4 Tdo 1472/2016-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání
obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016 sp.
zn. 9 To 168/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp.
zn. 1 T 7/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 1 T 7/2016 byl
obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst.
1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „společně s již odsouzeným D. K.,
po předchozí společné domluvě o tom, že přepadnou benzínovou čerpací stanici v
obci Ž. na ulici O., přijeli společně dne 10. 3. 2015 k benzínové čerpací
stanici v obci Ž. na ulici O. osobním motorovým vozidlem VW Golf červené
barvy, které řídil D. K. a které zaparkoval poblíž čerpací stanice, poté J. B.
odešel směrem k čerpací stanici a v době od 20:40 hodin do 20:45 hodin v černé
kukle na obličeji, v mikině s modrými a bílými pruhy, v modrých riflích
vstoupil do vnitřního prostoru k obslužnému pultu, kde namířil na obsluhu
benzínové čerpací stanice J. B., černou pistoli, kterou obstaral obž. K., a za
účelem jejího užití při přepadení ji před loupeží předal obž. B., a kterou obž.
B. držel při přepadení v pravé ruce, a slovy „dělej, dej sem peníze“, požadoval
po obsluze finanční hotovost, kterou mu J. B. vydal do jím nastaveného sáčku,
který držel v levé ruce, poté požadoval po obsluze karton cigaret, kdy mu J. B.
vydal karton cigaret zn. Respekt RED, z benzínové čerpací stanice poté J. B.
utekl směrem na S., kde nasedl do vozidla k D. K., a společně odjeli na obec
S., čímž způsobili poškozené společnosti BEXON s. r. o., IČ 25238949, se sídlem
Chválenice 148, škodu odcizením finanční hotovosti ve výši 18 000 Kč a
odcizením kartonu cigaret zn. Respekt RED ve výši 640 Kč, celkově tedy 18 640
Kč“.
Za to mu byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v
trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byla podle § 228 odst. 1
tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně s již odsouzeným
D. K., který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 1.
2016 sp. zn. 1 T 128/2015, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni
ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. 7 To 76/2016 nabyl právní moci dne 8. 3. 2016,
poškozené společnosti Česká pojišťovna a. s., IČ 45272956, se sídlem Spálená
75/16, Praha 1, ve výši 16 529 Kč, a poškozené společnosti BEXON s. r. o., IČ
25238949, se sídlem Chválenice 148, ve výši 1 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.
ř. byla poškozená společnost Česká pojišťovna a. s., IČ 45272956, se sídlem
Spálená 75/16, Praha 1, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. B. v celém rozsahu
odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. 9 To
168/2016 zamítl podle § 256 tr. ř., jako nedůvodné.
Toto usnesení soudu druhého stupně obviněný prostřednictvím svého obhájce
napadl v celém rozsahu dovoláním, jež založil na dovolacím důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy podle něj napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném hmotněprávním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy
obou stupňů vycházely při svém rozhodování z důkazů, které byly jednak
irelevantní a jednak byla v průběhu hlavního líčení jejich věrohodnost zásadním
způsobem zpochybněna. Rozhodnutí soudů o vině obviněného je nesprávné a nelze
považovat za konformní s jeho právem na spravedlivý proces. K tomu v
podrobnostech odkázal na obsah svého odvolání. Veškeré důkazní návrhy
obviněného byly zamítnuty a soudy vycházely toliko z důkazů, jež prováděly na
základě návrhů státního zástupce. Obviněný v tomto směru s odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č.
86/2008 Sb. n. a u. ÚS, zdůraznil, že soud prvního stupně se ani nepokusil
verifikovat tvrzení obviněného, vůbec k němu nepřihlédl a jeho obhajobu označil
za účelovou a nepravdivou. Postavil se tak do pozice pomocníka veřejné žaloby a
porušil právo obviněného na spravedlivý proces garantované ustanovením § 2
odst. 1 tr. ř., dále čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný dále
namítl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil hmotněprávní skutečnosti
spočívající v předběžné otázce ohledně zdravotního stavu, způsobilosti a
věrohodnosti dnes již odsouzeného D. K. a svědka D. V., věrohodnosti svědecké
výpovědi svědků M. Š. a E. V., jakož i potřebnost znaleckého posudku z
biomechaniky, neboť k takové úvaze nebyl oprávněn a aniž by to nevyplývalo ze
spisového materiálu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn.
4 Tdo 463/2011). Obviněný dále konstatoval, že právní závěry soudu jsou v
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a dále že se jedná o
rozhodnutí z kategorie překvapivých rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13, uveřejněný pod č. 1/2014 Sb. n. a u.
ÚS, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Odvolací soud také porušil zásadu zákazu retroaktivity v neprospěch obviněného
podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť aplikoval § 11
odst. 2 tr. zákoníku, protože přihlédl k odsouzení obviněného ve Španělsku v
roce 2008, tedy v době, kdy ustanovení § 11 odst. 2 tr. zákoníku nebylo účinné.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
rozsudek (sic – správně usnesení, pozn. NS) Krajského soudu v Plzni ze dne 7.
6. 2016 sp. zn. 9 To 168/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze
dne 29. 3. 2016 sp. zn. 1 T 7/2016, a aby postupem podle § 265l tr. ř. přikázal
soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
obviněného ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že jeho námitky nelze
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani
pod žádný jiný dovolací důvod. Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu totiž
nelze namítat správnost a úplnost skutkových zjištění ani prověřovat správnost
a úplnost provedeného dokazování. Naopak lze namítat, že skutek, jak byl soudy
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován. Pro úplnost státní zástupce
doplnil, že námitky do oblasti důkazů a skutkových zjištění nepovažuje za
důvodné, neboť soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro objektivní a
spravedlivé rozhodnutí, resp. provedly dokazování, kterým byl zjištěn skutkový
stav, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Vzhledem k tomu nepovažuje za
důvodnou ani námitku obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý
proces. I namítaná vada spočívající v tzv. opomenutých důkazech, jež může za
určitých okolností naplnit uplatněný dovolací důvod, nebyla státním zástupcem
zjištěna. K tomu odkázal na str. 4-8 usnesení odvolacího soudu, jenž řádně
vysvětlil, proč nebylo vyhověno důkazním návrhům obviněného. Státní zástupce se
zabýval i důvodností výtky směřující k aplikaci § 11 odst. 2 tr. zákoníku.
Dovodil, že tuto námitku též nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod, neboť
se jedná o námitku týkající se otázky přitěžující okolnosti, tudíž ohledně
přiměřenosti trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn.
11 Tdo 817/2014). Nelze ji však podřadit ani pod dovolací důvod jiný (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Navíc
soudy při aplikaci tohoto ustanovení nepochybily, neboť bylo v době spáchání
trestného činu platné a účinné. Co se týče odkazu obviněného na obsah jeho
odvolání, nemůže se jím dovolací soud zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného J. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného
ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. 9 To
168/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na
ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního
kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního
řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts
42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6.
2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.
Obviněný ve svém dovolání namítá vadu spočívající v porušení jeho práva na
spravedlivý proces, garantovaném čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž se měly dopustit
soudy v předchozím řízení tím, že vycházely toliko z důkazů provedených na
návrh státního zástupce a ani se nepokusily verifikovat obhajobu obviněného,
přičemž bez adekvátního odůvodnění zamítly veškeré jeho důkazní návrhy.
Odvolací soud též nesprávně zhodnotil jak zdravotní stav obviněného, tak
způsobilost a věrohodnost spolupachatele D. K., svědků D. V., M. Š. a E. V., či
potřebnost posudku z biomechaniky (patrně z oboru kriminalistiky, specializace
forenzní biomechanika – pozn. NS). Právní závěry soudu jsou tak v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, přičemž se jedná o tzv.
překvapivé rozhodnutí.
S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 8 Tdo 587/2012,
uveřejněném pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. je třeba v prvé řadě připomenout, že
„Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v
obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §
265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z
těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti
uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v
předcházejících stadiích řízení, …“. Odkaz obviněného na podrobnosti uvedené v
odvolání tedy nelze zahrnout do úvah o předmětnosti dovolání.
Dále Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného směřují bez výjimky do procesní
části trestního řízení, kdy obviněný napadá jak úplnost skutkového stavu (ust.
§ 2 odst. 5 tr. ř.), tak hodnocení provedených důkazů (ust. § 2 odst. 6 tr.
ř.). Jak Nejvyšší soud uvedl v poučení k deklarovanému dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takový druh námitek nemůže být předmětem úvah
Nejvyššího soudu o důvodnosti dovolání. Z tohoto však existují výjimky, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize
s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo
jiné případy tzv. opomenutých důkazů. Jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení,
ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn.
III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000,
I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a
další. Dále jde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná
skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV.
ÚS 570/03 a další). Byť tyto vady obviněný ve svém dovolání přímo namítl,
Nejvyšší soud je po prostudování předloženého spisového materiálu neshledal
důvodnými.
Těžiště důkazního řízení probíhá v řízení před soudem prvního stupně. Ten
postupoval v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., kdy zjistil skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho
rozhodnutí. Skutečnost, že neprovedl veškeré důkazní návrhy obhajoby, ještě
automaticky neznamená vadu spočívající v tzv. opomenutém důkazu, pokud soud v
odůvodnění svého rozhodnutí zamítnutí věcně správně odůvodní. V projednávané
trestní věci obviněného J. B. se soud prvního stupně evidentně důkazními návrhy
obviněného zabýval, kdy na str. 7 rozsudku po důkladném zhodnocení provedených
důkazů prohlásil obviněným navrhované důkazy (výslechy svědků E. V., M. Š., B.
P., vypracování znaleckého posudku z biomechaniky a revizního znaleckého
posudku z klinické psychologie týkající se obviněného) za nadbytečné. Svědci Š.
a P. měli vypovídat k prověření věrohodnosti svědka V., se kterou se soud již
vypořádal na str. 6 rozsudku, kdy sice připustil pochybnost o jeho obecné
věrohodnosti, v rovině specifické věrohodnosti však jeho výpověď považoval za
věrohodnou, a to díky konzistentnosti informací v přípravném řízení i v řízení
před soudem, ale hlavně ve spojení s ostatními důkazy. K tomu Nejvyšší soud
dodává, že vztah obecné a specifické věrohodnosti výpovědi svědka nemusí být
symetrický. I osoba se sníženou obecnou věrohodností (např. sníženým
intelektem), může v konkrétní věci vypovídat věrohodně a naopak. Takový obrázek
si však zpravidla musí udělat soud na základě zásad ústnosti a bezprostřednosti
zejména v hlavním líčení, jednoduše řečeno když svědka může přímo sledovat a
konfrontovat. Nadřízené soudy poté hodnotí, zda závěry o obecné a specifické
věrohodnosti svědka soud logicky a správně odůvodnil a zda tyto skutečnosti
hodnotil zevrubně (např. v součinnosti se znalcem). K postupu soudu prvního
stupně v tomto směru nemá Nejvyšší soud výtek. Vypracování znaleckého posudku z
biomechaniky nalézací soud označil též za irelevantní, protože skutečnost, že
obviněný je pravák, ale osoba zaznamenaná na kamerovém záznamu držela zbraň v
levé ruce (v pravé ruce držela sáček určený na hotovost), nebyla podstatná,
neboť není vyloučeno, aby levák držel zbraň v pravé ruce a naopak. Skutečnost,
že osobou na záznamu je právě obviněný, byla též bez důvodných pochybností
prokázána ostatními provedenými důkazy. Konečně soud prvního stupně nepovažoval
za nutné ani vypracování revizního znaleckého posudku z klinické psychologie,
kdy nepřisvědčil obhajobě ohledně nesouladu provedených znaleckých posudků z
psychologie a psychiatrie, neboť tyto se jednoznačně shodly na tom, že obviněný
je osobou se smíšenou poruchou osobnosti a je u něj přítomna depravace
osobnosti, to vše v důsledku předchozí dlouhodobé konzumace alkoholu a drog.
Nelze rovněž tvrdit, že by soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění byla
v extrémním nesouladu s jím provedenými důkazy. Naopak, tento soud v souladu s
§ 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, načež odpovídajícím způsobem na základě těchto úvah zjistil skutkový
stav věci. Z odůvodnění jeho rozsudku na str. 6 je zjevné, že za stěžejní důkaz
označil výpověď spolupachatele D. K., jehož věrohodnost dovodil zejména z toho,
že se sám dobrovolně doznal i ke dvěma dalším loupežným přepadením benzínových
čerpacích stanic s již odsouzeným R. L., přičemž soud nezjistil žádné
okolnosti, jež by D. K. ovlivnili ke křivé výpovědi. Původní tvrzení D. K.
spočívající v tom, že čerpací stanici přepadl sám, K. věrohodně vysvětlil
strachem z označení obviněného jako spolupachatele, přičemž tuto prvotní verzi
výpovědi vyloučilo také svědectví K. H., jenž vypověděl, že těsně před
přepadením zaznamenal na nezvyklém místě stojící červené vozidlo s „ústeckou“
poznávací značkou, v němž byly dvě osoby (přestože měl za to, že se jednalo o
automobil tovární značky Škoda Fabia či Octavia, nikoliv VW Golf). Podstatnou
skutečností zůstává, že výpověď D. K. nebyla jediným usvědčujícím důkazem o
vině obviněného. Jeho vinu prokázal rovněž svědek J. B. – obsluha benzínové
čerpací stanice – který v souladu s výpovědí K. popsal oblečení i zbraň
obviněného. Tyto skutečnosti, včetně charakteristické vady řeči obviněného,
byly zjevné i z provedeného důkazu záznamem z kamer na této benzínové čerpací
stanici. Podle vady řeči obviněného také původně identifikoval svědek V., jemuž
záznam volně přístupný na internetu pustil svědek P. Přítomnost obviněného na
místě činu doložila rovněž jeho pachová stopa na pultu u obsluhy benzínové
čerpací stanice, což taktéž vyvrací obhajobu obviněného, že v době přepadení
zde nebyl. Pokud posléze obviněný soudu nabídl vysvětlení, že zde se svým otcem
v době blízké přepadení několikrát tankoval, jedná se o vysvětlení zjevně
tendenční. Nadto lze poznamenat, že tyto prokazované skutečnosti nejsou řešením
předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť se jednalo o objasňování
vlastního předmětu řízení, nikoliv předmětu řízení souvisejícího, proto je
odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 4 Tdo 463/2011
nepřiléhavý.
Odvolací soud následně na podkladě odvolání obviněného přezkoumal důvodnost v
podstatě jím uvedených totožných námitek. Na straně 4 svého usnesení uvedl, že
nalézací soud dodržel zásady plynoucí z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Hodnocení důkazů soudem prvního stupně pak označil za logické a přesvědčivé.
Rovněž se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu o věrohodnosti výpovědi D. K.,
kdy tento vypovídal konzistentně, a informace (důkazy) z jeho výpovědi
korespondují s ostatními důkazy. Navíc dodal, že D. K. byl v rámci trestního
řízení psychiatricky zkoumán s výsledkem, že v době spáchání trestného činu
jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti nebyly snížené, přičemž je schopen
chápat smysl trestního řízení. Ohledně výpovědi svědka K. H. odvolací soud
doplnil, že tento svědek nevyloučil, že automobil, který spatřil u benzínové
pumpy těsně před přepadením, nebyl značky Škoda. Pouze vypověděl, že podle
přední mřížky se jednalo asi o Fabii, či Octavii. Důležité je, že se poznal na
kamerovém záznamu, jak prochází kolem tohoto automobilu, ve kterém uviděl
siluety dvou dospělých osob. Odvolací soud také nijak nerozporoval věrohodnost
svědka V., jež v hlavním líčení na základě kamerového záznamu ztotožnil
obviněného zejména na základě vady řeči.
Odvolací soud se též opětovně zabýval důkazními návrhy obhajoby (výslechem
svědkyně Š., svědka P., vypracování znaleckého posudku z biomechaniky a
revizního znaleckého posudku z klinické psychologie), načež dospěl ke shodným
závěrům jako nalézací soud. Navíc provedl důkazy zprávou o výsledku analýzy
výskytu SIM karty obviněného ze dne 10. 3. 2015, jenž podle soudu nijak
nezměnila zjištěný skutkový stav; a výpovědí svědka E. V., kterou odvolací soud
vyhodnotil jako zcela nevěrohodnou, kdy svědek nebyl schopen uvést, kdo a kdy
se s ním první spojil ohledně trestního řízení obviněného (zda otec obviněného,
či sám obviněný), kde se měli s obviněným v inkriminovaný den sejít, navíc
vypovídal vyhýbavě a neurčitě. Odvolací soud v této souvislosti též důvodně
vyslovil otázku, z jakého důvodu obviněný navrhl výslech tohoto svědka až při
čtvrtém hlavním líčení, neboť pokud by měl na inkriminovanou dobu „alibi“,
jistě by to byla první věc, kterou by v rámci trestního řízení uvedl.
Postup soudů v předchozím řízení tak podle Nejvyššího soudu neobsahuje žádné
vady, natož takové, jež by měly za následek porušení práva obviněného na
spravedlivý proces či překvapivost rozhodnutí ve smyslu obviněným citované
judikatury Ústavního soudu. Soud prvního stupně postupoval v souladu s § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř. Důkazní návrhy obhajoby zamítl pro nadbytečnost, načež
tento postup věcně právně odůvodnil ve svém rozsudku. Provedené důkazy pak
odpovídajícím způsobem zhodnotil a svá zjištění promítl do finálních skutkových
zjištění. S tím se ztotožnil i odvolací soud, jenž v některých směrech
argumentaci nalézacího soudu prohloubil a provedl dva důkazy, které však neměly
na zjištěný skutkový stav žádný vliv.
Poslední námitka obviněného se týkala aplikace § 11 odst. 2 tr. zákoníku, které
stanoví, že „[n]a pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské
unie v trestním řízení se pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení
soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České
republiky“. Podle obviněného toto ustanovení nemohlo být při zachování zásady
zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele použito, neboť pravomocné odsouzení
obviněného španělským soudem proběhlo v roce 2008, kdy toto ustanovení
„neexistovalo“ – nebylo účinné.
Tuto námitku ovšem rovněž nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. podřadit. Soudy nižších stupňů sice aplikovaly toto hmotněprávní
ustanovení, nýbrž při úvahách o výši trestu, tedy jako přitěžující okolnost –
soud prvního stupně na str. 8 rozsudku uvedl, že je speciálním recidivistou ve
vztahu ke zvlášť závažnému zločinu loupeže (tři odsouzení v ČR a jedno ve
Španělsku); soud druhého stupně se s tímto závěrem nalézacího soudu ztotožnil a
doplnil, že charakter trestného činu spáchaného ve Španělsku odpovídá skutkové
podstatě trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Dodal, že se obviněný
tohoto činu navíc dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Závěr o
speciální recidivě jako přitěžující okolnosti při úvahách o druhu a výši trestu
tak potvrdil. Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již několikrát
uvedl, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem toliko v
případě, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména tvrzené nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 11
Tdo 817/2014). Obviněný touto svou námitkou materiálně směřoval výhradně do
otázky přiměřenosti trestu, proto se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod
žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
Nadto lze jen poznamenat, že zásada zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele
garantovaná čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a provedená § 1 tr.
zákoníku se vztahuje na trestnost činu (možnost, že pachatel bude pro určitý
trestný čin odsouzen), a to v době spáchání trestného činu. Obviněný trestný
čin spáchal dne 10. 3. 2015, tedy za účinnosti zmíněného zákonného ustanovení,
proto jeho aplikace nemůže být porušením zásady zákazu retroaktivity v
neprospěch pachatele.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného J. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z
jiných důvodů, než které lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, ale i pod
jakýkoli další důvod obsažený v ustanovení § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí bylo
učiněno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu