeného rozsudku. K podrobnějšímu výkladu lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Například pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Skrze tento dovolací důvod nelze namítat nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdy nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.
Je namístě připomenout i dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, ve kterém Nejvyšší soud striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho mírnosti či přísnosti pod některý z dovolacích důvodů. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je vhodné zmínit i stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, ve kterém Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice.
… S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“.
20. Obviněnému byl Vrchním soudem v Praze k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného změněn původně podmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku. Odvolací soud vysvětlil, že ke zpřísnění trestu přistoupil z toho důvodu, že obviněný je sankcionován za více než roční a velmi intenzivní pohlavní zneužívání dítěte, které dovršilo teprve 13 let (poškozená vypověděla, že šlo až o čtyři pohlavní styky různých forem včetně soulože týdně) a které bylo v době činu konkludentně svěřeno jeho dozoru, přičemž na straně obviněného absentují polehčující okolnosti v podobě doznání a upřímné lítosti a naopak mu přitěžuje, že trestnou činnost páchal s rozmyslem, dlouhou dobu a dopustil se více trestných činů.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že nelze přehlédnout ani to, že obviněný vystavil nezletilou dlouhodobému masivnímu sexuálnímu ataku a ohrozil její citový a mravní vývoj za účelem uspokojení vlastních sexuálních potřeb pouze z důvodu svého zavrženíhodného morálního selhání, jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly totiž plně zachovány.
21. Trest odnětí svobody uložený ještě v dolní polovině trestní sazby podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku ve zněním účinném do 31. 12. 2024 (zákonná sazba je 2 roky až 10 let odnětí svobody) nelze vzhledem k výše uvedenému mít za trest exemplárně přísný a natolik zjevně nespravedlivý, aby odůvodnil výjimečný zásah Nejvyššího soudu do pravomocného odsuzujícího verdiktu, jakkoli lze jinak přisvědčit výtce obviněného, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rezignoval na vysvětlení toho, jak nahlíží na přiměřenost délky trestního stíhání a dobu, která uplynula od spáchání skutku, nebo jak zohlednil rodinné poměry obviněného, který je otcem dvou nezletilých dětí. Je potřeba zdůraznit, že zatímco ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem ve výroku o trestu podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.
postačí už to, že trest je nepřiměřený, čímž se rozumí takový trest, který svým druhem a výměrou sice formálně neporušuje ustanovení trestního zákoníku, ale v konkrétním případě neodpovídá hlediskům rozhodným pro ukládání trestu zakotveným v § 39, 41 a 42 tr. zákoníku, takže je příliš mírný nebo příliš přísný, v řízení o dovolání je standard nastaven mnohem přísněji. Zásah Nejvyššího soudu do výroku, kterým byl uložen trest, jenž zákon připouští, a v zákonné trestní sazbě, je možné připustit výjimečně tam, kde je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5, 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 do 1561/2016 nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1654/2016, na které obviněný sám odkázal). Korekce ze strany Nejvyššího soudu by přicházela v úvahu v situaci, kdy by byl uložený trest natolik přísný, až by byl zjevně nespravedlivý (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2023), neboť ani dovolací řízení, jak Ústavní soud opakovaně připomněl, se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, bod 17, publikované pod č. 40/2014 Sb.). V této trestní věci, jak bylo shora vysvětleno, ale není uložený trest co do zvoleného druhu a výměry i přes svou přísnost trestem, který by bylo možné označit za extrémně nepřiměřený a vykazující ústavně právní deficit.
22. Obiter dictum Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněného s ohledem na chybějící argumentaci odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku uvádí, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, respektive právo na přiměřenou délku řízení je nedílnou součástí základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. k tomu např. nález ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)]. Zjištěná celková délka řízení sama o sobě však není rozhodující.
I kdyby se délka trestního řízení na první pohled jevila jako dlouhá, ještě to neznamená, že je nepřiměřená. Orgány činné v trestním řízení musí délku řízení hodnotit ve světle konkrétních okolností projednávané věci. Při tom musí zohlednit následující hlediska: zaprvé, složitost věci (skutková, právní a procesní); zadruhé, chování obviněného během řízení, zatřetí, postup orgánů činných v trestním řízení a začtvrté, význam věci pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ze dne 20. 6. 2019 Chiarello proti Německu, č. 497/17, § 45 a tam uvedená judikatura, případně rozsudek ESLP ze dne 25.
6. 2020 Tempel proti České republice, č. 44151/12, § 87). Fakticky zohledňovaným hlediskem je také počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána.
Jestliže tedy věc projde od soudu prvního stupně přes soud odvolací a dovolací až k soudu ústavnímu, je jasné, že celková délka řízení bude delší v porovnání s případy, kdy věc skončí již před soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24).
23. V této trestní věci byly první úkony trestního řízení zahájeny 4. 6. 2020 v návaznosti na trestní oznámení podané v zastoupení nezletilé poškozené advokátem JUDr. Jiřím Vlasákem dne 6. 4. 2020, v němž byl časový odstup od skutku vysvětlen tím, že poškozená dříve neměla odvahu svěřit se někomu ze svých blízkých. Obžaloba byla podána dne 6. 5. 2021 k Okresnímu soudu Praha-západ pro spáchání zločinu pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku. Během hlavního líčení Okresní soud Praha-západ dospěl k závěru, že není k projednání věcně příslušný, neboť jednání obviněného by mohlo být posouzeno i jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného důvodu věc předložil Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 16. 8. 2021, č. j. 10 Ntd 6/2021-267 rozhodl o tom, že příslušný k projednání je Krajský soud v Praze.
24. Prvním meritorním rozhodnutím ve věci byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 T 41/2021, kterým byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 6 let za spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, věty druhé, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. K odvoláním státního zástupce a obviněného byl tento rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3.
10. 2022, sp. zn. 2 To 59/2022, v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že prvoinstanční soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že se obviněný dopustil trestných činů znásilnění podle § 185 tr. zákoníku a pohlavní zneužití podle § 187 tr. zákoníku v jednočinném souběhu, neboť u těchto trestných činů je jednočinný souběh vyloučen. Popis skutku považoval za nedostatečný, uložil tedy prvoinstančnímu soudu, aby ho lépe precizoval.
25. Po zrušení původního rozhodnutí odvolacím soudem došlo ke změně v obsazení senátu, konkrétně v osobě předsedy senátu, z tohoto důvodu prvoinstanční soud zopakoval se souhlasem obviněného a státního zástupce dokazování postupem podle § 219 odst. 3 tr. ř. a dne 1. 2. 2023 vyhlásil v pořadí druhý rozsudek, kterým shledal obviněného vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
26. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené byl i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2023, sp. zn.
2 To 30/2023, a věc byla znovu vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Vrchní soud v Praze soudu prvního stupně vytknul zásadní pochybení spočívající v tom, že ačkoli je výpověď poškozené zásadním důkazem k posouzení případu a senát v novém složení ji hodnotil odlišně než senát předchozí, poškozenou osobně v hlavním líčení nevyslechl a spokojil se jen s mechanickým konstatováním obsahu její výpovědi z předchozího hlavního líčení. S ohledem na výhrady prvoinstančního soudu k závěrům znaleckého posudku pokládal odvolací soud za žádoucí, aby při výslechu poškozené byla přítomna znalkyně, která se pak formou dodatku ke znaleckému posudku opětovně vyjádří k obecné věrohodnosti poškozené. Soud prvního stupně všechny pokyny odvolacího soudu splnil a vynesl v pořadí třetí odsuzující rozsudek, který byl již shora rekapitulován stejně jako na něj navazující dovoláním napadené rozhodnutí.
27. Z výše uvedeného je zřejmé, že v této věci byl časový odstup od spáchání skutku dán zejména tím, že se jednalo o sexuálně motivovaný trestný čin, jehož oběť se s ohledem na svůj nízký věk zprvu zdráhala svěřit dospělým osobám, které měly povinnost o ni pečovat, natož aby se obrátila na orgány činné v trestním řízení. V samotném trestním stíhání pak nedošlo k samoúčelným průtahům a délka řízení nebyla způsobena liknavostí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž tím, že věc nebyla skutkově ani právně jednoduchá. Celková doba trestního řízení, přestože dosáhla pěti let, tak nemůže odůvodnit závěr, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby, je s ohledem na § 39 odst. 3 tr. zákoníku očividně nepřiměřený.
28. Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za vhodné stručně se vyjádřit i k dovolací námitce obviněného, že odvolací soud nedbal na zájmy jeho dvou nezletilých dětí. Ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepředstavuje absolutní překážku uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči. Zásah do rodinného života a výkonu rodičovské odpovědnosti je naopak jedním z častých negativních důsledků nepodmíněného trestu odnětí svobody, pokud stejně, jako v této věci, převáží legitimní veřejný zájem na potrestání pachatele tímto trestem a nejsou-li současně dány konkrétní okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14.
4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/2019). V této věci je potřeba mít na paměti, že objektivní překážku pro realizaci přímé péče o své nezletilé děti v podobě omezení osobní svobody výkonem trestu si obviněný přivodil úmyslným protiprávním jednáním, jehož se mohl vyvarovat, pokud by neupřednostnil uspokojení vlastních sexuálních potřeb před trestním zákonem chráněnými zájmy nezletilé, která byla svěřena jeho dozoru, a především to, že přímou péči o nezletilé děti obviněného řádně zajišťuje jejich matka, přičemž obviněný má možnost realizovat péči o ně alespoň nepřímo.
Nejsou tedy v posuzované věci dány natolik specifické okolnosti, které by mohly zásadněji ovlivnit úvahy o druhu či výměře trestu a odůvodnit závěr, že uložený trest je zjevně nespravedlivý.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného směřující jen vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který je sice relativně přísným, ovšem nikoli zjevně nespravedlivým, fakticky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
30. S ohledem na shora učiněná zjištění Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu