4 Tdo 248/2025-1067
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný B. N. I., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 6 To 285/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 13/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 22 T 13/2024, byl obviněný B. N. I. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku a s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„1. v přesně nezjištěné době nejméně od počátku března roku 2018 až do konce září roku 2018 v rámci partnerského soužití v jejich společném bytě na adrese XY, XY, fyzicky a zejména psychicky trýznil svoji tehdejší partnerku poškozenou M. T., a to někdy několikrát v jednom týdnu, někdy pouze několikrát v jednom měsíci tím způsobem, že vyvolával hádky, poškozenou opakovaně slovně ponižoval, že nic neumí, že dělá hovno, dále ji nejprve jednorázově udeřil fackou do obličeje, později jí facky dával častěji, choval se agresivně, když převrhoval stůl s věcmi, rozbíjel věci, házel věcmi kolem sebe i po poškozené, jednou o ní zlomil násadu od mopu, jednou po ní hodil nůž, kterému se jen náhodou vyhnula, dále jí v jednom případě zapálil oblečení ve skříni, v jednom případě jí vyházel boty z okna na dvůr s tím, že toho má moc, a dále po ní v jednom případě požadoval zpřístupnění a předložení jejího služebního mobilního telefonu s výhrůžkou, že když to neudělá, tak jej rozbije, což nakonec po jejím odmítnutí učinil,
2. v přesně nezjištěné době přibližně jednak od února roku 2021 do konce března roku 2023 v rámci partnerského soužití nejprve na adrese v XY v Plzni, i jinde v Plzni, následně v domě na adrese XY, XY, a i na jiných místech, a jednak od začátku dubna roku 2023 do dne 27. 9. 2023 v rámci společného bydlení poté, co se s poškozenou M. T., domluvil, že již spolu nebudou žít jako partneři, nicméně i nadále spolu budou žít ve společné domácnosti z ekonomických důvodů na adrese XY, XY, psychicky a fyzicky trýznil poškozenou tím způsobem, že rozbíjel věci, házel je kolem sebe, někdy kopal do jejich psa, házel věcmi po poškozené, nadával jí do špinavých kurev, rovněž se snažil poškozenou držet v izolaci, neboť jí zakazoval chodit ven, za rodinou i za kamarády, poškozená neměla žádné zájmy, v noci jí budil, slovně jí ponižoval, kdy jí například říkal: „líná cikánko, vylez z postele“ a „že doma dělá hovno“, chtěl, aby vždy akceptovala jeho požadavky, když názory a přání poškozené ho nezajímaly, k poškozené přistupoval jako ke svému vlastnictví a choval se k ní manipulativně s cílem prosadit své zájmy, opakovaně jí vyčítal jejich špatnou finanční situaci, přičemž po ní vyžadoval, aby si půjčovala peníze od příbuzných, sprostě jí nadával, když i v přesně nezjištěné době dne 21. 10. 2022 poté, co v Plzni přiměl poškozenou k nastoupení do osobního vozidla s tím, že ji odveze na školní sraz s bývalými spolužáky z gymnázia, řídil motorové vozidlo na obec XY, okres Plzeň-XY, když při jízdě mezi nimi došlo ke slovní rozepři, neboť poškozená chtěla odvézt na školní sraz, s čímž obžalovaný nesouhlasil, a tak poškozené řekl, že ji odveze do lesa a tam ji zmlátí a nechá ji tam, a když jeli dále vysokou rychlostí, při které se poškozená bála o své zdraví a dojeli poblíž obce XY, okres Plzeň-XY, obžalovaný řekl, že je zabije oba, na což poškozená reagovala strhnutím volantu, v důsledku čehož došlo k poruše motorového vozidla, které se zastavilo,
dále v době nejméně od začátku května roku 2023 do dne 27. 9. 2023, kdy poškozená odmítala mít s obžalovaným pohlavní styk, což mu ústně opakovaně sdělovala a fyzicky se jeho nátlaku opakovaně bránila tak, že jej silou odstrkovala, kopala do něj, dávala mu facky přes obličej, když následně na odpor již rezignovala, přičemž obžalovaný její odpor překonával tak, že například poškozené dal facku, chytil ji pod krkem, tahal ji za vlasy nebo ji držel ruce za zády, a proti její vůli na ní opakovaně přibližně ve sto případech vykonal soulož či se domáhal orálního uspokojení a činil tak i v době, kdy poškozená v noci spala, a tak se nemohla efektivně bránit,
dále dne 23. 9. 2023 na zahradě u rodičů poškozené v obci XY, okres Plzeň-XY, jí do telefonu zakázal, aby se vrátila domů, dále jí do telefonu řekl, že jí zakazuje, aby její rodiče a sestra viděli jejich syna s tím, že ji jinak zmlátí a poté, co si odvezl jejich syna, tak poškozené celý den nenapsal, jak synovi je a kde s ním je,
dále dne 27. 9. 2023 v jejich společném bydlišti na adrese XY, XY, dal poškozené nejméně dvě facky přes obličej, jednou jí dupl svojí nohou na její nohu, a když se poškozená neustále dožadovala vrácení svého mobilního telefonu, řekl jí, že pokud se o to ještě pokusí, zláme jí obě nohy, a dále poškozenou asi 30 vteřin škrtil,
dále dne 27. 9. 2023 v přesně nezjištěné době v domě na adrese XY, XY, vzal ze stolu mobilní telefon poškozené a nejprve ji slovy nutil k jeho odemknutí, přičemž to ona opakovaně odmítala, vzal tedy silou její ruku a palec ruky přiložil k tlačítku sloužící k odemknutí telefonu, čímž překonal jeho zabezpečení a následně si prohlížel zprávy v aplikaci WhatsApp,
dále dne 27. 9. 2023 v přesně nezjištěné době v domě na adrese XY, XY, v době, kdy nebyla poškozená doma, vstoupil na jejich společný facebookový profil, na kterém byli trvale přihlášeni na společném notebooku, a bez jejího vědomí dával na tento profil fotky z jejího WhatsAppu, které si předtím neoprávněně stáhl, a kde byla poškozená společně se svým kamarádem, kdy takto tam zveřejnil jeden příspěvek, změnil profilovou fotku a přidal jeden příběh, kde byly čtyři různé fotografie s doplněným textem,
přičemž u poškozené v důsledku dlouhotrvajícího negativního jednání obžalovaného vůči její osobě došlo ke vzniku těžké reaktivní depresivní a úzkostné poruchy nepsychotické hloubky trvající od října 2022 nejméně do dne 1. 12. 2023 projevující se nízkým sebevědomím, nízkou sebeúctou, pocity bezmoci, strachem z obžalovaného, depresivními náladami a úzkostmi, dlouhotrvajícím pláčem, panickými atakami, poruchami spánku a nočními běsy, kdy tyto příznaky významně snižovaly kvalitu jejího života“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. T., nemajetkovou újmu ve formě bolestného a ve formě újmy na přirozených právech ve výši 180 794 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. T. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 22 T 13/2024, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem, tak, že k odvolání obviněného B. N. I. a poškozené M. T. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 22 T 13/2024, ve výroku o vině pod bodem 1, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný B. N. I. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„1) v přesně nezjištěné době nejméně od počátku března roku 2018 až do konce září roku 2018 v rámci partnerského soužití v jejich společném bytě na adrese XY, Plzeň, fyzicky a zejména psychicky trýznil svoji tehdejší partnerku poškozenou M. T., a to někdy několikrát v jednom týdnu, někdy pouze několikrát v jednom měsíci tím způsobem, že vyvolával hádky, poškozenou opakovaně slovně ponižoval, že nic neumí, že dělá hovno, dále ji nejprve jednorázově udeřil fackou do obličeje, později jí facky dával častěji, choval se agresivně, když převrhoval stůl s věcmi, rozbíjel věci, házel věcmi kolem sebe i po poškozené, jednou o ní zlomil násadu od mopu, jednou po ní hodil nůž, kterému se jen náhodou vyhnula, dále jí v jednom případě zapálil oblečení ve skříni, v jednom případě jí vyházel boty z okna na dvůr s tím, že toho má moc, a dále po ní v jednom případě požadoval zpřístupnění a předložení jejího služebního mobilního telefonu s výhrůžkou, že když to neudělá, tak jej rozbije, což nakonec po jejím odmítnutí učinil“.
5. Za toto jednání a za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, s přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku a s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, přičemž ohledně těchto trestných činů zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2 nedotčen, byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. T., nemajetkovou újmu v penězích ve formě bolestného v částce 90 794 Kč a ve formě další nemajetkové újmy v částce 250 000 Kč, tj. celkem částku ve výši 340 794 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. T., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 6 To 285/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř.
9. Obviněný v dovolání uvedl, že jeho trestní stíhání pro předmětné skutky, v nichž soudy spatřovaly trestné činy znásilnění a vydírání, mělo být zastaveno již v přípravném řízení. Pokud existovaly pochybnosti o tom, zda byl souhlas poškozené s jeho trestním stíháním udělen v souladu s trestním řádem, měly být tyto pochybnosti odstraněny v přípravném řízení. Podle názoru obviněného nelze tvrdit, že zpětvzetí souhlasu nebylo z její strany dobrovolné. Pokud jde o přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, v době vedení trestního stíhání existoval poměr mezi ním a poškozenou ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. Obviněný poukázal na to, že poškozená dne 7. 2. 2024 uvedla, že k zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním ji nikdo nenutil a rozhodla se sama za sebe. Teprve poté, co se seznámila s výpovědí obviněného, změnila svůj postoj. Je proto třeba postupovat v jeho prospěch, protože výpověď poškozené mohla být motivována negativním postojem vůči němu. Nelze proto vyloučit, že v posuzované věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. V další části dovolání obviněný namítl, že odvolací soud nereagoval na jeho žádost o bezplatnou obhajobu. Jestliže meritorně rozhodl, porušil tím právo na spravedlivý proces. Námitky vznesl obviněný i proti skutku obsaženému pod bodem 2 ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jehož popis považuje za nepřesný.
10. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl o zproštění obžaloby za zločin znásilnění a přečin vydírání.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného, které zaměřil proti nepřípustnosti jeho trestního stíhání za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou důvodné. Zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného nebylo v posuzované věci projevem svobodné vůle poškozené, nýbrž zjevným výsledkem bezprostředního nátlaku ze strany obviněného. Zpětvzetí souhlasu učinila navíc za situace, kdy předtím byla obhájcem obviněného mylně informována o hrozící výměře trestu za trestné činy dotyčného obviněného spáchané vůči ní, což s ohledem na její psychický stav a obavy o zpřetrhání vazeb mezi jejím synem útlého věku a obviněným jako otcem tohoto dítěte vyhodnotila ve prospěch syna (resp. též obviněného). V kontextu všech zjištěných okolností případu nešlo tedy o nějakou utilitární pohnutku poškozené, neboť pokud by nebyla obětí domácího násilí, které obviněný vůči ní používal po dobu několika let, s největší pravděpodobností by se ani zmiňovanému nátlaku obviněného vůbec nepodvolila. V řízení nevyvstaly ani takové okolnosti, které by svědčily o případné účelové motivaci poškozené, jak naznačil obviněný v podaném dovolání. V této souvislosti je třeba uvést, že § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. chrání zájmy poškozených osob, jež z důvodu závislosti na pachateli trestného činu vůbec nejsou schopny vyhodnotit následky uplatnění trestněprávní odpovědnosti vůči obviněnému. Přesně o takový případ se pak v dané věci s ohledem na výše popsané okolnosti jednalo, jak správně vyhodnotily soudy obou nižších stupňů.
12. Jiná procesní situace nastala v této věci u zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl obviněný rovněž stíhán a odsouzen. Jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, ke kterým v této věci dospěly soudy nižších stupňů, obviněný B. N. I. nevystupoval v době spáchání zločinu znásilnění ani v době vedení trestního stíhání ve vztahu k poškozené v postavení druha. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je totiž zřejmé, že citovaného zločinu se obviněný dopustil na poškozené od května 2023 do 27. 9. 2023, tedy v době, kdy sice bydleli ve společné domácnosti z ekonomických důvodů, avšak již spolu nežili jako druh a družka. Taková zjištění ovšem zpětně vylučují oprávnění poškozené podmínit trestní stíhání jmenovaného obviněného svým souhlasem.
13. V podaném mimořádném opravném prostředku uplatnil obviněný i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Citovanému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými jen obecně poukázal na rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Obviněný totiž nijak nekonkretizoval, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení.
14. Obviněný uplatnil také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tomuto důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými brojil proti popisu skutku. Jestliže tedy obviněný nesouhlasí toliko se způsobem, jímž byl skutek popsán, nenaplňují podle státního zástupce takové námitky důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněného. Ostatně obdobný závěr lze vztáhnout i na jeho námitky, jimiž brojí proti opomenutí své žádosti na bezplatnou obhajobu podle § 151a tr. ř. Jedná se totiž o ryze procesní námitku, kterou nelze uplatnit v rámci dovolacího řízení.
15. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
19. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v porušení ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, tj. v situaci, kdy je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli to podle zákona není přípustné.
20. Dovolatel namítl, že jeho trestní stíhání pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným skutkem popsaným pod bodem 2 ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a které měl spáchat v jednočinném souběhu se zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a s přečiny neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, resp. neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému podle § 230 odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, mělo být zastaveno, neboť poškozená M. T. vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním. Soud prvního stupně se k uvedené problematice vyjádřil v bodech 88, 92 a 93 odůvodnění svého rozsudku, přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a v bodech 38 až 45 odůvodnění svého rozsudku tento názor podrobně zdůvodnil. Soudy nižších stupňů se tudíž s námitkou obviněného již vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud neshledal v jejich argumentaci žádné vady.
21. Podle § 163 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání pro jmenované trestné činy zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle odst. 2 věty druhé a třetí může souhlas s trestním stíháním poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit. Podle § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř. souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 není třeba, pokud je z okolností zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.
22. Souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. není třeba ani v případě, kdy je z okolností zřejmé (o tom musí být učiněna skutková zjištění, která budou v potřebném rozsahu prokázána), že souhlas dán nebyl nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, závislostí nebo podřízeností. Slovy „… z okolností zřejmé …“ se míní skutková zjištění zpravidla provedená v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, půjde tedy převážně o výsledky prověřování dokumentované na základě vysvětlení a listinných důkazů, výjimečně i svědeckými výpověďmi. Tísní se rozumí stav, byť přechodný, vyvolaný zde výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností, které vedou k omezení volnosti v rozhodování, kdy se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích, které ovlivňují její rozhodování o souhlasu s trestním stíháním. Nátlak, který je slabší formou ovlivňování vůle poškozeného než výhrůžky, ale může mít obdobné účinky a týkat se i podobných oblastí života poškozeného, zejména jeho rodinného života, pověsti apod. Nátlak, který může být i nepřímý, může směřovat přímo vůči utiskovanému poškozenému, ale i jeho osobám blízkým. Závislost předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na osobu vyvolávající v ní tíseň, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování o souhlasu s trestním stíháním. Může jít o závislost psychickou, ale i majetkovou, závislost zaměstnance na zaměstnavateli apod. (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2124–2126).
23. Přestože obviněný ve svém dovolání uvedl, že obviněná úkon směřující ke zpětvzetí svého souhlasu s trestním stíháním učinila opakovaně, nemění tato skutečnost ničeho na závěrech vyplývajících z výše citované zákonné úpravy.
24. Ohledně zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nelze pominout právní názor, vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 785/2002, podle něhož Nebyl-li obviněný v době výpovědi poškozené ve vztahu k ní osobou, vůči níž by měla poškozená jako svědek právo odepřít výpověď ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř., a to vzhledem ke skutečnosti, že vztah obviněného a poškozené nebyl vztahem druha a družky, snoubenců či jiných intenzivněji blízkých osob tak, aby naplnil požadavky ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., nelze za takové situace ve vztahu k poškozené uplatnit v trestním řízení postup podle § 163 odst. 1 tr. ř.
25. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný s poškozenou nebyli ve vztahu druh a družka, přičemž z vyjádření poškozené je zjevné, že s obviněným již od konce března 2023 nebyli partnery, nesdružovali finanční prostředky ke společné úhradě potřeb, když pouze z ekonomických důvodů sdíleli bydlení, a tudíž ani z tohoto pohledu nelze jejich vztah postavit na roveň vztahu druha a družky. Jestliže tedy trestní stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř. mj. pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo zahájeno usnesením ze dne 28. 9. 2023, přičemž k ukončení družského poměru a společné domácnosti poškozené s obviněným došlo již koncem března 2023, stalo se tak až po půl roce poté, obviněný tedy již druhem poškozené nebyl. Z dikce zákona je patrno, že jak vztah druha a družky, tak partnerský vztah musí svojí podstatou odpovídat vztahu mezi manžely, případně rodinnému vztahu. Aby mohlo být uplatněno ustanovení § 163 tr. ř., muselo by se v případě vztahu obviněného a poškozené jednat o kategorii rovnocennou alternativním pojmům manžela či druha, u nichž se vedle citové vazby obou osob předpokládá rovněž soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné. O takový vztah se však v daném případě v rozhodně době nejednalo (k tomu srov. opět rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 20011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011).
26. Z takto zjištěné situace jednoznačně vyplývá, že nebyly dány podmínky pro aplikaci § 163 tr. ř., přičemž v rozporu se zákonem, a tedy úkonem právně neúčinným je nejen souhlas poškozené s trestním stíháním obviněného, ale též její prohlášení o zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním, neboť mezi obviněným a poškozenou v rozhodné době neexistoval vztah, který by použití tohoto ustanovení odůvodňoval.
27. Ohledně přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je třeba nejdříve předestřít, že ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. při vymezení okruhu poškozených oprávněných disponovat trestním řízením odkazuje na výčet osob stanovený v § 100 odst. 2 tr. ř., podle kterého je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. V projednávané věci soudy správně dovodily mezi poškozenou a obviněným existenci vztahu druha a družky, poškozená je tedy osobou oprávněnou odepřít souhlas s trestním stíháním obviněného pro daný trestný čin.
28. Jak již bylo uvedeno výše, souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř. není třeba ani v případě, když je z okolností zřejmé, že souhlas dán nebyl nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, závislostí nebo podřízeností. Obviněný má za to, že poškozená svůj souhlas s jeho trestním stíháním vzala zpět a jeho trestní stíhání minimálně u trestných činů znásilnění a vydírání bylo nepřípustné.
29. Při posouzení otázky, zda poškozená jednala v tísni vyvolané nátlakem či závislostí na obviněném, jak emocionální či existenční, přestože se jedná o posouzení stavu, jež je na další osoby obecně nepřenositelný, takže nelze tento stav příliš efektivně objektivizovat, je třeba pohlížet na danou věc v její celistvosti a vzhledem ke všem okolnostem.
30. Při posuzování okolností zpětvzetí souhlasu z hlediska § 163a odst. 1 písm. d) tr. ř., nelze vycházet pouze ze sdělení poškozené, ale i z ostatních rozhodných skutečností. Poškozená se k zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného vyjádřila v přípravném řízení, a to ve dnech 2. 2. 2024 a 7. 2. 2024. Poškozená uvedla, že její rozhodnutí je dobrovolné, rozhodla se sama. Dále uvedla, že se souhlas s trestním stíháním obviněného rozhodla vzít zpět, neboť obvinění je otec jejich dítěte.
31. Soud prvního stupně ve svém výše odkazovaném odůvodnění správně poukázal na výsledky znaleckého zkoumání znalkyň MUDr. Miroslavy Synkové a PhDr. Bc. Martiny Rezkové, ve kterých bylo konstatováno, jak traumatizujícím způsobem na poškozenou působí kontakty mezi ní a obviněným, k nimž docházelo nejméně do prosince 2023, i že se u ní vyskytují příznaky charakteristické pro syndrom týrané ženy zahrnující mj. sebeobviňování atd. Poškozená byla na obviněného silně citově vázána a byla zvyklá mu vyhovět. Závěr soudu prvního stupně, že zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného pro citovaný přečin bylo ze strany poškozené učiněno v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí a podřízeností ve vztahu k obviněnému, je tudíž správný a v jeho rozhodnutí dostatečně odůvodněný. V konečném výsledku je tedy zřejmé, že obviněný, jakožto osobnost manipulativní, působil na rozhodnutí poškozené, aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. Poškozená naopak jakožto osoba se sklony k závislosti a k přebírání viny na sebe, nechala sebou obviněným manipulovat a pod jeho vlivem tak učinila prohlášení o zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním obviněného. Ze strany poškozené tak evidentně nešlo o svobodnou volbu založenou na prostém vyhodnocení si výhodnosti pokračování vztahu s obviněným. Nejvyšší soud se tak zcela ztotožnil i s odůvodněními rozhodnutí soudu prvního stupně a na něj navazujícího soudu odvolacího v tom, že poškozená vzala svůj souhlas s trestním stíháním obviněného zpět v tísni vyvolané závislostí na obviněném a nátlakem z jeho strany. Námitka obviněného o nepřípustnosti pokračování v jeho trestním stíhání po zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním poškozenou, je tudíž neopodstatněná.
32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem jeho zařazení do § 265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.
33. Je třeba připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
34. Citovanému důvodu dovolání však námitky obviněného neodpovídají, neboť pouze obecně poukázal na rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Obviněný nijak nekonkretizoval, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Takové námitky obviněného proto nezakládají existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. avšak ani žádného jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b trestního řádu.
35. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že popis skutku uvedený v rozsudku soudu prvního stupně je nepřesný, protože neobsahuje konkrétní údaje, které by prokazovaly naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu týrání ve společném obydlí. K tomuto Nejvyšší soud připomíná ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí výrok, jímž se obviněný uznává vinným, obsahovat určení místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedení jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. V daném případě soud prvního stupně veškeré tyto požadavky dodržel, a to zcela dostačujícím způsobem, kterému nelze nic vytknout.
36. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné doplnit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Skutková věta obsahuje popis skutkových okolností, nikoliv popis jednotlivých znaků trestného činu, tak jak jsou uvedeny v trestním zákoníku.
37. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce, že jestliže obviněný nesouhlasil pouze se způsobem, jímž byl skutek popsán, nenaplnily takové námitky důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obdobný závěr lze vztáhnout i na námitky, které směřují proti opomenutí jeho žádosti na bezplatnou obhajobu podle § 151a tr. ř., neboť se jedná o námitku procesní, kterou nelze uplatnit v rámci dovolacího řízení.
38. Pro úplnost zbývá poznamenat, že v posuzovaném případě skutková věta rozsudku soudu prvního stupně (ve vztahu ke skutku popsanému v bodu 2., vůči němuž dovolací námitka směřovala) v sobě zahrnuje dostatečně podrobný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze dospět k závěru mimo jiné i o naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku.
39. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu