4 Tdo 158/2025-1113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání 1. nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných T. H., D. K., a O. M., a o dovolání obviněného 2. T. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 2 To 51/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2023, takto:
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 2 To 51/2024.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 2 T 11/2023, byli obvinění T. H. a D. K. uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněný O. M. byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 18. 12. 2021 v době od 04:28 hod. do 04:57 hod. v Praze XY, XY, v 6. patře budovy XY, v kancelářích firmy XY, IČ XY kde všichni obžalovaní společně s D. M., pokračovali v oslavách vánočního večírku, a kam v 04:28 hod. přišel i poškozený P. P., spolu s O. G., obžalovaný D. K. poškozenému ihned po jeho příchodu sdělil, že není na večírku vítaný a že má odejít, což poškozený odmítl a došlo mezi nimi ke slovní rozepři, v rámci které obžalovaný D. K. požadoval po poškozeném vrácení vstupní karty do prostor firmy, neboť se rozhodl s ním ukončit spolupráci, to ale poškozený odmítl a vstupní kartu mu nevrátil, v důsledku toho rozepře mezi nimi gradovala, až se rozhodli jít konflikt řešit do 8. patra na střechu budovy, kam nejdříve odešli všichni obžalovaní a hned po nich i poškozený a D. M., po příchodu na střechu do prostor heliportu obžalovaný D. K. dvakrát rukou strčil do poškozeného, který obžalovaného D. K. od sebe důrazně odstrčil, na to reagoval obžalovaný T. H., který zleva rychle přistoupil k poškozenému a rukou do něj chtěl strčit, načež poškozený obžalovaného T. H. odstrčil tak, až obžalovaný spadl na zem, a vzápětí k poškozenému zprava přistoupil obžalovaný O. M. poškozeného velkou silou kopnul do vnější strany pravého kolene, v důsledku toho poškozený ihned upadl na zem a kvůli vysoké bolestivosti zraněného kolene již nebyl schopen vstát ze země a jakkoliv se bránit, toho využil obžalovaný D. K. a chytil poškozeného zezadu rukou kolem krku do tzv. kravaty, zároveň obžalovaný T. H. poškozeného opakovaně udeřil pěstí do hlavy, přičemž poškozenému všichni obžalovaní říkali, aby se vzdal a aby vydal obžalovanému D. K. vstupní kartu, poté obžalovaný O. M. poškozenému z vnější kapsy bundy vytáhl peněženku, se kterou pak všichni obžalovaní společně odešli a po několika minutách peněženku bez vstupní karty poškozenému vrátil obžalovaný D. K., obžalovaný O. M. tak svým jednáním způsobil poškozenému těžké podvrtnutí kolenního kloubu s přetržením předního zkříženého vazu a vnitřního postranního vazu, s roztržením zevního menisku a se zlomeninou posterolaterální části konce holenní kosti, v důsledku tohoto zranění se poškozený musel podrobit dvěma operačním zákrokům s hospitalizací v době od 7. 1. 2022 do 13. 1. 2022 a od 5. 4. 2022 do 15. 4. 2022 a následným rehabilitacím, poškozenému byla nasazena dlouhá rigidní ortéza, byl mu nařízen klidový režim, pohybovat se mohl pouze za pomoci francouzs,kých holí a kvůli bolestem musel užívat analgetika, čímž byl nejméně do 26. 4. 2022 významně omezen v běžném způsobu života sníženou mobilitou“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný T. H. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let. Obviněný D. K. byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Obviněný O. M. byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému O. M. uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, ve výši 151 605 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ode dne 29. 8. 2023, a to ročně do zaplacení.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 2 T 11/2023, podali obvinění T. H., D. K. a O. M. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 2 To 51/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. (chybně uvedeno § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byli obvinění T. H. a D. K. uznáni vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a obviněný O. M. byl uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 18. 12. 2021 v době od 04:28 hod. do 04:57 hod. v Praze XY, XY, v 6. patře budovy XY, v kancelářích firmy XY, IČ XY, kde všichni obžalovaní společně s D. M., pokračovali v oslavách vánočního večírku, a kam v 04:28 hod. přišel i poškozený P. P., spolu s O. G., v úmyslu docílit toho, aby poškozený z večírku odešel a vrátil vstupní kartu od prostorů firmy, kterou mu předtím obž. D. K. jako statutární zástupce spol. XY a nájemce shora uvedených nebytových prostor předal a svěřil k užívání, obž.
K. poškozenému ihned po jeho příchodu sdělil, že není na večírku vítaný a že má odejít a současně vrátit vstupní kartu, což poškozený odmítl, poté došlo mezi nimi ke slovní rozepři, která mezi nimi gradovala, až se rozhodli si to „vyříkat“ v 8. patře na střeše budovy, kam nejdříve odešli všichni obžalovaní a hned po nich i poškozený a svědek D. M., po příchodu na střechu do prostor heliportu obžalovaný D. K. dvakrát rukou strčil do poškozeného, který obžalovaného D. K. od sebe důrazně odstrčil, na to reagoval obžalovaný T.
H. tak, že zleva rychle přistoupil k poškozenému a rukou do něj chtěl strčit, načež poškozený obžalovaného T. H. rovněž odstrčil tak, až obžalovaný spadl na zem, a vzápětí k poškozenému zprava přistoupil obžalovaný O. M. a poškozeného velkou silou kopnul do vnější strany pravého kolene, v důsledku toho poškozený ihned upadl na zem a kvůli vysoké bolestivosti zraněného kolene již nebyl schopen vstát ze země a jakkoliv se bránit, toho využil obžalovaný D. K. a chytil poškozeného zezadu rukou kolem krku do tzv. kravaty, zároveň obžalovaný T.
H. poškozeného opakovaně udeřil pěstí do hlavy, přičemž poškozenému všichni obžalovaní říkali, aby se vzdal a aby vydal obžalovanému D. K. vstupní kartu, poté obžalovaný O. M. poškozenému z vnější kapsy bundy vytáhl peněženku, ze které mu s obžalovaným K. vyňali vstupní kartu a peněženku následně poškozenému vrátili, přičemž obžalovaný O. M. svým jednáním způsobil poškozenému těžké podvrtnutí kolenního kloubu s přetržením předního zkříženého vazu a vnitřního postranního vazu, s roztržením zevního menisku a se zlomeninou posterolaterální části konce holenní kosti, v důsledku tohoto zranění se poškozený musel podrobit dvěma operačním zákrokům s hospitalizací v době od 7.
1. 2022 do 13. 1. 2022 a od 5. 4. 2022 do 15. 4. 2022 a následným rehabilitacím, poškozenému byla nasazena dlouhá rigidní ortéza, byl mu nařízen klidový režim, pohybovat se mohl pouze za pomoci francouzských holí a kvůli bolestem musel užívat analgetika, čímž byl nejméně do 26. 4. 2022 významně omezen v běžném způsobu života sníženou mobilitou“.
5. Za uvedené jednání byli obvinění odsouzeni:
obviněný T. H. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst.1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let,
obviněný D. K. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let,
obviněný O. M. podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému O. M. uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, ve výši 151 605 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ode dne 29. 8. 2023, a to ročně do zaplacení.
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání nejvyšší státní zástupce a obviněný T. H.
8. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 2 To 51/2024, podal obviněný T. H. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
9. V dovolání obviněný namítl, že soudy učinily skutkové a právní závěry, které jsou v přímém rozporu se zákonem, Listinou základních práv a svobod a elementárními principy trestního i civilního práva, když soudy ignorovaly část výpovědi nezaujatého svědka D. M.. Rozhodná skutková zjištění soudů jsou podle názoru obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž provedené důkazy svědčí o existenci nejméně dvou verzí skutkového děje, přičemž i sám poškozený popřel vydírající jednání dovolatele vůči němu.
10. Pod bodem III obviněný zpochybnil naplnění znaků trestného činu vydírání, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby vydal vstupní kartu. Uvedl, že odvolací soud počátek trestněprávně relevantního jednání dovolatele a spoluobviněného D. K. spatřuje až v okamžiku, kdy poškozený již ležel na zemi a obviněný se měl násilím domáhat vydání vstupní karty, zatímco předcházející potyčku ve vztahu k dovolateli nehodnotil jako trestnou. Dále obsáhle rozebíral výpovědi svědka D. M. a poškozeného P. P. Podle jeho názoru soudy výpověď svědka D. M. ignorovaly v části, v níž tento svědek vypovídal ve prospěch dovolatele ohledně snahy dovolatele oddělit útočící obviněné od poškozeného a ohledně časového okamžiku zmocnění se karty. V této souvislosti vyjádřil názor, že tato skutečnost vyvrací jakoukoli jeho účast na trestném jednání. K tomu zrekapituloval argumenty podporující věrohodnost tohoto svědka a soudům vytkl, že rozhodující pasáž výpovědi tohoto svědka v jeho prospěch nikterak nevyhodnotily a odvolací vrchní soud se nezabýval odvolacími námitkami v tomto směru. Ve vztahu k výpovědi poškozeného P. P. dovolatel namítl, že ani ten jej z odsouzeného jednání neusvědčuje. Dále uvedl, že se soudy nevypořádaly s problematickou věrohodností poškozeného, který byl v minulosti odsouzen, je postižen exekucemi a vyhýbal se hrazení závazků svým věřitelům.
11. Pod bodem IV obviněný shrnul, že ve vztahu k průběhu, motivaci i trestnosti jednání panují od počátku zásadní pochybnosti, které nebyly soudy vyvráceny. O jeho vině jsou pochybnosti, přičemž v souladu se zásadou in dubio pro reo bylo namístě zvolit pro něj variantu nejpříznivější. Došlo tak k porušení principu presumpce neviny zaručeného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rozvedených v dalších ustanoveních trestního řádu.
12. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 2 T 11/2023, a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má za to, že rozhodnutí soudů vytčenými vadami ve skutkových zjištěních netrpí. Neztotožnil se s názorem obviněného, že soudy nevycházely z výpovědi svědka D. M. v té části, v níž měla obviněného vyvinit. V tomto ohledu obviněný pouze předkládá vlastní interpretaci dílčích pasáží výpovědi tohoto svědka, avšak pomíjí, že soudy byly povinny hodnotit výpověď tohoto svědka v celém jejím kontextu a zároveň i v souvislosti s důkazy dalšími. K interpretaci obviněného však soudy nepřikročily, neboť na základě důkladného porovnání jednotlivých v detailu se odlišujících výpovědí dospěly k závěru, že dovolatel do konfliktu ingeroval na straně útočníků, což zejména soud prvého stupně přiléhavě a podrobně vysvětlil v odstavci 43. odůvodnění svého rozsudku. Je tak možno shrnout, že dovolává-li se obviněný výpovědi svědka M., hodnotí ji selektivně ve svůj prospěch, nadto pouze ve vztahu k dílčí výseči celého jednání všech spoluobviněných, jež mělo ve svém celku působit na vůli poškozeného.
14. Dle názoru státního zástupce nemůže obviněného vyvinit ani poukaz na výpověď samotného poškozeného ke skutečnosti, zda jej měl právě obviněný udeřit. V tomto směru se opět nejedná o relevantní námitku zakládající existenci tzv. zjevného rozporu, ale pouze nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozeného, popřípadě svědka D. M. Zmínka poškozeného, že tak obviněný učinil ze vzteku, je přitom z hlediska právního posouzení zcela nerozhodná, neboť tato i soudem připuštěná „sekundární“ motivace nijak nevylučuje trestněprávní relevanci takového násilného úkonu i ve vztahu k zamezení odporu při zmocnění se karty (resp. peněženky). Není možno akceptovat výhrady obviněného, jimiž zpochybňuje svou participaci na výzvách k vydání předmětné karty. O výzvách k vrácení karty i ze strany dovolatele se totiž zmiňuje i obviněný D. K. a tato jeho výpověď je i v souladu s výpovědí obviněného O. M., který rovněž potvrdil, že dovolatel takto poškozeného vyzýval ještě v kancelářských prostorách. Za tohoto stavu je poukaz na určitou míru nejistoty ve vyjádření poškozeného k této okolnosti zcela bezvýznamný.
15. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkami obviněného ve vztahu k věrohodnosti poškozeného. I zde jde o námitku vztahující se výhradně k hodnocení uvedeného důkazu, což kategorii tzv. zjevného rozporu vůbec neodpovídá. Uzavírá-li obviněný své dovolání poukazem na zásadu in dubio pro reo, nutno podotknout, že jde o zásadu procesní, jež nenalézá odrazu v zákonném vymezení dovolacích důvodů.
16. Státní zástupce má naopak za to, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Nelze tak ve věci shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Námitky obviněného jsou tak pouze běžnou polemikou s hodnocením provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, přičemž ani formálně neobsahují tvrzení konkrétního zjevného rozporu.
17. Obviněný T. H. ve svém dovolání nevznesl žádné konkrétní hmotněprávně relevantní námitky, a na půdorysu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu v podstatě nevytvořil žádný prostor k přezkumu právního posouzení, neboť jeho dovolání ve vztahu k právní kvalifikaci je primárně založeno pouze na výše nastíněných polemikách se skutkovými zjištěními soudů.
18. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
19. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných T. H., D. K. a O. M. Dovolání podal z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Projevil nesouhlas s tím, že skutek byl v napadeném rozsudku posouzen jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, u obviněného O. M. jako zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Poukázal na to, že Vrchní soud v Praze dovodil, že skutková zjištění soudu prvého stupně jsou v zásadě správná, v podstatném rozsahu je i přejal. Odvolacím soudem provedené změny popisu skutku se soustředily na zdůraznění faktického vztahu obviněného D. K. k předmětné vstupní čipové kartě. V souladu se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně však zároveň akceptoval, že obviněný O. M. poškozenému odňal peněženku, z níž teprve posléze vyňal onu vstupní kartu. Oproti závěrům soudu prvého stupně v tomto směru pouze upravil popis skutku vypuštěním sdělení, že s touto peněženkou obvinění odešli a vrátili ji poškozenému až „po několika minutách“ bez vstupní karty.
20. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil souhlas se závěrem odvolacího soudu, který ve vztahu k samotné vstupní kartě na straně obviněného D. K. nedovodil naplnění znaku cizí věc“. V návaznosti na to akceptoval úvahu, že tento závěr svědčí i spoluobviněným T. H. a O. M., kteří se mohli domnívat, že D. K. je držitelem uvedené karty a je tak oprávněn vyžadovat její navrácení. Uvedené konstatování však nevylučuje, že všichni obvinění svým jednáním přesto naplnili znaky žalované a soudem prvého stupně přisouzené skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku.
21. Násilné jednání obviněných směřovalo k zamezení odporu poškozeného, přičemž nezbytným prostředkem pro získání požadované vstupní karty bylo zmocnění se peněženky poškozeného, v níž se karta nacházela. To ani odvolací vrchní soud nezpochybnil, byť úpravou popisu skutku moment zmocnění se peněženky (bez bližšího důkazního podkladu) poněkud relativizoval. Skutečností zůstává, že obvinění se společným jednáním peněženky poškozeného zmocnili, třebaže se jednalo pouze o prostředek pro získání vstupní karty, o niž jim šlo především. Je tedy možno hovořit o naplnění úmyslu obviněných zmocnit se peněženky poškozeného, jež byla ve vztahu k nim jednoznačně cizí věcí, a to jako prostředku pro získání vstupní karty, byť ta sama by ve vztahu nejméně k obviněnému D. K. věcí cizí nebyla.
22. Souhlasit nelze ani s naznačeným závěrem, že obvinění nejednali v úmyslu poškozenému odejmout peněženku. Není totiž patrné, zda tím odvolací vrchní soud zpochybnil naplnění znaku „zmocnění se“ cizí věci. Pokud však ono „odnětí“ zmínil v kontextu s odnětím vstupní karty, o níž nepochybně obvinění neměli v úmyslu ji posléze poškozenému navrátit, lze se spíše domnívat, že oním odnětím měl odvolací vrchní soud na mysli přisvojení si peněženky. Potud by bylo možno s jeho závěry i souhlasit, ovšem s tou podstatnou výhradou, že znak „přisvojení si cizí věci“ v objektivní stránce skutkové podstaty žalovaného zločinu loupeže obsažen není.
23. V nyní předkládané věci se obvinění zmocnili peněženky poškozeného, neboť mu ji odňali a po určitou, byť krátkou, dobu vyloučili faktickou moc poškozeného nad touto věcí. Bylo pouze na jejich vůli, zda peněženku poškozenému vrátí či si ji nadále ponechají nebo s ní naloží jiným způsobem. Nezáleží přitom na důvodu zmocnění se dané věci, neboť majetková motivace není v tomto smyslu určující. Vyjádření soudu o absenci zájmu obviněných o „odnětí“ peněženky je tak v daném kontextu z hlediska trestní odpovědnosti za zločin loupeže podle § 173 tr. zákoníku nerozhodné. Podstatné je, že obvinění užili proti poškozenému poměrně razantního násilí, a to v úmyslu se této peněženky, jež byla ve vztahu k nim zjevně věcí cizí, zmocnit, což bylo nezbytným prostředkem pro získání vstupní karty.
24. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněných je tak možno na podkladě skutkových zjištění soudů dovodit, že všichni obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty žalovaného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž obviněný O. M. zároveň též znak způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pokud odvolací vrchní soud popsaným způsobem změnil právní kvalifikaci jednání obviněných, své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku.
25. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nejvyšší státní zástupce uvedl, že v případě obviněného O. M. byl nesprávně aplikován § 58 odst. 1 tr. zákoníku, čímž odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. V rámci dovolání uvedl, že se nelze ztotožnit ani se závěrem odvolacího soudu, že v případě obviněného O. M. byla dána existence podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání podrobně rozvedl konkrétní kritéria týkající se ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, když uvedl, že jde o tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby:
a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že
c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice.
27. Dále zdůraznil, že pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nezbytné, aby soud respektoval výjimečný charakter tohoto ustanovení a použil ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zákonných podmínek. Jestliže je poukázáno na polehčující okolnosti, nemůže se jednat o obecné polehčující okolnosti, které jsou brány v úvahu při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby, ale mohou jimi být jen takové, které se v dané kvalitě a kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a závažnost konkrétního trestného činu výrazně snižují. Musí tedy jít o okolnosti v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Uvedené ustanovení je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1356/2018). Použití tohoto ustanovení má tedy být výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí publikované pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr).
28. Uvedenými východisky se však odvolací vrchní soud při ukládání trestu obviněnému O. M. nezabýval. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že zcela nepřiměřeně favorizoval dílčí okolnost případu spočívající v jednání poškozeného, resp. jeho podílu na gradaci konfliktu mezi ním a obviněným D. K. ohledně ukončení jejich vzájemné spolupráce. Jednání poškozeného přitom zcela jednostranně a bez kontextu vyhodnotil jako „iracionální a provokativní“. Je sice pravdou, že vyprovokování útoku může být teoreticky mimořádnou okolností odůvodňující uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, o takový zjevný případ provokace se ovšem v nyní předkládané věci nejednalo.
29. Odvolací soud naopak přehlédl samotnou povahu útoku obviněného O. M., který zvolil pro poškozeného nečekaný a zákeřný velmi nebezpečný kop do kolene z boku, tj. způsob útoku, jenž svým provedením hraničí s úmyslným způsobením těžké újmy. Z hlediska poměrů pachatele pak odvolací soud pouze konstatoval trestní bezúhonnost obviněného O. M.
30. K naplnění zákonné podmínky, že by uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, neuvedl odvolací vrchní soud ničeho, kromě toho, že znění § 58 tr. zákoníku ocitoval. Jeho úvahy jsou tak v tomto směru zcela nepřezkoumatelné. Rovněž je nepřezkoumatelný i závěr odvolacího vrchního soudu, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. K tomu přitom soud prvého stupně zcela přiléhavě odkázal na absenci jakékoli sebereflexe obviněného O. M.
31. Proto uzavřel, že pokud byl v případě obviněného O. M. nesprávně aplikován § 58 odst. 1 tr. zákoníku, zatížil tím odvolací vrchní soud své rozhodnutí rovněž vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
32. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 2 To 51/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
33. Obviněný O. M. ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že podle jeho názoru posoudil Vrchní soud v Praze popsané jednání pachatelů, které bylo vedeno jednotícím záměrem útočícím toliko proti osobní svobodě nikoli proti majetku, správně jako jeden skutek odpovídající trestnému činu vydírání, přičemž u té části jednání pachatelů, která se projevila odnětím peněženky, vyjmutím karty a vrácením peněženky, neshledal Vrchní soud v Praze nový záměr pachatelů útočící proti majetku poškozeného a tedy tuto část jednání nepovažoval za nový skutek či další skutek navazující na předchozí dokonaný avšak dosud nedokončený skutek mající znaky vydírání.
Úpravou skutkové věty tedy Vrchní soud v Praze nerelativizoval jednání pachatelů, ani neopomněl skutečnost, že odnětí cizí věci může naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, ale novou formulací této části popisu skutku vyjádřil tu skutečnost, že ve vztahu k peněžence byla manipulace s touto věci ze strany pachatelů vedena bez záměru porušit nebo ohrozit sekundární objekt (majetek) jako jeden ze dvou obligatorních objektů chráněných zákonodárcem prostřednictvím zakotveného trestného činu – loupež.
V této souvislosti vyjádřil názor, že hodnocení jednání vymezeného „zmocněním se peněženky za účelem odebrání zaměstnanecké karty, o níž v daném případě šlo, a její vrácení zpět poškozenému“ není nesprávným hmotněprávním hodnocením daného skutku, ale v daném kontextu vyjádřením toho, že i v případě, kdy určité jednání může naplnit znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, nemusí se jednat o jednání naplňující všechny znaky trestného činu. V kontextu celého zkoumaného jednání se závěr Vrchního soudu v Praze, podle něhož se odsouzení svým jednáním dopustili toliko trestného činu vydírání, dle obhajoby jeví být v souladu s
34. K důvodu dle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uvedl, že nelze souhlasit s tím, že by Vrchní soud v Praze u uloženého trestu favorizoval dílčí okolnost, naopak lze uvést, že vrchní soud posuzoval skutek s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem, včetně těch, které vyplynuly z dodatečného dokazování provedené Vrchním soudem v Praze v rámci odvolacího řízení. Rovněž uvedl, že vrchní soud velmi pečlivě zvažoval všechny okolnosti daného případu, jakož i všechny okolnosti vedoucí odvolací soud k závěru, že uložený trest za využití § 58 odst. 1 bude plně odpovídat veškerým zjištěným okolnostem (zejména průběhu jednání, motivaci, jakož i poměrům pachatele a možnostem jeho nápravy).
35. V závěru svého vyjádření obviněný O. M. navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
37. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 2 To 51/2024, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněné vinnými a uložil jim trest. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný T. H. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. byla podána ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Obviněný podal své dovolání prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.
38. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. H. a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
K dovolání obviněného T. H.
39. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
40. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
41. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest a povinnost k náhradě vzniklé škody. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
42. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
43. K samotné podstatě dovolacích námitek obviněného v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahujících se k výroku o vině je dále nutno uvést, že tyto námitky obviněného jsou ve své podstatě námitkami procesními a skutkové povahy, neboť obviněný jimi zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a na tomto základě pak skutkové závěry soudů vyjádřené ve skutkové větě.
44. Pokud jde o námitky obviněného týkající se rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a správnosti a úplnosti učiněných skutkových zjištění, lze tyto námitky za podmínek tam stanovených opřít o v trestním řádu nově zakotvený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
45. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu však ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Je-li tomu tak, pak nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
46. Zásah Nejvyššího soudu je namístě pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
47. V nyní projednávané věci obviněný sice uplatňuje námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jestliže se však Nejvyšší soud blíže zaměří na konkrétní argumentaci obviněného, dochází k závěru, že obviněný ve svém dovolání nepředkládá argumentaci, která by uvedeným vadám důkazního řízení odpovídala tak, jak to předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
48. Pokud by měl být dovolatel úspěšný s námitkami týkajícími se zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, pak by musel označit alespoň jedno konkrétní (zásadní z hlediska posuzované skutkové podstaty) skutkové zjištění, které nemá v provedených důkazech žádný podklad. To ovšem obviněný nečiní. Obviněný pouze prezentuje vlastní verzi skutkového děje a uvádí, jak podle něj měly soudy provedené důkazy hodnotit. Takováto čistě skutková polemika se závěry soudů nižších stupňů není argumentací projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě neargumentuje ve smyslu výše rozvedeného zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se již soudy nižších stupňů vypořádaly.
49. Nutno tedy obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědecké výpovědi poškozeného P. P. a svědka D. M., kteří byli v inkriminovaný večer celé události přítomni. Výpověď poškozeného P. P. považoval soud prvního stupně za věrohodnou a pravdivou, přičemž tato byla podpořena dalšími důkazy. Dále nelze opomenout znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie k osobě poškozeného, které objektivizovaly zranění způsobená poškozenému včetně možností jejich vzniku, jakož i důkazy listinné (např. věcné a biologické stopy, závěry dechových zkoušek, předávací protokoly, listinné záznamy atd.). V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Naopak výpověď obviněného i ohledně útoku na hlavu poškozeného a výzev k vrácení karty byla považována ve všech směrech za vyvrácenou.
50. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavec 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
51. Co se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný ve svém dovolání ve vztahu k tomuto důvodů nepředložil žádnou odpovídající argumentaci.
52. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že argumentace obviněného se míjí s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
53. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce, kterým byl v neprospěch obviněných T. H., D. K. a O. M. napaden výrok o vině a ohledně obviněného O. M. i proti výroku o trestu.
54. Podstata dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce spočívá v tom, že jednání obviněných T. H. a D. K. mělo být primárně kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a u obviněného O. M. jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že skutek, který se týká zmocnění se peněženky poškozeného (obsahující mimo jiné i vstupní kartu poškozeného), neměl být posouzen jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, resp. podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ale jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
55. Uvedenou dovolací argumentaci, která je právní povahy a kterou tak bezpochyby lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., shledal Nejvyšší soud opodstatněnou.
56. Předně je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, tedy skutkovými zjištěními, tak jak je formuloval soud prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí a se kterými se (až na malou úpravu popisu skutku) ztotožnil soud druhého stupně. Rovněž dovolání nejvyššího státního zástupce vychází z těchto skutkových zjištění.
57. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku správně dovodil, že pokud vstupní kartu (nejen pro poškozeného P., ale i pro další spolupracovníky) obviněnému D. K. zapůjčila společnost spravující budovu XY, jednalo se o individuálně určenou věc, čipovou kartu s číslem 900085, kterou dále „podzapůjčil“ obviněný D. K. poškozenému P. Užívací právo k této věci pro obviněného D. K. pak bylo odvozeno od práva držby jejího vlastníka. Obviněný D. K. tedy užíval zapůjčenou věc „bona fide“ (v dobré víře), přičemž toto užívací právo ke vstupní kartě mohl v souladu se smyslem jejího užívání postoupit na další jím zvolenou osobu. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný D. K. se k uvedené věci mohl chovat jako k věci vlastní, a to v rozsahu práv srovnatelným s právem vlastníka. Obdobný rozsah užívacích práv postavených na roveň vlastníka – srovnej např. nájem (leasing) věci, zápůjčka, výprosa apod. Pokud tedy v posuzovaném případě obviněný D. K. na střeše kancelářské budovy společně s obviněnými T. H. a O. M. fyzicky napadli poškozeného P. s tím úmyslem, aby obviněný D. K. obnovil užívací právo k jemu svěřené věci, nejde o „cizí věc“ ve smyslu základní skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Jestliže pachatel odejme jinému násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí věc, která mu patří a kterou předtím napadenému svěřil, jde o vydírání podle § 175 (srov. R 1/1980).
58. Při respektování skutkových zjištění soudů nižších stupňů má Nejvyšší soud na rozdíl od soudu druhého stupně za to, že jednáním obviněných byla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, resp. u obviněného O. M. zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Především je třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že se obvinění dopustili násilného jednání, které směřovalo k zamezení odporu poškozeného, přičemž nezbytným prostředkem pro získání předmětné vstupní karty bylo zmocnění se peněženky poškozeného, v níž se karta nacházela.
59. K této otázce je zapotřebí nejprve obecně uvést, že trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda, a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě se však zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který se považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Pokud j/de o subjektivní stránku trestného činu loupeže, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání či k pohrůžce bezprostředním násilím, čímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, tedy k přisvojení, ale postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. Trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. ŠÁMAL, P. § 173. Loupež. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2184–2188).
60. Pokud jde o vztah trestného činu loupeže a vydírání, trestný čin loupeže je k trestnému činu vydírání v poměru speciality. Zákonodárce vyčleňuje z možných útoků proti svobodě rozhodování člověka za použití násilí anebo pohrůžky násilí určitou skupinu, kterou pokládá za společensky škodlivější. Činí to vytvořením skutkové podstaty trestného činu loupeže především s pomocí znaku, jehož podstatou je, aby útok proti svobodě směřoval zároveň i ke zmocnění se cizí věci. Pokud jde o útoky omezující se jen na pohrůžku násilí, musí jít o pohrůžku bezprostředního násilí. Proto jestliže určité jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, je třeba ho posoudit jako trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku; jednočinný souběh s trestným činem vydírání je vyloučen. Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle § 39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. (ŠÁMAL, P. § 173. Loupež. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2192). O trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti, jde o trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku (ŠÁMAL, P. § 175. Vydírání. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2222).
61. S ohledem na výše uvedená obecná východiska je nutno přiklonit se k názoru nejvyššího státního zástupce, že obvinění svým jednáním, v rámci něhož požadovali po poškozeném vydání jeho vstupní karty (uložené v peněžence), kdy k poškozenému přistoupil obviněný O. M. a poškozeného kopnul do pravého kolene, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a nebyl schopen se bránit, toho využil obviněný D. K. a chytil poškozeného zezadu rukou kolem krku, zároveň obviněný T. H. poškozeného opakovaně udeřil pěstí do hlavy, přičemž obviněný O.
M. poškozenému z vnější kapsy bundy vytáhl peněženku, se kterou pak všichni obvinění společně odešli a po několika minutách peněženku bez vstupní karty poškozenému vrátil obviněný D. K., naplnili znaky trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Je totiž zřejmé, že obvinění vůči poškozenému užili násilí, v úmyslu zmocnit se jeho vstupní karty. Lze souhlasit s názorem nejvyššího státního zástupce, že za daných skutkových okolností bylo jediným prostředkem k tomu, aby obvinění mohli získat předmětnou vstupní kartu, zmocnění se peněženky poškozeného, v níž se karta nacházela.
62. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že objektem (chráněným zájmem) trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku je primárně osobní svoboda, a až sekundárně majetek (viz výše). Není proto rozhodné, jaká byla motivace obviněných vstupní kartu (resp. peněženku) získat, důležité, je, že tak učinili za použití násilí. Obvinění užili proti poškozenému násilí ve snaze zmocnit se jeho vstupní karty, a tedy i peněženky poškozeného, v níž se karta nacházela, zřetelně tak působili na jeho vůli peněženku nevydat.
Násilí (v podobě užití fyzické síly za účelem překonání kladeného odporu ze strany poškozeného) zde bylo zjevně prostředkem k překonání svobody vůle poškozeného, směřovalo proti jeho osobě a předcházelo zmocnění se peněženky (viz k tomu např. rozhodnutí č. 12/1957, č. 31/1971, č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). Je přitom nerozhodné, jak pachatel naloží s onou cizí věcí (zde peněženkou poškozeného) poté, co se jí za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí zmocní, stejně tak je nerozhodné, zda jeho úmysl směřoval k trvalé dispozici s takovou věcí nebo zda ji chtěl jen po přechodnou dobu užívat, zničit či převést na jiného – viz k tomu např. rozhodnutí č. 41/1967 nebo č. 51/1976-III.
Sb. rozh. tr. Nelze pominout, že v průběhu násilného jednání a v jeho celkovém rámci se obvinění zaměřili na peněženku, kterou měl poškozený u sebe a ze které mu vzali vstupní kartu, je tedy zřejmý úmysl obviněných vzít poškozenému tyto věci. Použité násilí pak bylo prostředkem, jímž obvinění eliminovali odpor poškozeného, přičemž v bezprostřední spojitosti s použitým násilím vzali poškozenému peněženku obsahující vstupní kartu, jejíž vydání před tím na poškozeném bezvýsledně požadovali. Nemohou tedy být žádné pochybnosti o tom, že ze strany obviněných šlo o násilí, které bylo proti poškozenému použito v úmyslu zmocnit se jeho peněženky obsahující vstupní kartu.
Bezvýznamné je, že obvinění později peněženku vrátili poškozenému. Na posouzení skutku jako zločinu loupeže nemá vliv to, jak obvinění dále naložili s věcí, kterou předtím násilně odňali z dispozice poškozeného a která se posléze do dispozice poškozeného vrátila. Ani okolnost, že jednání obviněných nebylo vedeno vyloženě zištným motivem ve smyslu záměru majetkově se obohatit, nic nemění na tom, že zákonné znaky zločinu loupeže byly jejich jednáním naplněny. Nešlo tedy o typicky zištný motiv, nicméně úmysl zajistit si možnost dispozice s předmětnou věcí (uloženou v peněžence poškozeného) prostřednictvím násilí proti poškozenému obvinění realizovali způsobem evidentně vykazujícím zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, resp. podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku u obviněného O. M.
63. Nejvyšší soud učinil závěr, že pokud se peněženka dostala do dispozice obviněných v důsledku násilného jednání, došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [resp. podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Je tak možno uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud jednání obviněných, ve kterém šlo o zmocnění se peněženky poškozeného, posoudil jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, resp. podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv jako loupež podle § 173 tr. zákoníku. V důsledku toho došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
64. K dovolání nejvyššího státního zástupce je třeba dále uvést, že v napadeném rozhodnutí spatřoval rovněž vadu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť byl obviněnému O. M. uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za souzený trestný čin.
65. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je tento dovolací důvod dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, blíže viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169).
66. Odvolací soud přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku s poukazem na to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, neboť k uvedenému jednání a jeho eskalaci došlo za významného přispění (spoluzavinění) poškozeného, který se choval naprosto iracionálně a provokativně. Dále uvedl, že u obviněného O. M. lze docílit výchovného účinku ukládaného trestu, aniž by byl bezprostředně spojen s jeho výkonem, přičemž trest odnětí svobody ve výměře 3 roků považuje za zcela dostatečný a přiměřený. Tento výkon trestu byl pak obviněnému podmíněně odložen na maximální délku zkušební doby.
67. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Nejvyšší státní zástupce z tohoto zákonného ustanovení vyzdvihl tři základní podmínky, které musejí být splněny kumulativně, aby bylo možno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody přistoupit. Lze jen zopakovat, že se jedná o okolnosti případu nebo poměry pachatele, tyto způsobují, že použití normální (nesnížené) trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
68. Dovolatel ve svém podání dále podrobně rozvedl konkrétní kritéria splnění citovaných podmínek, což je reprodukováno zejména v odstavcích 16. až 18. tohoto dovolání. Zdůraznil i skutečnost, že se jedná o mimořádný (výjimečný) postup, jehož využití (resp. splnění jednotlivých podmínek) je soud povinen náležitě odůvodnit – toto akcentuje i Nejvyšší soud. Pro doplnění lze ještě poukázat na některé okolnosti případu nebo poměry pachatele, které mohou být v praxi obecných soudů důvodem pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to např. existence více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážná nemoc pachatele, závislost mnohačetné rodiny pachatele na jeho výdělku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku, psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, § 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku, trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul atd. V právní teorii se vyskytuje též názor, že mimořádné snížení trestu nemohou odůvodnit „jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný“ (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 791–793).
69. Jako hlavní pochybení lze v souladu s názorem dovolatele označit fakt, že odvolací soud se podmínkami aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě vůbec nezabýval. O případném splnění druhé a třetí podmínky, tedy nepřiměřená přísnost použití nesnížené trestní sazby a možnosti nápravy pachatele se ani slovem nezmínil, zatímco ve vztahu k první podmínce lze dovodit pouze to, že odvolací soud zmínil okolnost případu spočívající v jednání poškozeného, resp. jeho podílu na gradaci konfliktu mezi ním a obviněným D. K., přičemž bez bližšího zdůvodnění vyhodnotil jednání poškozeného jako „iracionální a provokativní“.
70. Lze tedy shrnout, že odvolací soud – k odůvodnění uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí zákonem stanovené trestní sazby – pouze v té nejobecnější rovině odkázal na přispění (spoluzavinění) poškozeného, aniž by se zabýval jeho konkrétními okolnostmi. V tomto ovšem nelze bez dalšího shledat nějaké výjimečné či mimořádné okolnosti nebo poměry pachatele, které jsou nutné pro využití postupu podle § 58 odst. 1 tr. Zákoníku. I z demonstrativního výčtu situací, jež v určitých případech mohou vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody (srov. výše odst. 68) je patrné, že se jedná spíše o závažnější či neobvyklejší okolnosti určitého případu (některé se uplatní teprve tehdy, hrozí-li pachateli nepodmíněný trest odnětí svobody), které musí být navíc bez důvodných pochybností prokázány a nikoliv jen vystaveny na zobecňujících domněnkách soudu, jak tomu bylo v posuzované trestní věci (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 7. 1967, sp. zn. 9 Tz 49/67, publikované pod č. 12/1968 Sb. rozh. tr.).
71. Dovolatel rovněž příhodně poukázal na postoj obviněného ke svému činu, v němž nebylo možno objevit sebemenší náznak lítosti či sebereflexe, které jsou velmi důležité v otázce jeho možné nápravy (jakožto další podmínce aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku).
72. K dovolání nejvyššího státního zástupce lze tedy uzavřít, že i zde bylo podáno důvodně, neboť Vrchní soud v Praze zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu, respektive pod její dolní hranicí, aniž pro takový postup byly splněny předpoklady formulované v § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
73. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 2 To 51/2024. Zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného T. H. pak Nejvyšší soud jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu