4 Tdo 212/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o
dovolání obviněného J. T., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 425/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 3 T 24/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 3 T 24/2014, byl
obviněný J. T. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání
zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil
tím, že:
dne 3. prosince 2013 v době po 17.00 hodin na osamoceném místě u kempu
V. u Jesenické přehrady, okr. Ch., kam po předchozí dohodě o poskytnutí
sexuálních služeb dovezl svým osobním automobilem tov. zn. Fiat Seicento,
poškozenou L. P., zastavil vozidlo, obešel je, otevřel dveře u spolujezdce,
vrhl na poškozenou a násilím proti její vůli na ní, na předem polosklopené
sedačce vykonal soulož, během které jej poškozená odstrkovala, prosila jej, aby
jednání zanechal, poté s poškozenou odjel do P., kde poškozená z vozidla
vystoupila a obžalovaný odjel.
Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil Okresní soud v Chebu obviněnému podle §
185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst.
1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku
obviněnému uložil ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 3 T 24/2014,
podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání
rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To
425/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To
425/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v
§ 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. dovozuje z toho, že skutek, tak jak byl zjištěn, nemůže být předmětem
právního posouzení podle hmotného práva, neboť byl zjištěn způsobem, který
neodpovídá zásadám spravedlivého procesu, když lze oprávněně dovodit extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ohledně naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uvádí, že bylo
rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny zákonné podmínky
pro jeho uložení.
Následně obviněný namítá, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších
stupňů vyplývá, že skutková zjištění jsou založena na jediném a výlučně
usvědčujícím důkazu, kterým je výslech údajné poškozené. Tento důkaz ovšem
podle jeho názoru nelze pro podstatnou vadu použít. Ostatní provedené důkazy
nic o samotném skutku nevypovídají. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
je patrno, že soud uvěřil výpovědi poškozené, když dospěl k závěru, že její
nesouhlas s pohlavním stykem byl dán zcela jednoznačně, přičemž zdůvodňuje, z
jakých objektivních důvodů nemohl být naplněn požadavek na znalecké zkoumání
osoby poškozené. Podle obviněného postupem soudu prvního stupně, který nesplnil
pokyny soudu druhého stupně ohledně rozsahu dokazování, byla porušena zásada in
dubio pro reo. Okolnost, že znalecké zkoumání poškozené nelze realizovat, není
možno klást k jeho tíži. Poukazuje i na skutečnost, že soud druhého stupně ve
svém zrušujícím usnesení hodnotil výpověď poškozené v mnoha směrech za
rozporuplnou. Současně namítá, že poškozená se živila prostitucí a byla v
předchozích letech dvakrát postižena pro přestupek, mimo jiné i pro řízení bez
řidičského oprávnění. Přestože soud druhého stupně se závěry soudu prvního
stupně ohledně rozsahu dokazování souhlasil, když poukázal na skutečnost, že
věc byla projednána v jiném složení senátu, a že nový senát nebyl vázán
hodnocením důkazů předchozím soudem, má dovolatel za to, že tímto postupem
soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný namítá, že nový
senát měl k dispozici stejné důkazy jako předchozí senát. Má za to, že se jedná
o nepřípustnou změnu pohledu na výpověď svědkyně, když senát ani neměl možnost
osobně poškozenou vyslechnout a musel pouze vycházet z její písemné výpovědi.
Současně odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. ÚS 608/06, který je
aplikovatelný na danou situaci. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu, sp.
zn. III. ÚS 1624/09, vztahující se k existenci jediného usvědčujícího důkazu.
Podle obviněného měl soud prvního stupně vzhledem k naznačené důkazní situaci
provést vyšetřovací pokus, kterým by byla ověřena reálnost jím popisovaného
jednání, což bylo i doporučováno ve zrušujícím usnesení soudu druhého stupně.
Namítá, že k pohlavnímu styku nemohlo dojít způsobem, jaký popisuje poškozená.
Provedení vyšetřovacího pokusu za dané situace bylo zcela legitimní a naznačený
postup soudů nižších stupňů, které ho neprovedly, znamená porušení práva na
spravedlivý proces.
K uložení ochranného léčení namítá, že se nemůže ztotožnit se závěry
soudu druhého stupně týkající se nutnosti uložení tohoto ochranného léčení.
Obviněný konkrétně uvádí, že znalec MUDr. Šupina u něho diagnostikoval těžkou
poruchu osobnosti s rysy disociálními a dissociativními, poruchu sexuální
preference a zejména pak sexuální deviaci charakteru těžké patologické sexuální
agrese. Zdůrazňuje, že v rámci jeho předchozích trestních řízení bylo provedeno
jeho psychologicko-sexuální vyšetření, když znalci MUDr. Fait a MUDr. Škopková
dospěli k závěru, každý v jiném trestním řízení, že netrpí sexuální deviací,
ačkoliv se shodli na tom, že představuje osobu určitým způsobem narušenou,
nestabilní, nezralou apod. Posudek MUDr. Šupiny obsahuje i další závěry, které
ne zcela dávají smysl. V tomto směru uvádí, že znalci nebyl schopen na řadu
otázek odpovědět, neboť si na průběh svých předchozích vztahů dobře
nepamatoval. Přesto znalec konstatoval, že je nekomunikativní, a že se jedná o
značně disociální narušenou osobnost. Namítá, že při opakovaných falometrických
vyšetřeních nebyla zjištěna jakákoliv reakce, která by zakládala možnost
stanovení poruchy sexuální orientace. Při současném znaleckém zkoumání toto
vyšetření odmítl.
Obviněný dále poukazuje na článek doc. Jiřího Švarce, Ph.D., který
předložil v rámci řízení před soudem druhého stupně, kdy z tohoto článku
vyplývá, že neexistuje diagnóza „patologické sexuální agrese“. Taková diagnóza
není kvalifikována v kvalifikaci duševních poruch a v ČR je zpravidla kódována
jako F 65.8 - jiná porucha sexuální preference. Dále poukazuje na závěry tohoto
odborného článku a namítá, že pokud není možno hovořit o duševní poruše, není
mu možno nařídit ochranné léčení.
Vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že argumentace
obsahem tohoto článku není pro rozhodnutí důležitá, když sám znalec doc. Švarc
po přezkoumání znaleckého posudku uvedl, že obviněný podle jeho názoru není
osobou, které by bylo nutno ukládat ústavní ochranné léčení, a pokud ano, tak
by se přikláněl spíše k ambulantní formě. Domnívá se, že za dané situace bylo
namístě znalce MUDr. Šupinu vyslechnout a tohoto konfrontovat se závěry
obsaženými v uvedeném článku. I tímto postupem bylo porušeno právo na
spravedlivý proces.
Dále zdůrazňuje, že ochranné léčení lze uložit jen pachateli trestného
činu. Protože ho nelze považovat za pachatele trestného činu, nebylo mu možno
ochranné léčení uložit.
Současně uvedl, že je možno mít za oprávněné, že jeho návrhu bude vyhověno,
přičemž výkon ochranného léčení by měl zásadní vliv na psychiku celé rodiny.
Proto je na místě, aby do doby pravomocného rozhodnutí o dovolání, nebyl jeho
pobyt na svobodě nijak omezen.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 425/2016-427 ze dne 10. 10. 2017,
jakož i rozhodnutí mu předcházející, podle § 265k tr. ř. zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby
Nejvyšší soud rozhodl před rozhodnutím o dovolání o tom, že vykonatelnost
napadeného rozsudku se do doby právní moci rozhodnutí, kterým bude dovolací
řízení skončeno, odkládá.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 31. 1. 2018,
sp. zn. 1 NZO 1365/2017, sdělil, že se nebude k podanému dovolání věcně
vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci
za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že předmětná trestní věc obviněného
již jednou byla předložena s dovoláním obviněného Nejvyššímu soudu, který
zrušil usnesením ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 652/2017, podle § 265k odst.
1 tr. ř. rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 7 To
425/2017, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně uložil, aby věc
obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení věci
v dovolání bylo naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
(porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že nyní podané
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže
bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky
stanovené zákonem pro jeho uložení. Rovněž ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu
platí, že východiskem jsou zásadně skutková zjištění soudů prvního a druhého
stupně.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
Obviněný naplnění zvolených dovolacích důvodů dovozuje ze skutečnosti, že ve
věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým
stavem, když soudy uvěřily výpovědi poškozené a neprovedly znalecké zkoumání
osoby poškozené a vyšetřovací pokus, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý
proces [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a v nesouhlasu se
závěry znaleckého posudku MUDr. Šupiny [důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. j) tr. ř.].
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek ve vztahu k
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o tento dovolací
důvod, ovšem jím většinu namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit
nelze. Většina vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových
zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud
druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného
dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu
posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí
proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním
soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje
nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá
svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil
inkriminovaného jednání, a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvlášť
závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují
primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě
obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním
soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně
své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to
vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na
základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej
usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4-5 rozsudku), který i zdůvodnil, z
jakých důvodů nemohl splnit pokyn soudu druhého stupně ohledně znaleckého
vyšetření poškozené znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, a z
jakých důvodu neprovedl další navrhovaný důkaz (vyšetřovací pokus). Soud
druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem
neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z
pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou
totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-4 rozhodnutí). I
tento soud řádně rozvedl, z jakých důvodů nebylo možno některé důkazy provést a
proč považuje požadavek na provedení vyšetřovacího pokusu za nadbytečný (viz
str. 3-4 usnesení). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy
dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek
17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces a to v souvislosti s
rozsahem dokazování. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá obviněný porušení
práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího
soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky
řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím
důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly
zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním
zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Porušení práva na spravedlivý proces pak
spatřuje konkrétně obviněný v tom, že soudy jednak neprovedly znalecké zkoumání
osoby poškozené, čímž podle jeho názoru porušily zásadu in dubio pro reo, a v
tom, že neprovedly vyšetřovací pokus. Uplatněnou argumentaci lze s jistou
dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť převážná část
zvolených námitek směřuje do způsobů hodnocení důkazů (např. posouzení
věrohodnosti poškozené). Obviněný v podstatě porušení práva na spravedlivý
proces dovozuje ze skutečnosti, že soud prvního stupně nesplnil pokyny soudu
druhého stupně a neprovedl znalecké zkoumání osoby poškozené. Z pohledu
uplatněné námitky a předloženého spisového materiálu je možno konstatovat, že
ve věci byl původně vyhlášen soudem prvního stupně zprošťující rozsudek dne 29.
5. 2014, sp. zn. 3 T 24/2014, který byl na základě odvolání státního zástupce
podaného v neprospěch obviněného do zprošťujícího výroku, zrušen rozhodnutím
soudu druhého stupně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 9 To 294/2014 podle § 258
odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu
prvního stupně. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby provedl znalecké
zkoumání osoby poškozené a zvážil provedení vyšetřovacího pokusu. Soud prvního
stupně se pokusil splnit pokyny soudu druhého stupně a přibral znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví psychologie k posouzení věrohodnosti osoby poškozené.
Znalecký posudek se ovšem nepodařilo vypracovat z důvodu, že poškozená se stala
zcela nekontaktní, když podle posledních informací se měla zdržovat v Německu.
Je třeba zdůraznit, že soudu prvního stupně se sice podařilo zjistit adresu
jejího pobytu v Německu, ovšem poškozenou se nepodařilo přes veškerou
vynaloženou snahu předvolat, přičemž i její poslední známé telefonní číslo se
stalo nekontaktní.
V dané souvislosti je třeba uvést, že dokazování po vrácení věci soudem druhého
stupně upravuje ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení soud,
jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním
názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést
úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Z uvedeného
ustanovení vyplývá, že rozsah doplnění dokazování po vrácení věci soudem
druhého stupně je upraven tak, že soud prvního stupně musí splnit pokyny soudu
druhého stupně ohledně rozsahu dokazování, kdy není vyloučeno ani provedení
dalších v úvahu připadajících důkazů. Předpokladem naplnění znění ustanovení §
264 odst. 1 tr. ř. je ovšem skutečnost, že provedení nařízených důkazů je
objektivně možné. Jinak řečeno, soud prvního stupně je povinen provést důkazy,
jejichž provedení mu uložil soud druhého stupně, kdy tuto povinnost nemusí
splnit pouze za předpokladu, že splnění pokynu soudu druhého stupně brání
objektivní důvody, mezi které lze zahrnout především objektivní nemožnost
provedení určitého důkazu. V praxi se může jednat např. o situaci, že svědek
zemřel, požadovaný důkaz byl zničen (např. listina), ale i situaci, že svědek
se stal zcela nekontaktní a provedení určitého důkazu je vázáno na osobu
svědka. Za takového objektivně zjištěného stavu nelze ve skutečnosti, že soud
neprovedl určitý důkaz, který měl provést na základě pokynu soudu druhého
stupně, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když ovšem důraz je
nutno klást na prokazatelné zjištění věcné nemožnosti provedení tohoto
požadovaného důkazu. V dané věci pak bylo objektivně zjištěno, že doplnění
dokazování o znalecké zkoumání osoby poškozené není objektivně možné. Za
situace, kdy provedení určitého požadovaného důkazu podle § 264 odst. 1 tr. ř.
není reálně možné, je třeba následně vždy zkoumat, zda byl soudy nižších stupňů
zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu
nezbytném pro rozhodnutí (blíže viz § 2 odst. 5 tr. ř.). O takovou situaci se v
dané věci jedná. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na vyčerpávající
odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Pokud obviněný namítá, že soud prvního stupně ho uznal vinným na základě
stejných důkazů, které původně vedly k zprošťujícímu výroku, tak je třeba
zdůraznit, že po vrácení věci soudem druhého stupně rozhodoval ve věci jiný
senát, který provedl celé dokazování znovu. Skutečnost, že soud prvního stupně
po změně senátu nově provedl jednotlivé důkazy a tyto vyhodnotil s jiným
výsledkem, než když ve věci rozhodoval původní senát, sama o sobě neodůvodňuje
zrušení tohoto rozhodnutí ze strany odvolacího soudu (viz přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12) v důsledku porušení
práva na spravedlivý proces. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak
třeba klást důraz na to, aby uvedený soud provedl jednotlivé důkazy v hlavním
líčení, měl tedy možnost je v souladu se zásadou bezprostřednosti (§ 2 odst. 12
t. ř.) zhodnotit podle vlastního přesvědčení, tedy nezávisle na původních
závěrech, kdy následně musí své úvahy řádně a přezkoumatelným způsobem
odůvodnit. Této povinnosti soudy nižších stupňů v dané věci dostály, když je
třeba odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nad
rámec shora uvedených úvah je třeba uvést, že pokud by soud, který ve věci
rozhoduje po vrácení věci v jiném složení senátu, nemohl hodnotit jinak
provedené důkazy než původní senát, tak by nebyl možný postup podle § 262 tr.
ř.
Ohledně námitky otázky věrohodnosti poškozené je třeba uvést, že se jedná o
námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů a jako taková nemůže naplňovat
zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na naznačený závěr je nezbytné zdůraznit, že
soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti poškozené zabýval, tuto nepomíjí,
kdy ji i hodnotí z pohledu obhajoby obviněného (viz str. 4 rozsudku). Z pohledu
námitek obviněného je nezbytné uvést, že samotná skutečnost, že poškozená se
živila prostitucí, nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti. Poškozená po
celou dobu probíhajícího trestního řízení předmětnou skutečnost doznává,
přičemž samotné provozování prostituce není trestné a nelze také pominout, že
samotný obviněný projevil zájem o služby prostitutky. Okolnost, že poškozená
byla v minulosti 2krát postižena za přestupek nemůže vést k závěru o její
nevěrohodnosti, když nebyla postižena za přestupky mající souvislost s
provozovanou prostitucí a ani nebyla postižena za přestupky týkající se uvádění
nepravdivých skutečností (např. přestupek podle § 6 odst. 1 zákona č. 251/2016
Sb., o některých přestupcích). Poškozená totiž byla v roce 1999 potrestána za
přestupek spočívající v tom, že opožděně požádala o vydání OP a v roce 2011 za
jízdu bez řidičského průkazu. V souvislosti s dovozováním nevěrohodnosti
poškozené s ohledem na její potrestání pro přestupky, je třeba zdůraznit, že
samotný obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to i pro trestnou
činnost související s násilím na ženách. Pokud by tedy bylo vycházeno z
argumentace obviněného ve vztahu k poškozené, tak by bylo možno dovodit, že
obviněný by měl být vinen již proto, že byl v minulosti soudně trestán pro
násilí na ženách, což by byl značně zjednodušující pohled, který soudy nižších
stupňů, ale i Nejvyšší soud nezaujaly a nesdílí.
K námitce obviněného, že soud, jenž vyhlásil odsuzující rozsudek, osobně
poškozenou nevyslechnul, je třeba uvést, že v dané věci byla poškozená
opakovaně vyslechnuta v přípravném řízení a před soudem prvního stupně, kdy
obviněný a jeho obhájce měli možnost klást poškozené otázky, takže zásada
kontradiktornosti řízení podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy byla zachována
(blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo
235/2015). Vzhledem ke skutečnosti, že poškozená se stala v průběhu řízení před
soudem prvního stupně po vrácení věci soudem druhého stupně nekontaktní,
postupoval soud podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a její výpovědi z
přípravného řízení a u hlavního líčení přečetl, přičemž pro takový postup byly
splněny zákonné podmínky. Lze uzavřít, že překážka uvedená v § 211 odst. 2
písm. a) tr. ř. umožňující přečíst protokol o výpovědi svědka, který pobývá v
cizině, musí mít zásadně takový charakter, ze kterého lze důvodně usoudit, že
výslech svědka před soudem není v dohledné době fakticky proveditelný a přitom
nelze stanovit reálný termín, kdy jej bude možné uskutečnit (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 412/2016), kdy
použití citovaného ustanovení nesmí být v rozporu s principem kontradiktornosti
trestního řízení a současně nesmí zasahovat do práva obviněného na projednání
věci bez zbytečných průtahů (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod). O takový případ se v dané věci jednalo.
Rovněž námitka týkající se neprovedení vyšetřovacího pokusu nemůže naplňovat
zvolený dovolací důvod, když směřuje do rozsahu dokazování. Obecně platí, že
neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený
důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však
povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit
takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v
rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými
důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro
zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro
zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 134/12).
Soud prvního stupně v rozsudku zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné
provést vyšetřovací pokus, když provedení tohoto důkazu považoval za nadbytečné
(viz str. 3 rozsudku), stejně jako soud druhého stupně (viz str. 4 usnesení).
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že provedení vyšetřovacího pokusu
nepovažoval soud druhého stupně za nutné, jeho provedení dal soudu prvního
stupně ve svém zrušujícím rozhodnutí toliko na zvážení, takže se z pohledu
ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. nejednalo o nesplnění pokynu soudu druhého
stupně. Navíc je třeba zdůraznit, že vzhledem k povaze vyšetřovacího pokusu je
nepochybné, že v nepřítomnosti poškozené by nebylo provedení tohoto
vyšetřovacího pokusu ani objektivně možné.
Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 je
nepřípadný, když z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že existence jediného
usvědčujícího důkazu vylučuje možnost vyhlásit odsuzující rozsudek. Z tohoto
rozhodnutí je zřejmé, že za takové situace musí soud věnovat mimořádnou
pozornost důslednému ověření tohoto jediného přímého důkazu, včetně vyvinutí
úsilí o doplnění tohoto důkazu jinými, byť nepřímými důkazy. Uvedené povinnosti
soud prvního stupně dostál, když velmi pečlivě hodnotil výpověď poškozené,
včetně obsahu její výpovědi z pohledu závěru znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie (poškozená vypověděla, že si
myslí, že obviněného vzrušilo, že brečela, což odpovídá závěrům znaleckého
posudku a vyjádření znalce o způsobu chování obviněného), přičemž i přihlíží k
výpovědím obviněného, poukazuje na nelogičnosti v jeho výpovědi a změny jeho
výpovědi, ale i osobu obviněného z pohledu jeho předchozích trestních řízení.
Předmětný soud se také zabýval věrohodností poškozené, když vzal v úvahu, že
byla v minulosti postižena pro přestupky a zjištěné skutečnosti hodnotil. Soud
druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Nad rámec shora
uvedeného je možno ještě zdůraznit, že z celého spisového materiálu se ani
nepodává důvod, proč by měla poškozená zájem obviněného křivě obvinit, když
obviněného před celou událostí neznala, neměli spolu předtím žádné konflikty a
ani v trestním řízení nepožadovala náhradu škody či nemajetkové újmy. Naopak
lze připustit, že poškozená se podáním trestního oznámení jen dostala do jisté
svízelné situace, kdy ve věci musela opakovaně vypovídat a sdělovat cizím
osobám, že se živí jako prostitutka, což nepochybně představuje určitou
dehonestaci její osoby v očích jiných lidí. Proto lze mít za to, že soudy z
pohledu nálezu Ústavního soudu III. sp. zn. ÚS 1624/09 dostály svým
povinnostem.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je
možno konstatovat, že uplatněné dovolací námitky směřují výhradně do oblasti
skutkové a procesní. Je totiž evidentní, že dovolatel soudům v tomto směru
vytýká výhradně neúplné dokazování (neprovedení opětovného výslechu znalce
MUDr. Šupiny) a nesprávné hodnocení důkazů (znaleckého posudku MUDr. Šupiny) a
nesprávná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů
a vlastní verzi skutkového stavu věci (především odkazuje na znalecké posudky
vypracované dříve a článek doc. Švarce). Sekundárně pak namítá, že nebyly
splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, když není pachatelem
trestného činu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného
prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání v naznačeném rozsahu uplatnil na
procesním a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani
jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Přesto je třeba uvést, že soudy nižších
stupňů se otázkou závěru znaleckého posudku MUDr. Šupiny zabývaly, když soud
prvního stupně se nespokojil toliko s přečtením tohoto znaleckého posudku, ale
znalec byl ke svým závěrům opakovaně vyslechnut. Znalec přesvědčivým způsobem
vysvětlil, z jakých důvodů při předchozích znaleckých zkoumáních osoby
obviněného u tohoto nediagnostikoval poruchu sexuální preference, když porucha
osobnosti již byla diagnostikována dříve. Důvodem předchozího nezjištění
poruchy sexuální preference byla omezená spolupráce ze strany obviněného, takže
se jí podařilo maskovat, byť znalec měl za to, že u obviněného je dána, ovšem
vzhledem k přístupu obviněného ji nemohl stanovit, neboť měl málo indicií
(blíže viz str. 3 rozsudku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že znalec
při vypracování znaleckého posudku vzal v úvahu i předchozí znalecké zkoumání
obviněného (viz znalecký posudek). Rovněž soud druhého stupně se se závěry
znaleckého posudku MUDr. Šupiny zabýval z pohledu námitek obviněného, které
uplatnil v rámci podaného odvolání, včetně předloženého článku doc. Jiřího
Švarce (viz str. 4-5 usnesení). Pro stručnost považuje Nejvyšší soud za vhodné
na tyto závěry soudů odkázat, když je považuje za vyčerpávající.
Pokud obviněný odkazuje na obsah článku doc. Jiřího Švarce, je třeba
konstatovat, že se jedná o námitku, kterou uplatnil obviněný v řízení před
soudem druhého stupně. Uvedený soud se s ní vypořádal a na jeho odůvodnění lze
zcela odkázat. Obecně v souvislosti s námitkami obviněného je možno uvést, že
skutečnost, že jiný znalec napsal a publikoval článek, ve kterém vyjadřuje
určitý názor, konkrétně, že patologickou sexuální agresi nelze považovat za
duševní poruchu, a že kvalifikace této poruchy jako duševní nemoci podle F 65.8
(jiná porucha sexuální preference) je neodpovídající a že tvrdí, že diagnóza
patologická sexuální agrese představuje české specifikum, nemůže vést k závěru,
že tento článek zpochybňuje závěry předmětného znaleckého posudku. I z tohoto
článku je nepochybné, že česká lékařská věda používá oficiálně diagnózu
„patologická sexuální agrese“, tedy jedná se o oficiálně používaný termín a
bylo provedeno její vymezení (MUDr. Weiss). Skutečnost, že tato diagnóza je
českým specifikem, není podstatná, když je třeba zdůraznit, že některé státy
používají pro tento typ poruchy obecný pojem agrese jako duševní poruchy (např.
USA). Podle české odborné lékařské společnosti „ patologická sexuální agrese“
není kvalifikována jako samostatná duševní porucha, ale je kvalifikována buď
jako diagnóza podle F 65.5 nebo F 65.8. Současně je třeba konstatovat, že autor
článku připouští, že jeho názor, že se v případě „ patologické sexuální agrese“
nejedná o duševní poruchu, a že použitá klasifikace F 65.8 je neodpovídající,
je mezi českými sexuology ojedinělý, tedy uznává, že se jedná o jeho osobní
názor, nikoliv o oficiální stanovisko odborné lékařské komory. Skutečnost, že
konkrétní osoba publikuje určitý odborný názor, nemůže vést k závěru, že závěry
znaleckého posudku MUDr. Šupiny nemohou obstát, a že by měl být znalec MUDr.
Šupina vyslechnut k názorům prezentovaným v tomto článku. K námitce, že doc.
Jiří Švarc vyjádřil názor, že není osobou, které by mělo být uloženo ochranné
léčení, popř. toliko ochranné léčení v ambulantní formě, je třeba uvést, že se
jedná jen o jeho tvrzení, neboť v tomto směru nepředložil žádné odborné
vyjádření či znalecký posudek. Navíc z použité argumentace obviněného je
zřejmé, že ho zpracovatel článku nevyšetřil.
K námitce obviněného, že mu bylo uloženo ochranné opatření, ačkoliv nebyly
splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, je třeba uvést, že obviněný fakticky
žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí, když toliko namítá, že se žádného
trestného činu nedopustil. Obviněný tedy zpochybňuje skutkové závěry soudů
nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů. Jedná se tedy
o procesní námitku, která nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího
soudu. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že
byť to obviněný výslovně nenamítá, tak v případě uložení ochranného léčení
soudy pochybily, pokud ochranné léčení ukládaly obviněnému podle § 99 odst. 1
tr. zákoníku, když správně mělo být ochranné léčení obviněnému uloženo podle §
99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, čemuž odpovídá i odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně. Uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku totiž
připadá v úvahu jen tehdy, jestliže je pachateli ukládáno ochranné léčení podle
§ 40 tr. zákoníku (trest je ukládán pod dolní hranicí zákonné sazby) nebo podle
§ 47 odst. 1 tr. zákoníku (soud upustí od uložení potrestání) nebo se jedná o
pachatele činu jinak trestného činu, který není pro nepříčetnost trestně
odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. O takovou situaci se v
předmětné věci nejednalo, když ochranné léčení bylo obviněnému ukládáno z toho
důvodu, že se trestné činnosti dopustil ve stavu vyvolaném duševní poruchou a
jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ochranné léčení tedy mělo být ukládáno
podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba uvést, že se
jedná o jisté formální pochybení, které nemá na správnost uložení ochranného
léčení vliv.
Vzhledem k naznačenému závěru se Nejvyšší soud zabýval tím, zda by projednání
dovolání a zrušení předmětného rozhodnutí ve výroku o uložení ochranného léčení
mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Bylo shledáno, že nikoliv, když
otázka předpokladů uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku a
§ 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není po právní stránce zásadního významu,
když byla opakovaně řešena judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto směru je také
třeba uvést, že u obviněného byly splněny zákonné podmínky pro uložení
ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, takže v případě
zrušení výroku o uložení ochranného léčení, by mu toto bylo uloženo podle
tohoto ustanovení. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že z hlediska
zrušení, změny či upuštění od uložení ochranného léčení jsou podmínky totožné,
bez ohledu na skutečnost, zda bylo ochranné léčení uloženo podle § 99 odst. 1
tr. zákoníku či § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za této situace lze mít za
to, že by případná změna nemohla mít fakticky vliv na postavení obviněného z
hlediska uložení ochranného léčení. Proto je možné podané dovolání odmítnout
podle 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Námitka obviněného, že postupem soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo
(konkrétně tím, že neprovedl všechny důkazy požadované soudem druhého stupně)
nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že
tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti
způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio
pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění
skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen
otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak
ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit,
že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení
obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a
důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je
zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné
soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně
prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť
soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve
vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z
důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které
lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k neprovedení znaleckého
zkoumání poškozené), kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je
třeba uvést, že naznačené pochybení soudů nižších stupňů není takového rázu, že
by vydání nového meritorního rozhodnutí mohlo být pro obviněného příznivější,
pokud jde o výrok o uložení ochranného léčení. Zároveň bylo shledáno, že
projednávaná problematika není po právní stránce zásadního významu, neboť
podmínky uložení ochranného léčení byly, a to nejenom Nejvyšším soudem, v
minulosti mnohokrát judikovány.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního významu. Na základě výše uvedených závěrů a v souladu s
citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného odmítnuto, přičemž
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil
vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu
druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by
bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení
výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který
tak v posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu
Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za
této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným
(negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová